Nechci svého syna, už nemůžu

Rád bych zaeragoval na Vás příšpěvek, možná jsem měl v dětství podobné povahové rysy jako má Váš syn. Snad jen s tím rozdílem, že jsem spolužáky nenapadal, byl jsem ten slabší, který bitky nevyhledával, ale o to více jsem provokoval. Ale nebudu předbíhat… Nebyl jsem jedináček, měl jsem starší sestru, se kterou jsme neměli dobrý vztah - každý z nás byl jiný. Můj otec byl vojákem z povolání a často nebýval doma. Když mi bylo pět, často se stávalo, že měl třítydenní cvičení, nebo služby v kasárnách, bylo to ještě za minulého režimu. Možná tady začaly mé problémy, protože dnes s odstupem času vidím, že mě rodiče měli rádi, ale nikdy si se mnou nezahráli žádnou hru. To samé babičky, tety. Nepamatuji společný rodinný výlet do ZOO nebo třeba na nějaký hrad, zámek… Mamka zajišťovala chod rodiny - úklid, jídlo a běžné práce v domácnosti. Když jsme jeli v létě na dovolenou, každý měl to „své“ a jedinou mou aktivitou bylo běhat po chodbách hotelu. Nevzpomínám si, že by si se mnou mamka nebo taťka zahráli karty nebo Člověče nezlob se. Nebo že by jsme šli třeba na bazén. Doma jsem měl své hračky, stavebnice a se vším jsem si hrál sám. V první třídě jsme měli učitelku typu Hajské ze známého seriálu (a já byl ten Jirka Oliva). Byl jsem zlobivé dítě, ale bylo to tím, že jsem měl úkoly vždy nejrychleji hotové z celé třídy a pak jsem se nudil. Vzpomínám si, že mě hodně vadilo, když ke mě tato učitelka přišla a milým hlasem a s úsměvem říkala, že jsem takové malé zlobítko, vzala notýsek a s radostí napsala poznámku. Začal jsem ji za to nenávidět a nenápadně vracet způsobem, který možná ani ona nečekala. Pokud dvacet dětí ve výtvarce malovalo zahrádku, maloval jsem ji také a přidal černé sluníčko. A první pětka byla na světě… Problémy se stupňovaly, hodně jsem zapomínal pomůcky a vyrušoval. Teď už vím, že postupně (ve druhém pololetí) to z mé strany nebylo běžné zlobení a vyrušování, ale svým chováním jsem šel cíleně proti této učitelce, proti konkrétnímu člověku. Vnímal jsem to, jak mě i spolužáky zesměšňovala, vysypávala aktovky, když někdo něco zapomněl a další věci. Domnívám se, že také vycítila, že má proti sobě silného hráče, protože se mé i její chování stupňovalo víc a víc. Výsledkem byla dvojka z chování na konci první třídy. Ve druhé třídě jsme měli příjemnou paní učitelku (tehdy ještě soudružku) a neměl jsem žádné kázeňské problémy. Přitom jsem byl stejným klukem, jen o rok starším. A dalším rokem byla situace podobná jako v první třídě a opět dvojka z chování. V následujících školních letech jsem se zklidnil, ale stále jsem neměl žádné kamarády. Vytvořil jsem si svůj vlastní svět, do kterého jsem nikoho z mých vrstevníků nepustil - kromě mé sestřenky. V páté třídě jsem byl u psycholožky, která si se mnou nevěděla rady. Dělala se mnou něco na způsob IQ testu, který dopadl nad její očekávání a dokonce mě chtěli dělat další testy v Brně. Ale sešlo z toho, důvody netuším. V té době jsem se zajímal se o astronomii, hypnózu a další podobné věci a psycholožka byla z toho dost překvapena. Ve výsledku jsem neměl AHDH ani nic podobného a sama nevěděla, kam mě má zařadit. Zůstalo jen u několika málo sezení, tím to celé skončilo. Na konci druhého stupně už jsem věděl, že jsem jiný, bez kamarádů, ale dokázal jsem se naučit nedělat problémy a víceméně respektovat pravidla třídy. Možná k tomu pomohla změna po roce 89, kdy jsem v prospěchu na vysvědčení dostával místo trojek dvojky a jedničky. Rád jsem jezdil se školou na jednodenní výlety, ale nikdy ne na dva a více dnů, také jsem nebyl na lyžáku. Necítil jsem se na to a věděl jsem, že bych to tam mezi vrstevníky nezapadl. Uvědomil jsem si, že jednou získána pověst u spolužáků už nejde napravit. Hodně jsem si přál změnit školu a začít znovu… Po střední škole jsem si našel práci, ale byl jsem stále uzavřený a našel jsem zalíbení v turistice. Ale abych se vrátil ke svému dětství… Nevím, jak na tom je Váš syn, ale ve svých deseti letech jsem chtěl mít jen jednoho blízkého kamaráda pro sebe a nedělalo mi dobře být v kolektivu více vrstevníků. Jako kdybych pokaždé dopředu vycítili, že jsem jiný a nezapadám do „party“. Nevěděl jsem, jak se mám mezi nimi chovat, často jsem provokoval a dělal naschvály. Teď už s odstupem času vím, že většina mých problémů nespočívala v klasickém „zlobení“ nebo klučičích lotrovinách, ale hodně jsem vnímal lidi v okolí, jak se ke mě chovají. Vrstevníci, učitelé nebo i cizí lidé. Získala si mě má teta ze Slovenska, která se mě pokaždé ptala na mnoho věcí. Měl jsem ji hodně rád a chtěl jsem ji toho tolik říct… Naopak měl jsem dost silnou averzi k lidem, kteří se ke mě chovali povýšeně - ano i v první třídě jsem to takto vnímal a dával svému okolí najevo. Ale proč o tom všem píšu. Je možné, že Váš syn je na tom podobně. K lidem se chová podle sympatií a možná těm, kteří nejsou jeho světu nakloněni, to dává znát. Možná se mýlím, usuzuji jen podle sebe. Zeptám se ještě na jednu věc, má Váš syn svůj smyšlený svět, ve kterém je například králem, má v tomto světě své postavy a příběhy? Podle dětské psycholožky jsem měl hodně bujnou fantazii a často jsem šel až do extrémů. Ale bylo v tom i něco jiného, chtěl jsem dělat věci jinak, po svém. Možná vyniknout, být jiný, než ostatních dvacet dětí. Což v tehdejší škole nešlo - možná i dnes, když je ve třídě více žáků, učitelka se nemůže věnovat jednotlivci. A podobně je to v kroužcích, třeba chce Váš syn být v něčem jedinečný a aby ho tak i dospělí brali. Ze svých dětských příhod a zkušeností bych se zkusil poohlédnout po nějaké aktivitě, kde by byl sám s jedním dospělým, který by ho k něčemu vedl. Ale zatím mě nic konkrétního nenapadá. Jedině snad hudebka, ale i tam mají jednou týdně kolektivní výuku a na nástoj se musí pravidelně cvičit. Možná bych také poradil - pokud Vašeho syna baví například turistika, zkuste nějakou nenáročnou jedodenní akci, které se zúčastníte Vy jako rodič, syn a další cizí lidé, případně s dětmi. Třeba si tam najde kamaráda. Turistika je dobrá v tom, že by se nemuselo projevit nežádoucí chování, hory a přírodu milují malí i velcí. Možná budou na FB nebo jinde i jiné aktivity spojené s rodiči a dětmi. To by mohla být jedna z možných cest. Když to vezmu zpětně, bylo mi dobře s lidmi, kde byli i rodiče. To se ale soustřeďovalo jen v rámci naší blízké rodiny. K cizím lidem jsem si udělal neprostupnou bariéru, protože jsme se s nikým nestýkali. Ještě mě napadla souvislost - věděl jsem, že jsem jiný a jednoduše jsem se neuměl zkamarádit. Nedokázal jsem jít na hřiště a připojit se třeba k ostatním a zahrát fotbal. Možná si člověk v tomto dětském věku uvědomuje, že nedokáže navázat kontakt, nemůže spoustu věcí změnit a přijme je takové jaké jsou. Nebo je přijmout nechce a snaží se na sebe upozornit jiným chováním než ostatní. Pokud budete mít zájem, rád si na toto téma s Vámi více popovídám.