Matka a dcera V
- O životě
- Borůffka
- 02.03.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jeho láska ke mně se nedala ničím vysvětlit, lpěl na mně a já si přišla jako jeho ozdoba, jako něco s čím se rád chlubil a přitom to nebylo jeho. Rovnicí našeho vztahu měla být bolest. Čím víc mi ublížil, tím víc se ospravedlňoval láskou.
Čím jsem byla starší, tím i mé projevy nevole se zvětšovaly. Mojí upřímnost si otec vysvětloval jako drzost, která v něm evokovala další chuť mi ubližovat. Ale moje slovní projevy se náhle otočily i proti matce a častokrát jsem se jí ptala, proč ho miluje a proč s ním žije, když vidím, jak jí ubližuje. Už takhle brzy jsem dospěla k názoru, že to ona bude trpět víc, protože já ještě mám šanci se z jeho drápů vymanit a začít žít jako důstojný člověk. Její odpověď byla vždy snad lítostivější, než má otázka. Samozřejmě ji mrzelo, že její dcera se příčí a hlasitě protestuje proti zaběhlému rodinnému systému, který sice šlapal jako hodinky, ale nikdo v něm nebyl šťastný. Na moji otázku mi vždy rezignovaně odpověděla, že všichni chlapi jsou stejní a lepšího si člověk prostě nenajde.
Jejím slovům jsem sice nevěřila, ale vštěpovala mi je do hlavy tak úsečně, že jsem si slíbila, že se nikdy nevdám a hlavně nedopadnu jako máma. Byla jsem nešťastná už jen při pohledu na ní. Dlouhé vlasy začínaly být značně prošedivělé, vrásky kolem očí se prohlubovaly, zatím co vrásky smíchu se pomalu vytrácely. Tělo bylo přímým odrazem její duše. Nevěřila jsem jí nekonečné vyznávání lásky manželovi, ale ještě pořád jsem jí věřila jako matce. Doufala jsem, že mateřská láska je to nejsilnější pouto, které přetrhat prostě nejde. Domnívala jsem se, že až jednoho dne odsud odejdu, možná tím poruším ten zatím krásný vztah mezi mnou a jí, ale nakonec to bylo úplně obráceně a ten kdo zpřetrhal veškerá pouta, byla ona.
Máma doma měla zavedený režim, který obdivuhodně zvládala na jedničku a všechny úkoly, které měla vykonávat, plnila jako rutinu. Když byl otčím doma, nesmělo se uklízet, naopak všechno už muselo být vycíděné a naleštěné, nesměla běžet pračka, nedej bože, kdyby našel na zemi nějaký drobek. Máma, co se úklidu týkalo, byla velmi pečlivá, sama měla ráda čistotu a před návštěvami ráda dávala spolu s otcem na odiv svou pěstěnou a uklizenou klícku. Byla to klec, zlatá klec, ve které ona měla navozovat atmosféru domácí pohody.
Mně naopak přišly prázdné stoly a šuplíky naprosto sterilní, naše klec ve mně budila atmosféru, nikoliv však klidnou. Máma měla veškeré moderní vybavení a vychytávky a to nebyla spíš otázka peněz, ale jejího morálního úsudku. Za každou věc v domácnosti si musela projít svým osobním peklem. Kolikrát jí manžel ublížil, ale stačilo, aby koupil novou pračku, nebo jinou vymoženost a ona byla spokojená. Já jako dítě jsem měla doma veškeré vymoženosti, které byly na trhu. Ale ne proto, aby mi tím udělali rodiče radost, ale proto, aby se měli čím chlubit. Aby se mohli chlubit tím, že mám vše, co chci a potřebuji.
Puberta se týkala i mě, bohužel pro mojí dokonalou rodinu. Probíhaly první chabé protesty, vzpoury a obviňování. Bolest, kterou jsem platila za svůj neústupný boj, jsem již necítila. Věděla jsem, že po každé bitvě přijde bolest, ale já měla pocit, že už jen tím, že jsem se něčemu postavila, byla to moje osobní výhra. Ve škole jsem pořád jela na sto procent, nikdo na mě nepoznal nějaký problém, a když ho poznal, úspěšně jsem zatloukala. Nejspíš ze strachu. Mlčela jsem, ještě pár let jsme mlčela.
Svoje první lásky na základní škole jsem úspěšně tutlala, protože jsem věděla, že něčeho takového se prostě dopustit nesmím. Od otce jsem měla kamarádíčkování s kluky zakázané. Občas jsem měla pocit, že mi brzy předloží plán, co na kdy mám naplánované. Plán mi nikdy nepředložil, ale mojí budoucnost měl vymyšlenou perfektně. V deváté třídě půjde přihláška na gympl, pak bude vysoká škola, pak si najdu práci, ale budu bydlet u rodičů. Měl přesně vypočítané, kolik budu při práci domů dávat peněz a zbytek vydělaných peněz půjde k nim na účet, abych si něco našetřila. A já jsem si začala klepat na čelo a modlila se, aby mě na střední vzali někam na intr a konečně jsem odtud zmizela.
Otec pochopil, že jeho nátlak a bolest mě spíš posilují a tak to vzal z úplně jiného konce. Věděl, že bude na mě muset přes mámu. Kolik si pamatuji jeho telefonátů mámě do práce, kdy si zase a zase ztěžoval na moje chování a neustále jí předhazoval myšlenku, že jsem celá po fotrovi a za chvíli jim přerostu přes hlavu a měli by zakročit dřív, než se tak stane a stane se ze mě mladý delikvent. Máma se snažila všechny rozepře hned uklidnit. Myslela jsem si, jak je skvělá, když se jí daří to, že je doma relativní klid. Až potom jsem pochopila, že ona hraje na obě strany tak, aby se to jí hodilo. S otcem si libovala v tom, jak příšerně se chovám, a moje nevděčnost nezná meze, a když jsem si za ní šla postěžovat já, říkala mi jak, jí to s ním nebaví a že jí jako chlap leze na nervy.
Tolikrát jsem jí přemlouvala, ať od něho odejdeme. Když nedala na moje přemlouvání, uhodila jsem na ní, hned poté co si na mě otčím vybil jednu ze svých nálad. Vyčetla jsem jí, že se mě nezastala, že mi otčím ublížil opět neprávem. Pořád jsem opakovala tu větu, proč se mě nezastaneš, proč nic neuděláš? Její odpověď mě už ani nešokovala. Odpověděla mi, že já jednou vylítnu z hnízda a ona by akorát zůstala sama. Navíc to s otcem neumím, kdybych k němu byla vlídnější a dělala jen to, co si on přeje, byl by doma klid. Takže za všechny rozepře vlastně můžu já, protože nedělám to, co se ode mě chce. Jsem nevděčná a ještě se divím, když mi ublíží, protože on se jen snaží, aby ze mě něco bylo. A tak jsem jí ve 14 letech poprvé řekla, že bych radši byla v děcáku a že se těším na to, až odsud vypadnu. Facku, kterou mi vypálila, by si tu chvíli zasloužila ona. Aspoň tak jsem to cítila.
Začala jsem si psát deníček, kterému jsem svěřovala svoje veškeré myšlenkové pochody. Rozepisovala jsem se o svých prvních láskách, o bolesti, kterou jsem prožívala. O nenávisti, kterou jsem cítila k otci a o nechápavém postoji svojí matky. Svůj deníček jsem si pečlivě schovávala pod matraci postele. Byla jsem zvyklá na otčímovy razie, kdy převrátil cel pokojík vzhůru nohama, kdy počítal, jestli mi v sešitech nechybí vytrhané stránky, kdy hledal milostná psaníčka, kosmetiku nebo jinou zakázanou věc, která se u nás doma nesměla vyskytovat. Jeho bavilo něco hledat, on chtěl vždy něco najít. Byly to záminky, které využíval ve svůj prospěch. Vždy, když něco takového našel, odcházel s vítězoslavným úsměvem se pochlubit matce, co jsem zase provedla. Přišlo mi to potupné a strašně mě to ponižovalo, později jsem si na to zvykla a měla pocit, že ten kdo se tu potupně ponižuje, je on. Nechápala jsem, proč má pořád tu potřebu nějak mi ubližovat. Byla jsem bezproblémové dítě, moje známky odpovídaly gymnáziu a slušnost mi nebyla cizí. V životě jsem nepřičuchla k cigaretě, drogám, alkoholu, nebyl důvod mě trápit.
K mému neštěstí se deníček našel. Další pohroma byla přede mnou. Ale pěkně od začátku. Pamatuju si otce, jak vlítl do pokojíčku a začal rabovat skříně a poličky, vlezl mi do tašky a našel dopis, který jsem si ve škole psala o hodině s kamarádkou. Bavily jsme se o klucích. Nebyl to ani celý dopis, byl to jen kus papíru, na který jsem si z druhé strany v rychlosti načmárala výsledky testu, abych si je mohla zkontrolovat z učebnice. Z dopisu nevyčetl téměř nic, pouze nějaké jméno a větu o puse. I to mu stačilo, uhodil na mě a čekal na doznání. Snažila jsem se mu vysvětlit, že tou podstatnou částí jsou výsledky, které jsem potřebovala. Ale to ho nezajímalo, už měl záminku. A tak pokračoval v prohledávání pokoje dál. Bohužel se dostal i pod matraci. Nastalo hrobové ticho, ve kterém by člověk slyšel i špendlík spadnout. Já oněměla strachy, otčím údivem. Ona si vede deník, to je rebelie, věděla jsem na co myslí. Věděla jsem, že si ho přečte a v tu ránu mi došlo, že jestli si ho přečte, zabije mě. Ten deník byl plný nenávisti vůči němu a všemu, co se ho týkalo. Rozhodla jsem se bojovat.
I když věděl, co drží v ruce, přesto se mě optal, co to je. Věděla jsem, že to není otázka, spíš jen konstatování. A proto jsem mlčela. Když se mě zeptal znovu, odpověděla jsem, že je to můj deníček, že si ho píše hodně dívek v mém věku a že si do něj zapisuju, co jsem prožila. Deníček byl obsáhlý, prolistoval pár stran, a aniž by mě uhodil, odešel do kuchyně a nařídil mi, ať počkám v pokoji. Neposlechla jsem ho, přišla jsem do kuchyně, kde seděl spolu s mámou nad otevřeným deníčkem. Třásl se mi hlas, ale přesto jsem ho poprosila, ať mi deníček vrátí, že je to moje soukromá věc. Neodpověděl mi, byl už začtený. Rukou jsem šáhla po deníčku a opět jsem ho požádala, ať mi ho vrátí a dodala jsem, že bude akorát zle. Deníček po mě hodil s tím, ať si ho sežeru a táhnu do pokoje. Vyhrála jsem? Ne, už když ho po mě hodil, věděla jsem, že do pokoje nedojdu. Ale i přesto jsem doufala, že všichni svatí stojí při mně. Asi při mně stáli, přežila jsem.
Pokračování příště
Přečtěte si také
„Ty můžeš zůstat.“ Protože nemám děti, jsem v práci vždycky ta poslední
- Anonymní
- 16.07.26
- 39
Nikdy jsem netvrdila, že rodiče to mají jednoduché. Naopak. Obdivuju každého, kdo zvládá práci, školku, kroužky, domácnost i probdělé noci. Jen mě už unavuje být automaticky tou, která všechno...
„Nejste na dovolené, slečno.“ Z ordinace gynekologa jsem odcházela se slzami
- Anonymní
- 16.07.26
- 104
Byla to obyčejná preventivní prohlídka. Aspoň jsem si to myslela, když jsem ráno odcházela z domu. Je mi třiatřicet a ke gynekologovi chodím pravidelně. Nikdy to není příjemné, ale beru to jako...
Manžel mě opustil, když jsem onemocněla. Prý už vedle mě nedokázal žít
- Anonymní
- 16.07.26
- 101
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu přemýšlet nad tím, jestli mě opustila nemoc, nebo manžel. Možná obojí přišlo ve stejnou dobu. A také bych nevěřila, kolik toho člověk unese, když musí.
Pronesla jsem větu, kterou jako rodič na cestách nesnáším
- Anonymní
- 16.07.26
- 117
Po deseti letech jsme s manželem vyrazili na pořádnou horskou túru jen ve dvou. Těšila jsem se na ticho, klid a čas bez neustálých dětských otázek. Nakonec jsem ale byla právě já ta, kdo položil tu...
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1874
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1120
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 2004
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 820
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 497
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 22225
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
v tomhle díle se hodně zamyslim nad tím, jak je tenká hranice mezi tím, co je normální a co ne. Nedivila bych se ani tobě, kdybys z toho všeho slyšela trávu růst. A znovu preju lepší Život. 
už teď se bojím pokračování co ti za ten deníček udělali 
doufám že nyní už se máš lépe a žiješ jiný život 
, některé matky jsou opravdu hrozné. Myslím, že tohle byla z velké části chyba matky. Neměla dopustit, aby se tak k tobě nevlastní otec choval. Obdivuji tě, že jsi to zvládla všechno 
přeji ti teď už pohodový život, na takové ošklivé dětství a dospívání sice nikdy nezapomeneš, ale možná se ti podaří ty nejošklivější vzpomínky vytěsnit a soustředit se na nový lepší život.
