Nevěra v dnešní době

Samozřejmě jsem se u posledního příspěvku přepsal. Chtěl jsem napsat u třetího vztahu více jak dva roky.

Zakl.

Mimochodem další moje zkušenost s nevěrou, když o tom teď tak přemýšlím bylo vlastně když jsem přišel o panictví. Bylo to na velké akci v Praze, kde se sjeli studenti z celé ČR zastupovat svoje školy. Byly jsme tři dny na hotelu a druhý den, po tom, co jsem o to tedy „přišel“ s danou holčinou, jsem teprve zjistil, že je doma zadaná a tedy se mnou podvedla svého tehdejšího přítele. No taky mi to tu vzpomínku zpětně dost zhořčuje 

@Anonymní píše:
To samozřejmě chápu. Já beru dlouhodobý vztah tak nějak úměrně svému věku, což u mě bylo v prvních dvou případech přes 1 rok, u druhého vztahu více jak dva roky společného bydlení.

Chápu, jen se moc omlouvám, ale pousmála jsem se, když někdo napíše dlouhodobý vztah rok.To jsme byli stále v největší zamilovanosti.Pro mě osobně byl dlouhodobý vztah kdy už může být nárok na nějakou mírnou nudu 5 let. Ale i tak na tvou otázku není to pro mě normální nevěra, ano vidím toho kolem sebe hrozně moc, kdy lidi se rozvádí, nasekaj si děti, hodí vztah hned do kopru. Nesnaží se vůbec pracovat na tom, aby to nějak fungovalo. Každej si jede jen to svoje, ale vztah je o toleranci. A vzájemné uctě.

@Anonymní píše:
Chápu tvoje rozpoložení a zamyšlení. Já jsem před půl rokem dostala anonym, že mě můj manžel podvádí. Po dalším zjiš´tování, pátrání a také po jeho přiznání, jsem zjistila, že mě podváděl cca 13 let (byli jsme spolu 20 let). Byla to pořádná rána do zad. Celou dobu se doma tvářil a tvrdil, že je vše ok, že je spokojený.
Z toho odhalení jsem byla tak zničená, že jsem si připadala, že snad normální nejsem já – přesně jak říkáš, všude jsou všichni nevěrní, mnoho lidí (i tu) to přímo doporučuje, spousta lidí píše, jak jim nevěra zlepšila život a vztah. Byla jsem u jedné psycholožky, ta mi taky řekla, že je to normální, což mě dorazilo. A opravdu jsem z toho měla až deprese a pocit, že jsem teda já jsem nějaká vadná, že já sem nepatřím… když to nedokážu přijmout jako součást svého života. Když já taková nejsem. A že jsem asi úplný blázen, když jsem vůbec mohla věřit, že by mi mohl být manžel věrný.
Cítila jsem se psychicky dost pod psa a zkusila jsem ještě jiného psychologa. Ten mi hodně pomohl. Řekl mi, že i kdybych byla jediná na světě, komu to normální nepřijde a komu nepřijde normální žít ve lži, tak je to v pořádku a není důvod, abych slevovala a tlačila se do přesvědčení, které je mi vnitřně proti srsti. Hodně mi to pomohlo, najednou jsem si znovu uvědomila, že jsem v pořádku taková jaká jsem. Také jsem si na terapii uvědomila, že nejsem jediná, kdo to takto cítí. Znám i podvádějící ženy a podvedené muže… tak si říkám, že to je moje šance, že třeba jednou potkám chlapa, který to bude mít nastavené stejně jako já. Ne že se do toho bude nutit, ale že to tak bude cítit, že bude chtít případné problémy řešit se mnou a ne rovnou milenkami a pokud to nebude možné, tak vyloží karty na stůl a vztah ukončíme. Nebo si říkám, že určitě existují chlapi, kteří byli podvedení, ví, jak to bolelo a uvědomili si to, co já – že jejich cesta není snížit v tomto ohledu svoje zásady, ale prostě počkat si na ženu, co to bude cítit stejně. Jasně, nevím, jestli to poznám, můžu zase šlápnout vedle… Ale taky jsem se myslím v mnohém poučila, mnohé pochopila.
Taky mi psycholog řekl a řekla bych, že je to pravda, že když člověk něco prožívá, tak jeho mysl automaticky vytahuje vzpomínky, kdy se cítil podobně, kdy zažil/viděl něco podobného… člověk má najednou pocit, že zažívá samé křivdy a že se všichni podvádí, ale je to tak trochu klam způsobený tím, že jsi ponořený v určitém „tématu“ a vidíš vše, co se toho týká a ostatní v tu chvíli přehlížíš. Uplynulo pár měsíců a já už to zas vidím spíš optimisticky. Teď už je mi mnohem lépe, rozvádím se, vztah nehledám, ale těším se, že jednou třeba přijde. Starám se o sebe – nové zájmy, hledám nové kamarády, koníčky, zvedám hlavu… Je mi vlastně dobře.
Já taky dokážu pochopit, že člověku ve vztahu něco chybí, že po letech už je tam určitá okoukanost a stereotyp, ale prostě mám ráda férová řešení a nebudu nikoho podrážet a dělat z něho blbce (samozřejmě za těch 20 let taky nějaké to pokušení bylo, nejsem úplná šereda, ale prostě jsem nechtěla, bylo mi to vůči manželovi blbý). Každý to takto uvnitř sebe nastavené nemá, ale přesto věřím, že někdo jo a že toho někoho třeba jednou potkám. A věřím, že i ty Myslím, že je to i v tomto o té kompatibilitě. Tak snad budeme mít při příštím výběru lepší odhad
V dlouhodobém vztahu, 10 let atd. bych dokázala asi nějaký jednorázový úlet odpustit, ale cílené podvádění a myšlení typu -nevěra je ok, zlepší mi vztah, co oči nevidí, to srdce nebolí, že když někdo má nějaké chyby nebo není dokonalý, tak si za podvádění může sám atp. - je pro mě absolutně za hranou.
Klára

Klára

Děkuji za příspěvek Jsem rád, že po takové zkušenosti zase začínáš užívat života a jsi teď vlastně vcelku šťastná. Musím říct, že tvůj pohled na věc mi vyvolal úsměv na rtech Takže i když mě mrzí, čím si musela projít, stejně ještě jednou děkuji!

Zakl.

@Anonymní píše:
Chápu tvoje rozpoložení a zamyšlení. Já jsem před půl rokem dostala anonym, že mě můj manžel podvádí. Po dalším zjiš´tování, pátrání a také po jeho přiznání, jsem zjistila, že mě podváděl cca 13 let (byli jsme spolu 20 let). Byla to pořádná rána do zad. Celou dobu se doma tvářil a tvrdil, že je vše ok, že je spokojený.
Z toho odhalení jsem byla tak zničená, že jsem si připadala, že snad normální nejsem já – přesně jak říkáš, všude jsou všichni nevěrní, mnoho lidí (i tu) to přímo doporučuje, spousta lidí píše, jak jim nevěra zlepšila život a vztah. Byla jsem u jedné psycholožky, ta mi taky řekla, že je to normální, což mě dorazilo. A opravdu jsem z toho měla až deprese a pocit, že jsem teda já jsem nějaká vadná, že já sem nepatřím… když to nedokážu přijmout jako součást svého života. Když já taková nejsem. A že jsem asi úplný blázen, když jsem vůbec mohla věřit, že by mi mohl být manžel věrný.
Cítila jsem se psychicky dost pod psa a zkusila jsem ještě jiného psychologa. Ten mi hodně pomohl. Řekl mi, že i kdybych byla jediná na světě, komu to normální nepřijde a komu nepřijde normální žít ve lži, tak je to v pořádku a není důvod, abych slevovala a tlačila se do přesvědčení, které je mi vnitřně proti srsti. Hodně mi to pomohlo, najednou jsem si znovu uvědomila, že jsem v pořádku taková jaká jsem. Také jsem si na terapii uvědomila, že nejsem jediná, kdo to takto cítí. Znám i podvádějící ženy a podvedené muže… tak si říkám, že to je moje šance, že třeba jednou potkám chlapa, který to bude mít nastavené stejně jako já. Ne že se do toho bude nutit, ale že to tak bude cítit, že bude chtít případné problémy řešit se mnou a ne rovnou milenkami a pokud to nebude možné, tak vyloží karty na stůl a vztah ukončíme. Nebo si říkám, že určitě existují chlapi, kteří byli podvedení, ví, jak to bolelo a uvědomili si to, co já – že jejich cesta není snížit v tomto ohledu svoje zásady, ale prostě počkat si na ženu, co to bude cítit stejně. Jasně, nevím, jestli to poznám, můžu zase šlápnout vedle… Ale taky jsem se myslím v mnohém poučila, mnohé pochopila.
Taky mi psycholog řekl a řekla bych, že je to pravda, že když člověk něco prožívá, tak jeho mysl automaticky vytahuje vzpomínky, kdy se cítil podobně, kdy zažil/viděl něco podobného… člověk má najednou pocit, že zažívá samé křivdy a že se všichni podvádí, ale je to tak trochu klam způsobený tím, že jsi ponořený v určitém „tématu“ a vidíš vše, co se toho týká a ostatní v tu chvíli přehlížíš. Uplynulo pár měsíců a já už to zas vidím spíš optimisticky. Teď už je mi mnohem lépe, rozvádím se, vztah nehledám, ale těším se, že jednou třeba přijde. Starám se o sebe – nové zájmy, hledám nové kamarády, koníčky, zvedám hlavu… Je mi vlastně dobře.
Já taky dokážu pochopit, že člověku ve vztahu něco chybí, že po letech už je tam určitá okoukanost a stereotyp, ale prostě mám ráda férová řešení a nebudu nikoho podrážet a dělat z něho blbce (samozřejmě za těch 20 let taky nějaké to pokušení bylo, nejsem úplná šereda, ale prostě jsem nechtěla, bylo mi to vůči manželovi blbý). Každý to takto uvnitř sebe nastavené nemá, ale přesto věřím, že někdo jo a že toho někoho třeba jednou potkám. A věřím, že i ty Myslím, že je to i v tomto o té kompatibilitě. Tak snad budeme mít při příštím výběru lepší odhad
V dlouhodobém vztahu, 10 let atd. bych dokázala asi nějaký jednorázový úlet odpustit, ale cílené podvádění a myšlení typu -nevěra je ok, zlepší mi vztah, co oči nevidí, to srdce nebolí, že když někdo má nějaké chyby nebo není dokonalý, tak si za podvádění může sám atp. - je pro mě absolutně za hranou.
Klára

Přesně tak

@Anonymní píše:
Chápu tvoje rozpoložení a zamyšlení. Já jsem před půl rokem dostala anonym, že mě můj manžel podvádí. Po dalším zjiš´tování, pátrání a také po jeho přiznání, jsem zjistila, že mě podváděl cca 13 let (byli jsme spolu 20 let). Byla to pořádná rána do zad. Celou dobu se doma tvářil a tvrdil, že je vše ok, že je spokojený.
Z toho odhalení jsem byla tak zničená, že jsem si připadala, že snad normální nejsem já – přesně jak říkáš, všude jsou všichni nevěrní, mnoho lidí (i tu) to přímo doporučuje, spousta lidí píše, jak jim nevěra zlepšila život a vztah. Byla jsem u jedné psycholožky, ta mi taky řekla, že je to normální, což mě dorazilo. A opravdu jsem z toho měla až deprese a pocit, že jsem teda já jsem nějaká vadná, že já sem nepatřím… když to nedokážu přijmout jako součást svého života. Když já taková nejsem. A že jsem asi úplný blázen, když jsem vůbec mohla věřit, že by mi mohl být manžel věrný.
Cítila jsem se psychicky dost pod psa a zkusila jsem ještě jiného psychologa. Ten mi hodně pomohl. Řekl mi, že i kdybych byla jediná na světě, komu to normální nepřijde a komu nepřijde normální žít ve lži, tak je to v pořádku a není důvod, abych slevovala a tlačila se do přesvědčení, které je mi vnitřně proti srsti. Hodně mi to pomohlo, najednou jsem si znovu uvědomila, že jsem v pořádku taková jaká jsem. Také jsem si na terapii uvědomila, že nejsem jediná, kdo to takto cítí. Znám i podvádějící ženy a podvedené muže… tak si říkám, že to je moje šance, že třeba jednou potkám chlapa, který to bude mít nastavené stejně jako já. Ne že se do toho bude nutit, ale že to tak bude cítit, že bude chtít případné problémy řešit se mnou a ne rovnou milenkami a pokud to nebude možné, tak vyloží karty na stůl a vztah ukončíme. Nebo si říkám, že určitě existují chlapi, kteří byli podvedení, ví, jak to bolelo a uvědomili si to, co já – že jejich cesta není snížit v tomto ohledu svoje zásady, ale prostě počkat si na ženu, co to bude cítit stejně. Jasně, nevím, jestli to poznám, můžu zase šlápnout vedle… Ale taky jsem se myslím v mnohém poučila, mnohé pochopila.
Taky mi psycholog řekl a řekla bych, že je to pravda, že když člověk něco prožívá, tak jeho mysl automaticky vytahuje vzpomínky, kdy se cítil podobně, kdy zažil/viděl něco podobného… člověk má najednou pocit, že zažívá samé křivdy a že se všichni podvádí, ale je to tak trochu klam způsobený tím, že jsi ponořený v určitém „tématu“ a vidíš vše, co se toho týká a ostatní v tu chvíli přehlížíš. Uplynulo pár měsíců a já už to zas vidím spíš optimisticky. Teď už je mi mnohem lépe, rozvádím se, vztah nehledám, ale těším se, že jednou třeba přijde. Starám se o sebe – nové zájmy, hledám nové kamarády, koníčky, zvedám hlavu… Je mi vlastně dobře.
Já taky dokážu pochopit, že člověku ve vztahu něco chybí, že po letech už je tam určitá okoukanost a stereotyp, ale prostě mám ráda férová řešení a nebudu nikoho podrážet a dělat z něho blbce (samozřejmě za těch 20 let taky nějaké to pokušení bylo, nejsem úplná šereda, ale prostě jsem nechtěla, bylo mi to vůči manželovi blbý). Každý to takto uvnitř sebe nastavené nemá, ale přesto věřím, že někdo jo a že toho někoho třeba jednou potkám. A věřím, že i ty Myslím, že je to i v tomto o té kompatibilitě. Tak snad budeme mít při příštím výběru lepší odhad
V dlouhodobém vztahu, 10 let atd. bych dokázala asi nějaký jednorázový úlet odpustit, ale cílené podvádění a myšlení typu -nevěra je ok, zlepší mi vztah, co oči nevidí, to srdce nebolí, že když někdo má nějaké chyby nebo není dokonalý, tak si za podvádění může sám atp. - je pro mě absolutně za hranou.
Klára

@Šarlota4 píše:
Jisteze nemusis to je tvoje vec. Jen jsem se zeptala co ti zarucuje, ze se to nestalo. Nic vic v tom nebylo

Promiň, já to tak nemyslela, mám dneska velmi špatný den