Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Bože to je hrozné. A ano, uvidíš podle situace. A napsala bych jí SMS, jak radí Michalangelo.
@julie74 píše:
Taky nesnáším větu upřímnou soustrast, když nevím co říct, řeknu nějakou nicneříkající frázi. Pro mě je slovo soustrast celkem nepřeložitelný, a říkají to na pohřbu i lidé, co to upřímně nemyslí ani omylem. ale dělá se to takJestli je ti to líto, řekni jí to. Jestli tě to děsí, přijde ti to strašné, to všechno jí klidně řekni. A pak to nech na ní, někdy se člověk líp vypovídá kosmetičce než blízkým, se kterými to všechno přetrpěl. Snaž se jí fakt poslouchat, reaguj na to co bude říkat. Nemůžeš udělat chybu.. Jediná chyba je mít v hlavě myšlenku, - ještě, že se to nestalo nám. To by se mohlo i vyslovit a to se mi vážně zdá jako průšvih. A neboj se toho, ona se bála. Tak to udělej pro ni…
Souhlasím
, nejlepší je být maximálně upřímná a klidně říct, že vůbec nevíš, jak s ní máš mluvit. Ona sama ví, že se tohle nedá nacítit a představit, když to neprožiješ
nejhorší jsou nevyžádané rady, na ty máme po čase slušnou alergii ![]()
@Anonymní píše:
Taky nějaká dlouhodobá nemoc??Zkusím ji pár dní předem poslat SMS, tak jak píšeš, snad neudělám nic, co by jí mohlo ublížit ještě víc. Je mi to teda hodně nepříjemný - vůbec jen ta představa setkání po takovým okamžiku - ale je mi jasný, že kdyby se všichni takhle stranili, tak jí to vůbec nepřidá, naopak.
Určitě se nastranit. Když se mně po mém traumatu lidi stranili cítila jsem se hrozně. Je to cesta do pekel.
@Michelangelo píše:
Souhlasím, nejlepší je být maximálně upřímná a klidně říct, že vůbec nevíš, jak s ní máš mluvit. Ona sama ví, že se tohle nedá nacítit a představit, když to neprožiješ
![]()
nejhorší jsou nevyžádané rady, na ty máme po čase slušnou alergii
Tak mě ani nikdo upřímnou soustrast nikdo neřekl, ale to bude asi tím, že jsem v cizině. Je mi to líto nebo I am sorry jsem přijala, ale když mi to někdo řekl 3× za minutu, to mi také fakt dobře nedělalo.
@Michelangelo píše:
Souhlasím, nejlepší je být maximálně upřímná a klidně říct, že vůbec nevíš, jak s ní máš mluvit. Ona sama ví, že se tohle nedá nacítit a představit, když to neprožiješ
![]()
nejhorší jsou nevyžádané rady, na ty máme po čase slušnou alergii
Ty bláho rady od lidí, kteří jsou doma na nervy, když se jim rozbije rychlovarná konvice. No, to musely být chuťovky. Psala známá, že po takovéhle události s ní farář seděl 4 hodiny a poslouchal a neměl k tomu co říct. Myslím, že tak to vlastně je. Co může říct někdo, kdo to nezažil. Může jenom poslouchat
![]()
@julie74 a nebo může říct, že to tak asi měli být. To je věta pomalu na vraždu.
a přitom asi dost častá ![]()
@trpaslinka píše:
@julie74 a nebo může říct, že to tak asi měli být. To je věta pomalu na vraždu.a přitom asi dost častá
To je na brutální vraždu. Díky této větě jsem se stala alergickou na ezoteriky.
@trpaslinka píše:
@julie74 a nebo může říct, že to tak asi měli být. To je věta pomalu na vraždu.a přitom asi dost častá
Já teda když mi umřela v 74 prababička (už to bude 8 let), tak jsem asi po 5ti letech řekla mamce, že ačkoli to zní hrozně, myslím si, že to tak bylo lepší. Měla taky tu odpornou rakovinu, už jen ležela a nebyla schopná nic, díky lékům měla snesitelnější bolesti, ale byla to hrůza, dívat se, jak trpí. Babičce jsem to ale nikdy neřekla, pro ni to je hrozný doteď, ta nemoc, to, jak to s ní dopadlo. Ale tady šlo o už docela starýho člověka, sice jsem ji milovala, ale opravdu to utrpení bylo hrozný. Pro ni i pro zbytek rodiny. Ale u dítěte tohle říct prostě nejde, to nemám strach, že bych něco takovýho řekla… Tohle by se nemělo stávat vůbec, natož malým děckám…
No jo holky, máte pravdu
lidi jsou hrozní pitomci. ono těch příšerných vět je mnohem víc než mě původně napadlo. Jenomže tím se vracíme k tomu, co jsem psala už na počátku. Může to takový trouba myslet upřímně? Nebo jenom v panice a duševní chudobě říká, co někde zaslechl ve filmu nebo v románku pro ženy?
Tak to ale je, dotyčná většinou nepotřebuje žádné rady nebo nějaké neupřímné „blahopřání“ typu upřímnou soustrast. Opravdu asi nejdůležítější je, že někdo poslouchá, udělá si ten čas a nechá ji vypovídat. Já jsem to tedy tak měla, jedinou útěchu, kterou jsem ráda slyšela od jiných maminek s prázdnou náručí bylo, že se ta bolest časem aspoň trošku zmírní…
@Anonymní píše:
Já teda když mi umřela v 74 prababička (už to bude 8 let), tak jsem asi po 5ti letech řekla mamce, že ačkoli to zní hrozně, myslím si, že to tak bylo lepší. Měla taky tu odpornou rakovinu, už jen ležela a nebyla schopná nic, díky lékům měla snesitelnější bolesti, ale byla to hrůza, dívat se, jak trpí. Babičce jsem to ale nikdy neřekla, pro ni to je hrozný doteď, ta nemoc, to, jak to s ní dopadlo. Ale tady šlo o už docela starýho člověka, sice jsem ji milovala, ale opravdu to utrpení bylo hrozný. Pro ni i pro zbytek rodiny. Ale u dítěte tohle říct prostě nejde, to nemám strach, že bych něco takovýho řekla… Tohle by se nemělo stávat vůbec, natož malým děckám…
Samozřejmě, je spousta situací, kdy je lepší umřít. A nejenom pro starého člověka…, ale to nic nemění na tom, že je to někdy nevyslovitelně strašné.
Taky nějaká dlouhodobá nemoc??
Zkusím ji pár dní předem poslat SMS, tak jak píšeš, snad neudělám nic, co by jí mohlo ublížit ještě víc. Je mi to teda hodně nepříjemný - vůbec jen ta představa setkání po takovým okamžiku - ale je mi jasný, že kdyby se všichni takhle stranili, tak jí to vůbec nepřidá, naopak.