Manželská krize

Lesi - já Ti taky přeji ať to máte takhle nafurt a navíc zdravím Ostravu, z které jsem se (neuváženě a zamilovaně) odstěhovala na maloměsto, i z toho pramení naše problémy Měj se ahojky I.

Ahojky, tak já si tady u vás taky postěžuji. Můj manža je na zabití od té doby, co překročil třicítku - do té doby to byl celkem pohodář, občas mi i pomohl, ale hlavně se staral o chlapské záležitosti - opravil světlo, auto,..... Za to teď . Zrovna včera mě zavolal do koupelny, protože pod nábytkem byla kaluž vody (synáček se koupal sám, tak to podle toho vypadalo) a povídá mi, že asi prasknul odpad. Tak mu na to říkám, že to není odpad, ale že tam prcek nalil vodu. Ale ten blbec si pořád mlel svým, že prasknul odpad, a že hned ráno musím ten nábytek rozebrat a zjistit, kde je ta díra a samozřejmě rovnou opravit . Před týdnem jsem zase dostala za úkol zapojit elektriku, protože jsme předělávali chodbu - sama jsem si musela vybrousit sádrokartony i vymalovat. Takových chuťovek mám doma pořád víc. A to ještě starost o zahradu, dvůr, úklid doma, vaření a běhání kolem dítěte. Obvykle večer padám na hubu a tím vznikne další hádka, protože manžílek se chce mazlit a já už nemám sílu .
O tom, že by mi doma s něčím pomáhal, si můžu nechat jenom zdát - on je totiž strašně vyčerpaný z práce . A to by jste ho měli vidět, jak se tváří, když nestihnu uvařit nebo uklidit, to jsou hned šílené scény. A teď ještě tchýně - tvrdí manželovi, že jsem bordelářka - přišla neohlášená na návštěvu, a já měla v ložnici hromadu rozžehleného prádla - no to byl povyk . No jo, ona nikdy nepořádek nemá, protože nežehlí, skoro nevaří a celé dny sedí u počítače, takže ani nemá čím ten nepořádek udělat.
No nic, tak jsem si postěžovala a teď radši půjdu něco dělat, taky musím zaject na velký nákup - jé kdyby mi ho tak jednou někdo přivezl - ach jo, o tom si můžu nechat jenom snít a navíc na ten nákup nedostanu ani korunu. Teď už za mnou manža dokonce chodí, abych mu dala nějaké peníze, že on už nemá - jako by si nemohl zajít do bankomatu nebo zaplatit kartou. To je mu milejší, když táhnu celou rodinu ze své mateřské - jo jo, jak často já už vyhrožovala rozvodem - a pořád marně. Prostě se máme rádi 

Ahojte holky,
pořádně jsem si přečetla rady (dvakrát, aby si to hlavička zapomatovala) a je jasné že je to v podstatě problém z mé strany. Tchýně manžela i syna obskakovala, dělala na baráku vše (včetně natírání oken apod) a myslím že to odnesla na zdraví. Chlapi však zhýčkala, a já jsem je v tom podporovala. Když jsem se vdala, žila ještě manželova babička, a ta měla manžela který skoro nic na baráku nedělal a tak byla zvyklá že si ženská musí udělat vše sama (včetně nahazování baráku). No a já abych se před ní ukázala (fakt jsem byla praštěná) jsem lítala kolem obou chlapů jak blázen. No a teď když jsem s malou doma a snažím se jí věnovat, tak to prostě nestíhám. Vůbec se nezlobím za vaši kritiku, je to prostě tak. Takže jsem si stanovila pravidla, podle kterých se chci řídit. Promluvím si o tom i s manželem, ale na to musí být prostě nálada.
Pravidla:
1. vše co nestihnu do večerního spánku malé, nedělám. Žádné žehlení, zavařování apod po nocích. To je tabu.
2. jednou za čas nechat ho samotnýho s malou a jít na aerobic, apod. aby si to zkusil. Hlídal ji jenom jednou tři dny když jsem byla v nemocnici, a měli jste vidět ten nepořádek doma. Uklízela jsem ho několik hodin.
3. zkusit ho zapojit do úklidu - třeba vysávání apod. Je pravda že doma vše opraví, teď dělá novou kuchyň v podstatě sám. Tchán ten neví co je to práce. Línej jak veš.
4. při případné kritice vrazit hadr do ruky.

Tak uvidíme, snad se to zlepší. Hlavně se nestrhat, nenechat se kritizovat (já ho taky nekritizuju), a s úsměvem na rtech to zkusit řešit. Díky za rady i kritiku, přesně tohle jsem potřebovala. Kdybych to řekla mamce, ta by kritizovala manžela, ale já vím že problém je i na mé straně. Mějte se a neuškrťte ty své „miláčky“.

Ahoj holky,

i já se řadím mezi ty, které si to doma pohnojily péčí a starostí o všechno sama . Taky mám doma jeden takový exemplář, tchýně byla skoro celý život doma, tak se starala o všechny (dodnes ještě o 24 letou dceru, která s nima bydlí). Tchán je docela dobrej, není línej, ale pochybuju, že taky někdy vzal hadr do ruky.
Když jsme s manželem začli bydlet (za svobodna), oba jsme chodili do práce na směny, byt byl můj a tak mi nějak přišlo normální, že jsem si tam uklízela sama. Pak jsem se ale zmínila o tom, že by mi měl pomáhat, tak teda trochu něco začal dělat, vysával, vynášel koš, ale to mu vydrželo pouze nějakou dobu, chvilku po svatbě. Pořídil si totiž počítač a celé dny (teď už zbytky dnů) sedí u počítače a baví se. Doma skutečně na nic nešáhne, auto neřídí (ač má řidičák) a o auto se také nestará, staršího synka docela rozmazluje, když jsem mu o něco říkala, aby udělal, měl kecy, že ho jenom buzeruju a já už toho mám opravdu dost. Docela mě dorazil nedávno, když jsem chtěla klukům zrenovovat pokojíček, měli tam tapety, které permanentně strhávali, tak jsem pravila, že to strháme, vymalujeme a uděláme to nějak hezké. Byla jsem závislá na hlídání mojí babičky, vpodstatě narychlo jsme to domluvili (kvůli její dovolené) a manžel měl řeči. Že to chci dělat sama (protože ho znám a s ním fakt počítat nemůžu), že už to vidí, jak to nezvládnu a že to „bude muset“ po mě dodělávat, až bude mít dovolenou (týden na to) a co že jsem si to zase vymyslela za hurá akci. On skutečně ten týden na to ani nešáh, jen se chodil dívat, jak mi to teda jde (celé jsme to musela oškrabat, vyštukovat - ne teda jen takový lehký film, ne celej štuk, abych se nechválila příliš , vymalovat), přišel z práce a opět si sednul k počítači. Kluky jsem si pak musela přivézt od babičky a ještě jsem to neměla hotové, vymalované. S klukama jsem toho už moc neudělala, musela jsem to dělat po večerech, kdy spali. A to už měl dovolenou . Fakt jsem toho času neměla tolik a on chodil a prudil takovýma maličkostma, jako že mám utřít futra od barvy (teprve jsem měla před úklidem) a podobné prkotinky.
Já už si ho nemám za co vážit a nejsem daleka toho podat žádost o rozvod . Tohle je fakt k nevydržení, jak se říká 100× nic umořilo osla.

Se omlouvám, že jsem si tak vylila srdíčko, vidím sice, že u jiných to je podobné, ale útěchu mi to nepřináší.

Smokie

Ahoj holky, s manželem jsme 4 roky, z toho rok a půl manželé. Máme spolu 14ti měsíčního syna. Už zhruba půl roku řešíme doma krizi. Manžel se mnou nepotřebuje komunikovat, často odchází z domu a když přijde z práce domů, do deseti minut už sedá k PC a tam je až do doby než jde spát. Pokud přijde z práce a malý je ještě vzhůru tak si s ním asi tak hodinku pohraje a jinak je to stejné. Co se týče syna, tak malého miluje. Ale city ke mně mu jaksi ochladly, tak to vnímám já. Bylo kvůli tomu u nás dusno, protože jsem se třeba ptala, proč se mnou nechce být, proč je radši u Pc.Ale on mi jen říkal, že se mnou klidně bude povídat, ale odpovídal mi jen od toho počítače zády ke mně. O víkendech s námi nechce jezdit nikde na výlety, radši si zbalil tašku a šel si zacvičit. Je tedy velký sportovec, na sportu bych řekla dost závislý. Jámu nikdy tyto koníčky nezakazovala.Ale taky bych byla ráda, kdyby občas CHTĚL být i se mnou a s malým(no s tím byl vždycky víc než se mnou). Bral si ho třeba ven a když jsem řekla, že můžeme jít všichni, tak mi řekl, né, ty zůstaň, můžeš si odpočinout a pak se vystřídáme, odpoledne půjdeš zase ty s malým. Prostě je to začarovaný kruh. Říká mi, že se mnou nepotřebuje být, protže se hádáme a tak že ho to demotivuje. Ale když se snažím já, tak on mou společnost odmítá. Došlo to až tak daleko, že jsem se před 14ti dny odstěhovala i s malým k rodičům. Nepodnikl nic. Ani mi to nerozmlouval, ani nevolal.Byla jsem z toho dost nešťastná a pořád doufala, že si uvědomí, koho ztratil a bude nás chtít zpátky. On má ale hroznou hrdost, je taková povaha. A tak stále bydlíme u našich, muž si chodí pro malého asi tak jednou za tři dny, občas si píšeme sms. Dokonce už mi psal, jak je mu smutno a jestli se nepůjdu projít. Pak bylo jedno „rande“, kde mi řekl, že is uvědomil, jak je mu doma smutno, že by mě chtěl obejmout a že na mě myslí. Držel mě za ruku, líbali jsme se a bylo to celkově moc fajn, jako na začátku našeho vztahu. Ale jaksi čekám, kdy bude mluvit o tom, aby jsme se vrátili a on nic…Jsem z toho dost smutná a zmatená připadá mi, jako by se mu doma bez nás žilo dobře. Nikdo v noci nebrečí, nemusí k malému vstávat se mnou. Ráno ho nikdo nebudí (chodí do práce až odpoledne)..večer může sedět u PC. Nevím jak dál, tady u rodičů už je to dost nekomfortní, málo místa a navíc, není to to „naše“. Ale sama se vrátit nechci. Protože, už jsem mu první dny napsala dopis a on mě jaksi nenavrhl tak se vrať. Původcem toho, že jsem odešla byla jeho matka, bylo mi řečeno: „měla bys jít“ a on u toho stál a nic neřekl. Takže je ted pod mou úroveň tam přijít. čekám, že se bude nějak snažit. Ach jo, jsem z toho už nešťastná. Pořád ho miluju, i když to nebylo zrovna doma růžové… Děkuju za rady.
Nešťastná manželka

Dobrý večer všem…
Omlouvám se za vstoupení do diskuze…hledám spřízněné duše…
Už delší dobu řešíme s manželem starosti, které se nám prostě nedaří vyřešit, k psychologovi by nešel a nikomu se nesvěřuje…
Asi bych měla začít s obeznámením naší situace. Jsme s manželem spolu skoro 15let, 10let jsme manželé, poznali jsme se, když mi bylo 17, takže vztahové zkušenosti mám nulové, to samé i polovička. Vlastně ani nevím jak začít…No, prostě…byla jsem ještě na střední, když jsme dostali možnost bydlení po manželově matce, která se odstěhovala k jinému partnerovi, jsou spolu dosud…Takže jsem měla rázem život naplánovaný od počátku…šla jsem vydělávat, abychom mohli důstojně bydlet a žít, vyšší školu jsem si dodělala při práci. Manžel začal tehdy jezdit kamionem, takový chlapecký sen, který si splnil a teď ho nenávidí…2 roky po svatbě se nám narodilo první dítě, stále jsme bydleli v bytě po mamince, která nám ho prodala, sice za třetinovou cenu, ale prodala, hypotéka na krku, ale zase jsme měli dobrý pocit, že se nemusíme nikomu zpovídat, co a jak si uděláme ap…Manžel přestal jezdit kamionem do světa a byl doma, vše ok, výrazné krize nebyly…Ale já jsem se v tom bytě trápila, nechtěla jsem tam být, vždy jsem toužila po domečku a jednou se naskytla koupě a společně jsme se dohodli, že do toho půjdeme… Domeček jsme jakž takž předělali k obrazu svému, samozřejmě s pomocí další hypotéky, ale kdo v dnešní době nemá hypotéku a to nemáme tak vysokou…Nastěhovali jsme se a začaly nekonečné dohady kdo z koho a kdo víc vydrží. Otěhotněla jsem podruhé, malý se narodil, když starší začala chodit do školy, takže mazec, na všechno jsem zůstala sama, do toho jsem musela obíhat a zařizovat vše okolo baráku, manžel přijel domů, oblékl montérky a měl vše nachystáno. Také s úderem mé mateřské začal znovu jezdit kamionem, protože by nás neuživil, na vše by mu tedy zbývalo a dosud zbývá málo času, vše okolo domku si dělá převážně sám, protože peněz na řemeslníky nemáme…Do toho si dodělával maturitu, kterou má díkybohu za sebou, všechno jsem musela překonat, manželovu školu, nepřítomnost, novorozeňátko zároveň s prvňáčkem, nemám hlídání a tak občasné odreagování s kamarádkou u kávy či sklenkou vína na úkor času s manželem a jeho nepochopením, ale také žena potřebuje oddych, s občasným brbláním však vše docela šlo…
Poslední rok se nedá náš vztah korigovat a už vůbec ne něco řešit, vždy to sklouzne do stejné noty. Manžel práci v kamionu už doslova nenávidí, protože na nic včetně dětí nemá čas, vše dává za vinu domku, do kterého jsem ho vlastně donutila dělat, protože v bytě by měl čas na všechno. Já tu přes týden lítám okolo dětí, do školy, ze školy, kroužky, však to spousta z Vás moc dobře zná, vše musí být sladěno s mladším, protože mu jsou necelé 2 roky a musí mít režim…Domácnost a děti stačí na vyčerpanost. Samozřejmě nejsem svatá a utrousím poznámky a rýpání na manžela, jak tohle jak tamto, co se mi nelíbí a co změnit. Manžel je nemluva, introvert, který mluví, až když přeteče a pak už je pozdě a poslední dobou přetéká opravdu často. Křičí na mě před dětmi, chvílemi je nepříčetný, neuhodil by mě, ale mám strach, aby neublížil někdy sám sobě, obviňuje mě, že si za tohle všechno můžu sama. Kdyby prý byl na mateřský on, tak by to bylo ok, ale já bych na rodinu nikdy nevydělala tolik, co on a navíc mateřství by mělo patřit ženě, ne?

To je pouhý výčet, mohla bych psát o spoustě věcí, v neposlední řadě i sex, ale to by bylo hódně dlouhé…
Jen nevím, zda-li má cenu ještě něco zachraňovat, když téměř každý týden slyším o tom, že se rozejdeme, že se nebudeme trápit, prodáme barák a každý si půjde svou cestou, poslední návrh byl dokonce vrátit se tam, odkud jsme přišli-panelák. Záleží takovému muži na rodině, kterou má, když by se jí takhle dobrovolně vzdal? Hlavně každá hádka vznikne z úplně banální věci, třeba, že si má po sobě uklidit a už to jede…

Tak jsem se vykecala, doufám, že si to někdo přečte celé a budu ráda za každý názor.

@Virginia píše:
Vezmi to z druhý strany - jsi ochotná prodat dům, jít do paneláku, muž by si našel méně časově náročnou práci a bylo by třeba líp? Záleží tobě na rodině natolik, že se toho baráku vzdáš?

To by řešilo krizi v manželově situaci a mohla by odstartovat krize jiná, možná z mé strany. Rozhodli jsme se společně, tak proč od toho utíkat. Navíc začínat zase úplně znovu? S doměním, že se něco zlepší? Fakt nevím…