Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Venetia píše:
To není o přizpůsobování, v tomhle musí být stejná potřeba…já tulice potřebuju a pokud chce spát sám, tak může i sám žít…na co pak nějaký vztah, když v něm je každý sám…o tom, jak probíhá v takovém vztahu sex raději ani nepřemýšlím
Mě je celkem jedno, jestli je to o přizpůsobování, nebo o stejné potřebě. Já to prostě takhle mám nastavené a přes to nejede vlak.
@Venetia píše:
To není o přizpůsobování, v tomhle musí být stejná potřeba…já tulice potřebuju a pokud chce spát sám, tak může i sám žít…na co pak nějaký vztah, když v něm je každý sám…o tom, jak probíhá v takovém vztahu sex raději ani nepřemýšlím
Poznali jsme se jako „starší“, spíme zvlášť a sex funguje myslím dobře. ![]()
@Jabadabadu píše:
Mě je celkem jedno, jestli je to o přizpůsobování, nebo o stejné potřebě. Já to prostě takhle mám nastavené a přes to nejede vlak.
Já taky. Na společně spaní mě neužije. Na sex ano, ale pak šup každý k sobě ![]()
@Jabadabadu píše:
Mě je celkem jedno, jestli je to o přizpůsobování, nebo o stejné potřebě. Já to prostě takhle mám nastavené a přes to nejede vlak.
Však to je to samé…Mně přes to nejede vlak také…ale tohle je věc, která se pozná poměrně brzo.
@Bábrdl píše:
Poznali jsme se jako „starší“, spíme zvlášť a sex funguje myslím dobře.
Asi jo, když máš tu zkušenost…já bych nemohla mít sex s někým, kdo jde pak spát jinam a nemá potřebu se mnou sdílet postel, že se nechce před spaním pritulit…pro mne je to úplný základ, proč vůbec ve vztahu jsem. Na druhou stranu kvalitu sexu to nezaručí, to bude v něčem jiném.
@Bábrdl píše:
Já taky. Na společně spaní mě neužije. Na sex ano, ale pak šup každý k sobě
Tak to ani omylem, připadala bych si jako matrace.
@Venetia píše:
Však to je to samé…Mně přes to nejede vlak také…ale tohle je věc, která se pozná poměrně brzo.
U mě se to vyvinulo postupně. Řadu prvních let manželství jsme měli společnou ložnici. Ale jak přišly děti, začal jsem spát samostatně a teď už to nechci měnit.
@Jabadabadu píše:
U mě se to vyvinulo postupně. Řadu prvních let manželství jsme měli společnou ložnici. Ale jak přišly děti, začal jsem spát samostatně a teď už to nechci měnit.
U mne to je zase jedno z mála pozitiv vztahu se společným bydlením narozdíl od jen schazení se a pak každý do svého. Asi bych měla pocit, že je ke mně partner tak nějak chladný pokud chce se mnou žít, ale postel sdílet nechce.