Věčné hádky po porodu

marieondatra píše:
ahoj asi bych taky radeěji odšla k rodičum na čas a pak se uvidí. ono mu bude smutno. uvidíš. drž se.

Souhlas, trocha čerstvýho vzduchu by Vám ublížit neměla, ale nesmíš odejít ve zlém, to by zase mohla být poslední kapka pro něj. Jdi k rodičům, ke kamarádce na chatu, třeba jen na týden. Řekni mu, že tě to moc celé bolí, že se mu za omlouváš a že mu dáváš otcovskou dovolenou, kam jedeš a kdy sevrátíš, abyste si užili klid a mainko se Vám po sobě začalo stejskat. Moc bych Ti přála, aby to zabralo, protože to není nic dobrýho ani pro malého. Nebo na 1,2 dny mamince malého a udělat si víkend pro sebe, vím že je malý malý, ale jít by to mohlo, ne? Na véču, do kina a striktní zákaz hádek a hlavně výčitek. večer víno a pokec, takové rande…Jinak nevim  

Anonymní píše:

Anonymní píše:
Ahoj,píšu jak to teď u nás vypadá…
Odjela jsem na 14dní k sestře. Ze začátku to vypadalo dobře. Psal, volal, říkal, že mu chybíme… Když se blížil den, kdy měl pro nás přijet najednou změna o 360´. Měl najednou hroznou depku, skoro brečel do telefonu a že neví jak dál. Že by snad byl nejraději sám, že si to ale nedovede bez malého představit. Ani slovo o mě, o nás… Nakonec pro nás nepřijel. Přijel druhý den, kdy byl zas docela v pohodě, omluvil se za své chování, že měl prostě depku. Když jsem se s ním pokoušela mluvit o nás dvou, řekl mi, ať to nechám být, že tím, když se v tom budeme pitvat nic nevyřešíme, spíš naopak se zas pohádáme. Od té doby je doma sice klid, ale celkově tak nějak chladno. Nehádáme se, ale o nějakých citecj taky nemůže být řeč. Dnes už jsem to neustála a napsala mu sms v dobrým, že mě to jen mrzí jaké to teď je, že mi to chybí a stýská se mi i po těch blbých smskách, který mi psával. Že jsem magor, kterej to potřebuje slyšet a ať se nezlobí. Ihned volal a ať už toho proboha nechám, že to je furt dokola, že se mi furt něco nelíbí, že se konečně nehádáme a já zas musím vymyslet něco čím to zkazím. Pohádali jsme se do telefonu, kdy on to uzavřel větou: „Víš co, tak když Tě podle Tebe nemám rád, tak se sbal a jdi do prdele…“ Tak tu sedím, slzy se mi koulejí po tváři jak hrachy a absolutně nevím co mám dělat.

Anonymni posilam hodne sily. Vim, jake to je, snazit se veci zlepsit, urovnat, resit problemy… a narazit na naproste nepochopeni a obraceni veci do hadek.
Podle me je vase posledni zachrana manzelska poradna, kde by vas treba naucili spolu lip komunikovat a lip se chapat. (My jsme ji nakonec nezkusili, prestoze ja jsem chtela… protoze ja jsem pry byla „jedina, kdo ma problem, on je stastnej a spokojenej“ )
Myslim, ze jinak, dokud ty mas „problem“ (nelibi se ti aktualni zivot) a on ho „nema“ (teda ma, ale zameta ho pod koberec, nechce ho videt, nechce ho resit, chce si zit bezstarostne bez reseni cehokoli a cekat, az se to samo spravi), tak budete narazet furt, je to hrozne vycerpavajici a dlouhodobe neudrzitelny…

Jako bys mi mluvila z duše. Manželskou poradnu jsem navrhovala několikrát, vždy odmítnul s naprosto stejným odůvodněním co jsi napsala Ty. Opravdu, řekl to v podstatě do písmenka. „já žádný problém nemám ani nevidím. Jedinej kdo má problém a dělá je, jsi Ty, nikdo jinej…“
Právě absolutně se odmítá o nás dvou bavit… Věřím, že on by byl schopnej v tomhle „soužití“ vede sebe nějakej čas, třeba i pár let žít. Ale co pak? Navíc já jsem s prominutím taková sračka co tu sílu v sobě k řešení nenajde a nenajde… Stále budu doufat, věřit…

Anonymní píše:

Anonymní píše:

Anonymní píše:
Ahoj,píšu jak to teď u nás vypadá…
Odjela jsem na 14dní k sestře. Ze začátku to vypadalo dobře. Psal, volal, říkal, že mu chybíme… Když se blížil den, kdy měl pro nás přijet najednou změna o 360´. Měl najednou hroznou depku, skoro brečel do telefonu a že neví jak dál. Že by snad byl nejraději sám, že si to ale nedovede bez malého představit. Ani slovo o mě, o nás… Nakonec pro nás nepřijel. Přijel druhý den, kdy byl zas docela v pohodě, omluvil se za své chování, že měl prostě depku. Když jsem se s ním pokoušela mluvit o nás dvou, řekl mi, ať to nechám být, že tím, když se v tom budeme pitvat nic nevyřešíme, spíš naopak se zas pohádáme. Od té doby je doma sice klid, ale celkově tak nějak chladno. Nehádáme se, ale o nějakých citecj taky nemůže být řeč. Dnes už jsem to neustála a napsala mu sms v dobrým, že mě to jen mrzí jaké to teď je, že mi to chybí a stýská se mi i po těch blbých smskách, který mi psával. Že jsem magor, kterej to potřebuje slyšet a ať se nezlobí. Ihned volal a ať už toho proboha nechám, že to je furt dokola, že se mi furt něco nelíbí, že se konečně nehádáme a já zas musím vymyslet něco čím to zkazím. Pohádali jsme se do telefonu, kdy on to uzavřel větou: „Víš co, tak když Tě podle Tebe nemám rád, tak se sbal a jdi do prdele…“ Tak tu sedím, slzy se mi koulejí po tváři jak hrachy a absolutně nevím co mám dělat.

Anonymni posilam hodne sily. Vim, jake to je, snazit se veci zlepsit, urovnat, resit problemy… a narazit na naproste nepochopeni a obraceni veci do hadek.
Podle me je vase posledni zachrana manzelska poradna, kde by vas treba naucili spolu lip komunikovat a lip se chapat. (My jsme ji nakonec nezkusili, prestoze ja jsem chtela… protoze ja jsem pry byla „jedina, kdo ma problem, on je stastnej a spokojenej“ )
Myslim, ze jinak, dokud ty mas „problem“ (nelibi se ti aktualni zivot) a on ho „nema“ (teda ma, ale zameta ho pod koberec, nechce ho videt, nechce ho resit, chce si zit bezstarostne bez reseni cehokoli a cekat, az se to samo spravi), tak budete narazet furt, je to hrozne vycerpavajici a dlouhodobe neudrzitelny…

Jako bys mi mluvila z duše. Manželskou poradnu jsem navrhovala několikrát, vždy odmítnul s naprosto stejným odůvodněním co jsi napsala Ty. Opravdu, řekl to v podstatě do písmenka. „já žádný problém nemám ani nevidím. Jedinej kdo má problém a dělá je, jsi Ty, nikdo jinej…“
Právě absolutně se odmítá o nás dvou bavit… Věřím, že on by byl schopnej v tomhle „soužití“ vede sebe nějakej čas, třeba i pár let žít. Ale co pak? Navíc já jsem s prominutím taková sračka co tu sílu v sobě k řešení nenajde a nenajde… Stále budu doufat, věřit…

Jak dlouho spolu jste? Meli jste problemy uz predtim, nebo zacaly az po porodu?

Anonymní píše:

Anonymní píše:

Anonymní píše:

Anonymní píše:
Ahoj,píšu jak to teď u nás vypadá…
Odjela jsem na 14dní k sestře. Ze začátku to vypadalo dobře. Psal, volal, říkal, že mu chybíme… Když se blížil den, kdy měl pro nás přijet najednou změna o 360´. Měl najednou hroznou depku, skoro brečel do telefonu a že neví jak dál. Že by snad byl nejraději sám, že si to ale nedovede bez malého představit. Ani slovo o mě, o nás… Nakonec pro nás nepřijel. Přijel druhý den, kdy byl zas docela v pohodě, omluvil se za své chování, že měl prostě depku. Když jsem se s ním pokoušela mluvit o nás dvou, řekl mi, ať to nechám být, že tím, když se v tom budeme pitvat nic nevyřešíme, spíš naopak se zas pohádáme. Od té doby je doma sice klid, ale celkově tak nějak chladno. Nehádáme se, ale o nějakých citecj taky nemůže být řeč. Dnes už jsem to neustála a napsala mu sms v dobrým, že mě to jen mrzí jaké to teď je, že mi to chybí a stýská se mi i po těch blbých smskách, který mi psával. Že jsem magor, kterej to potřebuje slyšet a ať se nezlobí. Ihned volal a ať už toho proboha nechám, že to je furt dokola, že se mi furt něco nelíbí, že se konečně nehádáme a já zas musím vymyslet něco čím to zkazím. Pohádali jsme se do telefonu, kdy on to uzavřel větou: „Víš co, tak když Tě podle Tebe nemám rád, tak se sbal a jdi do prdele…“ Tak tu sedím, slzy se mi koulejí po tváři jak hrachy a absolutně nevím co mám dělat.

Anonymni posilam hodne sily. Vim, jake to je, snazit se veci zlepsit, urovnat, resit problemy… a narazit na naproste nepochopeni a obraceni veci do hadek.
Podle me je vase posledni zachrana manzelska poradna, kde by vas treba naucili spolu lip komunikovat a lip se chapat. (My jsme ji nakonec nezkusili, prestoze ja jsem chtela… protoze ja jsem pry byla „jedina, kdo ma problem, on je stastnej a spokojenej“ )
Myslim, ze jinak, dokud ty mas „problem“ (nelibi se ti aktualni zivot) a on ho „nema“ (teda ma, ale zameta ho pod koberec, nechce ho videt, nechce ho resit, chce si zit bezstarostne bez reseni cehokoli a cekat, az se to samo spravi), tak budete narazet furt, je to hrozne vycerpavajici a dlouhodobe neudrzitelny…

Jako bys mi mluvila z duše. Manželskou poradnu jsem navrhovala několikrát, vždy odmítnul s naprosto stejným odůvodněním co jsi napsala Ty. Opravdu, řekl to v podstatě do písmenka. „já žádný problém nemám ani nevidím. Jedinej kdo má problém a dělá je, jsi Ty, nikdo jinej…“
Právě absolutně se odmítá o nás dvou bavit… Věřím, že on by byl schopnej v tomhle „soužití“ vede sebe nějakej čas, třeba i pár let žít. Ale co pak? Navíc já jsem s prominutím taková sračka co tu sílu v sobě k řešení nenajde a nenajde… Stále budu doufat, věřit…

Hm, je to blby. Bohuzel ti nemam co poradit, sama jsem to nezvladla.
Myslim, ze v sobe silu casem najdes, v tom fakt nejde zit… Taky jsem clovek, co doufa, snazi se. Nejsem z tech, co by pri nejmensim problemu partnera opustili a sli hledat stesti jinam. Ale kdyz zazraky nebudou chodit a naopak bude pribyvat urazek na tvou hlavu, on ti pohar pretece…
Kdyz jsem konecne rekla, ze odchazim, a tentokrat to myslela vazne (uz driv jsme meli problemy, uz driv jsem mu rekla, ze se chci rozejit, ale ve skutecnosti to bylo jen volani o pomoc, aby neco konecne udelal, nechtela jsem odejit, chtela jsem byt s nim a mit se dobre…), tak jsem citila hroznou ulevu! Ne stesk, ne smutek, ne pochyby, ale ulevu, ze uz moje budoucnost neni tak uplne cerna, ze nemusim stravit zbytek zivota s timhle clovekem, ktery me nechape a ignoruje, ze nemusim do konce zivota bojovat s vetrnymi mlyny a byt vetsinu casu nestastna…Jak dlouho spolu jste? Meli jste problemy uz predtim, nebo zacaly az po porodu?

No jsme spolu relativně krátce na to v jakých s prominutím „sračkách“ jsme… Rok a něco manželé, předtím dva roky jsme spolu chodili a poměrně hned se k sobě sestěhovali. I předtím jsme se dovedli solidně pohádat, ale vždycky to pak přešlo a zas bylo fajn. Je pravda, že vždy se ta hádka vyhrotila do extrémů… což ale člověk hodil za hlavu, protože jich moc nebylo a když to bylo fajn, tak proč to řešit. No ale teď byli hádky na denním pořádku… a teď je sice klid, ale ten chlad, že by člověk pomalu zmrznul jak v době ledové…

Koukala, zapomněla jsem být anonymní… To bude hukot, když si to přečte… 

Anonymní píše:
On snad nevi, jakou mas prezdivku, ne? Nebo te z toho nicku pozna? (Ale v nejhorsim muzes treba napsat adminum, aby ti pomohli to zanonymnit.)

Taky jsme meli pred ditetem cas od casu obrovskou hadku vlastne o nicem, ze ktere jsem byla dost znicena, ale to se vzdycky urovnalo, protoze nam praly okolnosti (byl klidek, pohodicka, nikdo nemel s nicim moc stresu) - ale kdyz prislo dite a i po hadce bylo treba fungovat, do toho moje nevyspalost a asi i hormony, ja se nemohla poradne jit nikam uklidnit… tak teprve zacal ten kolotoc.

Hele rada moji mamky: nic s nim neres, usmivej se na nej, nech mu hodne volneho casu, uvar mu dobrou veceri a ono se to casem spravi.
Ja se touhle radou ridit neumim, taky bych neumela neresit, kdyby mi rekl to co tobe… takze jestli to taky neumis, tak to moc dobre nevidim…

A pomaha aspon s mimcem? protoze mi nepomahal, takze jsem byla cim dal vic vycerpoana a vystresovana, ze jsem to uz pak v klidu resit nemohla. Jestli ti pomaha a jestli se umi postarat, co mu prcka sverit a jit si na pul dne sama odpocinout, napustit vanu, na nakup, cokoli. Myslim, ze kdyz budes odpocinutejsi a vic v klidu, ze tim spis zvladnes to neresit…

Myslím, že není problém mě poznat. Mám stejný email… 

Jestli s malým pomáhá? V podstatě moc ne. Má dvě práce, takže se doma moc neohřeje. A když už nějaké volno má, tak si najde nějakou činnost aby mohl být zase z baráku. Mě právě asi nejvíc vadí to, že cítím, že jako rodina pro něj nejsme na prvním místě. Párkrát jsem mu vyloženě prcka vnutila. Ale aby sám řekl, že pohlídá, vykoupe, přebalí, nakrmí??? Ani náhodou. Jsi máma ne? Tak se starej…