UKÁZKA: Deset žen, deset osudů

Chytlavé čtení na zimní měsíce? Rozhodně Deset žen - deset rozdílných příběhů, ve kterém se možná najdete i vy. Přesvědčit se můžete v ukázce.

UKÁZKA: Deset žen, deset osudů 10.jpg

Devět žen, každá úplně jiná. Spojuje je jediné – Nataša, jejich terapeutka a důvěrnice, které se po léta svěřovaly. Matky, dcery, manželky, vdovy i milenky se zcela rozdílnými poměry hledaly u své terapeutky to samé: úlevu. O své starosti, strachy, promarněné tužby a nejistoty se dnes ale mají podělit jedna s druhou.

Nataša sezvala všech devět žen dohromady, aby se pokusily na své problémy podívat jinýma očima. To je i cílem Marcely Serrano, populární chilské spisovatelky, která patří na poli mezilidských vztahů k těm nejlepším současným autorům. Dramatické životní příběhy i všední starosti líčí s nadhledem, porozuměním a hlavně lidsky.

Deset žen je první knihou latinskoamerické autorky, která byla přeložena do češtiny. Přečtěte si ukázku hned ze tří příběhů o vztazích mezi rodiči, dětmi a partnery.

Francisca

Nenávidím svou matku. Nebo nenávidím sama sebe, nevím. Předpokládám, že právě proto jsem tady. Nenávist člověka vysává. Můžete si na ni zvyknout, ale nic to neřeší.

Nebo lépe řečeno, nikdy si na ni nezvyknete.

Popravdě, trochu se stydím, že mám začínat. Netuším, proč si Nataša přála, abych mluvila jako první. Možná proto, že jsem její nejstarší pacientka. Léčím se déle než kterákoliv z vás! A věřte mi, že jsem na vás všechny opravdu zvědavá. Řekněme si to narovinu – žárlivost tady z toho úplně čiší. Dobře jsem si všimla, jak jsme se jedna na druhou dívaly, když jsme vystupovaly z mikrobusu, jak jsme se odměřeně zdravily, jako nějaké olympijské šampionky, které se přišly utkat o zlatou medaili.** Jako by každá, která překročí práh, byla pro ostatní soupeřka.**

Možná přeháním, nevšímejte si mě. Na terapii je strašná jedna věc. Terapeut je pro pacienta jenom jeden, ale naopak to neplatí. Taková nespravedlnost! Je to ten nejméně vyvážený vztah, jaký si dovedete představit. Chtěla bych si myslet, že Nataša má nejraději zrovna mě. Že ji nikdo nedokáže tak pobavit, že s nikým jiným tolik nesoucítí, o nikoho se tak nestará, nikoho tak nelituje jako mě. Koneckonců, vkládám jí do rukou své nejintimnější prožitky, všechno to niterné, co jsem schopná cítit, a tolik bych si přála, abych byla jediná.

Jak mám snést fakt, že se k vám chová stejně? Taky vám Nataša dává pocit, že jste milované, že si vás doopravdy někdo váží? Taky nalézáte v její ordinaci ten úkryt, to teplé místo, kam se člověk může schovat před celým světem? Vážně má v srdci tolik místa, aby milovala nás všechny?

Luisa

Jednou v noci si pro mého Carlose přišli. Odvedli ho. Bylo mi jedenatřicet let a jemu třiatřicet. Bylo to v listopadu, dva měsíce po převratu. Spali jsme, byla noc, zákaz vycházení.

Když jsme uslyšeli rány na dveře, řekla jsem Carlosovi: Vždyť touhle dobou nesmí venku nikdo být! Ale rány neustávaly.

Vtrhli dovnitř, křičeli, volali Carlose. Vmžiku ho odvedli.

Počkejte, jenom se obleču, řekl jim, ale oni ho chytli za paže a odvedli ho tak, jak byl, v pyžamu. Začala jsem křičet. Nekřič, miláčku, vždyť budu hned zpátky, to je nějaký omyl. To bylo všechno, co mi řekl.

Nekřič, miláčku.

Děti se vzbudily. Neviděly ho odcházet, neviděly vojáky. Neviděly nic. Další den jsem jim řekla, že tatínek odjel na jih a že se brzo vrátí.

Od jedenáctého září, od chvíle, kdy bombardovali palác La Moneda, chodil Carlos celý zklíčený. Bože, jak jen byl ztrápený. A já jsem se ho sama ptala: bude mít dost sil na to, co ho čeká? Byl to jen takový pocit, nic víc, ani ne myšlenka.

A pak přišlo čekání.

Dny utíkaly. Neodvážila jsem se ani vyrazit na nákup, nemohla jsem připustit, aby Carlos přišel a nenašel mě doma. Celé dny jsem seděla zavřená doma se dvěma malými děcky, jako bych se měla zadusit. Měla jsem strach to jít nahlásit. Jednou jsem se vypravila do Lo Valledor, kde žil bratr.

Vyprávěla jsem mu, co se stalo. Nabídl se, že zajde ke Carlosovi do práce a promluví si s mistrem. Ale nikdo nic nevěděl. Mistr mu řekl, že tři chlapi z jeho party ten den nepřišli do práce. Já jsem jeho kolegy neznala. Carlos je domů nikdy nevodil.

Luiso, řekl mi bratr, vrať se na dědinu, tam se o tebe postarají, než se Carlos vrátí. Ale co když se vrátí a já tu nebudu? Odpověděla jsem mu.

Vzpomněla jsem si, jak Carlos říkal: Právo a spravedlnost není to samé. Luiso. Pamatuj si, zákon není spravedlnost. Kde jsem tedy měla hledat spravedlnost, Carlosi?

Simona

Když poprvé v pátek přijel, byl okouzlující. Přivezl košík plný dobrot, které mi obzvlášť chutnají: paštiku, sýr brie, domácí chléb, červené víno. Řekl mi, jak mu chybím, jak je vše beze mě prázdné. Najedli jsme se v kuchyni a cítili se tak blízko jeden druhému, zdálo se, že se chmury mých depresí zakalených dnů pomalu rozpouštějí.

Když vyšel nahoru do ložnice, znepokojeně se rozhlédl a zeptal se: A kde je televize?

V tomhle domě není televize, odvětila jsem.

Jak jsi jenom mohla pronajmout dům bez televize?

V mé situaci je to spíš úleva, bránila jsem se.

Ale on zvýšil hlas: Vždyť dneska večer hraje Barça s Realem Madrid! Chvátal jsem, abych přijel ze Santiaga brzo a mohl se na to podívat tady.

To je mi líto, odpověděla jsem, trochu vystrašená, že jsem mu o tom neřekla. Ale můžeme zavolat holkám, aby ti to nahrály.

Tlačítko se přepnulo a on na mě začal řvát, obvinil mě, že jsem egoistka, že na něj nemyslím a že se k němu chovám hrozně.

Octavio, to já tu mám deprese, sotva se dokážu postarat sama o sebe.

Pohlédl na mě, rudý vzteky, úplný maniak, popadl klíče od auta a odešel. Na schodech ještě zařval: Už nikdy se do tohohle domu nevrátím!

Dívala jsem se za ním a říkala si, že je hrozné být svědkem toho, jak se z příčetného a inteligentního muže během vteřiny stane idiot. Vedle zápasu Barcelony byla má deprese jenom nepodstatný detail. Cítila jsem se jako ten blázen ze Steinbecka, kterému tolik chyběl dotyk jiné lidské kůže, že prstem hladil v kapse myši.

A už se nevrátil. Zavolala jsem mu, připomněla mu svůj stav a to, jak jsem zranitelná, a prosila ho, aby mě přišel navštívit. Nepřišel. Vztek přetekl. Když jsem se za dva týdny vrátila do Santiaga, odešla jsem od něj.

Poutavý příběh deseti rozdílných žen najdete na Knihy.iDNES.cz, a to jak v tištěné, tak elektronické podobě.

Autor:

Monika na eMiminu začala pracovat jako administrátorka v roce 2011. Web se nakonec stal nedílnou součástí jejího života. Stále ji baví zlepšovat eMimino po textové a uživatelské stránce. více

Témata článku

Přečtěte si také

Váš příspěvek

Odesílám...