Jak dávate dětem na zadek/jaké dáváte jiné tresty?

@mamadvou píše:
@Lucie8484 ale devítiletému dítěti dávat na zadek mi nepřijde normální, ač je to zřídka (ani u menších to teda podle mě nedělá dobrotu).
A ta tzv. nevýchova není volná výchova, je to právě ten střed na ose - autoritativní výchova - respektující výchova - volná výchova (to jen, aby se to nepletlo). Zatímco autoritativní výchova funguje na principu represí a případně odměn, respektující výchova (a „Nevýchova“ je obchodní název konceptu, který vychází z respektující výchovy) je založena na vzájemném respektu, laskavě stanovených hranicích, domluvě, přirozeném důsledku chování.
Ty děti si toho berou tolik z nás samotných, já dost často rozklíčuju v chování, které mi u děti vadí, původ v sobě. A taky dělám spoustu blbostí a ač se snažím, tak taky nejsem vždycky vzor hodný následování.

Děkuji za upozornění na rozdíly výchovných metod. Ano, znát toto rozdělení. Já osobně si také myslím, že používám nevýchovu. Jen si myslím, že nic není černobílé. Že dítě dostane opravdu VYJÍMEČNĚ na zadek, tak to neznamená, že používám autoritativní výchovu. Protože autoritativní výchova je jak píšete o represích, což je potlačování, útisk. S tím nesouhlasím.

@Lucie8484 píše:
Už jsem to tu jednou psala, s holkami a manželem jsme naplanovali na sobotu výlet. A v pátek odpoledne přišla dcera s tím, že by potřebovala a chtěla se učit s kamarádkou. Tak jsme výlet zrušili a dopoledne jsme odvezla dceru ke kamarádce. Zeptala jsem se maminky zda jim to nevadí. Odpoledne při vyzvednutí mi řekla maminka, že holky byly hodné a že si hezky hrály na pc. Doma se mi dcera přiznala, že jí kamarádka ukecala, aby šla si sní hrát. Opravdu mi vadilo, že mi lhala. Do té doby jsem jí věřila. A hlavně, že vlastně sobecky omezila celou rodinu. A samozřejmě já preferuji přírodu než hát si na pc. A hlavně se mohla se mě zeptat a zkusili by jsme udělat kompromis. Třeba, že by mohla jít ke kamarádce v neděli.

Takže lhala proto, že se tě bála. Za to dostala na zadek. Hm, to se tě asi nebude bát méně. Asi bych spíš volila zákaz her na PC na nějakou dobu i s kamarádkou s tím, že po skončení toho zákazu se domluvíte na další návštěvě kamarádky za účelem hraní her.

@whitemirror píše:
@Náhodný host
V nedávném příspěvku jsi taky psal, že se mluví jen o tělesných trestech a už ne o tom, že někteří rodiče jsou neustále nervní atd. To samozřejmě je taky pravda, ale už to není předmětem diskuze, je to argumentační faul, že člověk začne poukazovat na nějaký úplně jiný problém. A třeba právě to, že některé děti jsou na nervy, může dost souviset s tím, že rodiče jsou taky takoví, tak se přirozeně nemůžou cítit moc dobře a být v klidu, když rodiče v klidu nejsou.

To není argumentační faul. Pokud někdo myslí, že tělesný trest je veliké zlo, tak je na místě zmínit, že dítě je vystaveno X vlivům, myslím negativním nebo které mohou být negativní. A je divné, když někdo vehementně bojuje proti jedné věci a X ostatních věcí, horších, mu nevadí. Navíc to je běžná situace, u obou špatných reakcí má jedna podobu rychlé facky nebo výprasku (ve vzteku, např). Někdo je jinak založený, dítě neztříská, ale třeba mu vyčítá, mluví o svých nemocech a říká dítěti, že mu je způsobuje (což může do jisté míry být i pravda). Dítě nesmí být fackovací panák (takto správný fyzický trest fungovat nesmí), ale nějaké vyčítání a hra na city, manipulace, to je daleko horší. Př.. 14letá dcera natočí hambaté video, pošle kamarádovi, ten to zveřejní, řeší se ve škole. Jedna matka holku zfackuje, jiná jí vyčítá, může dostat nervový záchvat, fakticky horší jak ty facky. Já bych spíše holce normálně domluvil, snažil se ji vysvětlit, že určité věci ne, v tomto věku bych ji ani nebil. Pokud jinde mají agresivního synka podobného věku, ten bude šikanovat jiné děti, tj. mlátit pro zábavu, tady bych viděl jako tělesný test jako velmi dobře myslitelný. Ne možná v každém případě, ale obecně bych ho vůbec nevylučoval. A opět lepší než hysterický záchvat, nebo manipulativní vyčítání nebo ponižování. U starších dětí jsem pro fyzické tresty opravdu velmi výjimečně.

@whitemirror píše:
Souhlasím s tebou v tom, že jako krajní řešení jsou tělesné tresty v pořádku, já chápu i plácnutí v afektu, kdy je člověk rozzuřený, ale takové to chladnokrevné „teď ti vysvětlím, co jsi udělal špatně a pak ti dám výprask“ mi přijde hrozné. Beru to jako selhání rodiče, že dítě plácne, pokud je to větší bití a není to jen symbolické. Ovšem není třeba házet flintu do žita a myslet si, že důvěra dítěte je navždy ztracená - jsem pro to, aby se rodič omluvil, že dítěti dal facku, a dítě se zase omluvilo za to, co provedlo.

Pořád ale úplně nechápeš spojitost mezi tím násilím mezi dospělými a mezi dětmi s tím, když rodiče dítě fyzicky trestají. Dříve byla jiná doba a v kontextu té doby tělesné tresty smysl dávaly. Tam spíš šlo opravdu o to vychovat někoho, kdo je schopný makat, vykonávat povinnosti, na osobní štěstí se moc nehledělo a byl hlavně poněkud chladný vztah mezi rodiči a dětmi. Ta všeobjímající rodičovská láska a brát dítě jako středobod je až záležitost posledních let. Kdysi dávno to fungovalo jinak a bylo by divné se zamýšlet nad tím, jestli na dítě má špatný vliv plácnout ho po zadku, když ty děti kolikrát x hodin makaly a místo chození do školy a hraní si musely pracovat. Tehdy bylo také dost běžné někdy vlepit facku manželce, protože má přece manžela poslouchat.

Dnes už ale považujeme naštěstí násilí mezi partnery za nepřijatelné. Ale u dětí to pořád zpochybňujeme. Autoritativní výchova s tělesnými tresty si hlavně sama odporuje ve své podstatě. Na jednu předpokládá, že dítě je hloupé (nebo ne dostatečně vyspělé) na to, aby pochopilo vysvětlení, a někdy je potřeba jim dát tělesný trest. A zároveň tahle výchova předpokládá, že dítě je natolik vyspělé, že dokáže promyšleně s rodiči manipulovat a zkoušet něco, co mu rodič možná dovolí. Nebo že dítě pochopí, co se tělesným trestem myslí. Lidé a hlavně děti mají tendenci věci zobecňovat. Je to normální, musíme si ze zkušeností dělat závěry. Opravdu si nemyslím, že dítě si udělá závěr „aha, takže takhle svět funguje, udělám něco špatného, a za to dostanu trest, proto mi rodiče dali na zadek“. Právě proto, že je svět plný nástrah a zákazů, by podle mě aspoň doma u rodičů mělo mít dítě jistotu, že ho mají rádi, má se kam vrátit. Rodiče by měli být určitou oázou klidu a bezpečí. Ne tím, kdo „tvrdě“ připravuje dítě na život tím, že mu dá tělesný trest. Celkově je metoda odměn a trestů dost neúčinná.

Nemám moc ráda takové to „já jsem teď už vděčný, že mě rodiče fyzicky trestali“. Plno věcí si zpětně zkreslujeme. Musíme si uvědomit, jak jsme se my sami cítili, když jsme byli fyzicky trestaní, ať už zavřením na samotku, ať se „vyřveme“, bitím na zadek nebo něčím podobným. Cítili jsme se silnější, chápali jsme smysl trestu? Hádám, že většina lidí se takhle necítila. Spíš cítili nespravedlnost, rodiče/rodičů se začali bát. Už rodiče nevnímali jako někoho, kdo jim poskytuje bezpečí, vysvětluje jim, jak funguje svět - ale jako někoho, kdo ho bude bít, když se znovu jednou dopustí něčeho špatného. Dítě se tělesným trestem spíš učí, že mě někdo může mít rád a přitom mě bít. A přesně proto mnoho žen zůstává s tyranem. Protože uvěřily, že vás může někdo mít rád a přitom vás občas bít.

Já měl dnes hodně náročný den v práci, pak ještě šel k doktorovi něco vyřídit, mimo domov byl více než 12 hodin. Nemám už sílu na vše odpovídat, vidím, že téma je pro Tebe hodně důležité. Píšeš smysluplně, má to hlavu a patu, ale s pár věcmi nesouhlasím a asi se neshodnem.
Dřívější doba byla skutečně méně o citech, strýcové na venkově matce (mojí pratetě) vykali, když starší něco udělal špatně, byl bit provazem (byl ročník 1924). Ona sama byla vdova, on od 14 se musel starat o hospodářství. Svého syna, co vím, tak fyzicky nebil, nepamatuji jediný případ, on byl nejmladší z jeho dětí, o 6 let starší jak já. Tady zas ovdověl on, bratrance vychovávaly jeho starší sestry. Ale ani on, ani teta, tam neexistovalo, že by manžel manželku uhodil, i v té méně citlivé době. Moje zkušenost říká, že někdy ten fyzický trest je třeba, hlavně u malých dětí. Pak to jde samo, dítě poslouchá. Samozřejmě celé dětství tu občas nějaký problém je, ale není to o tom, že by dítě rodiče nerespektovalo. Pak ty fyzické tresty nebývají potřeba, nebo zcela výjimečně. Jestli to někomu funguje, že děti vychová, nikdy tam nebyly fyzické tresty, dítě je vychované, já s tím nemám problém. Některé děti můžou být zvladatelné i na domluvu, ale nemám s tímto zkušenost. Je skvělé, když je mezi dítětem a rodiči vztah důvěry. Ale já zažil, že vždy tu je i nějaký odstup. Já jako syn své matce neříkal vše, ani v pubertě, ani později v dospělosti. Myslím, že ani rodiče se dítěti se vším nesvěří a těžko to lidem zazlívat, snad je to tak lepší.
Problém je hluboká vzájemná nedůvěra, nebo zcela chybí respekt vůči rodičům. To první, to bude u zneužívání dítěte (v sexu, ale i jinak), nebo třeba rodič je alkoholik, na dítě či matku je otec surový ap. Hlubokou nedůvěrou nemíním běžný mezigenerační odstup.
Píšěš-li o různých nespravedlnostech, co dítě poznamenají, já zažil různé věci. Dosti jsem zažil na škole. Kupodivu mi málo vadil jeden učitel, kde jsem vícekrát schytal pár facek. Ne před třídou, ale vzal žáka na chodbu. Někdy to moc výchovné nebylo, ale v zásadě mi to nevadilo. Jednou jsem se mu vysmál. Já se celkem nebál chytit ránu, jako kluk jsem se docela rval. Byla na mě zasedlá třídní učitelka, facky žádné, ona by se bála, že bych jí udeřil nazpátek. Přitom byla mladá, tamto byl starý dědek (z mého pohledu, něco kolem 60). To zastání vůči té učitelce, to bylo nakonec u ředitele a zástupce, oba komunisti, ona sotva byla v ksč, byla moc mladá. Pak v devítce jiná třídní, ta mě milovala, stejně jako asi velká část dalších učitelek. Za totality učitelky mohly škodit dost, stát stál za školou jako autoritou a na konci byl jednotlivý učitel. Pro děti je nejhorší různé ponižování. Ze strany dětí jsem to měl spíš marginálně. Nevadilo mi, když jsem někdy dostal „přes hubu“, ale párkrát nějaké holky byly zlé a ponižovaly. To bylo horší. Ještě horší bylo, že donášely, pak na základě nepravdivého obvinění jsem měl jednou dvojku z chování, vlastně měl jsem ji dvě pololetí po sobě. Z pohledu člověka, který se občas za životem ohlédne zpátky už mám dostatečný odstup. Mohu potvrdit, že fyzická bolest (teď nemyslím ani tak trest, spíš to dostat nakládačku) je podstatně menší trauma než jiné věci, šikana jinými způsoby. Já šikanu zažil párkrát, téměř vždy se jednalo o starší kluky. I tam vadilo víc, že někdo tě psychopaticky pronásleduje a ne nějaká reálná fyzická bolest. Někdo se baví tvým strachem. Třeba na sš na chmelových brigádách byla běžná šikana „bažantů“ od „mazáků“, tj bývalí prváci, nastupující druhý ročník od nastupujícího čtvrtého maturitního ročníku. Více šlo o ponižování, kdo neposlechl, byl bit.

@Lucie8484 píše: [Je mi jasné, že vás nepřesvědčím. Ale zároveň vy mě nepřesvědčíte, o tom že používám autorativní výchovu. Dítě musí znát alespoň nějaké hranice. Alespoň minimální.
Když se společně domluvíme a dcera s tím souhlasí. Tak si nemyslím, že je v pořádku že to nesplní a ani se o to nepokusí. A z tohoto důvodu si zaslouží nějaké potrestání. Musí se naučit, že když něco slíbí, tak by to měla splnit nebo alespoň se o to pokusit. A když celý rok fungujeme jen pomocí komunikace a společné domluvy a dostane 1× za rok na zadek, tak to opravdu není autorativní výchova. Možná tíhnete k volné výchově.

nevim, jak se nazyva ma vychova, pro mne je podstatne, ze me deti se mi neboji rici „Mami, me se na te vylet nechce, nemohl bych si jit hrat ke kamaradovi?“… a to tvuj mozek fakt nevymysli jiny trest nez biti? si predstav, ze by nekdo tebe mlatil, protoze nesplnis ukol… … a s tim, ze jste kamaradky, to si akorat nalhavas, kdyby jsi mela jejich duveru, tak ti v klidu reknou, jak se citi, co by chteli delat … jako mlatit nekoho koho mas rad, to fakt muze jen zruda, to to jako probiha takto: „Michalko, ted jsme si vse vysvetlili, co jsi udelala spatne, tak ted dones varecku a nastav zadek“ a pak ji jako zacnes mlatit?

@Yorkmut píše:
Ten zaver je presne ta nechutnost. Si popovidame a pak te k tomu serezu.

Přesně, to je fakt odporný.. Jsem proti fyzickým trestům, ale vyjmecne dokážu pochopit, že v nějaké vyhrocené situaci, rodiči dojde trpělivost a dítě pleskne. Většině normálních rodičů, je to pak líto, ale tohle, s klidem dítě seřezat a ještě být se sebou spokojený… 

Tak hnus o tom, ze prijdou a ohnou se pres koleno, mi unikl. To je fakt na bliti.