Fór za 4 000,-
Doktor mi řekl, že se teď nesmím stresovat, to asi nečekal, co se nám zas stane. :D Tak jsme zase jednou našli tiskárnu. Doporučenou. Úžasnou. Specializující se na japonskou vazbu. Za maketu jsme zaplatili 4 000Kč. Poslali mi fakturu se splatností 1 den. Ježišmarjá, přece nebudu dlužit, obratem zaplaceno. A pak jsme čekali. Týden, dva, tři…
Přečtěte si také předešlé díly deníčku
- Jak se vydává knížka? Horko těžko
- Tiskárna – podnik, ve kterém se (ne)tisknou knihy, noviny
- Konkurence? Ale kde že!
- Naivita s sebou nese pocity štěstí
- Nemáme strejdu Billa Gatese Aneb Naše první služebka
- Byl to sarkasmus, když mi dali sešit s názvem Seši(shi)t?
- O projektové krizi
- Jak samu sebe doběla vytočit
- Peklo jménem sociální sítě
Divný pocit v žaludku není u nás v projektu nic nového. Nakonec to přišlo… Ještě večer před jsme byly roztomile naivní, jak je naším zlozvykem. „Su na to děsně natěšená!“ Trocha střízlivosti ale taky byla… „Já už se bojím těšit, teď sedím na Hithitu od rána do večera a jestli se zase něco nepodaří, tak mi hrábne.“
Mimochodem, víte, co je to maketa? Nebo co jsem si alespoň já myslela, že je maketa od firmy, u které chcete něco vyrobit? Ukázka finálního produktu. Maximálně se liší nějaký detail, který se dá změnit, proto se ta maketa vyrobila, aby se odhalily mini chybky. Zkrátka maketa vám má ukázat, jak to bude vypadat, když si pak objednáte třeba těch našich 500 kusů. V našem případě tedy dokonalá kniha Já, miminko se všemi specifikacemi, na kterých jsme se dohodli. Samozřejmě jsme poskytli i naši maketu, kterou vyrobila doma Renča, a dostali jsme souhlasné vyjádření, že ano, že přesně tuhle krásu nám vyrobí.
Nevyrobili.
Když ji Renča dostala do ruky, tak mi jen napsala, že to potřebuje v sobě zpracovat a zavolá mi večer… Pro začátek se mám připravit, že je to vytištěné na bílém papíře… „Hele, já se nebudu stresovat, ale do háje, jak je možné, že je to bílé, když jsme jasně řekly krémové a ukázaly jim papír, který chceme!?!?!?“ No nic… KLID, není to lék na rakovinu, ale proč máme platit čtyři tisíce za to, že lidi ignorují domluvené a vzájemně schválené požadavky?! Nakonec to Renča zpracovala asi až okolo deváté večer… Poslala mi fotky. A pak jsem to zase potřebovala zpracovat já a pro jistotu jsem jen psala: „Nejsem si jistá, jestli je úplně dobrý nápad volat.“ Představa, že volám Renče ve chvíli, kdy se mi kouří z nosu i z uší, z hlavy mi začínají rašit rohy a můj vztek nabývá kolosálních rudých a nezkrotných rozměrů mi nepřišla příliš vhodná.
„Jak sem pochopila z toho, co mi řekli, tak jsme se s panem tiskařem nepochopili. Každý z nás čekal něco jiného… My kvalitní maketu, adekvátní finálnímu výrobku (a ceně, kterou za ni chtěli!). Pan tiskař si prý myslel, že to je jen tak, že si jen chceme do toho zkusit psát a lepit fotky.“
Po tom, co jsem zjistila, co si pan tiskař „myslel“ dospěl můj hněv do apokalyptických rozměrů… Hellboy ve mně přestal pilovat rohy a zažehl ohnivou korunu. „ZA ČTYŘI TISÍCE??? TO JSME SI MOHLY POLEPIT SEŠIT ZA DVACET KORUN!!!“ Takhle by ta maketa vypadala, kdybych si já zašla na workshop japonské vazby, a abych byla upřímná, já nejsem moc šikovná.
Během telefonátu jsem několikrát řekla: „Renčo, omlouvám se, že jsem tak sprostá.“ Protože jsem fakt sprostá byla. Jakože hodně. Moc. Fakt. „To se neomlouvej, jsi přesně v té fázi, kde jsem byla před dvěma hodinama já.“
My si tedy maketu představujeme jako prakticky hotový výrobek s prostorem pro malé úpravy. Bylo nám ale řečeno, že takhle to oni nedělají. Aha. Takže si prý máme zkusit do toho lepit a psát… Sorry, není mi 5, abych si potřebovala něco zkoušet! Myslím, že už jsem párkrát něco napsala a fotky nalepila. Kopu se do hlavy. Jak jsem jim mohla zaplatit předem? Jsem snad úplný idiot? Asi ano. Chybami se člověk učí.
Ale já myslela, že jsem se ohledně placení dokonale poučila už v patnácti, když jsem šla na víkend dělat servírku. Pro zajímavost jsem dělala dvě 16hodinové šichty s šestihodinovou pauzou uprostřed. Za 32 hodin práce jsem měla dostat 1 000 Kč plus dýška. A já je dostala. A asi fakt hodně, protože na konci víkendu vzal majitel hospody do ruky moji pracovní peněženku, vyndal z ní všechny peníze za jídlo a pití a pak z ní zaplatil za víkend mně tu tisícovku, pak druhou servírku, číšníka i kuchaře. V peněžence pak zbyly moje dýška v hodnotě 54 Kč… Trochu zaraženě jsem si je vzala a šla domů. Nicméně mi to nedalo. Zeptala jsem se tety, která dřív měla hospodu, a říkám jí: „Teto, ale jak je možné, že jsem dostala jen těch 54K č, když ta hospoda byla celý víkend narvaná a jenom ta skupina Holanďanů mi dala dýško tři stovky?“ Potom co mi teta vysvětlila, jak z MÝCH DÝŠEK zaplatil majitel personál na celý víkend, mi to došlo. Teta tam samozřejmě chtěla vlítnout a vymlátit z něj duši (věřte, fakt by to dokázala), ale mně bylo z mojí blbosti a z toho parchanta tak zle, že už jsem tam nikdy nechtěla vkročit. A vidíte, o třináct let později nejsem o nic chytřejší.
Kdyby si aspoň pan tiskař sypal popel na hlavu, kdyby se omluvil, že třeba měli chvilkové celofiremní kóma, ale nic. Absolutně nic. Jen výmluvy a požadavky, co všechno bychom měli předělat, aby se jim to líp vyrábělo. Myslím, že tomuhle se říká bod zlomu v důvěře mezi firmou a zákazníkem, protože jakákoli důvěra, kterou jsem v tuhle firmu jako zákazník mohla mít, právě odplula do věčných lovišť.
Fajn, konec fňukání, chce to nový bojový plán.
- Odložit focení a natáčení videa pro Hithit kampaň, jelikož nemáme maketu, za kterou bychom se nepropadli hanbou.
- Vyfotit Renčou vyrobenou krásnou maketu a sepsat novou specifikaci i se všemi věcmi, kterým se chceme vyhnout.
- Shánět tiskárnu. Spousta z vás nám totiž doporučilo tiskárny, ale my jsme je odmítli, protože jsme měly zaručené tyhle „borce“. Teď nastal čas využít vašich cenných rad.
Tak to začalo nanovo. Strávila jsem tři dny na telefonu. A říkala jsem pravdu a nic než pravdu, k tomu mi dopomáhaly fotky toho fóru za čtyři tisíce, které jsem měla neustále před očima, s rudým filtrem.
„Už od září marně hledáme někoho, kdo by nám vyrobil knihu/fotoalbum, někoho, kdo by nám vyrobil krásnou, vkusnou knihu. K této specifikaci jsme došli po sedmiměsíčním ježdění po tiskárnách, kde nám každý něco omezil, např. už jsme na polovině stran, než kolik jsme původně zamýšlely. Teď jsme si mysleli, že jsme konečně našli, protože se nám výrobce dušoval, že to dokážou vyrobit. Místo toho, jsme teď museli zrušit natáčení i focení pro kampaň na Hithitu. Je pro nás důležité, aby až do knihy lidé nalepí fotky, aby se normálně zavřela jako album a nezůstala rozevřená. A aby hodně vydržela.“
Sehnala jsem. V báječném grafickém studiu VOALA mi řekli, že mi maketu vyrobí do týdne, abychom mohli natáčet a fotit na Hithit. Nebude to japonská vazba, ale mají pro nás lepší technologii, díky které můžeme mít víc stránek. U čekání na tuhle maketu jsme si zakázaly být šťastné. Prostě ani zrnko těšení. Naprosto rozhodnuté to tentokrát nezakřiknout. A vyšlo to. Je krásná. Je to elegantní designový zázrak a my jsme štěstím bez sebe!
To jste v šoku, že nějaký náš deníček má dobrý konec, co? No upřímně já taky.
Přečtěte si také
Manžel vydělává, já prosím o peníze. Na rodičovské jsem ztratila svobodu
- Anonymní
- 20.09.26
- 4012
Dokud jsme oba chodili do práce, měli jsme společný účet a o penězích rozhodovali spolu. Po narození dětí se ale pravidla nenápadně změnila. Manžel začal svou výplatu považovat za vlastní peníze a...
První třída mě naučila, že dítě nepotřebuje umět všechno ještě před školou
- Anonymní
- 20.09.26
- 1517
Moje dcera minulý rok začala chodit do školy. Musím říct, že větší nervy jsme měli my jako rodiče. Začalo to samozřejmě zápisem. Na ten jsme se opravdu učili jako kdysi my na střední školu. Už...
Manifest jednoty a vnitřní svobody
- Nápomocný
- 20.09.26
- 243
Filosoficko psychologický průvodce pro probuzení lidské bytosti v moderním labyrintu.
„Zařídíš to, viď?“ Všichni v rodině spoléhají na mě, ale kdo pomůže mně?
- Anonymní
- 20.09.26
- 1504
Jsou dny, kdy cítím, že je toho na mě prostě moc. Nevím, kde mi hlava stojí a všichni spoléhají na to, že já něco udělám. Zařídíme tohle, tamto, nakoupím, vyzvednu, uvařím. A když na něco zapomenu,...
Ex synovi kupuje oblečení za desetitisíce a ten mi pak vyčítá, že jsem chudá
- Anonymní
- 20.09.26
- 589
Když byl Kuba malý, snažila jsem se, aby pochopil hodnotu peněz. Dokud jsme byli s jeho otcem spolu, dalo by se říct, že jsme v tom byli za jedno. Jeho otec vždycky vydělával slušné peníze, ale...
Syn přinesl poznámku za rvačku. Když jsem zjistila proč, naštval mě učitel
- Anonymní
- 19.09.26
- 3376
Je sotva začátek roku a můj syn už na mě vytasil poznámku. Mávala na mě s ní hned, když jsem přišla domů. Když jsem si pak ale vyslechla za co ji dostal, musím uznat, že víc, než na to, že se...
Kamarádka se rozešla a chce mě každý den vidět. Já už nemám sílu
- Anonymní
- 19.09.26
- 2430
Se Simonou jsme byly nejlepší kamarádky na střední škole. Byly jsme spolu skoro pořád. Chodily jsme na kafe, řešily kluky, smály se úplným hloupostem a měly pocit, že naše přátelství vydrží navždy.
Manžel mi koupil elektrokolo a tchyně mi oznámila, že takhle určitě nezhubnu
- Anonymní
- 19.09.26
- 3509
Znáte to, nevyžádané rady dokážou člověka dost naštvat. A moje tchyně Marie je na ně doslova expert. Vždycky z ní vypadne nějaká perla. Tenhle deníček proto píšu spíš pro pobavení. Naštěstí se to...
Dcera utrácí za kosmetiku víc než já. V patnácti jsem měla jeden krém na všechno
- Anonymní
- 19.09.26
- 539
Když jsem byla teenager, moje kosmetická rutina byla poměrně jednoduchá. Ráno jsem si umyla obličej, občas použila něco na pupínky a tím moje péče o pleť v podstatě skončila. Když jsem měla doma...
Šváb mi vzal klid na duši
- Kaonev
- 19.09.26
- 349
Poslední prázdninový den měl být klidný a příjemný. Jediné zaklepání na dveře ale obrátilo všechny moje plány vzhůru nohama. Zpráva o švábech v našem domě ve mně rozpoutala paniku a odstartovala...
a rovnou klepu na zuby i na dřevo! Co se týče makety za 4000, zkusily jste ji reklamovat? Vyžadovala bych vrácení alespoň části peněz z té nemalé sumy. Tohle není o zisku zkušeností, ale o obchodu. Druhá strana evidentně nepochopila zadaní (anebo hůř, prostě Vás očůrala), takže by měla převzít část odpovědnosti. Doufám, že jste to být nenechaly a vše, co zaznělo zde v deníčku, si vyslechl i pan tiskař.
pracovala jsem v podobnem oboru a casto jsem vyrabela pro zakazniky vzorky. Pokud by pri obj odecetli sumu za maketu, tak ok, to se delava. Ale.ja teda nikdy kc za vzorky nebrala. To k tomu proste patri, musi se zakaznik vyslednym produktem presvedcit, ze je to od nas je to nej. Nebo jde jinam.
Byly to nervy, ale asi to tak mělo být, protože ta výsledná kniha, kterou vyrobila nová tiskárna, se líbí i nám i lidem, co jsme se s nimi potkali třeba na veletrhu atd., takže konec dobrý, všechno dobré. 
ALE domluvili jsme se, že po skončení Hithitu se nám to pokusí aspoň nějak částečně vynahradit tiskem jiných věcí. Tak teprve uvidíme, jestli ta dohoda bude platit. Jak je naším zvykem, tak doufáme v nejlepší, ale nechci to zakřiknout. 
Na maketu se vydává materiál a samozřejmě se na ni vydá čas, takže chápu, že se za ni má platit, ale jak píše 
Snad to nedopadne úplně špatně a když ano, tak to dám na hraní dceři. 