Životní příběh

Anonymní
21.1.20 22:37

Životní příběh

Zdravím. Začnu tím že mi je 17 let. A zažila jsem v životě hodně zdrcujících okamziku že kterých nesu až do dnes následky.
Když mi bylo 6 let odjeli jsme s rodinou do kanady protože tam mám rodinu z tátovi strany babičku dědu atd. Měla jsem tam plno kámošů, byli jsme finančně zabezpečení, nic mi tam nechybělo byla jsem tam opravdu šťastná. cca o dva roky později byla moje máma těhotná když nám to sdělila byla jsem radosti bez sebe. Nedokážu to popsat. Bylo mi 8 když se narodil můj bratr. Pořád jsem si ho natáčela, všechny jeho maličké úspěchy jako mimimka první koupání zdvihani hlavičky jeho první krůčky, slova až tak jsem ho milovala pořád jsem si sním hrála povídala jsem si sním. Když mi bylo 9 museli jsme jet zpátky do cech. protoze moji mamky maminka byla nemocná. Měla slabé srdce. kdyby se jí náhodou něco stalo atd. Museli jsme jet zpátky domů. Cca o půl roku později se její zdravotní stav zlepšil a tak jsme odjeli do Anglie tam mám také rodinu z tátovi strany. Tam to všechno začalo nás spokojený život skončil. Můj malý bratr onemocněl. Měl rok a půl. Měl rakovinu krve. V tu chvíli to bylo všechno úplně v prdli.tak jsme jeli zpátky do cech. Aby mohl být zhospitalizovan a lecen. Až do teď si na to pamatuji.mel veliké bolesti. Strašně trpěl a každý den maminka plakala. Byl ve fakultní nemocnici v Porubě. Máma sním byla v nemocnici to znamenalo že můj otec se měl o nás postarat ale neudělal to. Místo toho chodil po barech a tam si taky našel svoji novou ženu s kterou je až do teď. A to byl s mamou 20 let. V dobu kdy musela být moje máma s bratrem v nemocnici se můj táta od nás odstěhoval nechal nás tak. Já a moje 16 léta sestra jsme se museli o sebe postarat sami. Já byla každý den u svoji kamarádky kterou znám už od malička a stykame se až do teď naše maminky se spolu znají 20 Let… Máma nemohla jít domů musela být s bratrem a mi to respektovali ani jsme to po ní nechtěli. Chodili jsme tam kazdicky den za ním. V nemocnici v Porubě byli cca rok. Nemohli jít ven.muj bratr malý nemohl chodit ven. Byl oslabený. Špatně chodil. Začal špatně dýchat. mel postoupeno mnoho operaci. Pod srdcem měl takový strojek malý. Na ten jsme museli dávat veliky pozor. Porad byl napichnuty protože mu dávali červené krvinky (chemoterapie). Vždycky byl rád když jsme tam přišli za ním. Smál se hrál si. Pak nastala ta chvíle kdy ty krvinky přestali zabírat. Rakovina sílila. Jeli do nemocnice do Prahy. Hledal se dárce kostní dřeně. Všichni z rodiny jsme byli negativni. o půl roku později se našla darkyne z Německa ale její kostní dřeň splňovala jen 8 podmínek z 10.doktori nevedeli jestli se uchytí. Po operaci vše vypadalo slibně. Malý chodil v pořádku vypadal silne.ale ani ne po měsíci to bylo zase ve stejných kolejích. Špatně chodil.mel strašlivé křeče v nohou. Boleli ho kosti pořád plakal. Nedalo se to vydržet, špatně dýchal, měl morfiove náplasti, kostní dřeň se neuchytila řekli doktoři. taky řekli tu zdrcující zprávu ze mu dávají měsíc života. Rodiče nám to ale neřekli. Chudák celý život prožil v nemocnicich vánoce, narozeniny, svátky, Silvestr, úplně všechny svátky celý svůj život. A bylo mu 3 roky teprve. v tu dobu když byla. Moje máma v nemocnici se tam seznámila s jedním mužem. Meli jakože vztah. Bylo to pár měsíců co spolu byli a on už bydlel. U nás. 7.6.2014 ráno se brácha probudil a nemohl se nadechnout. Všichni jsme začali silet. Já rychle máme podala masku s kyslíkem kterou nám tam nechali doktoři kdyby náhodou. Po té co se podařilo mu dát dostatečně množství kyslíku aby mohl dýchat. Pro něho přijeli záchranáři. Jeli s mamou do nemocnice. 8.6.2014 jsme se se sestrou rozhodli že půjdeme na bazén ale neměli jsme u sebe peníze měla je u sebe máma která byla v nemocnici. Tak jsme Tam jeli. Když jsme tam dorazili. Tak můj bratr už ležel. Očička měl takové převrácene. byl tam i táta který už snama nežil. A řekli nám to. Že už odchazi. Když jsem šla dovnitř tam jsem ho pohladila po vlasech. Hned jak jsme se sním se sestrou rozloučili. Nás poslali dolů. Za deset minut přišli a řekli nám že už odešel. Ten moment je nepopsatelny. takovou bolest dokáže pochopit jen člověk který to zažil. Bylo mi 12. Ale to byl teprve začátek příběhu.. Z toho může který u nás bydlel. Ten mamin přítel. Z neho se vyklubal skoro 15 lety narkoman. Mlátil moji mámu. Když mu nedala. Peníze. Takže jsme byli věcné bez peněz. Neměli jsme co jíst. Chodila. Jsem na obědy ke kamarádce., spali u nás fetaci. Museli jsme spát v pokoji na zemi protože tam nebyli místo..nenavidela jsem ho. Byl tam věcné kravál hudba byla nahlas. Tak na nás sousedi napsali petici a museli jsme se vystěhovat. Máma našla byt. Bylo to zase to samé. Plno fetaku. Po bytě byli jehly. Všude ve skříních. Hudba nonstop. Žádné jídlo. Zase na nás napsali petici. A museli jsme se vystěhovat bylo mi 14.. Máma už neměla peníze takže jsme museli jít na ubytovnu. Už bez sestry byla těhotná a odstěhovala se k klukovi(od té doby už za námi nepřišla), Byla jsem strašně nestastna. Moc.!! Šlo to s námi od 10 k 5 během několika minut. Se to všechno otacelo jen k horsimu a horsimu. Já a on. Nemohla jsem se na to dívat. Začal mne mlátit. Bil.mne jako chlapa. A to mi bylo 15.let..skrtil mne, házel semnou. Ale já jsem se vždycky snažila ubránit nikdy jsem se nenechala. I kdyz jsem skončila sama modřína.branila.jsem se nožem snažila jsem se ho pokaždé bodnout. Křičela jsem. už jsem to psychicky nezvládala..bylo toho name moc. Máme to bylo jedno. Zajímalo ji jej jestli ji podvádí. Protože ji to říkali jeho kámoši kteří k nám chodili. Pokaždé když mne napadnul neřekla ani slovo.jen jednou a to že si to prý zasloužím. ale. nechapu za co. Byla jsem na dně. Byla. Jsem. Bita skoro každý den. Jen tak protože měl špatnou náladu a ona ani jednou nezasahla. Nezastala se mne jako matka. A to jen kvůli tomu že jsem ho nenavidela už od začátku co u nás začal bydlet. On mne taky nenáviděl. A stále se nesnášíme. pokusila jsem se ho zabít. Chtěla jsem ho predavkovat. Bylo mi fuk jestli mne zavřou chtěla jsem se ho zbavit. Každý den byl jen řev a modřiny..ještě v tentýž roce jsem začala s prosituci. Bylo mi stále 15
kdyz jsme šli s kámošema kolem jedné garáže..na nás zakřičel jugoslavec. Ten kamos si dělal srandu že tam půjdem a řekneme mu at nám dá nějaké drobné atd. Hned jsem se mu zalíbila. Napsal mi svoji adresu na papír. Nechtěla jsem jit. uvazovala jsem nad tím dva měsíce a nakonec jsem sla. utekla jsem z toho řevu a bití doma které trvalo až do mých 17 let. Byla jsem u těch chlapů. Skoro každý den. Přestala jsem chodit do školy. Skoro Každý den jsme pili. Nepřišla jsme domů i třeba 3 dny. Snažila jsem se být co nejvíc pryč. Celkem jsem měla 15 zakazniku někteří bohatí mercedes audiny. Bmw. Baráky. A někteří jen tak co si chtěli vrznout., pedofil, úchylaci. Pamatuji si je všechny až do teď. Dělala jsem to od 15 až do 17.nemuzu přestat můj nejstarší zákazník měl 72 let.byl to ten jugoslavec na začátku. Změnilo to můj život. Měla jsem peníze. Oblečení. Jídlo každý den. Když mi bylo 16 tak Policie zavřela od mami přítele to okamžitě to bití a řev přestalo ale můj vztah k mámě je chladný nemám k ní žádný cit. Nenávidím jí za to… V létě jsem si našla kluka. Byla jsem zamilovaná i přes to co jsem měla za praci dalo se říct že to byl první chlap do kterého jsem byla zamilovaná a byla jsem sním z lásky a ne kvůli penězům jako ostatně. Ale bohužel se ukázalo že to byl narkoman. 8 let. V létě 2018 jsem začala s drogami. Pichala jsem si. Půl roku, každý den. On byl bezdomovec. Měl 22 let. Spala jsem snímá. Jeho kamarády (19-30 let) venku., na nádraží,,v autě. Které bylo skoro na rozpadnuti. Věcné sfetvana. ztratila jsem všechny své kámoše…zacala jsem krást protože jsem potřebovala na drogy..bila jsem svoji matku. Protože jsem měla špatnou náladu pořád jsem ji vsechno vyčítala a její odpovědi mne strašně rozzurili. Tak jsem ji několikrát napadla. S mojím. Přítelem. Jsme se pokaždé hádali a mlátili. Nechali jsme se. A já přestala s drogama.ale pořád jsem dělala. Tu Svoji *praci které jsem se nedokázala vzdát ani když jsem byla bezhlavě zamilovaná a jsem až do teď. Po dvou měsících jsme se dali zpátky do kupy. Ale už jsem drogy nebrala. A nikdy znova nezačnu je to svinstvo.. Nechalo to na mne následky depresý s úzkostí mám je až do teď. Můj přítel se spravil. Byl jiný. Nebral drogy. A začal chodit do práce. Pak jsem otěhotněla když jsem byla v 4 měsíci přestala jsem dokonce i kouřit. Myslela jsem že už to bude všechno dobře ale nakonec ho zavřeli. Do vězení. Kvůli krádežím. Celou tu dobu mi lhal že už je jiný bla bla bla. Ale stále sním jsem protože potřebuju finančně pomoct atd… 8.11.2019 se mi narodil syn..a jsem za něho vděčná. Ale jsem na to sama. Pořád mi je 17.a chybi mi ty časy kdy jsem chodila ven pít. Mám takový pocit že nejsem po tomhle všem normální. Něco semnou je špatně cítím to.jako bych se zasekla v té době kdy mi umřel bratr a já měla furt 12…timto bych to chtěla ukončit. I když jsem strašně hodně věcí nenapsala. Bylo by to na dlouho. Tohle je jen Pulka mého příběhu což je dost smutné nechápu lidi. Mají peníze skvělou rodinu ale i přes to všechno si berou životy kvůli depresím nechápu z čeho. Měli byste se vzpamatovat. I přes to všechno jsem nad sebevraždou nikdy. nemyslela. A měla jsem k tomu víc jak 10 důvodu možná i víc… potřebovala jsem se vypovídat. :,( :,(

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
3716
21.1.20 22:44

Nečetla jsem to úplně celé, ale že nechápeš, jak se někdo kvůli depresi může zabít. Neměla jsi to vůbec jednoduché a to mě mrzí (něco letmo jsem pročetla), ale deprese (opravdová), nejen „depka“ je vážná nemoc, kdy je člověku tak zle, že žít nechce, bolí ho každá myšlenka, nemá na nic sílu… já se o sebevraždu pokusila a život mi zachránily až elektrošoky, ale ty stavy bych nikomu nepřála. Já naprosto rozumím sebevrahům, jen je mi líto, jak už musí být také zoufalí.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
21.1.20 22:49

Taky mi jich je líto. Ale nechápu z čeho je mají. :( je to smutné proste..

  • Citovat
  • Nahlásit
3716
21.1.20 22:55
@Anonymní píše:
Taky mi jich je líto. Ale nechápu z čeho je mají. :( je to smutné proste..

Deprese může mít původ v nerovnováze přenašečů v mozku a je jedno, jestli jsi bohatá, máš vše, na co si vzpomeneš, milující okolí… prostě je to nemoc a je potřeba ji léčit a chemii v mozku upravit a následně přidat psychoterapii, která taky může pomoci (ne u těžké akutní deprese, ale po zaléčení, nebo u lehčích depresivních stavů).

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
21.1.20 22:56

Budu anonym, je to pro mě citlivé. I mně umřel bratr a asi dodnes jsem se s tím úplně nevyrovnala.
Take jsem si užila svoje, ještě teď si živě pamatuju, tu bolest, tu beznaděj a bezmoc…a i ta myšlenka na smrt tu byla. Nastesti jsem na to nikdy neměla koule. Nesoudim ty co to udělají. Jsi ještě mladá, počkej za pár let. Hlavne se nevracej k drogám apod, ať má tvůj syn lepší život a nemusí si projít kdo ví čím.

  • Citovat
  • Nahlásit
380
21.1.20 23:00

Dočetla jsem to celé. V něčem jsem poznala svůj život (nemocnice). Já sebevrahy neodsuzuji, sama jsem si na život sáhla dvakrát (bez úspěchů). Jsem starší než ty a každé rozhodnutí, které kdy udělám, za to si ponesu následky jen já sama. Máš dítě, to by tě mohlo psychicky pomoci, potřebuje tě, nemůžeš ho jen tak odložit.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
6663
21.1.20 23:04
@Anonymní píše:
Taky mi jich je líto. Ale nechápu z čeho je mají. :( je to smutné proste..

Ona deprese je nemoc, mozek správně nezpracovavá chemické látky a vytváří silné negativní emoce. Nechápat z čeho má někdo depresi je jako nechápat proč váš malý bráška umřel na leukémii. Bohužel jsou nemoci jejichž rozvoj většinou nemá člověk možnost ovlivnit.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
21.1.20 23:07

Hrozně si cením. Toho že si to čtěte až do konce.  :hug:

  • Citovat
  • Nahlásit
380
21.1.20 23:07

@Heivka ne vždy se musí jednat jen o nemoci. Může to být i vina druhých, v horším případě kombinace obojího.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
21.1.20 23:07

@Radkar1 ano vím že mám. Dítě a snažím. Se mu dát to co jsem já nikdy neměla i když jsem na to sama :srdce:

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
21.1.20 23:09

@Radkar1 většinou to zavini druzi lidi. Což je smutné :,( ještě smutnější je to ze ti lidi tomu davu podlehnou

  • Citovat
  • Nahlásit
247
21.1.20 23:44
@Anonymní píše:
Zdravím. Začnu tím že mi je 17 let. A zažila jsem v životě hodně zdrcujících okamziku že kterých nesu až do dnes následky.
Když mi bylo 6 let odjeli jsme s rodinou do kanady protože tam mám rodinu z tátovi strany babičku dědu atd. Měla jsem tam plno kámošů, byli jsme finančně zabezpečení, nic mi tam nechybělo byla jsem tam opravdu šťastná. cca o dva roky později byla moje máma těhotná když nám to sdělila byla jsem radosti bez sebe. Nedokážu to popsat. Bylo mi 8 když se narodil můj bratr. Pořád jsem si ho natáčela, všechny jeho maličké úspěchy jako mimimka první koupání zdvihani hlavičky jeho první krůčky, slova až tak jsem ho milovala pořád jsem si sním hrála povídala jsem si sním. Když mi bylo 9 museli jsme jet zpátky do cech. protoze moji mamky maminka byla nemocná. Měla slabé srdce. kdyby se jí náhodou něco stalo atd. Museli jsme jet zpátky domů. Cca o půl roku později se její zdravotní stav zlepšil a tak jsme odjeli do Anglie tam mám také rodinu z tátovi strany. Tam to všechno začalo nás spokojený život skončil. Můj malý bratr onemocněl. Měl rok a půl. Měl rakovinu krve. V tu chvíli to bylo všechno úplně v prdli.tak jsme jeli zpátky do cech. Aby mohl být zhospitalizovan a lecen. Až do teď si na to pamatuji.mel veliké bolesti. Strašně trpěl a každý den maminka plakala. Byl ve fakultní nemocnici v Porubě. Máma sním byla v nemocnici to znamenalo že můj otec se měl o nás postarat ale neudělal to. Místo toho chodil po barech a tam si taky našel svoji novou ženu s kterou je až do teď. A to byl s mamou 20 let. V dobu kdy musela být moje máma s bratrem v nemocnici se můj táta od nás odstěhoval nechal nás tak. Já a moje 16 léta sestra jsme se museli o sebe postarat sami. Já byla každý den u svoji kamarádky kterou znám už od malička a stykame se až do teď naše maminky se spolu znají 20 Let… Máma nemohla jít domů musela být s bratrem a mi to respektovali ani jsme to po ní nechtěli. Chodili jsme tam kazdicky den za ním. V nemocnici v Porubě byli cca rok. Nemohli jít ven.muj bratr malý nemohl chodit ven. Byl oslabený. Špatně chodil. Začal špatně dýchat. mel postoupeno mnoho operaci. Pod srdcem měl takový strojek malý. Na ten jsme museli dávat veliky pozor. Porad byl napichnuty protože mu dávali červené krvinky (chemoterapie). Vždycky byl rád když jsme tam přišli za ním. Smál se hrál si. Pak nastala ta chvíle kdy ty krvinky přestali zabírat. Rakovina sílila. Jeli do nemocnice do Prahy. Hledal se dárce kostní dřeně. Všichni z rodiny jsme byli negativni. o půl roku později se našla darkyne z Německa ale její kostní dřeň splňovala jen 8 podmínek z 10.doktori nevedeli jestli se uchytí. Po operaci vše vypadalo slibně. Malý chodil v pořádku vypadal silne.ale ani ne po měsíci to bylo zase ve stejných kolejích. Špatně chodil.mel strašlivé křeče v nohou. Boleli ho kosti pořád plakal. Nedalo se to vydržet, špatně dýchal, měl morfiove náplasti, kostní dřeň se neuchytila řekli doktoři. taky řekli tu zdrcující zprávu ze mu dávají měsíc života. Rodiče nám to ale neřekli. Chudák celý život prožil v nemocnicich vánoce, narozeniny, svátky, Silvestr, úplně všechny svátky celý svůj život. A bylo mu 3 roky teprve. v tu dobu když byla. Moje máma v nemocnici se tam seznámila s jedním mužem. Meli jakože vztah. Bylo to pár měsíců co spolu byli a on už bydlel. U nás. 7.6.2014 ráno se brácha probudil a nemohl se nadechnout. Všichni jsme začali silet. Já rychle máme podala masku s kyslíkem kterou nám tam nechali doktoři kdyby náhodou. Po té co se podařilo mu dát dostatečně množství kyslíku aby mohl dýchat. Pro něho přijeli záchranáři. Jeli s mamou do nemocnice. 8.6.2014 jsme se se sestrou rozhodli že půjdeme na bazén ale neměli jsme u sebe peníze měla je u sebe máma která byla v nemocnici. Tak jsme Tam jeli. Když jsme tam dorazili. Tak můj bratr už ležel. Očička měl takové převrácene. byl tam i táta který už snama nežil. A řekli nám to. Že už odchazi. Když jsem šla dovnitř tam jsem ho pohladila po vlasech. Hned jak jsme se sním se sestrou rozloučili. Nás poslali dolů. Za deset minut přišli a řekli nám že už odešel. Ten moment je nepopsatelny. takovou bolest dokáže pochopit jen člověk který to zažil. Bylo mi 12. Ale to byl teprve začátek příběhu.. Z toho může který u nás bydlel. Ten mamin přítel. Z neho se vyklubal skoro 15 lety narkoman. Mlátil moji mámu. Když mu nedala. Peníze. Takže jsme byli věcné bez peněz. Neměli jsme co jíst. Chodila. Jsem na obědy ke kamarádce., spali u nás fetaci. Museli jsme spát v pokoji na zemi protože tam nebyli místo..nenavidela jsem ho. Byl tam věcné kravál hudba byla nahlas. Tak na nás sousedi napsali petici a museli jsme se vystěhovat. Máma našla byt. Bylo to zase to samé. Plno fetaku. Po bytě byli jehly. Všude ve skříních. Hudba nonstop. Žádné jídlo. Zase na nás napsali petici. A museli jsme se vystěhovat bylo mi 14.. Máma už neměla peníze takže jsme museli jít na ubytovnu. Už bez sestry byla těhotná a odstěhovala se k klukovi(od té doby už za námi nepřišla), Byla jsem strašně nestastna. Moc.!! Šlo to s námi od 10 k 5 během několika minut. Se to všechno otacelo jen k horsimu a horsimu. Já a on. Nemohla jsem se na to dívat. Začal mne mlátit. Bil.mne jako chlapa. A to mi bylo 15.let..skrtil mne, házel semnou. Ale já jsem se vždycky snažila ubránit nikdy jsem se nenechala. I kdyz jsem skončila sama modřína.branila.jsem se nožem snažila jsem se ho pokaždé bodnout. Křičela jsem. už jsem to psychicky nezvládala..bylo toho name moc. Máme to bylo jedno. Zajímalo ji jej jestli ji podvádí. Protože ji to říkali jeho kámoši kteří k nám chodili. Pokaždé když mne napadnul neřekla ani slovo.jen jednou a to že si to prý zasloužím. ale. nechapu za co. Byla jsem na dně. Byla. Jsem. Bita skoro každý den. Jen tak protože měl špatnou náladu a ona ani jednou nezasahla. Nezastala se mne jako matka. A to jen kvůli tomu že jsem ho nenavidela už od začátku co u nás začal bydlet. On mne taky nenáviděl. A stále se nesnášíme. pokusila jsem se ho zabít. Chtěla jsem ho predavkovat. Bylo mi fuk jestli mne zavřou chtěla jsem se ho zbavit. Každý den byl jen řev a modřiny..ještě v tentýž roce jsem začala s prosituci. Bylo mi stále 15
kdyz jsme šli s kámošema kolem jedné garáže..na nás zakřičel jugoslavec. Ten kamos si dělal srandu že tam půjdem a řekneme mu at nám dá nějaké drobné atd. Hned jsem se mu zalíbila. Napsal mi svoji adresu na papír. Nechtěla jsem jit. uvazovala jsem nad tím dva měsíce a nakonec jsem sla. utekla jsem z toho řevu a bití doma které trvalo až do mých 17 let. Byla jsem u těch chlapů. Skoro každý den. Přestala jsem chodit do školy. Skoro Každý den jsme pili. Nepřišla jsme domů i třeba 3 dny. Snažila jsem se být co nejvíc pryč. Celkem jsem měla 15 zakazniku někteří bohatí mercedes audiny. Bmw. Baráky. A někteří jen tak co si chtěli vrznout., pedofil, úchylaci. Pamatuji si je všechny až do teď. Dělala jsem to od 15 až do 17.nemuzu přestat můj nejstarší zákazník měl 72 let.byl to ten jugoslavec na začátku. Změnilo to můj život. Měla jsem peníze. Oblečení. Jídlo každý den. Když mi bylo 16 tak Policie zavřela od mami přítele to okamžitě to bití a řev přestalo ale můj vztah k mámě je chladný nemám k ní žádný cit. Nenávidím jí za to… V létě jsem si našla kluka. Byla jsem zamilovaná i přes to co jsem měla za praci dalo se říct že to byl první chlap do kterého jsem byla zamilovaná a byla jsem sním z lásky a ne kvůli penězům jako ostatně. Ale bohužel se ukázalo že to byl narkoman. 8 let. V létě 2018 jsem začala s drogami. Pichala jsem si. Půl roku, každý den. On byl bezdomovec. Měl 22 let. Spala jsem snímá. Jeho kamarády (19-30 let) venku., na nádraží,,v autě. Které bylo skoro na rozpadnuti. Věcné sfetvana. ztratila jsem všechny své kámoše…zacala jsem krást protože jsem potřebovala na drogy..bila jsem svoji matku. Protože jsem měla špatnou náladu pořád jsem ji vsechno vyčítala a její odpovědi mne strašně rozzurili. Tak jsem ji několikrát napadla. S mojím. Přítelem. Jsme se pokaždé hádali a mlátili. Nechali jsme se. A já přestala s drogama.ale pořád jsem dělala. Tu Svoji *praci které jsem se nedokázala vzdát ani když jsem byla bezhlavě zamilovaná a jsem až do teď. Po dvou měsících jsme se dali zpátky do kupy. Ale už jsem drogy nebrala. A nikdy znova nezačnu je to svinstvo.. Nechalo to na mne následky depresý s úzkostí mám je až do teď. Můj přítel se spravil. Byl jiný. Nebral drogy. A začal chodit do práce. Pak jsem otěhotněla když jsem byla v 4 měsíci přestala jsem dokonce i kouřit. Myslela jsem že už to bude všechno dobře ale nakonec ho zavřeli. Do vězení. Kvůli krádežím. Celou tu dobu mi lhal že už je jiný bla bla bla. Ale stále sním jsem protože potřebuju finančně pomoct atd… 8.11.2019 se mi narodil syn..a jsem za něho vděčná. Ale jsem na to sama. Pořád mi je 17.a chybi mi ty časy kdy jsem chodila ven pít. Mám takový pocit že nejsem po tomhle všem normální. Něco semnou je špatně cítím to.jako bych se zasekla v té době kdy mi umřel bratr a já měla furt 12…timto bych to chtěla ukončit. I když jsem strašně hodně věcí nenapsala. Bylo by to na dlouho. Tohle je jen Pulka mého příběhu což je dost smutné nechápu lidi. Mají peníze skvělou rodinu ale i přes to všechno si berou životy kvůli depresím nechápu z čeho. Měli byste se vzpamatovat. I přes to všechno jsem nad sebevraždou nikdy. nemyslela. A měla jsem k tomu víc jak 10 důvodu možná i víc… potřebovala jsem se vypovídat. :,( :,(

Ahoj.
Je mi moc líto brasky. Maminka tím jistě trpěla, a bohužel si to vybila na tobě.
Určitě to ale nevzdavej. Najdi odbornou pomoc - žádné drogy ani alkohol, už kvůli děťátku.
Dej se co nejdříve dohromady a až se budeš cítit, zkus vyhledat sestru i maminku a vyrikat si to s nimi a odpustit si. Je to stále tva rodina.
Určitě si časem najdeš i slušného partnera.
Uvidíš, že svět může být hezký. Držím palce. :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
21.1.20 23:50

Já se v velice těžkými depresemi lecim, přesně mám deprese, tak i úzkosti. Pokusy už mám také za sebou. NEJDE zdravému člověku popsat, co člověk trpící touto nemoci zaživa. Plácáš se v tom jako v bahně a nejde, NEJDE z toho ven. Uvědomuješ si ze te to páli, szira a ničí zevnitř. Chceš byt taky šťastný, chceš mít radost když víš, ze se ti nic hrozného neděje. Když si uvědomuješ ze dnes není důvod byt nešťastný,.. ale ty jsi. To v hlavě ti NEDOVOLÍ se radovat. Neustále mas v sobě vnuknutí ze nejde, a snad ani nemáš sílu se s tím prát. Proste si na to dno zvyknes…a přitom te chytají stavy vzdoru a bezmoci ze jsi totálně na dne a frustruje te myšlenka ze je to stále dokola nekončící příběh.. chceš z toho ven.. ale nejde to. Brala jsem současné antidepresiva a jiné tlumici a povzbuzující léky současne. Denní dávka byla 11 kousku. Do toho aktivní psychoterapie.. Snažila jsem se opravdu hodně. Nyní jsem bez všeho, léky neberu a k psycholozce se nedostanu. Mám 3 děti, z toho dvě opravdu hodně malinke. Nic už neužívám, neboť malou kojim. Chci aby byla zdravá a proto se “trapim“ a funguji bez léku. Děti jsou pro mě na prvním místě. V manželovi oporu nemám, nejde mu věřit. Má raději vlastní rodiče než mě. Mnohokrát mě už zklamal. Moje stavy používá proti mne. Stále mě napadá tento bezradny kolotoč opustit, ale mám tu tri děti a já se nechci vzdát. Hodnekrat v životě mě určitě budou potřebovat a já tu pro ne chci byt. Moc chci aby byly šťastné a udělám pro ne první i poslední, a nic mě v tom nezastaví. Moc ti fandím ať jsi už navždy “čistá” a mas také takové odhodláni bojovat se svými démony kvůli tvému děťátku. Moc te prosím BOJUJ ZA SVŮJ ŽIVOT, ať je lepší PRO TEBE I TVÉ DÍTĚ. Ať nestrada a ať v tobě má oporu, i ruku která ho vždy pohlaví a utesi. Moc MOC Ti fandím. :hug: :srdce: :srdce: :andel: Vím ze to někdy musí byt hodně těžké, ale mateřská láska je mocná. Troufám si říct, ze ta nejmocnější :srdce:

  • Citovat
  • Nahlásit
5315
22.1.20 00:09
@Anonymní píše:
Já se v velice těžkými depresemi lecim, přesně mám deprese, tak i úzkosti. Pokusy už mám také za sebou. NEJDE zdravému člověku popsat, co člověk trpící touto nemoci zaživa. Plácáš se v tom jako v bahně a nejde, NEJDE z toho ven. Uvědomuješ si ze te to páli, szira a ničí zevnitř. Chceš byt taky šťastný, chceš mít radost když víš, ze se ti nic hrozného neděje. Když si uvědomuješ ze dnes není důvod byt nešťastný,.. ale ty jsi. To v hlavě ti NEDOVOLÍ se radovat. Neustále mas v sobě vnuknutí ze nejde, a snad ani nemáš sílu se s tím prát. Proste si na to dno zvyknes…a přitom te chytají stavy vzdoru a bezmoci ze jsi totálně na dne a frustruje te myšlenka ze je to stále dokola nekončící příběh.. chceš z toho ven.. ale nejde to. Brala jsem současné antidepresiva a jiné tlumici a povzbuzující léky současne. Denní dávka byla 11 kousku. Do toho aktivní psychoterapie.. Snažila jsem se opravdu hodně. Nyní jsem bez všeho, léky neberu a k psycholozce se nedostanu. Mám 3 děti, z toho dvě opravdu hodně malinke. Nic už neužívám, neboť malou kojim. Chci aby byla zdravá a proto se “trapim“ a funguji bez léku. Děti jsou pro mě na prvním místě. V manželovi oporu nemám, nejde mu věřit. Má raději vlastní rodiče než mě. Mnohokrát mě už zklamal. Moje stavy používá proti mne. Stále mě napadá tento bezradny kolotoč opustit, ale mám tu tri děti a já se nechci vzdát. Hodnekrat v životě mě určitě budou potřebovat a já tu pro ne chci byt. Moc chci aby byly šťastné a udělám pro ne první i poslední, a nic mě v tom nezastaví. Moc ti fandím ať jsi už navždy “čistá” a mas také takové odhodláni bojovat se svými démony kvůli tvému děťátku. Moc te prosím BOJUJ ZA SVŮJ ŽIVOT, ať je lepší PRO TEBE I TVÉ DÍTĚ. Ať nestrada a ať v tobě má oporu, i ruku která ho vždy pohlaví a utesi. Moc MOC Ti fandím. :hug: :srdce: :srdce: :andel: Vím ze to někdy musí byt hodně těžké, ale mateřská láska je mocná. Troufám si říct, ze ta nejmocnější :srdce:

Je smutné, že takto nemocný člověk, který to o sobě ví, si pořídí tři děti s manželem, o kterém ví, že v něm nemá a nenajde podporu. Mateřská láska je silná, ale není věčná. Pokud jsi skutečně nemocná, tak se vrať k lékům, které potřebuješ. Minimálně hned jak to půjde. Pokud jsi tak nemocná jak popisuješ, tak se ti ty stavy vrátí a žádné tři děti tvé rozhodnutí o sebevraždě nezvrátí. Strašně si zahravas a jsi na tom možná hůř, než zakladatelka, ta není nemocná. Ta musí vydržet a chtít žít jinak. Už jen to jak ji prosíš je divné, jako bys prosila sama sebe a samu sebe usměrňovala, až mě z toho mrazí…

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
22.1.20 06:43

Je mi to tak moc líto. V některých věcech vím, jak se cítíš. Já neztratila sourozence ale dítě. Viděla jsem ho mrtvého i po pitvě. Tam začni. To, že si bratříčka viděla když umíral je první trauma se kterým se musíš vypořádat. Pak tvoje máma. Základ je, pochopit že ty si nic špatně neudělala a že nebylo v tvých silách situaci změnit. Já měla takový problém s otcem, nefetoval, ale násilník byl stejně jako můj ex. Je strašně důležitý vyhledat psychologa a ty traumata otevírat aby si je mohla navždycky uzavřít. O prostituci vím taky svoje, vím jaký to je snažit se přežít zuby nehty a nemoct se z toho koloběhu vymotat. Drogy jsem taky jeden čas zkoušela, ale díkybohu kvůli depresím na mě účinkovaly špatně a mě z nich bylo zle, tak jsem to nedělala a alkohol mi taky nechutná. A tak se to všechno nakonec přeneslo do problémů s příjmem potravy. Bylo to zlý období trvající 7 let a já za tím udělala ve 25 letech tlustou čáru a už se zpátky neohlídla. Zbavila jsem se všech negativních vlivů, hlavně negativních lidí a mám teď chlapa co mi udělal svět krásnejším. Taky máme super živý a úžasný batole. Už vím co to je mít bezpečný domov, co jíst, kde spát, dostávat lásku i nazpět. Věř mi, vyplatí se bojovat. Posbírej všechny síly co ti zbyly a poper se s tím pro tvoje dobro i dobro syna. Přeju ti moc štěstí, lásky a hlavně krásnější zítřky :hug:

  • Citovat
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat