Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
jizvíková píše:ciniminisek píše:
Po slovech ne,nesmíš,nebo přísným pojmenováním jí už plácnu.presne tak
mimochodem, zakladatelko, rozumi ti a vi co chces a co nema, nepodcenuj deti, male neznamena blbe
Četla jsem celou diskuzi, a moc by mě zajímalo, jestli maminky co by v životě neplácly dítě přez ruku nebo zadek, vychovávají tímto způsobem první dítě, nebo alespoň druhé. Vsadím se, že první. Tzn. jsem zvědavá, jeslti budou pouze vysvětlovat i ve 3, v 6 nebo v 15 letech. Bavíme se o plácnutí a né o týraní. Když nestačí říck 3 x ne, tak plácnu(lehce).
chuanitka píše:
Já teda dítě nebiju ani neprosím, ale uznávám, že mám poměrně bezproblémovou holčičku.
Nemám hodou holčičku - mám dva „draky“. Nepleskací výchova je náročná tak do čtyř let. Pak už většinou stačí vysvětlit, proč je něco potřeba dělat a plánovat věci tak, aby byly naše požadavky pro děti splnitelné.
Např. „Tady do sněhu nelez, tam čurají pejsci.“ Víc vysvětlování není potřeba.
„Půjdete se mnou na schůzi, ale budeme tam úplně potichu, aby ostatní lidé slyšeli pána, který bude říkat věci důležité pro dospělé.“ Šestiletý se čtyřletým vydrželi potichu přes 90 minut. BEZ PLESKÁNÍ a BEZ VYHROŽOVÁNÍ!
Nicméně, kdybych jim před schůzí nedala jabko, aby neměli hlad a kdybych nevzala pastelky a papíry, aby se mohli zabavit, tak by se nejspíš chovali jako nezvladatelní spratci. (Problémy nastávají, pokud jsou děti přetažené nebo mají hlad. Nicméně v tomhle případě jde o selhání rodiče, který nezajistil potřeby dítěte.)
No tak,myslím,že tu bylo řečeno dost.Určitě jsem tím nechtěla říct,že kdo neplácá má spratka co rodičům skáče po hlavě
chce to číst celé ty příspěvky a klidně dvakrát
.
Nějak nechápu poslední příspěvek,to jako,si myslíte,že když jdu s dětmi na schůzi tak je biju za to,že tam jsou hluční
![]()
Tady bude asi ten kámen úrazu,ono taky totiž záleží na tom,za co,kdo plácá.
ciniminisek píše:
Nějak nechápu poslední příspěvek,to jako,si myslíte,že když jdu s dětmi na schůzi tak je biju za to,že tam jsou hluční![]()
Tady bude asi ten kámen úrazu,ono taky totiž záleží na tom,za co,kdo plácá.
Taky jsem nepochopila. ![]()
Já bych je na schůzi nebrala a když bych musela, ve snu by mě nenapadlo je plácat za to, že tam nebudou potichu!!!! ![]()
ciniminisek píše:
Tady bude asi ten kámen úrazu,ono taky totiž záleží na tom,za co,kdo plácá.
Tak tak ![]()
Hani84 píše: Četla jsem celou diskuzi, a moc by mě zajímalo, jestli maminky co by v životě neplácly dítě přez ruku nebo zadek, vychovávají tímto způsobem první dítě, nebo alespoň druhé. Vsadím se, že první. Tzn. jsem zvědavá, jeslti budou pouze vysvětlovat i ve 3, v 6 nebo v 15 letech. Bavíme se o plácnutí a né o týraní. Když nestačí říck 3 x ne, tak plácnu(lehce).
Tak já už druhé, jsou zatím malé (4 a čtvrt a 2 roky), ale v tom nejumanutějším období. Neplácám je. V druhé pubertě okolo těch 11 let už nějaké plácání nemá moc smysl, syn by mě už pak asi stejně přepral
. Se synem už se většinou dá domluvit a nechá si ledacos vysvětlit, je teda tvrdohlavý, takže se musí často opakovat, ale nakonec poslechne. Jen se na něj musí jinak, než autoritativně.
Jak už jem tu psala, byla jsem jako au-pair v Anglické rodině se 7 ! dětma, nejstarší dceři bylo 15 let. Nikdy by je neplácli a byli vcelku slušní a vychovaní, i když hodní typu „mouchysněztesimě“ nebyli. Výchovu měli na české poměry volnější, ale docela zásadovou a rodiče respektovali i bez toho bití. Matka teda občas zaječela, byla trochu hysterická, ale jen když měli binec v pokojíčkách, ona měla úchylku na pořádek ![]()
Takže to vůbec není o tom počtu dětí a zkušenostech, ale o přístupu.
ciniminisek píše:
Nějak nechápu poslední příspěvek,to jako,si myslíte,že když jdu s dětmi na schůzi tak je biju za to,že tam jsou hluční![]()
Nevím. Pleskla byste dítě, kdyby rušilo na schůzi?
(Já ne, kdyby kluci rušili, odešla bych ze schůze.)
Chtěla jsem pouze říct, že i nepleskací výchova funguje.
Kdybych plácla jednoleťáka (nebo i tříleťáka), tak akorát bude ječet jak tur, ale výchovný efekt delší než minutu to mít nebude. - Experimentálně ověřeno na starším synovi. Na násilí (plesknutí po ruce) reagoval agresivitou. ![]()
Myslím, že pokud najedete u batolat na pleskací výchovu, tak později až budete chtít tělesně potrestat šestileté dítě, tak zjistíte, že plácnutí nezabere.
Na mě plácnutí nezabíralo, takže moji rodiče postupně přešli od plácnutí přes ručičku na vařechu a řemen. A to jsem měla poměrně rozumné a mírné rodiče v porovnání se spolužáky. ![]()
MarkyM píše:ciniminisek píše:Tak tak
Tady bude asi ten kámen úrazu,ono taky totiž záleží na tom,za co,kdo plácá.
Řešit, kde je hranice, za co plácnout a za co ne, mi připadá poměrně složité a špatně uhlídatelné. Zatímco „nepleskat za nic“, je jasně stanovené pravidlo. (Neříkám, že jsem mladšího nikdy nepleskla. Když mi vběhl do silnice, tak mi ruply nervy a vrátila jsem se do zažitého schématu - plesk, plesk. Nicméně z mého pohledu to nebyla správná ani příliš užitečná reakce.)
Mišanila píše:Tak já už druhé, jsou zatím malé (4 a čtvrt a 2 roky), ale v tom nejumanutějším období. Neplácám je. V druhé pubertě okolo těch 11 let už nějaké plácání nemá moc smysl, syn by mě už pak asi stejně přepral
. Se synem už se většinou dá domluvit a nechá si ledacos vysvětlit, je teda tvrdohlavý, takže se musí často opakovat, ale nakonec poslechne. Jen se na něj musí jinak, než autoritativně.
U nás to taky bylo nejnáročnější v době, kdy měl mladší 1,5 - 3 roky a starší 3,5-5 let. Taky to vypadá, že čím jsou starší, tím je to s něma jednodušší.
(Aspoň tisíckrát jsem si vyslechla rady chytřejších, kteří „odchovali hromadu dětí“ a měli pocit, že moji kluci všechno smějí, když je fyzicky netrestám. A tihle lidé teď žasnou a komentují, jak jsou kluci neuvěřitelně hodní. Pro změnu zase slyším, že ten starší je hodný až příliš, a že mu to bude v životě na škodu.
)
malé je 14,5 měsíce. Co si budem povídat, někdy mě prostě pokouší. Takže taky napomenu NE, znovu napomenu, do třetice plácnu přes ruku. Ne tak, že jí ruku urazím, prostě lehce. Na jejím výrazu je patrné, že tuší, že je to za něco, co nesmí dělat. Malá, si myslím, ví dobře, co myslím důrazným NE, ale tak zkouší to dál, je to dítě.
Jen chci dodat, že občasné plácnutí přes ručku a v pozdějším věku přes zadek neberu jako týrání a bití dítěte. Když nelze dítku domluvit, lehké plácnutí neuškodí. Zase nechat vyrůstat dítě v tom, že si může dělat co chce, jen abych se ho náhodou špatně nedotkla, to by se mnou v 15ti pěkně vytřelo. Ale to už je jiné téma. ![]()
Hani84 píše: Četla jsem celou diskuzi, a moc by mě zajímalo, jestli maminky co by v životě neplácly dítě přez ruku nebo zadek, vychovávají tímto způsobem první dítě, nebo alespoň druhé. Vsadím se, že první. Tzn. jsem zvědavá, jeslti budou pouze vysvětlovat i ve 3, v 6 nebo v 15 letech. Bavíme se o plácnutí a né o týraní. Když nestačí říck 3 x ne, tak plácnu(lehce).
Přešla jsem na nepleskací výchovu u obou dětí až poté, co se pleskací neosvědčila. A ano, používám vysvětlování v šesti letech. A nepochybně budu i v patnácti - stejně bych kluky nepřeprala.
Bavila jsem se o pleskací a nepleskací výchově s psycholožkou. V podstatě mi řekla, že „je jedno, kterou metodu člověk používá. Podstatné je, že používaná metoda na děti zabírá.“
Mami&Emmi píše:
Zase nechat vyrůstat dítě v tom, že si může dělat co chce, jen abych se ho náhodou špatně nedotkla, to by se mnou v 15ti pěkně vytřelo.
To že „nepleskací“ maminky nechají děti, aby si dělaly, co chtějí, je zažitý omyl. Pouze lhostejné a bezohledné maminky nechají děti, aby si dělaly co chtějí!
I když dítě neplesknu, rozhodně si nemůže dělat, co chce. To by se mnou vytřelo podlahu i dříve než v patnácti. ![]()
hm, napsala jsem to blbě. Nechtěla jsem říct to, že kdo občas nepleskne třeba přes ručku, prdel, dovolí svému dítku si dělat co chce. někdo to dělá tak, někdo tak. Spíš to bylo myšleno, bez ohledu na jakoukoliv „metodu“ nelze dítko nechat si dělat co chce. Bát se ho např. okřiknout ![]()