Matka a dcera VIII
- O životě
- Borůffka
- 06.04.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Po větě, kterou jsem odpověděla babičce, nastalo pozdvižení. Otčím pochopil jasnou narážku na jeho osobu. V tu chvíli ale nevěděl, jak a za co mě vlastně potrestat. On sám by se akorát ztrapnil tím, že by na mě vztáhl ruku. Nakonec mi vynadal za to, jak hrubě se vyjadřuji ke své babičce a že nemám úctu k lidem. Poté si se svojí matkou notoval v tom, jak se mnou ta puberta mlátí. Při první příležitosti, kdy byl se mnou sám, mě upozornil na to, že tu pubertu ze mě dřív nebo později vymlátí on.
Scházení se s přítelem potají mělo své kouzlo. Jako by on byl můj Romeo a já jeho Julie, naše rody sice nebyly znepřátelené, ale otčím by hravě zastoupil všechny záporné postavy toho příběhu. Cítit se milovaná a pro někoho důležitá, co víc jsem si mohla přát. Možná jsem si v tu chvíli přála být ještě víc sama sebou. Naučila jsem se na otázky, týkající se rodiny odpovídat tak, že jsem svojí odpověď vždy obrátila v žert, případně jsem se nevyjádřila. Vše, co se po mě chtělo, jsem plnila. Možné ne, se stoprocentním nasazením, ale pro klid v rodině a hlavně pro svůj vnitřní klid jsem i nadále šlapala jako hodinky. Hodně mi nahrávalo to, že jsem ve většině věcí a povinnostech byla už zběhlá od mala a všechno plnila jako rutinu, jako nutné zlo. Nezažívala jsem klidné období, ale byla období, kdy se otčímova mysl a starost upínala úplně jiným směrem. I nadále obstarával hospodářství své matky, chodil do práce a jako každý dospělý člověk měl hromadu dalších povinností, které se mu kupily a on je musel plnit.
Nevyhledávala jsem záminky, aby si všímal mojí osoby více, než bylo zdrávo. Měla jsem napilno, škola, domácnost, přítel, ale vše se dalo krásně stíhat a kombinovat. Učení nebylo zrovna lehké a doma se učit nedalo. Neměla jsem kdy, protože na učení jsem musela mít absolutní klid. Každý zvuk mě znervózňoval. Nebylo to zvuky, bylo to prostředím. Nemohla jsem se uvolnit a svoje myšlenky soustředit na to, co jsem potřebovala druhý den umět. Začala jsem do školy jezdit i o dvě hodiny dřív, jen abych se sama zavřela v tiché učebně a věnovala se tomu, co mělo opravdu smysl. Škola pro mě smysl měla, i když jako každý student jsem se rozčilovala nad přísným hodnocením, náladovým učitelem nebo zbytečným úkolem.
Nevím, zda můj pocit ze sebe samé nezavání namyšleností, ale učení mi šlo dobře. Učivo jsem se neučila nazpaměť, chtěla jsem ho pochopit. Vše, co se okolo mě dělo, jsem chtěla pochopit. Jsem jako malé dítě, které se pořád a dokola ptá proč. Hledám odůvodnění, odpověď. V lidech, v sobě, v činech. Učitelé mě měli za šikovnou studentku, zúčastňovala jsem se vědomostních olympiád a občas se mi i poštěstilo školu prezentovat na celorepublikových soutěžích nebo jiných společenských akcích. Já si domů vozila diplomy a rodičům přicházely poštou pochvaly. I přesto se ode mě očekávalo víc.
Pokud jsem přišla s nějakým oceněním, byla z toho spíš hodinová debata o tom, jak se mám snažit víc a dekrety, které jsem předkládala, byly akorát zbytečně potištěné papíry. Mohla jsem být aspoň já sama na sebe pyšná? Nemohla, ani jsem nevěděla, jak jinak si získat své postavení v rodině a později jako rovnocenný partner. Nemyslela jsem si, že motivací k lepším výkonům bude přidání dalších povinností vůči domácnosti, rodině a škole.
Když se mě otčím ptal na přítele, odpovídala jsem mu přesně to, co chtěl slyšet. Viděli jsme se po škole, doprovodil mě na vlak a to je všechno. On byl spokojený a já měla klid. Kdo by mu také vyprávěl o tom, jak za mnou jezdí přítel autem, když on je v práci. Máma nás kryla, pouštěla mě s ním ven a vždy, když volal otčím z práce a dožadoval se mě, tak mu řekla, že jsem třeba v obchodě nebo ve sklepě. Pak mě prozvonila na mobil, dala mi echo a já se ozvala otci, aby se ujistil, že mu nelžeme. Dokonce jsme chodili i k nám domů. Spokojenost byla vlastně na všech stranách. My s přítelem se vídali, otčím žil v domnění, že se nic neděje za jeho zády a matka se snažila vycházet vstříc svojí dceři.
Jednou se stalo, že mi otec sám od sebe nabídl, aby k nám přítel přijel na návštěvu. Že by se nakonec umoudřil a konečně pochopil to, že není jediný chlap v mém životě, jak si naivně myslel? Chyba lávky, na řadu přišla otčímova nevypočitatelnost a vyčůranost. Jelikož jsme v rodině auto neměli, musela babička dojíždět za lékaři vlakem, ale už delší dobou se sotva udržela na nohou, protože měla otevřenou ránu bérce. Bylo takřka nemožné, aby došla sotva na vlakové nádraží. Otčím se nechal slyšet, že pokud se se mnou chce přítel stýkat, bude pro to muset také něco udělat. A přítel se snažil, začal fungovat jako soukromá taxislužba pro otce.
Vozil jeho matku po nemocnicích, lékařích, na převazy, a když si svůj úkol splnil, mohli jsme být spolu. U nás doma, u babičky, venku. Nejspíš se ode mě čekalo, jak budu skákat otci radostí kolem krku a děkovat mu za příležitost být s mým milovaným. Mně z toho bylo akorát špatně. Viděla jsem, jak se snaží manipulovat s dalšími lidmi, které mám ráda a trápilo mě pomyšlení, že za mnou někdy přítel přijde s tím, že můj otec je vlastně fajn člověk. Brrr
Na konci školního roku jsem si našla brigádu na srpen. Přítel stejně odjížděl s rodinou k moři a mě ani nenapadlo řešit nějaké společné prázdniny. Brigáda pro mě byla jediným řešením, jak se o prázdninách dostat z domu a nebýt nikomu ani na očích ani na obtíž. Doma se sice nic nového nedělo, ale bylo lepší být z domu a nemít nikoho v patách. Celý měsíc jsem si poctivě odpracovala a těšila se na výplatu. Měla to být moje první výplata. Když jsem se v září dostavila v místě brigády na pokladnu pro peníze, měla jsem plán, jak s nimi naložím. Po příjezdu domů si mě vzala máma stranou a řekla mi, co se ode mě čeká. Měla bych svoje vydělané peníze dát otci, aby si udělal radost a pořídil si něco nového.
On má hodně starostí a nemůže se věnovat naplno svým koníčkům. To, že na pivo sponzora přeci má, jsem si nechala pro sebe. Co patřilo mezi jeho opravdové koníčky? Sbíral, cokoliv. Známky, mince, porcelán, myslivecké úlovky, zbraně, vše co mělo nějakou cenu a dalo se na tom později dle jeho slov zbohatnout. Věčně vysedával u aukčních portálů, kde vychytával ty nejlepší úlovky, se kterými se pak chlubil. Já jeho radost z dalšího harampádí do již tak malého bytu, nesdílela. Vypadalo to u nás spíš jak v muzeu. Všude viselo paroží, myslivecké obrazy, na poličkách byl porcelán, mince. Pro něho skvosty, které se musí opatrovat jako oko v hlavě. Pro mě a matku lapače prachu. On si všechno uměl akorát vystavit a kochat se pohledem. Ale my dvě jsme všechno myly, leštily a běda, kdyby se nám něco rozbilo. Vždycky, když mu poštou přišel nějaký výstavní kousek, svolal celou rodinu a hrdě se chlubil. Jeho nadšení jsem s ním rozhodně nesdílela. Viděla jsem spíš to, že mi teče do bot, že máma má rozbitou pračku a další věci, do kterých by bylo lepší investovat. On ale chtěl být chválen a máma po mně vždy vrhala tichou prosbu, abych se nevyjadřovala a nejlépe ho poplácala po rameni za jeho obrovské nasazení při utrácení peněz z domácího rozpočtu.
Proč bych mu měla něco dávat? A zrovna jemu. I já jsem si své peníze těžce vydřela, pracovala jsem v nemocnici, nosila těžké pacienty, pytle, běhala jsem od čerta k ďáblu a nevadilo mi to, protože mě to bavilo. Pomoc druhým jsem brala jako poslání, ale výplata pro mě byla odměnou za moje nasazení. Striktně jsem odmítala se svých peněz vzdát a matka mě upozorňovala na to, že otčím na to čeká a já bych tak měla učinit, jinak by se také mohlo stát, že se znovu zpřísní domácí pravidla a já už nebudu mít tolik volnosti. Je to zvláštní, ale pocitu, že mi někdo přestřihne křídla, jsem se nebála. Myslím, že místo křídel jsem měla jen pahýly a i ty byly naprosto zbytečné. Nakonec jsem se svěřila matce se svým nápadem, že bych jim peníze dala a koupilo by se něco nového do domácnosti. Nápad to nebyl špatný, jen musel napadnout otce a ne mě.
A tak jsem šla za otcem a řekla jsem mu, že jsem dostala výplatu a ráda bych, aby s ní naložil podle svých představ. Komedie, která následovala, byla vrcholem trapnosti. Otec se dušoval, jak jsem hodná, ale přeci mi nevezme mojí první výplatu. Tak jsem dřela, peníze si mám schovat a šetřit. Kdepak, nemyslela jsem si, že by mi tu výplatu doopravdy nechal. Když už měl pocit, že se ukázal v tom lepším světle, ruku nakonec natáhl. Nechal mi peníze na dopravu a poplatky, které jsem potřebovala vyřídit ve škole. Pak se odebral k počítači, kde na internetu začal hledat úlovky do své nemalé sbírky. Já mu musela povinně asistovat a tvářit se, že mě jeho hledání opravdu zajímá. Nakonec si udělal radost a koupil si další velmi cenný krám. Za zbytek peněz nám náš šlechetný otec pořídil do domácnosti myčku a novou kuchyňskou desku. Myčka se nám opravdu hodila, matka trávila dost podstatnou dobu doma u dřezu a plotny. Po umytí první várky se mohlo začít znova. Bylo tedy pochopitelné, že největší radost měla matka. Mě hřál pocit, že aspoň část mojí výplaty byla užitečná. Co mi nepřišlo už tak férové? Když se rodiče začali mezi známými chlubit tím, že si pořídili novou myčku a desku a dokonce si je nemuseli brát na splátky. Nikdo neřekl, naše dcera nám přispěla na vybavení. Všichni je asi měli obdivovat v tom, jak jsou spořiví a ještě investují. Chvíli mi to přišlo líto, ale lítost se brzy změnila ve vztek. Byla jsem spíš naštvaná sama na sebe, protože zase jsem ustoupila, udělala krok vzad a tohle byl výsledek mého počínání.
Ještě v šestnácti letech jsem se rozhodla, že si zajdu na první preventivní prohlídku ke gynekologovi. Lékaře jsem si nemohla vybrat sama, musela jsem chodit k tomu samému jako matka. Nějak mi to nevadilo, věděla jsem, že jsou věci, které lékař dál neříká. Gynekologická prohlídka proběhla v pořádku a pak se mě doktor zeptal na antikoncepci. Doporučil mi jí vzhledem k bolestivé menstruaci a hormonální nerovnováze. I já si o ní chtěla říct, ale zcela z jiného důvodu. Dohodla jsem se s přítelem, že si pilulky pořídím a budeme je platit napůl. Doma jsem se o tom zmínila matce, ale ta nehnula ani brvou a občas mi i přispěla. Co jsem věděla, s určitostí bylo, že otec nesmí o ničem vědět. Za prvé by mi hormonální preparáty okamžitě zakázal a navíc by se dožadoval vysvětlení, k čemu je vlastně potřebuji. Vždy, když jsem si přinesla domů novou krabičku, zlikvidovala jsem obal i příbalový leták, plata uschovala a potají léky užívala. Menstruace se mi sice upravila, ale otec si ničeho nevšiml. Hlavní pro něj bylo, že jsem menstruovala. Byla jsem ještě pořád panna, i když jsem počítala, že to tak dlouho nezůstane. S přítelem jsme po sobě toužili a začali naše malé tajemství plánovat. Vše se mělo konat na naše roční výročí.
Během roku se stala jedna událost, která rozhodně stojí za zmínku. Přítele hodně štvalo, že mi otec leze do telefonu a tímto hrubým způsobem mi narušuje soukromí. Otec se vždy oháněl tím, že nejsem dospělá, žádné soukromí mi nenáleží a on musí být o všem informován, aby to nedopadlo tak, jako když jsem si vedla deníček. A v neposlední řadě mi telefon koupili rodiče, takže mi vlastně ani nepatří. Přítel využil otcovy věty, kde se dušoval, že vlastníkem mobilu je vlastně on sám. Díky této příležitosti jsem dostala nový mobil, který měl už patřit jen mně. Měla jsem radost, zaprvé se mi mobil opravdu líbil, za druhé mi přišlo, že je to jediná věc v mém životě, která mi opravdu patří. Když jsem doma oznámila tuto novinku, nikdo nic nenamítal. Otec jen povýšeně zvedl obočí a chtěl se s aparátem blíže seznámit. Tohle přání jsem mu splnila. Myslela jsem si, že mi dá s lezením do mobilu pokoj, ale on mi dal jen oddychový čas. Čekal jen na to, až přijde ta správná chvíle. Přišla asi týden poté.
Bylo úterý, skočili jsme ve škole o hodinu dřív, přítel byl v práci a tak jsem se s kamarádkou prošla po obchodech. Narazily jsme na jeden zapadlý krámek, kde jsme si pořídily úplně stejné náušnice. Byly to středně velké kruhy s modrým pruhem a malou zdobenou kuličkou. Hned jsme si je obě nasadily, udělaly fotku a slíbily si, že na zítřejší den ve škole si vezmeme stejný outfit. Domů jsem jela pravidelným spojem. Ale ve vlaku jsem si zapomněla sundat náušnice. Otec byl proti jakýmkoliv módním výstřelkům či změnám, které bych s ním nekonzultovala. Sami si jistě vzpomínáte, jak to dopadlo s nalakovanými nehty. Domů jsem přišla v dobré náladě, ale už soudě podle pozdravu, kterého se mi dostalo, jsem poznala, že dneska nemá otec zrovna nejlepší náladu. Po úklidu školní tašky do pokoje jsem se měla dostavit do kuchyně. V kuchyni seděl otec i matka. Na stole bylo pivo a ještě lahev tvrdšího alkoholu. Udělalo se mi zle, nejen že chlastá on, ale díky němu začne i máma. Pro něj byla totiž urážka, když si s ním někdo nedal panáka. A tak když do sebe kopl panáka on, udělala to i moje matka. Pobídl mě, ať se pochlubím, co nového je ve škole a donesu si štamprličku. Co bylo ve škole, jsem mu sdělila, ale nabídku k přípitku jsem odmítla. Jeho rozčarování mě neodradilo. S úsměvem mi začal vysvětlovat, že to dobré pití není alkohol, ale lék a jeden panák mě nezabije. I já s úsměvem opáčila, že jsem pod zákonem a nemám chuť. Urazila jsem ho. Jeho pozornost se zaměřila na moje nové kruhy. Zeptal se mě, co to je. Začala jsem ho poučovat o ozdobě v uchu, když mě najednou zaskočil jinou otázkou. Nejdřív jsem nechápala smysl jeho otázky. Ptal se mě na mobilní telefon a za CO jsem ho dostala. Poprosila jsem ho, aby mi tu větu zopakoval. Svojí odpovědí jsem ho neukonejšila. Mobil jsem dostala k výročí.
Oznamuje mi, že jsem čubka a dál se mě vyptává na podrobnosti, které vedly mého přítele k tomu, dát mi tak drahý dárek. Neodpovídám, vím, že si jako vždy odpoví sám nějakou konspirační teorií. Vzápětí se i já dozvídám jeho myšlenkové pochody. Mobil jsem nedostala, protože s ním chodím, ale protože s ním chrápu. A teď otce jen zajímá, jak často a kde. Mlčím, jakékoliv slovo na obhajobu by mě mohlo potopit. Cloumá jím vztek. Bude ho muset ventilovat. Vyskočí od stolu a dívá se mi do očí. Uhýbám, připadá mi jako buldok, který bere oční kontakt jako výzvu na souboj. Za to, že nejsem schopná se ani přiznat k prodeji svého těla, schytávám první výchovnou. Celou dobu se mě snaží vychovávat jako slušné děvče a já začnu chrápat s chlapem za dárečky. A co ty náušnice? Ty jsou také určitě od něho. Snaží se mi jednu vyrvat z ucha, ale spíš mi trhá ucho než náušnici. Bolest psychická dneska bolí méně, klekám na kolena. Celé ucho mi hoří, dírka, ve které jsem měla umístěnou ozdobu je roztržená. Začíná se mi motat hlava. Otec mi bolestivě tiskne ucho mezi palcem a ukazováčkem a nutí mě k doznání. Mám se přiznat, že mobil i náušnice jsou od přítele za to, že s ním spím. Vzlykám, tiše říkám ano. Jsem zlomená, připadám si jako po zinscenovaném procesu upálených čarodějnic. Žen, které se po bolestivé tortuře a mučení přiznávají k hříchům, které nikdy nespáchaly.
Pokračování příště
Přečtěte si také
„Ostříhej se, děláš tu bordel!“ Tchyně mě seřvala kvůli dlouhým vlasům
- Anonymní
- 16.07.26
- 309
Mít „dokonalou“ tchyni je někdy pěkně o nervy. Člověk se může snažit sebevíc, chodit kolem ní po špičkách, uklízet po sobě do sterilního lesku, ale stejně to nikdy nebude dost dobré. Tenhle víkend...
„Ty můžeš zůstat.“ Protože nemám děti, jsem v práci vždycky ta poslední
- Anonymní
- 16.07.26
- 235
Nikdy jsem netvrdila, že rodiče to mají jednoduché. Naopak. Obdivuju každého, kdo zvládá práci, školku, kroužky, domácnost i probdělé noci. Jen mě už unavuje být automaticky tou, která všechno...
„Nejste na dovolené, slečno.“ Z ordinace gynekologa jsem odcházela se slzami
- Anonymní
- 16.07.26
- 513
Byla to obyčejná preventivní prohlídka. Aspoň jsem si to myslela, když jsem ráno odcházela z domu. Je mi třiatřicet a ke gynekologovi chodím pravidelně. Nikdy to není příjemné, ale beru to jako...
Manžel mě opustil, když jsem onemocněla. Prý už vedle mě nedokázal žít
- Anonymní
- 16.07.26
- 330
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu přemýšlet nad tím, jestli mě opustila nemoc, nebo manžel. Možná obojí přišlo ve stejnou dobu. A také bych nevěřila, kolik toho člověk unese, když musí.
Pronesla jsem větu, kterou jako rodič na cestách nesnáším
- Anonymní
- 16.07.26
- 191
Po deseti letech jsme s manželem vyrazili na pořádnou horskou túru jen ve dvou. Těšila jsem se na ticho, klid a čas bez neustálých dětských otázek. Nakonec jsem ale byla právě já ta, kdo položil tu...
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1916
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1155
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 2099
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 859
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 513
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
, tak držím palce ať v srpnu vše dobře dopadne a máš taky kousek toho štěstíčka. Zasloužíš si ho.
a povzbuzeni do dalsich dni 
nutí k přemýšlení 
tvůj otčím je naprostej de**l, ale to ty víš. Těším se na další deníček 
Jinak skvěle napsanej deníček, opět jsem ho četla jedním dechem, jen mně prostě mrzí, že musíš psát o takových smutných věcech, doufám, že se někdy dočkáme deníčku s pozitivnějším obsahem. Jsi neskutečně silná a já tě obdivuju a přeji v životě už jen a jen dobré 
jinak boruffko tve denicky se ctou jednim dechem ac dej je, bohuzel, dosti kruty, ale verim, ze uz se budes mit jen lepe a nakonec vse zvladnes i s miminkem.
Ale jinak fantazii máš, to se musí nechat 
Ale zas když to srovnám s příběhy růžový čivavy, tak značný pokrok, klobouk dolu teda 
, ale krásně se to čte. Něco mi říká, že příště se budou dít horší věci…Ale i tak se těším na čteníčko.
I kdybi to mělo být smýšlené, tak tobě to může být někde. Hlavně že to čteš co?