Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Sobecká?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
28.2.09 18:50
pitrisek říkat depresivnímu „vzchop“ se je opravdu jako dát mu pistoli do ruky, ať se zastřelí.
Depresivní člověk se prostě nemůže vlastní silou vzchopit, jako se beznohý nemůže postavit.
Ale máš pravdu v tom, že nikdo nemá povinnost nechat se stáhnout do bahna s ním. Ale zase toho rodiče v tom bahně opustit?
Je to složitá situace a pravděpodobně každé řešení je špatné.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.09 18:52
Pitrisku,
proč proboha vyjíždíš? Na nikoho neútočím a jestli jsi to tak z mého příspěvku pochopila, tak špatně.
Vůbec jsem nemyslela, aby „plakali s ní“…
Navrhla jsem změnu bydliště. A aby jí byli oporou.
A taky promiň - osamělá jsem myslela v tom smyslu, že už nemá partnera k soužití. Ono něco jiného přece je, mít někde někoho a s někým sdílet svůj život, bydlet s ním…
Toť vše. A promiň, přispěvatelé, kteří si berou věci osobně, mě utvrzují v tom, že nikam nic psát nemám. Jen se zbytečně rozčílím.
A jinak věřím a je mi jasné, že každý si v životě leccos prožil a prožije.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.09 18:58
saryk piš, moje příspěvky mají podobný efekt, nebudu v tom sama 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.09 19:33
Ahojky, mám podobnou situaci v rodině, ovšem s jedinnou změnou..není to moje tchýně, ale moje mamka. Zkus si to vzít jakoby z tý obrácený strany, kdyby to byla tvoje mamka a ne „jen“ tchýně. A …je to jiný viď? Na jednu stranu to chápu, ale na druhou zase ne. Mě chování mojí mamky taky štve, život klidný určo nemám a ke klasickým denním stresům ještě toto. A je pravda , že manžel sem tam prohodí něco podobného jaky ty a mě to fakt strašně vytočí, někdy rozlítostní a někdy až na…e. Je to těžká situace, opravdu člověk nikdy neví do kdy tu rodiče bude mít a čas tak hrozně letí. Mě když je fakt hrozně z toho bulení a sebelitování tak si představím jestli by mi bylo líp bez mamky a nebo takto…a výsledek znáš, ne? Myslím, že fakt trocha toho sebezapření neuškodí, nebydlí s vámi a vidět jí ty můžeš kdy chceš, né? A sama píšeš, že je fajn a nijak neprudí… Jen si představ, kdyby odešel Tvůj manžel. Majka.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymni
28.2.09 19:57
Myslím si, že půl roku není zase až tak dlouhá doba na to, aby byla tchýně v pohodě. Píšeš, že měli hezký vztah a do toho všechna ta výročí - já se jí vlastně vůbec nedivím. Navíc je venku hnusně, to na náladě tady nepřidá.
Nejhorší jsou ta první výročí - první vánoce, první narozeniny, první Nový rok, první … bez toho, kdo už tu není.
Podle mě jen tchýně potřebuje víc času a možná i trošku popostrčit správným směrem. Co jí tam sem tam dát děti na hlídání nebo jí třeba pořídit pejska nebo kočičku - musela by se o ně starat a její život by zase měl nějaký smysl.
Nebo se třeba jen potřebuje vypovídat a nemá komu a třeba i to by jí ulevilo. V téhle situaci je hrozně těžké něco radit, každý si ten smutek prožívá jinak a na to jak se smířit se smrtí blízkého prostě žádný univerzální návod není.
A Majko souhlasím, taky mě na našich štvalo spoustu věcí, kolikrát jsme se pohádali, ale … co bych teď dala za to, abych se s nima mohla hádat a aby mě štvali. Bohužel už na ně můžu jen vzpomínat.
Martina
- Citovat
- Upravit
28.2.09 20:31
Ahoj.
Sobec? Je to pochopitelné. A situace těžká…v rodině jsme zažili podobnou. Dědeček (tatínek mého táty) „odešel“, babička byla na něm tak závislá, že za 3 roky bohužel „odešla“ také. Těžko říct, zda smutkem, nebo tím, že bez něj nevěděla, jak žít. Zřejmě kombinace obojího a mnoha dalšího. Oporou jí byl pouze můj táta (důvody, proč jí nebyla i jeho sestra, zde nebudu rozebírat). Jezdili jsme tedy k babičce téměř každý víkend, táta za ní jezdil snad skoro každý den po práci…ale nepomohlo nic, nic. Babička bez dědy nechtěla. A troufnu si říct, že ani domácí zvířecí mazlík a ani odstěhování do jiného bytu, dovolená, by to nezměnilo.
Mně se samozřejmě, jako osmnáctileté, moc nechtělo stále jezdit za babičkou (přestože jsem jí velmi milovala a neměla jsem proti ní ani ň…prostě osmnáctka 
). Ale bylo na nás, abychom babičku podrželi, a s láskou. Otázka pouta syn - matka, to je samotná kapitola…jinak si to vlastně ani nedokážu představit.
Kdyby se tato situace týkala mně, jako manželky, to víš, nebyla bych nadšená , ale zaťala bych zuby, podpořila manžela (který, myslím si, ti za oporu bude velmi vděčný, protože i pro něj momentální závislost jeho maminky na něm není asi lehká situace).
Taková rána chce čas. Spíš měsíce, než týdny, ale snaž se třeba být co nejvíce to jde s manželem (i když bys měla jezdit s ním a dítětem za tchýní), podporuj ho…samozřejmě jsou hranice, snad je manžel soudný člověk. Co se týče stavu tchýně, těžko předvídat, ale myslím, že jediná podpora je rodina. Záleží na tchýni, jestli jí to dá odvahu dál bojovat. Když nebude chtít, jsou každá rada, snaha, pokus, marnými.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.09 21:14
SARYK - já vyjíždím???
Tak to mě mrzí jestli jsi to tak pochopila.
Jen že aby to nevypadalo, že tady píšeme a nevíme zbla o čem.
Tak to sakra vím - já osobně jo.
A bohužel u nás už se muselo zakročit razantně, protože už začínalo jít o kejhák (pokud to nechci odlehčit tak můžu napsat normálně o život).
Když už to pak dojde tak daleko, že už člověk i přestane brečet, a začne celej den ležet naprosto apaticky a nacpe si 4 prášky na uklidnění dvakrát za den.
Tak pak už sme šly a zaškubaly (úmyslně píšu tvrdý y) tu osobu za límec.
Víc ale opravdu psát nemůžu. Spíše nechci.
Ale nevyjíždím Saryku. Bylo to moje reakce na to, co jsi napsala Ty.
Nevím co jsi zažila Ty, ani se neptám (pravděpodobně bys to napsala), ale u nás to loni začlo pohlcovat postupně celou rodinu a když už jsme nakonec ani já ani máma nespaly, a ta osoba byla na tom hůř a hůř, tak se muselo rázně. Šolíchačka a topení se v slzičkách spolu s tou osobou v tu chvíli rovnala se hazardu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.09 21:20
A Pudloslavo - já nevím. Jestli je to pistole.
Jak kdy.
Tím „vzchop se“ jsem nemyslela „VZCHOP SE A DEJ UŽ NÁM POKOJ.“
Tím „vzchop se“ jsem myslela „VZCHOP SE A BOJUJ“.
To je velkej rozdíl.
Hanku chápu. Toť vše. Kdo se chce smutku poddat a nechce bojovat, tomu často není pomoci.
Vždycky stojí za to žít. Chápu ale, že někdo v sobě už těžko hledá sílu.
Pokud mu ji můžeme nějak dodat, tak ne tím, že budeme ho udržovat v tom, jak je jeho situace strašná.
A Saryku - znovu jsem to po sobě četla.
PROMIŃ, ALE NEVYJELA JSEM. Ničeho jsem se zpětně nedočetla.
Jestli vyjíždění říkáš tomu, že Ti někdo oponuje, tak tohle je diskuze.
(ale na to už jsem zvyklá…)
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.09 21:25
Tak já nevím, mám prostě opačnou zkušenost.
Se ségrou - pomohly až antidepresiva. A rok v naprostém klidu a pochopení blízkých.
Vytahání za límec rozhodně ne.
A teď se mi, bohužel, stalo to nejhorší…takže o bolesti taky něco vím a vím, že empatie je prostě důležitá. A kdyby mi v mém smutku někdo poklepal na rameno a řekl „vzchop se“, poslala bych ho asi s prominutím do…
No, uznávám, že na každého funguje něco jiného.
Ale stojím si za tím, že kopanec, nebo pošťouchnutí neplatí na patologický stav. Leda se ten člověk stáhne ještě víc do sebe. Čili před okolím může vypadat, že se sebral, ale v soukromí to s ním pořád cvičí. A pak to jednou bouchne. Toť můj názor.
EDIT: Pokud nechceš, aby si lidé mysleli, že vyjíždíš, nepoužívej v diskusi vykřičníky 
neb vykřičník ve větě cosi značí a mě to tak připadlo.
Oponování jistě přijmu, ale nemám ráda pokřikování a to ani slovní
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.09 21:45
Saryku,
já jsem Tě ale nechtěla naštvat. Vím že máš bolest - vytušila jsem to, že jsi pravděpodobně někoho ztratila, a tak jsem se dovolila kouknout do diskuzí.
Věř, že tě chápu, v létě jsem byla vrbou kamarádce, a že i sebemenší píchnutí vnímáš jako ránu kudlou.
Cokoli ti teď k tomu napíšu tak už vyzní asi naprázdno, jen mi prosím věř že jsem několikrát v životě koukala na něčí neskutečnou bolest.
Nejednalo se jen o staré lidi (kteří odešli).
A dál už nic.
Pokud Ti vadí vykřičníky - tak pak zase věz, že ne každý, kdo o tom píše, je neznalý situace.
A nejsem člověk bez empatie, to nemusíš mít strach.
Ale zároveń trochu chápu i Hanku. Toť vše.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.09 21:50
Saryku - chápu, co chceš říct, ale taky to chápu líp proto, že znám souvislosti. Vnímáš to teď určitě stokrát jasněji a bolestivěji (a neber to jako výtku), za půl roku se to snad aspoň trošičku obrousí. I teď se ale ve své situaci musíš starat o svou rodinu a taky si nemůžeš dovolit se úplně položit (což podle mě je výhoda a ne nevýhoda).
Hubana ti nepošlu, mám aftu 
.
Ono je hrozný problém, pokud je v rodině člověk (vyššího věku navíc), který řeší nějaké zá:,–(ní osobní obtíže a ještě k tomu se neumí sám zabavit - nemá koníčky, neumí smysluplně trávit volný čas, nevidí v ničem smysl…
My to taky řešíme, není to tedy osobní ztráta, ale velmi špatný zdravotní stav, a chtělo by se po nás, abychom náplň volného času zajišťovali my (a švagrovci). Mně je to na jednu stranu líto, ale na druhou stranu nemůžu a nechci někomu dělat trvale cvičenou opicu na úkor svého života, takže na návštěvy vysílám pouze manžela se starším synem, celá rodina jezdí tak jednou měsíčně.
Kdyby se k tomu přidalo ještě úmrtí partnera, tak nevím, co bychom dělali, už takhle máme svých starostí nad hlavu. Dost mě to straší.
Jedině se utěšuju tím, že budou-li naši kluci jednou tak milující potomci jako manžel s bráchou, tak si pískám!
Na jednu stranu jsme všichni dlužníky svých rodičů za to, kolik nám toho dali, na druhou stranu to neznamená, že máme povinnost automaticky upozadit své vlastní potřeby na úkor jejich. Vždycky by to mělo být o snaze na obou stranách. (U Hančiny tchýně si tedy myslím, že momentálně není schopna se z toho vyhrabat, ale chápu, proč to Hanku žere.)
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.09 22:01
Saryku, promiň.
Dělala bych si dvojnásobný výčitky, kdybych po Tobě vyjela, když jsem teď zjistila, že máš ztrátu v rodině.
Ale Saryku nezlob se - prostě si myslím že momentálně v tomto tématu každý vykřičník na svou osobu vidíš trošku větší, než je.
Nezlob se, musela jsem to napsat.
Neber to jako ne-empatii.
Hančin manžel se o maminku stará, neposílá ji do háje a neodstranil ji do důchoďáku.
Ale ono i to malý dítě je malý jenom jednou a taky nic nevrátíš.
Z každého pohledu je možné najít jistou dávku sobectví.
A Ty sama jsi napsala, že DNEŠEK JE DAR.
To se dá taky vyložit porůznu.
Je těžký mozku poručit, aby se přestal trápit. Ale po „proplakání se“ tím nejhorším musíš začít znova žít pro ty živé, kteří tady zůstali. Ať jim je pět nebo padesát. Není to klišé.
Ti co odešli s námi zůstanou navždy, ale s těmi, co nám tady byli ponecháni TAKY JAKO DAR, víš.
Teď převaluju každé slovo ne v hubě ale na klávesnici, abych Tě neranila.
To myslim upřímně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.09 22:07
A vim bohužel že prázdné místo po člověku zůstane - tak to mám já.
I když přijde někdo jiný, tak tam zůstane ta pomyslná jáma nebo co…
Je to pak těžký unést, když těch jam je víc a víc.
Ale pokud chceš žít dál tak to unést musíš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymni
28.2.09 22:10
Holky, moc moc Vám všem děkuji za reakce. Rozhodně vůbec neuvažuji o rozbití naší rodiny. Taky jsem ráda, že můj muž se o svou maminku postará. Nejblíže mi byly asi názory Pitríska, taky si myslím, že nemá smysl „brečet“ s ní. Je fakt, že každej to má jinak. Mně by asi pomohlo právě to „vzchop se“, ale možná pro ní je to jako ta „rána pěstí“. Když jsem takto chtěla povzbudit manžela, taky to nepřijal, prostě potřebuje něco jiného. Já jsem v tomhle vždycky byla taková tvrdší, tak jsem trochu jako slon v porcelánu. Teď přijde na řadu určitě ten psycholog a doufám, že už konečně přijde to jaro, které všichni potřebujeme. Kočky, jste fajn, díky!
- Citovat
- Upravit
28.2.09 22:46
Holky,
tak já vůbec nechtěla, aby se sem vpletlo to, co se mi stalo.
Ale asi jsem tím hodně ovlivněná, takže jsem se nevyhnula.
Tak ještě jednou - a jinak.
Na nikoho z vás se nezlobím (Pitrisku)
Rozhodně jsem nemyslela, aby příbuzní „brečeli s postiženým“, ale aby mu stáli po boku připraveni pomoct. A když už nebude zbytí, aby dotyčného doprovodili k psychologovi (psychiatrovi), ale všechno by se mělo dít šetrně. To je prostě můj názor. Protože šťouchance působí kontraproduktivně. Viděla jsem to na ségře, na kamarádce a napsala bych to i před tím, než se mi stalo, co se stalo.
Ještě bych chtěla dodat, že takové to „chlapáctví“ je právě příčinou skrytých nedorozumění mezi lidmi, ať v rodině nebo mezi přáteli. Opět ale opakuju, že tím hned nemyslím topit se v pláči s postiženým.
Pokud to vezmu subjektivně, když už se tu provalilo, co se provalilo, nechtěla bych a nechci, aby mě někdo litoval, snažil se plakat se mnou a probíral to… Jen takové to razantní „vzchop se“, bych asi taky nepřijmula.
A když už jsem sem zamotala citáty, tak jedním skončím:
Opravdový přítel s Tebou vesele zpívá, když jsi na vrcholku hory a tiše kráčí po Tvém boku údolím…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
