Matka a dcera III
- O životě
- Borůffka
- 16.02.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Vím, co znamená, když mi mamča dá jednu výchovnou po zadku, zlobím asi jako každé dítě v mém věku. Když mě ale uhodila naposledy, měla jsem pocit, jako by ty rány ani nepatřily mně. Ale komu?
Viděla jsem tu slzu v jejím oku, to jsem opravdu zlobila tak moc, že je mamince do pláče? Instinktivně jsem plakala, ne kvůli bolesti, ale proto, že i ona plakala. Musím být hodnější. I když můžu být ráda, že jsem nedostala výchovnou od táty. Ten mě obyčejně rukama nebije, ale dojde si do ložnice pro pásek, který mu zlověstně visí ve skříni. Při představě, jak mi zase mamča dává na nohy zmrzlé maso z mrazáku, je mi do breku. Poodhrnu si tepláky nad kolena a prohlížím si ještě nezahojené šrámy. Musím se polepšit.
Někdo zvoní na dveře. Mám ráda návštěvy. Dřív k mamince chodilo hodně kamarádek a dětí, ale dneska je táta doma a tety chodí jen, když je v práci. Maminka mi vždy po odchodu tety řekne, abych tátovi nic neříkala. Nevím proč, ale vždy jí to slíbím. Až skoro v dospělosti mi mamka vysvětlí, že si kamarádky zve domů, když je táta v práci, jen proto, aby mu nemusela říkat, o čem se bavily a jak dlouho tu byly. Dřív bych běžela jako první ke dveřím, ale dneska chodí otevírat jen táta. Ve dveřích stojí babička, tátova maminka. Má slzy v očích a v ruce pruhovanou tašku.
Už vím, co se děje. Děda se zase opil, určitě babičku uhodil a ona utekla k nám. Vím, jak děda umí být zlý. Kolikrát jsme tam přijeli a on přišel opilý z práce a už dělal zle. Kolikrát držel babičku za vlasy a smýkal s ní po bytě. Sprostě nadával a do všeho bouchal. Vždy mi trochu připomínal tátu, když se naštval. Babička si pak sbalila tašku, počkali jsme, až děda usne, a jelo se k nám. Babička se mnou vždy spala v pokojíčku a nadávala na to, že děda moc pije a že se k němu nevrátí. Mně jí bylo vždycky líto a říkala jsem jí, že může klidně bydlet u nás.
Bylo pravidlem, že po pár dnech k nám děda přijel na návštěvu. Umytý, oholený, s kytičkou nebo dobrotou u nás zazvonil a za všechno se babičce omlouval. Babička si s ním dala v kuchyni kávu, a když ji neobměkčila slova, že už nebude pít, začal jí vyprávět o tom, že zvířata mají hlad, protože on chodí do práce a nemá kdy se o ně starat. A to vždy babička roztála, a když jsem ji prosila, aby zůstala, protože se o ni bojím, vysvětlovala mi, že se o ta zvířátka musí postarat, protože si to zaslouží. A takhle to s nimi bylo už od malička. Později jsem se bála u babičky i spát, hlavně toho, že bude mít děda svůj den a já budu muset s babičkou utíkat. I možná proto jsem měla z dědy strach a víc důvěřovala babičce. Kdo by řekl, že za pár let to bude úplně obráceně.
Nevím, co se stalo, ale začal si pro mě jezdit můj opravdový táta. Asi už na mě začal mamince posílat peníze, a tak si mě mohl půjčovat. Nepamatuji si, jak často pro mě jezdil, ale vždy jsem se k němu moc těšila. Bydlel spolu s babičkou v nedaleké vesnici. Pamatuji si, jak vždy čekal na chodbě před bytem a pak si mě vyhoupl na ramena a šli jsme spolu na vlak. Vyprávěl mi, jak se s babičkou mají, co dneska vařili a jak se na mě těšili.
U babičky bylo vždycky moc pěkně. Měla malá koťátka, v lednici dobroty a často jsme chodili k tetě na zahradu, kde jsem si hrála s bratranci a sestřenicemi. Dodnes si vybavuji půdorys jejího bytu, vím, kde stál stůl, u kterého táta seděl a v klidu kouřil cigaretu, vím, kde měla koťata pelíšek a příležitostně si vzpomenu na vůni jejího ložního prádla, kterou jsem cítila, když jsem u nich spávala. Před panelovým domem bylo malé pískoviště, kam jsem mohla chodit i sama, bylo tam vždy dost dětí a den u pravého táty mi vždy utekl jako voda.
Domů k mamince jsme jeli navečer a já se zase těšila na tu chvíli, kdy si pro mě tatínek přijede. Když mě táta odevzdal do rukou jejímu manželovi, končil hezký den. Po příchodu jsem musela okamžitě pod sprchu a všechno oblečení, co jsem měla na sobě, se muselo vyprat, protože bylo cítit kouřem a mému druhému tatínkovi to moc vadilo. Pak jsem dostala najíst a rodiče se mě začali vyptávat, co jsem u táty a babičky dělala, co jsem jedla a kdo s kým o čem mluvil. Jako dítě jsem postřehla vážnost některých rozhovorů mezi dospělými, ale také jsem věděla, že ne všechno se říká dalším lidem.
Jednou jsem se na návštěvě babičky a tatínka zmínila o tom, co mi říkají doma o pravém tatínkovi. Řekla jsem, že na mě mamince neposílá žádné korunky a učí mě tomu, že on pro mě není táta a až nastoupím do školy, už se spolu vídat nebudeme. Tatínek se v tu chvíli hrozně naštval, alespoň v tom věku jsem si to myslela. Dnes už vím, že to byla jen bezmoc, která i jeho samotného vedla do záhuby. Bezmoc, že přijde o to jediné, co mu zbylo. O holčičku, která jako by mu z oka vypadla, ale mění se mu před očima. Co všechno jí doma ještě napovídají, aby začala svého otce nenávidět a nechtěla k němu už jezdit?
Přišly Vánoce, slavila jsem je jak u tatínka, tak doma. Netušila jsem, že to budou první Vánoce, které svým chováním a jednou větou úplně zkazím. Co si může přát malá, v té době už šestiletá holčička? Já jsem věděla přesně, co si přeji. Přála jsem si panenku Barbie s krásnými vlasy jako má maminka a krásnými šaty, které bych té panence mohla oblékat. A takovou panenku jsem dostala pod stromeček u táty a babičky. To bylo radosti, i teď po tolika letech vím, jak vypadala. Měla krásné blonďaté vlasy až na zem a princeznovské červené šaty se zlatou krajkou. Celá natěšená jsem jela domů a už se nemohla dočkat, až se pochlubím se svojí novou kamarádkou. Doma byly Vánoce také moc pěkné, opravdu, se sestrou jsme dostaly hodně dárků, všichni se na sebe usmívali a přišlo mi, že tyto Vánoce jsou nejhezčí. Nebyly.
Když se mě otec zeptal, jaký dárek se mi ze všech líbil nejvíc, strčila jsem mu pod čumák svojí barbínku. Ze zděšení v mámině tváři jsem poznala, že jsem udělala něco opravdu špatně. Nechápala jsem. Nedošlo mi, že chtěl slyšet, že všechny dárky, které jsem dostala doma, byly nejkrásnější. A já si dovolila pochválit nějaký kus plastu od tatínka. Otec mě poslal do pokojíčku a skrz zdi se ke mně dostávala slova, jako bylo nevychovaná, nevděčná, celá po něm. Věděla jsem, že ta slova patří mně. A pak jsem také slyšela slova jako k ničemu, nula, dělá si, co chce, špína. Nevím, komu ta slova patřila, ale ty rány, které se ozývaly z kuchyně, schytala maminka. Později večer přišla maminka do pokoje a snažila se mi vysvětlit, co jsem udělala špatně a proč to ona musela odnést. Vysvětlovala mi, že se mi musí líbit dárky jen od tatínka, se kterým žiji, protože on se o mě stará a chodí do práce proto, abych měla co jíst a kde spát. To on je můj táta a toho druhého už vídat nebudu.
Maminka dostala proto, že se mě zastává a přitom sama ví, že se čím dál víc podobám svému opravdovému tatínkovi. A s tím se musí něco udělat, nesmím být jako on. Také mi řekla, že až se tatínek vyspí, mám se mu jít omluvit za své chování a poděkovat mu za všechny krásné dárky, které mi s maminkou nakoupili. Věděla jsem, že mi maminka radí dobře, protože kdybych to neudělala, byl by táta ještě dlouho zlý. Druhý den jsem za ním přišla, poslušně se mu omluvila a vyprávěla mu, které dárky mi opravdu udělaly radost. Od té doby jsem na svoji vysněnou panenku nešáhla, ležela na dně poličky v pokojíku. A také mi došlo, že chválit něco nebo mluvit o pravém tatínkovi doma, se prostě nedělá. A takhle jsem se proti vlastnímu přesvědčení musela naučit otci lhát. Jako malá jsem věděla, že když se nebudu chovat podle jeho představ, budu bita. Později v pubertě, kdy jsem měla období vzoru, mi začalo docházet, jak se mnou bylo manipulováno. Myslela jsem si, že jsem trestaná, proto, že jsem něco provedla a fyzické tresty jsem brala jako součást rodičovské výchovy. Už od mala jsem od otce byla vedena k tomu, že jsem špatné, neschopné budiž k ničemu a vlastně pořád zlobím a proto jsem trestána. Teď už vím, že jsem nezlobila, jen jsem nebyla a nechovala se podle jeho představ. A jakmile nebylo něco podle jeho představ, odnesl to každý.
Jedna věc se po Vánocích ale opravdu změnila, tatínek si pro mě už nepřijel. A i kdyby přijel, už jsem k němu nesměla. Otec mě naučil, že kdyby pro mě někdo z rodiny chtěl přijet, mám všem říci, že k nim už nechci a budu radši doma s tatínkem a maminkou. A touhle zkouškou jsem si také prošla. Jednou na nás zazvonila babička z tátovy strany. Měla půjčené auto a přišla maminku se slzami v očích poprosit, aby jí mě na chvíli půjčila. Maminka stála ve dveřích a za celou dobu ani jednou nepromluvila. Mluvil otec. Té staré smutné dámě řekl, že ona pro mě babičkou není, protože už mám dávno novou babičku, jeho maminku. Muselo být velmi bolestné slyšet, že vaše vnučka vaší vnučkou není a že vám ji nepůjčí, protože jste pro ni cizí člověk.
Jako by to už tak nebylo dost traumatizující, otec se rozhodl vytáhnout svůj největší triumf. Postavil mě před babičku a já věděla, co musím říci. Stála jsem tam, chtěla se k ní vrhnout a obejmout jí, ale věděla jsem, že tento boj je marný a proto jsem řekla tu frázi, kterou jsem měla pilně naučenou. Babička se slzami v očích odešla a to bylo naposledy, co jsem ji viděla. Netrvalo dlouho a babička odešla do nebe.
Pokračování příště
Přečtěte si také
„Ostříhej se, děláš tu bordel!“ Tchyně mě seřvala kvůli dlouhým vlasům
- Anonymní
- 16.07.26
- 307
Mít „dokonalou“ tchyni je někdy pěkně o nervy. Člověk se může snažit sebevíc, chodit kolem ní po špičkách, uklízet po sobě do sterilního lesku, ale stejně to nikdy nebude dost dobré. Tenhle víkend...
„Ty můžeš zůstat.“ Protože nemám děti, jsem v práci vždycky ta poslední
- Anonymní
- 16.07.26
- 234
Nikdy jsem netvrdila, že rodiče to mají jednoduché. Naopak. Obdivuju každého, kdo zvládá práci, školku, kroužky, domácnost i probdělé noci. Jen mě už unavuje být automaticky tou, která všechno...
„Nejste na dovolené, slečno.“ Z ordinace gynekologa jsem odcházela se slzami
- Anonymní
- 16.07.26
- 509
Byla to obyčejná preventivní prohlídka. Aspoň jsem si to myslela, když jsem ráno odcházela z domu. Je mi třiatřicet a ke gynekologovi chodím pravidelně. Nikdy to není příjemné, ale beru to jako...
Manžel mě opustil, když jsem onemocněla. Prý už vedle mě nedokázal žít
- Anonymní
- 16.07.26
- 324
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu přemýšlet nad tím, jestli mě opustila nemoc, nebo manžel. Možná obojí přišlo ve stejnou dobu. A také bych nevěřila, kolik toho člověk unese, když musí.
Pronesla jsem větu, kterou jako rodič na cestách nesnáším
- Anonymní
- 16.07.26
- 189
Po deseti letech jsme s manželem vyrazili na pořádnou horskou túru jen ve dvou. Těšila jsem se na ticho, klid a čas bez neustálých dětských otázek. Nakonec jsem ale byla právě já ta, kdo položil tu...
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1916
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1155
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 2099
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 859
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 513
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
. Děkuji všem
hrozně smutný, že se dějou takový věci!
A pevně doufám, že terapie psaní ti bude víc než očistnou kůrou. Přeji ti hodně sily a už jen štěstí, lásku a porozumění do života 
.Deníček je skvěle napsaný, ale je v něm tolik smutku a bolesti, že má člověk chut tu 6letou holčičku obejmout a nepustit-přestože dnes je z ní dospělá žena. Přeju ti jen to nejlepší a piš určitě dál, pokud ti to pomáhá, krom toho si opravdu skvělá pisatelka 
…