Matka a dcera VII
- O životě
- Borůffka
- 01.04.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jaký otec, takový syn?
Bylo mi 16 let, prožívala jsem svojí první velkou lásku. Měla jsem pocit, že konečně někam patřím. Přítel věděl, že s otčímem zápasím, ale viděl pouze tu rovinu výchovnou. Já se snažila o to, aby si nic nedomýšlel a bral mého otčíma pouze jako nesnesitelného pedanta. Nechtěla jsem přiznat pravdu o našich poměrech doma. Nechtěla jsem být ta divná, svým způsobem zneužívaná. Chtěla jsem být jako ostatní, vést obyčejný život středoškoláka. Cítila jsem ve svém příteli silnou oporu, i když naše shledávání bylo značně komplikované.
Od otce jsem dostala plno nových zákazů, jen aby se vyvaroval mému přímému kontaktu s přítelem. K nim na návštěvu jsem nesměla. Když jsem toto pravidlo porušila, odnesla jsem to příšernou scénou, která se měla podobat rodičovské domluvě. Otec na mě řval, že dokud nejsem plnoletá, mají za mě s matkou odpovědnost. Prý by se mi po cestě k příteli mohlo něco stát a oni by nevěděli, kde jsem, ani co se stalo. Prostě a jednoduše to nebylo ze strachu o mě, bylo to jen jeho taktické docílení toho, abych měla kontakt s přítelem omezený. Vysvětloval mi, jak mě s matkou milují a jak je ten svět venku nebezpečný. Svůj zákaz si bránil rodičovským pudem a snažil se mě přesvědčit, že on to opravdu nemyslí zle.
Měla jsem pocit, jako by se spíš ospravedlňoval sám před sebou, protože já jsem jeho bezmezné otcovské lásce nevěřila. Oponovala jsem tím, že nehoda se mi může stát kdekoliv, po cestě do školy, ze školy a to ho vytočilo. Vyslechla jsem si opět tu snůšku nadávek a naslouchala jeho sebe politování. Litoval se, jak trpí mojí nevychovaností a nevděčností, jak se o mě stará, vydělává peníze, jen proto, abych se měla. Dokonce se rozplakal. Od malička jsem přeci jeho milovaná holčička a tímhle se mu odvděčuji? Co by jiné děti daly za takového otce, jako je on.
Jeho lítostivosti jsem přičítala spíš dobrých pár kousků piva, které do sebe za tu chvíli rodinné diskuze, hodil. Všimla jsem si toho, že postupně začínal zvyšovat své denní dávky alkoholu. Pil denně pivo, ale dřív si dal tři kousky, a pokud šel do práce, nepil vůbec. Hned se mi vybavil jeho táta, který měl sám problémy s alkoholem. Upozorňovala jsem mámu na to, že se mi nezdá jeho pitný režim. Stála při něm, pivo mu chutná, je to zdravé, tak proč by si nemohl dopřát. Jako by nevěděla, co dokáže kombinace piva a jeho agresivního chování a proto jsem ji často varovala. Máma nezasáhla, ba naopak. Nosila mu vychlazený mok přímo pod nos. Nemusel vstát a dojít si pro něj, on si počkal, až mu ho donese a po cestě zpátky jí vrazil prázdnou lahev do ruky. Máma pak dvakrát za týden vzala velkou nákupní tašku, naházela do ní vratné lahve a šla je vrátit do obchodu. Tam nakoupila další zásobu, se kterou se táhla domů. Bylo mi jí líto, častokrát jsem chodila s ní a s taškou jí pomáhala, i když se mi to příčilo.
Když postupně zvedl dávku i na čistých deset piv denně, otevřeně jsem před mámou mluvila o tom, že je její manžel alkoholik a ať se na mě nezlobí, ale v tom ani jednoho z nich podporovat nebudu. V tu chvíli mi sice bylo jedno, jestli si otec zničí svoje zdraví, ale nebylo mi jedno to, že po alkoholu byl obzvlášť agresivní. Vždyť jsem věděla, kdo to odnese nejvíc. Proč začal tolik pít? Přemýšlela jsem nad tím a došla jsem k závěru, že tím spouštěcím faktorem byla nemoc jeho otce.
Dědeček se se svými neduhy na lékaře neobracel. Byl to těžký kuřák a bohužel alkoholik. Jeho životní styl se podepsal na jeho zdraví. A myslím, že nejen na jeho zdraví, protože díky nemoci, kterou si s ním procházela celá rodina, trpěli všichni. Rakovina se mu nevyhnula, ale bojoval s ní dlouho. Trpěl a možná i později litoval toho, jaký život žil. Nikdy to sice nevyslovil, ale viděla jsem mu to na očích, jeho oči nelhaly. Zákeřná nemoc se mu usadila na horních cestách dýchacích a postupně pronikala celým tělem. Než se ukázal u lékaře, bylo pozdě. Lékaři mu udělali na krku vývod, do kterého zavedli malou trubičku, přes kterou byl odsáván hlen, který se usazoval v dýchacích cestách (endotracheální intubace). Děda nemohl mluvit a pokud mluvil, přidržoval si vývod trubičky a šeptal. Bojoval sám se sebou, vyprávěl o lásce, kterou cítil ke své ženě, věnoval se zahradě a ostatním koníčkům, chodil na procházky a užíval plnými doušky zbytek svého života.
Naučila jsem se mu trubičku měnit a snažila se mu pomáhat ve všech ohledech. Jezdila jsem za ním do vzdálené nemocnice, snažila se ho krmit tím, na co měl chuť a hlavně mu naslouchat. Bylo mi jedno, že jeho syn je tyran, ale on byl nemocný člověk a potřeboval mou pomoc. Byla jsem pro něho vnučkou až do smrti. Častokrát jsem seděla u jeho lůžka a ptala se na bolest, která se ho zmocňovala. Všichni si mysleli, že o tom nechtěl mluvit, ale opak byl pravdou. Svěřoval se především mně. Proč? Možná cítil mojí náklonnost a pocit sounáležitosti. Mně nevadilo ho obejmout, pohladit, odsávat mu hleny, dívat se na to, jak se mění před očima. A pak se jednou stalo, že mu otekl i jazyk. Otok byl tak masivní, že mu jazyk visel z pusy a dědeček si musel zařizovat výjimku na místním úřadě, kde si měl nechat udělat občanský průkaz s novou fotografií. V tomto stavu nebylo možné, aby se nechal vyfotit. Bohužel vinou otoku děda přestal jíst. Parenterální výživa byla jediným řešením. Ale i tohle děda zvládal. Po vizuální stránce bylo velmi těžké s ním udržet kontakt. Lidé se odvraceli a rodinní příslušníci se snažili skrývat slzy. Děda se začal stranit společnosti, přestal mluvit a většinu času sledoval televizi nebo se procházel po zahradě. Otčím zapíjel svůj žal, matka se obávala toho, co bude s její tchyní a já se až do poslední chvíle snažila být tu pro něj.
Začínalo léto, bylo kolem páté hodiny ráno a otec se připravoval do práce. Ležela jsem v posteli a čekala na svůj budíček. Snažila jsem se ještě na chvíli usnout, ale ze spaní mě vytrhl hlasitý hovor. Volala babička. Došlo mi to hned poté, co otec začal do telefonu odpovídat. Slyšela jsem, jak říká, že má zavolat sanitku a že on musí do práce, ale pokusí si zařídit volno a mezi tím za ní pošle mámu. Polilo mě horko. Otec odjel do práce a já vystartovala z postele. Došla jsem do kuchyně a ptala se mámy, co se stalo. Řekla, že volala babička. Dědovi se udělalo zle a vypadl z něj kus natrávené krve. Nic víc nikdo nevěděl. V hlavě mi šrotovalo, co se mohlo stát, ale pokud se objevila nějaká sraženina, nedávala jsem tomu šanci. Máma jela stejným vlakem jako já do školy. Poprosila jsem jí, ať mi zavolá, když bude něco nového. O pár minut, kdy jsem já ještě cestovala, mi zavolala. Bohužel, dědeček byl po smrti. Plakala jsem, ale chápala jsem jeho odchod jako vysvobození.
Ovšem pro rodinu nastalo nové období. Otčím se opíjel alkoholem dál. Dle matky měl důvod, přeci smrt otce, mě to spíš přišlo jako pokus o omluvu. Jako by ho omlouvala za to, že s prominutím chlastá. On nechlastá, protože by byl závislý, on pije, protože je nešťastný. Vyžadoval od ostatních svojí pozornost. Tohle nebyl klasický žal nad ztrátou milované osoby. Chápu, že bolest, kterou musel cítit, byla velká, ale jeho ventilování emocí hraničilo s divadelním dramatem, které předváděl při každé příležitosti. Zavíral se s lahví piva do pokoje, pouštěl si hlasitě německé lidové písně a popěvoval si, mluvil sám k sobě, říkal si z jakého skvělého rodu je, jak je pyšný na svůj z části německý původ.
Němčina se stala součástí jeho mluvy, německé nadávky, hořekování. Přišlo mi to jako fanatismus a častokrát jsem mámě říkala, že mi otčím svým chováním, jednáním a metodami, které používal, připomínal německé nacisty. Já vím, nelze srovnávat zvěrstva, kterých se dopouštěli tito lidé za druhé světové války, ale v tu dobu mi to přišlo téměř srovnatelné. Nelidské ubližování, týrání, psychické vydírání.
Nastal problém týkající se tchyně a jejího hospodářství. Jezdilo se k ní téměř denně, matka vyvařovala pro ni, psa, vozila krmení pro slepice, ptactvo, nakupovala a otčím se staral o chod hospodářství. Štípal dřevo, sekal zahradu, sbíral ovoce a další potřebné věci, které nikdo jiný neuměl. Bylo to velmi vysilující období, kdy každý po práci bez odpočinku jezdil za babičkou a staral se o ni. I finančně to bylo značně nevýhodné, rodiče nikdy babičce nevztáhli ruku na důchod a všechno krmení a opravy šly z jejich kapsy. Nějaký čas se tak dalo fungovat.
Později se babička ke všemu začala stavit negativně. Všechno bylo špatně, nic nebylo tak, jak si představovala. Hospodaření se vzdát nechtěla, zvířectva také ne, a tak jsme se starali my. Už si přesně nepamatuji, kdy to začalo, ale její negativní postoj se změnil v nenávist vůči mojí matce a mě. Častokrát začala plakat a přemlouvat syna, aby se k ní odstěhoval a byl jen s ní. Začala se dožadovat pozornosti svého syna i za cenu toho, že ho poštve proti manželce. Později matku napadla, že jí okrádáme o peníze a ničíme jí život.
Moje matka, naprosto vyčerpaná, rezignovala s tím, že ke tchyni jezdit nebude. Doma pro ni navaří, nakoupí, ale jezdit k ní nebude, protože by nerada, aby ji někdo obviňoval z takových lumpáren, jaké si babička vymýšlela. Sousedům začala vyprávět, jak jí trápíme hlady, uvazujeme psa a týráme jí. Napadla mě stařecká demence, kterou jsem potom začala omlouvat její chování a apelovala na rodiče s tím, že je nutná léčba a možná by se mělo začít uvažovat o jiném způsobu bydlení. Nemyslela jsem hned na domov pro seniory, uvažovala jsem nad ošetřovatelkou, která by k ní dojížděla, sociální pracovnicí, prostě cokoliv, co by jí pomohlo žít i na stará kolena aspoň trošku kvalitně.
Můj nápad se otočil proti mně a babička mi dala dost ostrým způsobem najevo, že já pro ni vnučka nejsem a nejsem u ní ani vítána. Souvisela s tím také příhoda, kdy jsem se snažila vařit svíčkovou na rozpálených kamnech a nedařilo se mi. Neměla jsem zkušenost s vařením na kamnech a svíčkovou jsem do značné míry připálila. V kuchyni seděli rodiče a babička. Když jsem požádala o radu, jestli by ta omáčka nešla nějak zachránit, spráskla babička ruce a začala lamentovat. Nedozvěděla jsem se nic nového, všechny důležité věci o mojí osobě jsem věděla od jejího syna.
Pane bože, po kom je ta holka tak neschopná, no celej fotr, ty se pořádně uč, protože rukama se v životě neuživíš. Na urážení jsem zvyklá, tak si klidně poslužte. Sebevědomí, které díky vám žádné nemám, mi neklesne a pocit méněcennosti je mým věrným přítelem, který mě dozajista nikdy neopustí. A pak řekla babička něco, co mě popudilo a proti čemu jsem se musela bránit, což v mém otčímovi vyvolalo přinejmenším nelibé pocity. Babička na mě vyrukovala s tím, že se mám na kamnech naučit pořádně vařit, protože jinak se nevdám. A pokud se vdám a svému muži naservíruji takovou připálenou svíčkovou, vysloužím si od něho minimálně výprask. V tu chvíli jsem jí chtěla říct, že takhle byla nejspíš vychovaná ona a díky tomu se také nechala od manžela týrat. Svojí hořkost jsem při pohledu na otčíma spolkla, ale neodpustila jsem si jízlivou poznámku. S ledovým klidem jsem prohlásila, že jsem se opravdu nenarodila proto, aby mě nějakej blbeček mlátil. Nastalo pozdvižení, otčím možná pochopil, že to nebyla jen odpověď jeho matky.
Pokračování příště
Přečtěte si také
„Ostříhej se, děláš tu bordel!“ Tchyně mě seřvala kvůli dlouhým vlasům
- Anonymní
- 16.07.26
- 196
Mít „dokonalou“ tchyni je někdy pěkně o nervy. Člověk se může snažit sebevíc, chodit kolem ní po špičkách, uklízet po sobě do sterilního lesku, ale stejně to nikdy nebude dost dobré. Tenhle víkend...
„Ty můžeš zůstat.“ Protože nemám děti, jsem v práci vždycky ta poslední
- Anonymní
- 16.07.26
- 156
Nikdy jsem netvrdila, že rodiče to mají jednoduché. Naopak. Obdivuju každého, kdo zvládá práci, školku, kroužky, domácnost i probdělé noci. Jen mě už unavuje být automaticky tou, která všechno...
„Nejste na dovolené, slečno.“ Z ordinace gynekologa jsem odcházela se slzami
- Anonymní
- 16.07.26
- 354
Byla to obyčejná preventivní prohlídka. Aspoň jsem si to myslela, když jsem ráno odcházela z domu. Je mi třiatřicet a ke gynekologovi chodím pravidelně. Nikdy to není příjemné, ale beru to jako...
Manžel mě opustil, když jsem onemocněla. Prý už vedle mě nedokázal žít
- Anonymní
- 16.07.26
- 198
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu přemýšlet nad tím, jestli mě opustila nemoc, nebo manžel. Možná obojí přišlo ve stejnou dobu. A také bych nevěřila, kolik toho člověk unese, když musí.
Pronesla jsem větu, kterou jako rodič na cestách nesnáším
- Anonymní
- 16.07.26
- 164
Po deseti letech jsme s manželem vyrazili na pořádnou horskou túru jen ve dvou. Těšila jsem se na ticho, klid a čas bez neustálých dětských otázek. Nakonec jsem ale byla právě já ta, kdo položil tu...
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1905
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1141
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 2060
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 844
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 510
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
navíc inteligentní a o Tvém spisovatelském umění už ani nemluvim a jen 
To citove vydirani, aby se ti nahodou nekde po ceste k priteli neco nestalo…ja se musela dojit kazdou hodinu ukazat domu 
jakoby se snad nedalo behem hodiny zvladnout toooolik veci 
děkuji 
Ikdyž mi opět běhá mráz po zádech při představě, co bude následovat 
. Těším se na další a doufám, že ty poslední deníčky budou veselé 
držím palce!!!
