Matka a dcera V
- O životě
- Borůffka
- 02.03.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jeho láska ke mně se nedala ničím vysvětlit, lpěl na mně a já si přišla jako jeho ozdoba, jako něco s čím se rád chlubil a přitom to nebylo jeho. Rovnicí našeho vztahu měla být bolest. Čím víc mi ublížil, tím víc se ospravedlňoval láskou.
Čím jsem byla starší, tím i mé projevy nevole se zvětšovaly. Mojí upřímnost si otec vysvětloval jako drzost, která v něm evokovala další chuť mi ubližovat. Ale moje slovní projevy se náhle otočily i proti matce a častokrát jsem se jí ptala, proč ho miluje a proč s ním žije, když vidím, jak jí ubližuje. Už takhle brzy jsem dospěla k názoru, že to ona bude trpět víc, protože já ještě mám šanci se z jeho drápů vymanit a začít žít jako důstojný člověk. Její odpověď byla vždy snad lítostivější, než má otázka. Samozřejmě ji mrzelo, že její dcera se příčí a hlasitě protestuje proti zaběhlému rodinnému systému, který sice šlapal jako hodinky, ale nikdo v něm nebyl šťastný. Na moji otázku mi vždy rezignovaně odpověděla, že všichni chlapi jsou stejní a lepšího si člověk prostě nenajde.
Jejím slovům jsem sice nevěřila, ale vštěpovala mi je do hlavy tak úsečně, že jsem si slíbila, že se nikdy nevdám a hlavně nedopadnu jako máma. Byla jsem nešťastná už jen při pohledu na ní. Dlouhé vlasy začínaly být značně prošedivělé, vrásky kolem očí se prohlubovaly, zatím co vrásky smíchu se pomalu vytrácely. Tělo bylo přímým odrazem její duše. Nevěřila jsem jí nekonečné vyznávání lásky manželovi, ale ještě pořád jsem jí věřila jako matce. Doufala jsem, že mateřská láska je to nejsilnější pouto, které přetrhat prostě nejde. Domnívala jsem se, že až jednoho dne odsud odejdu, možná tím poruším ten zatím krásný vztah mezi mnou a jí, ale nakonec to bylo úplně obráceně a ten kdo zpřetrhal veškerá pouta, byla ona.
Máma doma měla zavedený režim, který obdivuhodně zvládala na jedničku a všechny úkoly, které měla vykonávat, plnila jako rutinu. Když byl otčím doma, nesmělo se uklízet, naopak všechno už muselo být vycíděné a naleštěné, nesměla běžet pračka, nedej bože, kdyby našel na zemi nějaký drobek. Máma, co se úklidu týkalo, byla velmi pečlivá, sama měla ráda čistotu a před návštěvami ráda dávala spolu s otcem na odiv svou pěstěnou a uklizenou klícku. Byla to klec, zlatá klec, ve které ona měla navozovat atmosféru domácí pohody.
Mně naopak přišly prázdné stoly a šuplíky naprosto sterilní, naše klec ve mně budila atmosféru, nikoliv však klidnou. Máma měla veškeré moderní vybavení a vychytávky a to nebyla spíš otázka peněz, ale jejího morálního úsudku. Za každou věc v domácnosti si musela projít svým osobním peklem. Kolikrát jí manžel ublížil, ale stačilo, aby koupil novou pračku, nebo jinou vymoženost a ona byla spokojená. Já jako dítě jsem měla doma veškeré vymoženosti, které byly na trhu. Ale ne proto, aby mi tím udělali rodiče radost, ale proto, aby se měli čím chlubit. Aby se mohli chlubit tím, že mám vše, co chci a potřebuji.
Puberta se týkala i mě, bohužel pro mojí dokonalou rodinu. Probíhaly první chabé protesty, vzpoury a obviňování. Bolest, kterou jsem platila za svůj neústupný boj, jsem již necítila. Věděla jsem, že po každé bitvě přijde bolest, ale já měla pocit, že už jen tím, že jsem se něčemu postavila, byla to moje osobní výhra. Ve škole jsem pořád jela na sto procent, nikdo na mě nepoznal nějaký problém, a když ho poznal, úspěšně jsem zatloukala. Nejspíš ze strachu. Mlčela jsem, ještě pár let jsme mlčela.
Svoje první lásky na základní škole jsem úspěšně tutlala, protože jsem věděla, že něčeho takového se prostě dopustit nesmím. Od otce jsem měla kamarádíčkování s kluky zakázané. Občas jsem měla pocit, že mi brzy předloží plán, co na kdy mám naplánované. Plán mi nikdy nepředložil, ale mojí budoucnost měl vymyšlenou perfektně. V deváté třídě půjde přihláška na gympl, pak bude vysoká škola, pak si najdu práci, ale budu bydlet u rodičů. Měl přesně vypočítané, kolik budu při práci domů dávat peněz a zbytek vydělaných peněz půjde k nim na účet, abych si něco našetřila. A já jsem si začala klepat na čelo a modlila se, aby mě na střední vzali někam na intr a konečně jsem odtud zmizela.
Otec pochopil, že jeho nátlak a bolest mě spíš posilují a tak to vzal z úplně jiného konce. Věděl, že bude na mě muset přes mámu. Kolik si pamatuji jeho telefonátů mámě do práce, kdy si zase a zase ztěžoval na moje chování a neustále jí předhazoval myšlenku, že jsem celá po fotrovi a za chvíli jim přerostu přes hlavu a měli by zakročit dřív, než se tak stane a stane se ze mě mladý delikvent. Máma se snažila všechny rozepře hned uklidnit. Myslela jsem si, jak je skvělá, když se jí daří to, že je doma relativní klid. Až potom jsem pochopila, že ona hraje na obě strany tak, aby se to jí hodilo. S otcem si libovala v tom, jak příšerně se chovám, a moje nevděčnost nezná meze, a když jsem si za ní šla postěžovat já, říkala mi jak, jí to s ním nebaví a že jí jako chlap leze na nervy.
Tolikrát jsem jí přemlouvala, ať od něho odejdeme. Když nedala na moje přemlouvání, uhodila jsem na ní, hned poté co si na mě otčím vybil jednu ze svých nálad. Vyčetla jsem jí, že se mě nezastala, že mi otčím ublížil opět neprávem. Pořád jsem opakovala tu větu, proč se mě nezastaneš, proč nic neuděláš? Její odpověď mě už ani nešokovala. Odpověděla mi, že já jednou vylítnu z hnízda a ona by akorát zůstala sama. Navíc to s otcem neumím, kdybych k němu byla vlídnější a dělala jen to, co si on přeje, byl by doma klid. Takže za všechny rozepře vlastně můžu já, protože nedělám to, co se ode mě chce. Jsem nevděčná a ještě se divím, když mi ublíží, protože on se jen snaží, aby ze mě něco bylo. A tak jsem jí ve 14 letech poprvé řekla, že bych radši byla v děcáku a že se těším na to, až odsud vypadnu. Facku, kterou mi vypálila, by si tu chvíli zasloužila ona. Aspoň tak jsem to cítila.
Začala jsem si psát deníček, kterému jsem svěřovala svoje veškeré myšlenkové pochody. Rozepisovala jsem se o svých prvních láskách, o bolesti, kterou jsem prožívala. O nenávisti, kterou jsem cítila k otci a o nechápavém postoji svojí matky. Svůj deníček jsem si pečlivě schovávala pod matraci postele. Byla jsem zvyklá na otčímovy razie, kdy převrátil cel pokojík vzhůru nohama, kdy počítal, jestli mi v sešitech nechybí vytrhané stránky, kdy hledal milostná psaníčka, kosmetiku nebo jinou zakázanou věc, která se u nás doma nesměla vyskytovat. Jeho bavilo něco hledat, on chtěl vždy něco najít. Byly to záminky, které využíval ve svůj prospěch. Vždy, když něco takového našel, odcházel s vítězoslavným úsměvem se pochlubit matce, co jsem zase provedla. Přišlo mi to potupné a strašně mě to ponižovalo, později jsem si na to zvykla a měla pocit, že ten kdo se tu potupně ponižuje, je on. Nechápala jsem, proč má pořád tu potřebu nějak mi ubližovat. Byla jsem bezproblémové dítě, moje známky odpovídaly gymnáziu a slušnost mi nebyla cizí. V životě jsem nepřičuchla k cigaretě, drogám, alkoholu, nebyl důvod mě trápit.
K mému neštěstí se deníček našel. Další pohroma byla přede mnou. Ale pěkně od začátku. Pamatuju si otce, jak vlítl do pokojíčku a začal rabovat skříně a poličky, vlezl mi do tašky a našel dopis, který jsem si ve škole psala o hodině s kamarádkou. Bavily jsme se o klucích. Nebyl to ani celý dopis, byl to jen kus papíru, na který jsem si z druhé strany v rychlosti načmárala výsledky testu, abych si je mohla zkontrolovat z učebnice. Z dopisu nevyčetl téměř nic, pouze nějaké jméno a větu o puse. I to mu stačilo, uhodil na mě a čekal na doznání. Snažila jsem se mu vysvětlit, že tou podstatnou částí jsou výsledky, které jsem potřebovala. Ale to ho nezajímalo, už měl záminku. A tak pokračoval v prohledávání pokoje dál. Bohužel se dostal i pod matraci. Nastalo hrobové ticho, ve kterém by člověk slyšel i špendlík spadnout. Já oněměla strachy, otčím údivem. Ona si vede deník, to je rebelie, věděla jsem na co myslí. Věděla jsem, že si ho přečte a v tu ránu mi došlo, že jestli si ho přečte, zabije mě. Ten deník byl plný nenávisti vůči němu a všemu, co se ho týkalo. Rozhodla jsem se bojovat.
I když věděl, co drží v ruce, přesto se mě optal, co to je. Věděla jsem, že to není otázka, spíš jen konstatování. A proto jsem mlčela. Když se mě zeptal znovu, odpověděla jsem, že je to můj deníček, že si ho píše hodně dívek v mém věku a že si do něj zapisuju, co jsem prožila. Deníček byl obsáhlý, prolistoval pár stran, a aniž by mě uhodil, odešel do kuchyně a nařídil mi, ať počkám v pokoji. Neposlechla jsem ho, přišla jsem do kuchyně, kde seděl spolu s mámou nad otevřeným deníčkem. Třásl se mi hlas, ale přesto jsem ho poprosila, ať mi deníček vrátí, že je to moje soukromá věc. Neodpověděl mi, byl už začtený. Rukou jsem šáhla po deníčku a opět jsem ho požádala, ať mi ho vrátí a dodala jsem, že bude akorát zle. Deníček po mě hodil s tím, ať si ho sežeru a táhnu do pokoje. Vyhrála jsem? Ne, už když ho po mě hodil, věděla jsem, že do pokoje nedojdu. Ale i přesto jsem doufala, že všichni svatí stojí při mně. Asi při mně stáli, přežila jsem.
Pokračování příště
Přečtěte si také
Chtěla jsem výživné na dvě děti. Ex mě veřejně ponížil, pak se ozvala jeho máma
- Anonymní
- 02.11.26
- 3998
„Některým ženským nestačí rozvod, potřebují chlapa ještě finančně zlikvidovat,“ napsal můj bývalý na Facebook a přidal smějícího se smajlíka. Pod příspěvkem měl naši společnou fotku z dovolené, na...
Za manžela jsem zaplatila 180 tisíc. V Kauflandu jsem zjistila, že nejsem první
- Anonymní
- 02.11.26
- 8121
„Tobě už ty peníze vrátil?“ zeptala se mě manželova bývalá, když jsem v Kauflandu lovila ze spodního regálu poslední krabici mléka v akci. Neviděly jsme se snad šest let. A místo pozdravu tohle....
Platím chůvu a přípravku. Podle manžela zbytečně utrácím a dětem se nevěnuji
- Anonymní
- 02.11.26
- 1308
Když jsem manželovi oznámila, že jsem synovi zaplatila doučování na přijímačky a zároveň objednala chůvu, prohlásil, že jsem se snad zbláznila.
První cvičný test nám pokazil celý víkend. A vlastně za to můžu já
- Anonymní
- 02.11.26
- 774
V pátek jsem synovi vytiskla první test z matematiky k přijímačkám. Je v devítce, máme konec října a já si říkala, že bychom mohli pomalu zjistit, co mu jde a co bude potřeba procvičit. Žádné velké...
Koupila jsem si mycí vysavač a manžel šílel. Jeho stroj za 50 tisíc je v pohodě?
- Anonymní
- 02.11.26
- 1243
Když jsem si po dlouhém přemýšlení pořídila moderní mycí vysavač na podlahu za deset tisíc, manžel mi doma udělal takové peklo, že jsem litovala den, kdy jsem ho rozbalila. Co prý blbnu, proč...
Táta nechtěl, abychom se sestrou byly v kontaktu. Teď se o něj nestará
- Anonymní
- 01.11.26
- 2336
Když mi sestra oznámila, že se o tátu starat nebude, první, co mě napadlo, bylo, že jí to nemůžu mít za zlé. Pak jsem si uvědomila, že jestli se o něj nepostará ona, zůstane to nejspíš na mně. A po...
Mít nadané dítě je snad za trest? Základní škola ho kvůli inkluzi nic nenaučí
- Anonymní
- 01.11.26
- 1205
Strašně mě štve inkluze a všechno kolem ní. Pořád se to řeší, pořád na to každý nadává a pan ministr Plaga vždycky vymyslí něco, co je ve finále naprosto k ničemu. Vlastně jen takové kosmetické...
Myslela jsem, že mě tchyně špehuje. Pak jsem zjistila, kam mizí naše peníze
- Anonymní
- 01.11.26
- 4950
„Ty jsi zase koupila dětem tyhle drahé jogurty? Vždyť jsem ti včera přivezla jiné!“ spustila tchyně, sotva otevřela naši lednici. Stála u ní v kabátě, v ruce tašku s nákupem a tvářila se, jako by...
Máme všechno, co jsme kdy chtěli. Tak proč se cítím doma nešťastná?
- Anonymní
- 01.11.26
- 936
Mám hezký dům, skvělého manžela, děti a peníze, abychom si nemuseli nic odpírat. Přesto se někdy přistihnu, že se těším, až budu sama. A pak se za to nenávidím. V poslední době je to čím dál...
Když ani kalkulačka nepomůže: Můj zážitek ze stavebnin, ze kterého mrazí
- Anonymní
- 01.11.26
- 1619
Cesta do stavebnin by měla být rychlá záležitost. Přijedete, ukážete prstem, zaplatíte a jedete domů. Jenže dnešní nákup parozábrany se proměnil v lekci z matematické bezmoci, nad kterou zůstává...
v tomhle díle se hodně zamyslim nad tím, jak je tenká hranice mezi tím, co je normální a co ne. Nedivila bych se ani tobě, kdybys z toho všeho slyšela trávu růst. A znovu preju lepší Život. 
už teď se bojím pokračování co ti za ten deníček udělali 
doufám že nyní už se máš lépe a žiješ jiný život 
, některé matky jsou opravdu hrozné. Myslím, že tohle byla z velké části chyba matky. Neměla dopustit, aby se tak k tobě nevlastní otec choval. Obdivuji tě, že jsi to zvládla všechno 
přeji ti teď už pohodový život, na takové ošklivé dětství a dospívání sice nikdy nezapomeneš, ale možná se ti podaří ty nejošklivější vzpomínky vytěsnit a soustředit se na nový lepší život.
