Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ahoj Verčo,úplně s tebou souhlasím a musím se chechtat
.Tatko a mamko to si taky nedokážu představit,že by jsme si takhle říkali…
To je jako u nás doma, já na manž. Pavle, Pavlušo, Pavlucho, před dětmi nebo, když jsem jsem je za ním posílala, tak taťka. No a mému manž. nějak mé jméno nejde přes pusu (a to jsme spolu jako manž. skoro 25.let), přitom mé jméno má tolik podob. Co s tím, nic-zkrátka to tak beru.
NiKino, mam podobny problem, jako ty. Vzdycky, kdyz mam nekoho oslovit jmenem, tak se musim doslova NUTIT. Nemam problemy mluvit s lidma, at uz osobne, po telefonu, nebo pisemne. Jsem vyrecna a jednani s lidmi mi nevadi. Ale to osloveni
Neni mi prijemny oslovovat ani vlastniho muze ![]()
Snazim se to resit tim, ze jsem proste nucena na sebe upozornit. Pockam, az se otoci/odejde/zacne neco delat, pak se nadechnu a reknu: Jakube, mohl by si… Kubo, podej mi… ![]()
Rikame se jmeny…On me Tamaro,ja jemu Libore.
Nesnasela jsem,kdyz mi rikal „mamko“..Proboha,copak jsem jeho matka??
Dcerka mluvi krasne a oslovuje nas tati,tatinku nebo mami,maminko.Jmenem nam nerika.
Ja jsem nikdo nemela problem s tim rikat komukoliv jmenem,at to byl partner,kamarad,holky atd..
To je zajímavý téma…Já s tím problém nemám a nikdy jsem neměla, ale třeba přítel má blbý jméno, který je hrozně tvrdý a žádnou přijatelnou zdrobnělinu nemá, ale má dobrou přezdívku, tak mu říkám přezdívkou a zrdobnělinama a upravenejma tvarama tý přezdívky…
A kámošům říkám zdrobněle, často úplně ujetě, třeba Honzovi Honzátko…Nebo i třeba kulíšku
Holkám často beruško, zlato a tak…Bere se to jako sranda. Ale říkám jim i jménem. A doma, až budem tři, se vší mocí chci vyhnout oslovování mamko/taťko, protože to už spolu pak nemusíme vůbec spát, mi přijde ![]()
Jé to je téma. Doma se oslovujeme jménem a muž mi říká i miláčku. Pak teda já zuřim když se hádáme a stále slyším miláčku
.
Syn říká mami tati a někdy i to miláčku
.
A oslovovat lidi jménem mi příjde správné. Cvičím skupiny lidí a snažím se každého z nich oslovit jménem. Přeci nebudu říkat- vy paní u okna zadek dolů a hlavu výš
![]()
Je to jen o zvyku. Tak držím palce
My si taky moc neříkáme jmény,já teda manžovi občas ano.Syn mu teda občas řekne Radku
A mě když byl malý říkal lásko-tak mi říká manžel.Mě se moc nelíbí když si říkají rodiče mámo a táto
Ale každého věc ![]()
Vůbec mi to nepřišlo, ale já vlastně taky dospělé neoslovuji jménem
, jen děti.
A mně taky nikdo jménem neříká, navíc se mi ani nelíbí…snad jen tady na eMiminu mi říkají Laducho ![]()
Pak teda nechápu, nač jsou tady diskuze o tom, jak by se miminko mělo jmenovat
…VTIP… ![]()
Tak se přiznám, že si s manželem také neříkáme mámo, táto a když přijdeme na návštěvu ke známým, tak nám to dost rve uši. Dokonce máme jedny, kteří dcerám přímo nakázali, že musí říkat maminko, tatínku, nesměli ani mami, tati, ale přímo jen maminko, tatínku. Před dětmi používáme samozřejmě dej to tátovi, dej to mámě, ale když mluvíme na sebe, tak jedině jmény. Já mám spíš problém v mluveném slovu použít výraz manžel, prostě používám křestní jméno. Kdyby mi manžel říkal mámo, tak si představím tchýni a je veškerá naladěnost v háji. ![]()
já to mám podobně, manžela oslovuji jen velmi málo kdy prakticky jen před oistatními a nebo, když je nejhůř, nevím, kde to vzniklo, u sourozence, nebo dětí to tak nemám… nevím, čím to je
Tak taky přidám trošku do mlýna…přítel mi říká miláčku někdy Markét,já jemu Pepi nebo miláčku …mamko taťko teda taky ne páč jak tu někdo psal.....to už bychom se nemuseli ani milovat páč by to k sobě nešlo..občas mi řekne ty naše maminko a já ty náš taťko,ale to jen když se chceme pozlobit
já taky manžela neoslovuji Karle
neoslovuji ani tchýni, tu neozlovuji vůbec, prostě to oslovení vypouštím, na manžela miláčku…on mi někdy řekne jménem když mě volá a mě se to nelíbí, ale když tak přemýšlím, tak on mě taky vůbec neoslovuje, místo miláčka teda častěji tím jménem
takže vůbec nejsi divná, mě to taky nejde přez hubu a nikdy jsem žádného svého ex jménem neoslovovala ![]()
Tak u nás se oslovujeme ještě trochu jinak
. Pokud s námi nejsou (naše) děti, tak se oslovujeme pouze jménem. (Kdyby mě manžel oslovil „maminko“, asi bych se dost divila.) Když jsme ale s dětmi pohromadě, tak to tak nějak mícháme s oslovením „maminko/tatínku“. Když o tom tak přemýšlím, tak to asi závisí na tom, jestli se konverzace týká dětí nebo jiného tématu. Myslím ale, že oslovení jménem i v těchto situacíh převažuje. O sobě ale před dětmi mluvíme jako o mamince a tatínkovi. Stejně tak to máme s „prarodiči“. Své mamince říkám „mamko“ i před dětmi, ale mluvím o ní jako o babičce.
Já zase nemůžu pochopit, jak se někdo může oslovovat před dětmi „mámo/táto“ a mluvit tak o sobě, třeba „Máma ti to obleče.“ Nikoho za to neodsuzuji, ale sama bych tak nikdy nemluvila. Máme v blízkosti několik párů, které tak běžně komunikují, přitom myslím mají hezký vztah. Děti to samozřejmě od nich přebírají - „Kdy se máma vrátí?“.
juma píše:
Já zase nemůžu pochopit, jak se někdo může oslovovat před dětmi „mámo/táto“ a mluvit tak o sobě, třeba „Máma ti to obleče.“ Nikoho za to neodsuzuji, ale sama bych tak nikdy nemluvila. Máme v blízkosti několik párů, které tak běžně komunikují, přitom myslím mají hezký vztah. Děti to samozřejmě od nich přebírají - „Kdy se máma vrátí?“.
Tomuhle nějak nerozumím?!
![]()
úplně nejstrašnější mi přijde, když jedny známé jejich dcera oslovuje „hej“, několikrát jsem se do toho vložila a řekla jí, že je to snad její mamka a taťka, no ale když si neudělají pořádek doma oni sami, tak mě to může být jedno