Co teď?

Myslím, že s podobnou situací se v životě setkal každý z nás, nebo přinejmenším téměř každý.

Ve chvíli, kdy se to hodí ze všeho nejméně, (ne, že by se to tedy někdy nějak výrazně hodilo), najednou s hrůzou zjistíme, že nám chybí některá z našich nepostradatelných maličkostí.

Mobilní telefon nebo peněženka nějakým záhadným způsobem opustily svá obvyklá stanoviště, případně se z povrchu zemského vypařily klíče či občanský průkaz…

Právě klíče mě před několika dny opravdu potrápily…

Nejstaršího synka jsme ráno odvedli do školky. Před jeho vyzvednutím mě, společně s dvěma mladšími potomky, čekala výprava na poštu. Byl tam uložen poslední balík s dárky pod stromeček.

Nejstaršího synka bych už zcela určitě neoblafla, na krabici by si s nadšením přečetl, že v názvu obchodu, který nám balík zasílá, se skví slovo hračka.

Celou zpáteční cestu bych pak poslouchala jednu otázku za druhou, protože zvídavý chlapec by svou snahu zjistit, co se v té tajemné krabici ukrývá, jen tak nevzdal. Mladší Zlatouši naštěstí číst neumějí, a tak jsem je snadno obalamutila pohádkou o tom, že balíček si objednal děda, ale chodí do práce, a tak mu ho musíme vyzvednout my.

Toho dne bylo poměrně chladno, dcerku jsem umístila do Manducy, přehodila přes ni i přes sebe nosící bundu, zkontrolovala pohledem přiměřenost oblečení syna a vydali jsme se na cestu.

Balík mě překvapil svou velikostí. Neforemná obdélníková krabice bez výřezů se nesla vskutku perfektně, o čemž svědčily i naše neustálé zastávky. Zkoušela jsem nejrůznější hmaty a chvaty, abych si alespoň trochu ulevila. Marně.

Když se v dálce objevila branka od naší zahrady, srdce mi radostně poskočilo. Má radost však měla jepičí život.

Položila jsem krabici na zem a automaticky sáhla do kapsy pro klíče. Ruka šátrala a šátrala, ale kýžený objekt zájmu v útrobách kapsy nenalezla.

Zachvátila mě lehká panika. „To snad není možný, kam jsem ty blbý klíče jenom mohla strčit. Co teď? Jak se dostaneme domů. Co když mi vypadly při tom lítém boji s krabicí, přece tady nemůžeme takhle tvrdnout do večera, než se vrátí manžel…“

Nezadržitelný tok myšlenek zaplavoval moji mozkovnu. Ta začala zvolna kombinovat různé varianty řešení.

Návrh číslo jedna: PŘELEZ PLOT!
Ano, u našeho domu se nachází jedno místo, kde se dá plot, i přes poměrně vysokou podezdívku, celkem pohodlně přelézt. Co já se tam tudy v dětství a raném mládí nalezla. Babička totiž zapomínala klíče s železnou pravidelností. Jenže toto šplhání se odehrávalo před dvaceti lety a téměř dvaceti kily. Navíc se přiznám, že přelézat plot s fňukajícím batoletem ukotveným k mému břichu, jsem si netroufala.

Návrh číslo dvě: VYNDEJ DCERKU Z MANDUCY, SYN JI TU CHVÍLI NEŽ PŘELEZEŠ POHLÍDÁ!
Tento návrh byl zavržen téměř ve stejném okamžiku, kdy se mi v hlavě vyrojil. Představila jsem si, jak se to moje malé batole, ustrojené pod nosící bundu jen v lehkém svetříku, klepe zimou. Tomu, že syn dokáže přesvědčit svou paličatou sestru, aby stála způsobně na chodníku a neutíkala neznámo kam, jsem také moc šancí na úspěch nedávala.

Návrh číslo tři: POPROS O POMOC KOLEMJDOUCÍHO!
Nápad sice geniální, jenže dopoledne tu ulice zejí prázdnotou. Tu jedinou paní, která se po ulici šourala za pomoci francouzských holí, jsem si oslovit netroufala.

Návrh číslo čtyři: POČKEJTE NA VEČERNÍ NÁVRAT MANŽELA VE ŠKOLCE NEBO U NĚKOHO Z OKOLÍ!
Nerada někoho obtěžuju, navíc lidé se tu od dob mého mládí vyměnili a já tu vlastně nikoho pořádně neznám. Navíc s tím naším likvidačním komandem bych na návštěvu k neznámým lidem ani nešla.

Návrh číslo pět: VRAŤ SE K POŠTĚ A HLEDEJ!
Tento nápad mi přišel v danou chvíli nejschůdnější. V duchu jsem přemítala, jakou škodu napáchá přehození krabice přes plot, protože s ní jsem se vracet rozhodně nemínila.

Když jsem dětem oznámila, že se budeme muset vrátit stejnou cestou zase zpátky, začal se syn rozčilovat: „Bolí mě nohy, nikam nejdu, počkám tady.“

V zoufalství jsem se začala znovu šacovat, po chvilce se mi zdálo, jako bych klíče nahmatala kdesi v nejhlubších útrobách své bundy.

Při bližším zkoumání jsem zjistila, že se mi v kapse udělala malá dírka v podšívce a klíče jí prolezly. Nastala obrovská úleva a zároveň bitva o vytažení klíčů z jejich úkrytu, kterého se nechtěly za žádnou cenu vzdát. Když jsem konečně zvítězila, chtělo se mi křičet radostí.

Zatímco tady v hodině půlnoční smolím tento elaborát, přemýšlím, kam jsem ty zpropadené klíče vlastně odložila dnes. No nic, půjdu se po nich podívat, protože jinak určitě neusnu.