Matka a dcera VI
- O životě
- Borůffka
- 08.03.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Deníček jsem si vzala a otočila se na podpatku, můj šestý smysl mě nezklamal, do pokoje jsem nedošla.
Vyřítil se do chodby jako uragán, porazil mě na zem a snažil se deníček zpátky ukořistit. A já se začala rvát, deníček jsem křečovitě svírala a plakala. Volala jsem na mámu a prosila jí o pomoc. Máma do chodby přišla, nepomohla mi, akorát řekla, že se máme ztišit, protože sousedi nás slyšet nemusí. Ona mi nepřišla pomoct, ona se jen bála toho, aby nás nezaslechli sousedé. Myslela jsem, že mi v tu chvíli tou větou zlomila srdce. Nezlomila, ale ublížila mi. Moje srdce zasáhla smrtelná rána až o pár let později a i když jsem pořád doufala, že ta rána bude od otce, byla to nakonec ona, kdo mi nenávratně ublížil.
Deníček mi vyrval, proti jeho síle se nedalo dlouho bojovat. Dotáhl mě zpátky do kuchyně, posadil se na židli a srazil mě na zem na kolena. Požádal mámu, ať mu otevře pivo z lednice a ironicky prohlásil, že si uděláme malý čtenářský klub. Musela jsem před ním klečet a sledovat, jak si pročítá první stránky, při každém slovu mu cukaly koutky a já se klepala jako osika. Bylo pro mě ponižující před ním klečet a poslouchat, jak čte věty, kterými jsem plnila obsah svého soukromí. Tvářil se jako sup, který se těšil na svou kořist a rozhodl se, že si s ní bude hrát. Proč mě zbít, deníček mi omlátit o hlavu, zakázat mi i to, co jsem dosud zakázané neměla. Vždyť teď mě má na kolenou, teď drží v ruce důkaz, že jsem proti němu, proti celé rodině a systému, ve kterém jsem vyrůstala.
S úsměvem na rtech mě požádal, abych si sundala brýle, protože nové mi rozhodně on kupovat nebude. Tuhle větu používal často, a proto jsem věděla, že bez modřiny z tohohle problému nevyjdu. Uhodil mě deskami deníčku do obličeje, bolest byla vedlejší, cítila jsem jen teplo, které se mi rozlévalo po celém obličeji. Hlasitě předčítal a vždy mě po nějaké pasáži uhodil. Měl plno otázek, na které jsem neodpovídala a radši jsem mlčela. Nechtěla jsem ještě přilévat benzin do ohně. Zajímal se o lidi, o kterých jsem psala, chtěl vědět další a další podrobnosti. Pasáže, které se týkaly jeho osoby, nahlas nečetl. Jen se na mě vždy podíval a já v jeho očích viděla odraz nenávisti, kterou jsem cítila já. Bil mě silou ale pomalu, čekal po každém úderu na to, až se z něho proberu a uštědřil mi další ránu. Věděl, že takhle bude fyzická bolest více procítěná. Také měl jistotu, že každý jeho úder mě nadobro nepoloží. Co jsem cítila? Prázdnotu, nic než prázdnotu. Jako bych ho už vnímala z dálky. Bylo mi v tu chvíli jedno, jestli přežiju jeho běsnění. Přežila jsem, jako vždy. Ani on nebyl tak hloupý na to, aby mi ublížil natolik vážně. To, že mi ubližoval vážně, se projevilo později, kdy jsem začala trpět neřízenými bolestmi břicha, kdy jsem začala kolabovat vyčerpáním a i moje psychické zdraví se se mnou na čas rozloučilo.
Tohle bolestné řádění ukončila moje matka, která řekla, že mě nesmí tak bít, protože,, jak ta holka pak bude vypadat“. Naštěstí i on se dostatečně vyřádil a zavelel, že jsem snad poučená a v životě si už žádný deníček vést nebudu. A co se týká tajností, tak před ním neutajím nic. Také se nechal slyšet, že doma zavede diktátorský režim a já budu mít vojnu. Ten režim, co byl doteď, byl nedostačující. Co mohlo být horšího, než tenhle způsob života? Nic a proto mě ani tou změnou nevyděsil. Nakonec uhodil na mámu, vyčítal jí všechno a ona se nakonec obrátila na mě s tím, že pokud to takhle půjde dál a budu dělat problémy, šoupne mě někam, kde se konečně proberu. Pokud budu dělat zbytečné zlo mezi ní a jejím manželem, zbaví se mě. Nemá už na to, aby se mě zastávala a pak si věčně u něj žehlila všechny moje průšvihy.
Proč se ho tak drží, proč má radši jeho než mě. Vždyť on jí také ubližuje, přišla díky němu o všechny vztahy, je plně odříznutá od okolí, nic nesmí. Žije ve světě plným rozkazů a příkazů, je jako robot. A přitom pořád tvrdí, jak je šťastná a jak ho miluje. Tohle je láska? Vždyť on si jí kupuje drahým vybavením, zlatem a ona mu za to dává lásku. Vodí se s ním za ruku a společně se usmívají na ostatní chodce, jakoby všichni okolo jim měli co závidět. Nesnášela jsem tahle divadýlka, kdy se oni dva před ostatními předváděli a snažila jsem se vyhýbat tomu, kdy dávali na odiv mě. Jak jsem dokonalá, krásna a chytrá a jak to jednou s jejich pomocí daleko dotáhnu. Cítila jsem se jako opice za mřížemi, na kterou se může každý podívat a obdivovat jí, ale nikdo s ní nesmí ani slovo promluvit nebo jí něco dát.
V devítce jsem si mohla přidat jen jednu přihlášku na střední školu. Co jsem chtěla dělat a studovat já, na to se mě nikdo neptal. Půjdeš na gympl a hotovo. Zajímá vás, co jsem chtěla dělat já? Chtěla jsem na jazykovku, na hotelovou školu. Vidina toho, že se budu věnovat cizím jazykům, byla popoháněná mojí myšlenkou, že čím lépe a více jazyků budu umět, tím dřív bych mohla odtud odejít.
Doma se nakonec domluvili, že si školu můžu vybrat sama, ale dostala jsem na výběr. Nabídli mi gymnázium, obchodní školu, pedagogickou a zdrávku. Vím, proč mi dali výběr z takového okruhu. Všechny tyto školy byly v blízkosti mého bydliště a tak jsem mohla v klidu studovat a přitom být pod dohledem. Byl to od nich chytrý tah, a já si vybrala. Přijímací zkoušky jsem díky svému výbornému prospěchu nedělala a byla jsem okamžitě přijata.
Než jsem nastoupila na střední školu, odešel mi další blízký člověk, byla to moje prababička. Měla jsem pocit, že čím víc lidí odchází z mého rodinného kruhu, tím víc jsem ohroženější. Ale také jsem doufala v to, že budu mít v nebi více strážných andělů. Do školy jsem se těšila a doufala, že můj rozvrh hodin bude maximálně napěchovaný a doma budu jen minimálně. Těšila jsem se na nové lidi a chtěla začít pěkně od začátku. Rozhodla jsem se, že budu víc komunikovat a navazovat nové vztahy, protože jenom tak jsem se cítila svobodnější.
V září, kdy jsem nastoupila do školy, jsem byla naprosto unešena. Tolik nových lidí, informací a hlavně možností. Nikdy jsem na sobě nedal znát to, co se dělo v mém soukromí doma. Rozvrh byl docela slušný a díky spojům jsem se domů nedostávala dříve než kolem čtvrté hodiny odpoledne. To, že si otec pro mě vymyslí nové nepříjemnosti, jsem věděla. Jen jsem netušila, jaké. Ze základní školy byl zvyklý, že jsem hned půl hodiny po škole byla doma, mohl na mě čekat před školou, mohl si vše ověřit, zeptat se sousedů, učitelů. Bohužel tím, že jsem začala dojíždět, se mu všechno zkomplikovalo.
Byla jsem hlídaná po telefonu, ráno mi volal, když jsem seděla ve vlaku, poté mi volal hned po škole, a když jsem se vrátila a nikdo nebyl doma, musela jsem já kontaktovat jeho. Měl zjištěné všechny spoje do školy i zpět a podle nich mě kontroloval. I přes to, že jsem spojení ze školy dodržovala, stalo se, že autobusy nebo vlaky měly zpoždění. U vlaku si zpoždění nechal ověřit, u autobusu to byl větší problém. Stačilo, když jsme odpoledne skončili někde v dopravní zácpě a bylo zle. Když jsem přišla domů, už ve dveřích řádil, a ptal se mě, kde a s kým jsem byla. Nějaké přesvědčování a vysvětlování nemělo šanci. Vždy věřil jen tomu, co si ve své hlavě vybásnil a mě stejně podezíral i přesto, že jsem nic neudělala. Tak moc se bál toho, aby mě někdo nezkazil, abych se nebouřila a dělala jen to, co se ode mě chce. Doufal, že mě uhlídá. Po příchodu ze školy mi kontroloval baťoh, musela jsem mu dát oblečení, které jsem měla ten den na sobě, protože ho musel zkontrolovat, zda nesmrdí od cigaret, lezl mi do kapes, dýchala jsem na něj, prohlížel mi peněženku a projížděl telefon.
Bylo to nechutné a odpudivé. Začala jsem jím pohrdat a po každé takové prohlídce jsem se vracela do pokoje s očima v sloup. Znala jsem ho, a proto jsem si dávala pečlivý pozor na to, aby bylo všechno podle jeho představ. Všechno, co chtěl, jsem mu odkývala a doufala, že mi dá pokoj. A on mi pokoj dal, viděl moje uspokojivé školní výsledky, doma jsem také ležela jen v knihách, nenacházel nic, čeho by se mohl chytit a trápit mě. Máma byla také spokojená, častokrát, když byl otec v práci, pustila mě ven, na internet, přidala mi nějakou korunu a dávala mi víc volnosti. Možná se snažila mi kompenzovat zpackané dětství.
Na podzim mi bylo 16 let, a co čert nechtěl, potkala jsem skvělýho kluka. Byla to studentská láska, která nám vydržela dlouho a prošla si všemi možnými úskalími. Byl starší a čekala ho maturita. Měl auto a nebyl problém, aby pro mě přijel, když otec byl v práci, nebo jsme spolu byli po škole a on mě potom odvezl domů, samozřejmě tak, aby na to nikdo nepřišel. Matka o něm věděla, ale otci jsem se ani slovem nezmínila. Veškeré stopy a důkazy svojí lásky jsem poctivě zametala. Smsky a nepřijaté volání jsem mazala a přítel věděl rozpis otcových služeb, aby se mi neozval náhodou v tu dobu, kdy budu s otcem. Ve škole se stávalo, že nám sem tam odpadla nějaká hodina, nebyla jsem hloupá, doma jsem to nenahlásila a svojí volnou chvilku strávila s přítelem. Když onemocněl a dlouho jsem ho neviděla, rozhodla jsem se, že se za ním vydám. Jela jsem za ním po škole do vedlejšího města. On mě představil svým rodičům a bylo to moc příjemné odpoledne. Jenže čas utíkal a já nestihla spoj, kterým bych přijela jako tradičně domů po škole. To, že nám v ten den odpadlo víc hodin, jsem totiž nenahlásila a využila té možnosti ve svůj prospěch. Když jsem přijela domů, nemělo cenu zapírat, řekla jsem, že jsem si našla kluka a že bych jim ho ráda představila. Začal křížový výslech, který byl sice nepříjemný, ale ani tak ne pro mě, jako pro otce. Byl nervózní, sotva se na mě podíval a já věděla, že mu něco vadí. Vím, co mu vadilo, byl to chlap, chlap, kterého jsem v té době milovala. Byl pro něj hrozbou. Po dlouhé debatě, kdy se mi pokoušel přítele rozmluvit (argumentoval věkem, neznalostí a vším možným, jen aby mi moje stanovisko rozmluvil), kdy vyhrožoval a zakazoval (na takové věci mám přeci ještě času dost), nakonec svolil k tomu, abych ho přivedla domu na návštěvu. Jestli já jsem byla podrobena křížovému výslechu, nebudu ani rozepisovat, čím si prošel přítel. Ale ustál to. Při jeho návštěvě čišel z otce chlad, chtěl do něj rýpat, ale nenašel nic, co by mu mohl vyčíst. Byl ze slušné rodiny, jeho studijní předpoklady a výsledky byly výborné, a jeho názory měly hlavu a patu.
Vše vypadá jako ideální rozjezd mého milostného románu. Při odchodu si všichni podají ruce a tváří se neutrálně a už jen to je pro mě výhra. Obdivovala jsem přítele za to, jak to ustál a byla i trošičku vděčná otci, že neztropil žádnou ostudnou scénu. To, že otec věděl o mém příteli, bylo ale přesně to, co on potřeboval. Byla to záminka, jak mě znova a dostat tam, kam on chtěl. Nejdřív se našemu vztahu vysmíval a nebral ho na lehkou váhu, bylo mi jedno, co si o našem vztahu myslí, až potom mi došlo, že ty řeči vedl jen proto, aby zamaskoval svůj strach. Věděl, že dřív nebo později se přestanu s přítelem vodit za ručičku, ale nechtěl si přiznat, že by se něco takového mohlo stát a rozhodl se bojovat všemi dostupnými prostředky. Od té doby zavedl doma další z naprosto nechutných zvyků a rozhodl se, že mi bude kontrolovat měsíční periodu.
Pokračování příště
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1820
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1070
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1925
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 785
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 460
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 21835
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2676
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2960
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2670
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1799
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
ta poslední věta mě dovedla až tak daleko, že jsem jí musela přečíst 2× zda jsem četla dobře a zírala na to s otevřenou pusou 
hlavně, ať Ti to pomáhá 
Hrozím se dalšího pokračování a přesto se na něj těšim!
těžký psycho a je dobře, že o tom dokážeš takhle psát. Se děsím, co bude pokračovat, ptž podobné příběhy mě vždycky dostanou. 
to jsi příteli neřekla co se u vás doam děje (podle mě by se zamilovaná 16leté holka zmínila 
) a jako přirozenou reakci přítele bych čekala, že to navrhne kontaktovat sociálku nebo aspoň nějak se pokusit řešit tvji situaci (milující přítel, by určitě chtěl pomoci, pokud by o tomto věděl 
Bojím se, co přijde dál… 
