Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@JayLee píše:
tot tvůj názorja na to mam jiny názor
Jako že když se dva venku nevodí za ruku (nevím, dosaď co chceš), tak to svědčí o problému ve vztahu? O nedostatku lásky?
Nesahá, neobjímá, venku jde přede mnou či za mnou, moc se ani nebavíme. Když ho obejmu já, honem se vykroutí, má vždycky něco akutního honem na práci, pusu jen tak jsem nedostala pěkných pár let. Když se přitulím večer když třeba leží u televize, tak se můžu přitulit k šutru, citově to z jeho strany vyjde na stejno, prostě je neumí dát najevo. On se přitulí jen když chce sex nebo je připitej, to pak najednou ty city jsou znát. Asi tak no. Taky mi to chybí, ale co nadělám.
@pohledzdruhestrany taky by to dělali, ale u nich je to hned na super.cz a dalších seriózních portálech. Mařka s Pepou se musí spokojit s emiminem ![]()
@ana11 píše:
Jako že když se dva venku nevodí za ruku (nevím, dosaď co chceš), tak to svědčí o problému ve vztahu? O nedostatku lásky?
to je jasný, nemilískuješ, nepusinkuješ, nepodprsenkuješ = nemiluješ… ale v dáli určitě čeká na každou takto nešťastnou ženu citlivý kamarád, který obejme, až bude potřeba, a její děťátko bude milovat, jako by bylo jeho
@pohledzdruhestrany píše:
to je jasný, nemilískuješ, nepusinkuješ, nepodprsenkuješ = nemiluješ… ale v dáli určitě čeká na každou takto nešťastnou ženu citlivý kamarád, který obejme, až bude potřeba, a její děťátko bude milovat, jako by bylo jeho
Já jsem tedy typ, kterému je takové to „miliskování“ venku, hodně nepříjemné, manželovi se to vyloženě příčí, takže v tomto si notujeme. Ani doma nemám potřebu se objímat a tak podobně.
Mam stejný problém, naprostý chladas. Jako lekla ryba
když uz naznačim, ze by mohl. Odbyde me ze na to není.
@rorysek93 jo, líp to popsat neumím, ten šutr by se aspoň ale nevykrucoval. Přitom když se o tom bavíme, tak furt jak se polepší, ale ono to v něm prostě není…paradoxně na začátku vztahu, nebo když se navrátil po rozchodu, tak byl naprostej opak, zase se vtíral spíš přehnaně.
Mam zname, co se vodi venku za ruku vzdy. Pardon, ale po dvaceti letech manzelstvi vypadaji jak idioti a vzdy u toho maji oba velmi vitezny vyraz. Jaky „hec“ my se milujem. Prdlajs ![]()
@Uzo mně se to třeba strašně líbí, teda bez toho dementního výrazu. Strašně se mi to líbí třeba u důchodců, na těch je vidět, že se i po těch letech mají prostě rádi…
@Koblížek21 píše:
@Uzo mně se to třeba strašně líbí, teda bez toho dementního výrazu. Strašně se mi to líbí třeba u důchodců, na těch je vidět, že se i po těch letech mají prostě rádi…
Paradox - u duchodcu se mi to taky libi
ale ti dva se tvari jak sasci, hlavne aby je u toho kazdy videl
![]()
Mám to doma naprosto stejné. Možná ještě o něco horší. Je to psychicky hodně náročné. Všimne si mne jenom, když chce sex. Jinak žije vedle mně a dětí jako spolubydlící. Ráno vstane a už je otrávený životem. Děti po něm něco chtějí a už je peskuje, protože si nemůže dělat to, co chce ze všeho nejvíc - číst. Na první pohled to vypadá, že snad jen primitivka může manželovi vyčítat čtení. Ale on si čte pořád a nemluví s námi. Jenom nás slovně „odpálkuje“, nebo začne poučovat a opravovat. Snídá a čte, obědvá a čte, hlídá děti a čte (žádné hraní si), sedí na záchodě a čte zprávy na mobilu (tráví tam denně tak dvě hodiny), čistí si zuby a čte zprávy na mobilu. Když chci, aby si přečetl něco o výchově dětí, na které se mimochodem neshodneme, tak mě odbude, že my jsme taky nějak vyrostli a on ví co má dělat - „nějak to přežít“. Je s námi fyzicky, ale duševně, citově, nebo že by s nás měl nějakou radost - to ani náhodou. Tváří se jako oběť domácího násilí. Ted jsme ho přemluvila na prodloužený víkend v Barceloně - poprvé bez dětí. Výsledek - on si šel v 6 hodin večer na hotel číst a já jsem se procházela městem a přístavem. Před 11 ráno jsem ho z hotelu nedostala, ale pak si se mnou protrpěl procházku na pláži. No nic. Zkoušeli jsme o tom mluvit několikrát, ale tento typ se nezmění. Podle mně záleží na tom, jak byl ten chlap vychováván. Jestli se s ním máma mazlila, jestli se mu rodiče aktivně věnovali. Toho mého vychovávala nevlastní máma stylem „dobře se uč, nedělej problémy a moc neotravuj“. Takže je samostatný, chytrý, šikovný, ale citově bych mu připsala nejvyšší stupeň invalidity. Když s námi není, tak je to taková pohoda. Už z toho ani nejsem smutná, už nemám sílu. Nejhorší je, když se mu něco nelíbí a trestá mě mlčením. Prostě mě ignoruje. Jsem na antidepresivech a už odmítám hledat chybu v sobě. Musím pryč. Ale ještě nevím jak. Není zlý člověk. Ale je prostě takový a ani jeden z nás takto nemůže být šťastný. Hlavně ne děti, když jednoho rodiče jenom „otravují“ a druhý je psychicky vyčerpaný. Možná jsem tímto příspěvkem nikomu nepomohla, ale děkuji, že jsem to mohla ze sebe dostat. Hodně síly přeju.
My když jsme s manželem venku, tak má s sebou foťák a pořád něco fotí, mluví o focení, o různých jiných věcech a já jsem tam spíš za chůvu naší společné dceři. Došlo to tak daleko, že už s ním ani nemám chuť nikam chodit, protože tam nejsme spolu, ale on se svým foťákem a já s dcerou aby se neřeklo. „Nadržený“ doteky neznám, to spíš on chce být hlazen a abych mu dokazovala lásku, ale opačně nula. No docela krize. Nevím, jestli to někdy bude jinak