Moje dítě je malý terorista

@Anonymní píše:
No, abych to nejak za sebe uzavrela.

Nebudu mit doma agresivniho kriminalnika vylouceneho z kolektivu, zijiciho na okraji spolecnosti. Ani nepozuruju pocinajici ADHD, ktere je laickou spolecnosti velmi rado sklonovano a ponekud zneuzivano. Dokonce ani PAS.

Dodam jeste, ze mi situace neni jedno, ze to aktivne resim, ze nepiju kavu a tem situacim neprihlizim z povzdali a s usmevem na rtech. Zaroven taky dodam, ze nemam nezvladatelne dite, a ani se nechystam nezvladatelne dite vypestovat. Bit ho nebudu, k zamysleni nekterych mamynek - jsem sama bite dite, do krve, remenem, varechou, tahani za cop po byte, hazeni mnou o zem, apod. Asi nema cenu tedy znovu zminovat, proc pro me nasili neni cesta. A placnuti pres plenu nebo ruku, kousnuti, zatahani, to pro me nasili je, byt v male forme, samozrejme, protoze v tu chvili zneuzivam svoji silu vuci diteti.

Syn sebou nikdy nikde vzteky (zatim) nemlati, nerve, neplace, proste jen doposud nenabyl jemnocitu vuci detem. Blokujeme, resime to.

K detskemu psychologovi s nim v necelych 15m nepujdu. Mmchdm, vy, ktere to tu rady sklonujete, zkuste si rady detskeho psychologa precist. Cislo 1 je neoplacet nasili nasilim.

Neuveritelne, co jste ze me, na zaklade domnenek, nektere zkousely udelat. Preju vam vice empatie, posouzeni situace z perspektivy, misto odsuzovani a vymysleni si.

Vsem, ktere me podporily, moc dekuji. Drzim palce vsem maminkam, aby se jim takove situace stavaly co nejmene

No vidíš s jakým nadhledem to najednou dokážeš brát.
Tak ti přeji, aby ti to vydrželo.
Nikdo ti tady neubližoval, jen prostě nechceš slyšet kam až nečinnost nebo benevolence může zajít.

A mimochodem, sklony k agresivitě mohou být dědičná i přes generaci. To jen k tomu, co jsi doplnila. Ale to asi číst a slyšet nechceš a určitě se vás to týkat nebude. Je to takové ad absurdum, nicméně se to děje…

@Anonymní píše:
Hezký den,

mam temer 15m syna, a nechova se vubec hezky k ostatnim detem. Je celkove velmi zivy, vsude vleze, na vse prijde, psychomotoricky vyvoj zcela v poradku.

Kdyz jsme v hernicce, deti kouse, kope, taha za vlasy, taha za obleceni, chyta za nohu, boucha hrackama… Doma nas teda taky obcas kousne, placne - vzdycky rikame durazne NE, odejdeme, atd., nebijeme ho a ani nebijeme sebe navzajem. Lasky ma hromadu, mazlime ho, hrajeme si s nim…

Je to jedinacek, mame psa, k tomu se chova moc hezky. Strasne me to trapi, uz jsem kvuli tomu prestala chodit i na plavani, a nevim, zda kontakt s detmi vyhledat nebo se mu vyhnout, dokud nezmoudri. Je nesmirne vycerpavajici ho porad urputne hlidat a blokovat jeho utoky.

Mate nekdo, prosim, podobou zkusenost? Vyrostly z toho vase deti? Co pomohlo a jak dlouho to trvalo?

Ostatni maminky a jejich pohledy jsou vyzivne.

Dekuji za pomoc!

Ahoj, já mám 18 měsíční dceru…chápu tě. Moje dcera je teda trochu jiný případ, k dětem se chová úplně skvěle a má je strašně ráda…a nemuseli jsme jí to učit nic, přijde mi, že to mají ty děti prostě i v povaze. Ale sestřenka měla dceru jako ty, dokonce ve 2 letech to došlo tak daleko, že ostatní děti škrtila Bohužel zastávali výchovu, že se dítě musí vše v klidu vysvětlit, což samozřejmě nezabíralo. Změnilo se to až právě v těch 2 letech, kdy se jim narodilo 2 dítě a dcerunka se samozřejmě chovala hrozně i k tomu bezbranému miminku, mlátila ho po hlavičce apod. tak jí začali fyzicky trestat a konečně se srovnala. (po 1 roce).

Jinak decra má ted taky vztekací období, jakmile jí něco zakazuju, nedovolím, tak začne šíleně ječet, plácat mě ručičkama, při jídle ho po mně plivne a už po mně i hodila autíčko. U nás zabírá dát malou do postýlky a nechat ji tam za trest vyřvat, když to hodně přehání (to plivání, házení hraček), tak dostane a pak do postýlky…

@Lucie_Sx píše:
@Trojlístek
Tak ja rozhodne nepsala, ze matka nema reagovat!!!
Jasne ze ma.
Ale zaroven ze nema vubec smysl chodit do podobnych mist, kde se situace vyhrocuje a stihat to uhlidat proste nejde.

No, to bylo myšleno všeobecně. Já ten odstavec oddělila.
Stejně tak souhlasím s tím, že jistá místa budou nějaký čas zapovězena.
S čím fak nejsem ochutná souznit, kdy že se vlastně dítě rekrutuje do řad agresivních a pro společnost nepotřebných jedinců.
Prostě má zkušenost je taková, jaká je, vlastně velmi trefná tady byla poznámka, zda s takovým děckem do herny, chodit ci ne. Že jako není shoda.
Ve finále je to stejně jedno, protože zakladatelka bude pokračovat po svém.

@Anonymní píše:
No, abych to nejak za sebe uzavrela.

Nebudu mit doma agresivniho kriminalnika vylouceneho z kolektivu, zijiciho na okraji spolecnosti. Ani nepozuruju pocinajici ADHD, ktere je laickou spolecnosti velmi rado sklonovano a ponekud zneuzivano. Dokonce ani PAS.

Dodam jeste, ze mi situace neni jedno, ze to aktivne resim, ze nepiju kavu a tem situacim neprihlizim z povzdali a s usmevem na rtech. Zaroven taky dodam, ze nemam nezvladatelne dite, a ani se nechystam nezvladatelne dite vypestovat. Bit ho nebudu, k zamysleni nekterych mamynek - jsem sama bite dite, do krve, remenem, varechou, tahani za cop po byte, hazeni mnou o zem, apod. Asi nema cenu tedy znovu zminovat, proc pro me nasili neni cesta. A placnuti pres plenu nebo ruku, kousnuti, zatahani, to pro me nasili je, byt v male forme, samozrejme, protoze v tu chvili zneuzivam svoji silu vuci diteti.

Syn sebou nikdy nikde vzteky (zatim) nemlati, nerve, neplace, proste jen doposud nenabyl jemnocitu vuci detem. Blokujeme, resime to.

K detskemu psychologovi s nim v necelych 15m nepujdu. Mmchdm, vy, ktere to tu rady sklonujete, zkuste si rady detskeho psychologa precist. Cislo 1 je neoplacet nasili nasilim.

Neuveritelne, co jste ze me, na zaklade domnenek, nektere zkousely udelat. Preju vam vice empatie, posouzeni situace z perspektivy, misto odsuzovani a vymysleni si.

Vsem, ktere me podporily, moc dekuji. Drzim palce vsem maminkam, aby se jim takove situace stavaly co nejmene

Buď máš v textu brutální hrubku, nebo se jedná o záměrně pejorativní označení (mamynky) a tedy i o ukázku absence tvého nadhledu a empatie vůči matkám, které mají zkušenosti, když je jejich dítě bito cizím. Škoda. Vzájmné pochopení by situaci pomohlo nejvíc.

Určitě ti nikdo nedoručoval „výchovu“ jaké se dostalo tobě. Týrání by se nemělo dít nikde a je mi líto, že sis ním musela projít.

Nicméně opravdu si v takovéto diskuzi nepočítala i s „negativními“ komentáři? Ač jsme názory v opozici (já bych to dítěti mírně oplatila), přeju ti, ať se vám situaci podaří co nejdřív vyřešit (ku prospěchu všech).

@Oriseka o konkrétním problému jsme si promluvili, byl tam i manžel, poněvadž ten vzdor začal značně rozkládat rodinu. Začal velmi brzy a vůbec neodeznival, spíše se neuvěřitelně stupňoval.
Navíc ta mladší dcera se při jakékoli snaze o utlumení vzdoru sebepoškozovala a dělala i jiné věci, které tady blíže nebudu popisovat, to jistě chápeš.

Psycholožka dceru celou dobu z povzdálí pozorovala, od příchodu až po dramaticky odchod.
Vůbec nepracovala s domnenkou jakékoli diagnózy (o tu vůbec nešlo), ale v ten okamžik by na ni dokázala aplikovat minimálně tři.
To nám řekla, jen by to neudělala, protože na to bylo brzy.
Dozvěděli jsme se co hlídat, s ohledem toho co vypozorovala, aplikovat její poznatky, což není prenositelne pro všechny děti.
Nicméně tam právě byla důležita ta konkrétní osobní návštěva a jak zde kupříkladu nebyla shoda zda hernička ano či ne. To jaksi taky není úplně tak jasné. Tak i jiné jasné aplikované metody mohou být pro jiné děti kontraproduktivní. Ten psycholog vidi co ty vubec nezavnímáš. Můžeš vědět co chceš, ale na tvé dítě to prostě nefunguje.
Proto jsem zakladatelce odbornou pomoc doporučila.
Dceru si formou hry otestovala na takové ty základní kognitivní funkce odpovídající jejímu věku. To dělala každou návštěvu.
A ať se to zakladatelce líbí nebo ne, tak genetická dispozice pro určité jevy prostě dědičné jsou.
A to se ve finále projevilo i u obou dcer.
U straší to období přišlo a odešlo strašně rychle, to můžeme mluvit o půl ročním intervalu, přesně bych dokázala popsat, kdy to celé vypuklo a jak to přišlo, tak to odešlo a byl a je klid.
S mladší dcerou to bylo těžké už od narození, vzdorna a vzteklá byla věčně. I v období, kdy měla být tím nejspokojenějším miminem. A rozhodně to nebyly vzdory a vzteky jako z učebnice.
I psycholožka je popsala jako velmi kreativní a rozmanité, na věk dítěte až detailně promyšlené.
Chtělo to hlavně odstup a často jsme už nevěděli co ještě je a co už není normální. Prostě to celé trvalo dlouho. V tom ta psycholožka byla nesmírně důležitá.
I u mladší dcery to období nakonec skončilo, ale trvalo několik let a jako na rodině to stopy nechalo i její sestra byla často svědkem takového zmaru, že to se velmi těžko popisuje.
Teď občas něco zkusí, má pět let, do školy půjde bez odkladu.
Velký rozdíl je v tom, že už dokáže vysvětlit co ji ke vzdoru vede. Teď ten vzdor přetavila do urážení se několikrát denně, ale to se stane tak jednou za měsíc.
Poměrně velkou roli v tom hraje inteligence, kterou zdedily po otci.
Obě mají inteligenci o mnoho vyšší, než jejich vrstevníci.
K psycholožce už nechodíme. S první dcerou stačila jedna návštěva, u druhé dcery to byly návštěvy tři a závěrečná zpráva.

@Trojlístek píše:
@Oriseka o konkrétním problému jsme si promluvili, byl tam i manžel, poněvadž ten vzdor začal značně rozkládat rodinu. Začal velmi brzy a vůbec neodeznival, spíše se neuvěřitelně stupňoval.
Navíc ta mladší dcera se při jakékoli snaze o utlumení vzdoru sebepoškozovala a dělala i jiné věci, které tady blíže nebudu popisovat, to jistě chápeš.Psycholožka dceru celou dobu z povzdálí pozorovala, od příchodu až po dramaticky odchod.
Vůbec nepracovala s domnenkou jakékoli diagnózy (o tu vůbec nešlo), ale v ten okamžik by na ni dokázala aplikovat minimálně tři.
To nám řekla, jen by to neudělala, protože na to bylo brzy.
Dozvěděli jsme se co hlídat, s ohledem toho co vypozorovala, aplikovat její poznatky, což není prenositelne pro všechny děti.
Nicméně tam právě byla důležita ta konkrétní osobní návštěva a jak zde kupříkladu nebyla shoda zda hernička ano či ne. To jaksi taky není úplně tak jasné. Tak i jiné jasné aplikované metody mohou být pro jiné děti kontraproduktivní. Ten psycholog vidi co ty vubec nezavnímáš. Můžeš vědět co chceš, ale na tvé dítě to prostě nefunguje.
Proto jsem zakladatelce odbornou pomoc doporučila.
Dceru si formou hry otestovala na takové ty základní kognitivní funkce odpovídající jejímu věku. To dělala každou návštěvu.
A ať se to zakladatelce líbí nebo ne, tak genetická dispozice pro určité jevy prostě dědičné jsou.
A to se ve finále projevilo i u obou dcer.
U straší to období přišlo a odešlo strašně rychle, to můžeme mluvit o půl ročním intervalu, přesně bych dokázala popsat, kdy to celé vypuklo a jak to přišlo, tak to odešlo a byl a je klid.
S mladší dcerou to bylo těžké už od narození, vzdorna a vzteklá byla věčně. I v období, kdy měla být tím nejspokojenějším miminem. A rozhodně to nebyly vzdory a vzteky jako z učebnice.
I psycholožka je popsala jako velmi kreativní a rozmanité, na věk dítěte až detailně promyšlené.
Chtělo to hlavně odstup a často jsme už nevěděli co ještě je a co už není normální. Prostě to celé trvalo dlouho. V tom ta psycholožka byla nesmírně důležitá.
I u mladší dcery to období nakonec skončilo, ale trvalo několik let a jako na rodině to stopy nechalo i její sestra byla často svědkem takového zmaru, že to se velmi těžko popisuje.
Teď občas něco zkusí, má pět let, do školy půjde bez odkladu.
Velký rozdíl je v tom, že už dokáže vysvětlit co ji ke vzdoru vede. Teď ten vzdor přetavila do urážení se několikrát denně, ale to se stane tak jednou za měsíc.
Poměrně velkou roli v tom hraje inteligence, kterou zdedily po otci.
Obě mají inteligenci o mnoho vyšší, než jejich vrstevníci.
K psycholožce už nechodíme. S první dcerou stačila jedna návštěva, u druhé dcery to byly návštěvy tři a závěrečná zpráva.

Mrzi me, cim jste si jako rodina prosli a rada ctu, ze jste to zvladli. Odpovidam i proto, abych Ti napsala, ze v nasem pripade se nejedna o geneticky dedicnou agresi. Bil me jeden z prarodicu, ktery s nami bydlel a byl zavisly na alkoholu. Ataky byly vzdy pod vlivem.