Matka a dcera III
- O životě
- Borůffka
- 16.02.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Vím, co znamená, když mi mamča dá jednu výchovnou po zadku, zlobím asi jako každé dítě v mém věku. Když mě ale uhodila naposledy, měla jsem pocit, jako by ty rány ani nepatřily mně. Ale komu?
Viděla jsem tu slzu v jejím oku, to jsem opravdu zlobila tak moc, že je mamince do pláče? Instinktivně jsem plakala, ne kvůli bolesti, ale proto, že i ona plakala. Musím být hodnější. I když můžu být ráda, že jsem nedostala výchovnou od táty. Ten mě obyčejně rukama nebije, ale dojde si do ložnice pro pásek, který mu zlověstně visí ve skříni. Při představě, jak mi zase mamča dává na nohy zmrzlé maso z mrazáku, je mi do breku. Poodhrnu si tepláky nad kolena a prohlížím si ještě nezahojené šrámy. Musím se polepšit.
Někdo zvoní na dveře. Mám ráda návštěvy. Dřív k mamince chodilo hodně kamarádek a dětí, ale dneska je táta doma a tety chodí jen, když je v práci. Maminka mi vždy po odchodu tety řekne, abych tátovi nic neříkala. Nevím proč, ale vždy jí to slíbím. Až skoro v dospělosti mi mamka vysvětlí, že si kamarádky zve domů, když je táta v práci, jen proto, aby mu nemusela říkat, o čem se bavily a jak dlouho tu byly. Dřív bych běžela jako první ke dveřím, ale dneska chodí otevírat jen táta. Ve dveřích stojí babička, tátova maminka. Má slzy v očích a v ruce pruhovanou tašku.
Už vím, co se děje. Děda se zase opil, určitě babičku uhodil a ona utekla k nám. Vím, jak děda umí být zlý. Kolikrát jsme tam přijeli a on přišel opilý z práce a už dělal zle. Kolikrát držel babičku za vlasy a smýkal s ní po bytě. Sprostě nadával a do všeho bouchal. Vždy mi trochu připomínal tátu, když se naštval. Babička si pak sbalila tašku, počkali jsme, až děda usne, a jelo se k nám. Babička se mnou vždy spala v pokojíčku a nadávala na to, že děda moc pije a že se k němu nevrátí. Mně jí bylo vždycky líto a říkala jsem jí, že může klidně bydlet u nás.
Bylo pravidlem, že po pár dnech k nám děda přijel na návštěvu. Umytý, oholený, s kytičkou nebo dobrotou u nás zazvonil a za všechno se babičce omlouval. Babička si s ním dala v kuchyni kávu, a když ji neobměkčila slova, že už nebude pít, začal jí vyprávět o tom, že zvířata mají hlad, protože on chodí do práce a nemá kdy se o ně starat. A to vždy babička roztála, a když jsem ji prosila, aby zůstala, protože se o ni bojím, vysvětlovala mi, že se o ta zvířátka musí postarat, protože si to zaslouží. A takhle to s nimi bylo už od malička. Později jsem se bála u babičky i spát, hlavně toho, že bude mít děda svůj den a já budu muset s babičkou utíkat. I možná proto jsem měla z dědy strach a víc důvěřovala babičce. Kdo by řekl, že za pár let to bude úplně obráceně.
Nevím, co se stalo, ale začal si pro mě jezdit můj opravdový táta. Asi už na mě začal mamince posílat peníze, a tak si mě mohl půjčovat. Nepamatuji si, jak často pro mě jezdil, ale vždy jsem se k němu moc těšila. Bydlel spolu s babičkou v nedaleké vesnici. Pamatuji si, jak vždy čekal na chodbě před bytem a pak si mě vyhoupl na ramena a šli jsme spolu na vlak. Vyprávěl mi, jak se s babičkou mají, co dneska vařili a jak se na mě těšili.
U babičky bylo vždycky moc pěkně. Měla malá koťátka, v lednici dobroty a často jsme chodili k tetě na zahradu, kde jsem si hrála s bratranci a sestřenicemi. Dodnes si vybavuji půdorys jejího bytu, vím, kde stál stůl, u kterého táta seděl a v klidu kouřil cigaretu, vím, kde měla koťata pelíšek a příležitostně si vzpomenu na vůni jejího ložního prádla, kterou jsem cítila, když jsem u nich spávala. Před panelovým domem bylo malé pískoviště, kam jsem mohla chodit i sama, bylo tam vždy dost dětí a den u pravého táty mi vždy utekl jako voda.
Domů k mamince jsme jeli navečer a já se zase těšila na tu chvíli, kdy si pro mě tatínek přijede. Když mě táta odevzdal do rukou jejímu manželovi, končil hezký den. Po příchodu jsem musela okamžitě pod sprchu a všechno oblečení, co jsem měla na sobě, se muselo vyprat, protože bylo cítit kouřem a mému druhému tatínkovi to moc vadilo. Pak jsem dostala najíst a rodiče se mě začali vyptávat, co jsem u táty a babičky dělala, co jsem jedla a kdo s kým o čem mluvil. Jako dítě jsem postřehla vážnost některých rozhovorů mezi dospělými, ale také jsem věděla, že ne všechno se říká dalším lidem.
Jednou jsem se na návštěvě babičky a tatínka zmínila o tom, co mi říkají doma o pravém tatínkovi. Řekla jsem, že na mě mamince neposílá žádné korunky a učí mě tomu, že on pro mě není táta a až nastoupím do školy, už se spolu vídat nebudeme. Tatínek se v tu chvíli hrozně naštval, alespoň v tom věku jsem si to myslela. Dnes už vím, že to byla jen bezmoc, která i jeho samotného vedla do záhuby. Bezmoc, že přijde o to jediné, co mu zbylo. O holčičku, která jako by mu z oka vypadla, ale mění se mu před očima. Co všechno jí doma ještě napovídají, aby začala svého otce nenávidět a nechtěla k němu už jezdit?
Přišly Vánoce, slavila jsem je jak u tatínka, tak doma. Netušila jsem, že to budou první Vánoce, které svým chováním a jednou větou úplně zkazím. Co si může přát malá, v té době už šestiletá holčička? Já jsem věděla přesně, co si přeji. Přála jsem si panenku Barbie s krásnými vlasy jako má maminka a krásnými šaty, které bych té panence mohla oblékat. A takovou panenku jsem dostala pod stromeček u táty a babičky. To bylo radosti, i teď po tolika letech vím, jak vypadala. Měla krásné blonďaté vlasy až na zem a princeznovské červené šaty se zlatou krajkou. Celá natěšená jsem jela domů a už se nemohla dočkat, až se pochlubím se svojí novou kamarádkou. Doma byly Vánoce také moc pěkné, opravdu, se sestrou jsme dostaly hodně dárků, všichni se na sebe usmívali a přišlo mi, že tyto Vánoce jsou nejhezčí. Nebyly.
Když se mě otec zeptal, jaký dárek se mi ze všech líbil nejvíc, strčila jsem mu pod čumák svojí barbínku. Ze zděšení v mámině tváři jsem poznala, že jsem udělala něco opravdu špatně. Nechápala jsem. Nedošlo mi, že chtěl slyšet, že všechny dárky, které jsem dostala doma, byly nejkrásnější. A já si dovolila pochválit nějaký kus plastu od tatínka. Otec mě poslal do pokojíčku a skrz zdi se ke mně dostávala slova, jako bylo nevychovaná, nevděčná, celá po něm. Věděla jsem, že ta slova patří mně. A pak jsem také slyšela slova jako k ničemu, nula, dělá si, co chce, špína. Nevím, komu ta slova patřila, ale ty rány, které se ozývaly z kuchyně, schytala maminka. Později večer přišla maminka do pokoje a snažila se mi vysvětlit, co jsem udělala špatně a proč to ona musela odnést. Vysvětlovala mi, že se mi musí líbit dárky jen od tatínka, se kterým žiji, protože on se o mě stará a chodí do práce proto, abych měla co jíst a kde spát. To on je můj táta a toho druhého už vídat nebudu.
Maminka dostala proto, že se mě zastává a přitom sama ví, že se čím dál víc podobám svému opravdovému tatínkovi. A s tím se musí něco udělat, nesmím být jako on. Také mi řekla, že až se tatínek vyspí, mám se mu jít omluvit za své chování a poděkovat mu za všechny krásné dárky, které mi s maminkou nakoupili. Věděla jsem, že mi maminka radí dobře, protože kdybych to neudělala, byl by táta ještě dlouho zlý. Druhý den jsem za ním přišla, poslušně se mu omluvila a vyprávěla mu, které dárky mi opravdu udělaly radost. Od té doby jsem na svoji vysněnou panenku nešáhla, ležela na dně poličky v pokojíku. A také mi došlo, že chválit něco nebo mluvit o pravém tatínkovi doma, se prostě nedělá. A takhle jsem se proti vlastnímu přesvědčení musela naučit otci lhát. Jako malá jsem věděla, že když se nebudu chovat podle jeho představ, budu bita. Později v pubertě, kdy jsem měla období vzoru, mi začalo docházet, jak se mnou bylo manipulováno. Myslela jsem si, že jsem trestaná, proto, že jsem něco provedla a fyzické tresty jsem brala jako součást rodičovské výchovy. Už od mala jsem od otce byla vedena k tomu, že jsem špatné, neschopné budiž k ničemu a vlastně pořád zlobím a proto jsem trestána. Teď už vím, že jsem nezlobila, jen jsem nebyla a nechovala se podle jeho představ. A jakmile nebylo něco podle jeho představ, odnesl to každý.
Jedna věc se po Vánocích ale opravdu změnila, tatínek si pro mě už nepřijel. A i kdyby přijel, už jsem k němu nesměla. Otec mě naučil, že kdyby pro mě někdo z rodiny chtěl přijet, mám všem říci, že k nim už nechci a budu radši doma s tatínkem a maminkou. A touhle zkouškou jsem si také prošla. Jednou na nás zazvonila babička z tátovy strany. Měla půjčené auto a přišla maminku se slzami v očích poprosit, aby jí mě na chvíli půjčila. Maminka stála ve dveřích a za celou dobu ani jednou nepromluvila. Mluvil otec. Té staré smutné dámě řekl, že ona pro mě babičkou není, protože už mám dávno novou babičku, jeho maminku. Muselo být velmi bolestné slyšet, že vaše vnučka vaší vnučkou není a že vám ji nepůjčí, protože jste pro ni cizí člověk.
Jako by to už tak nebylo dost traumatizující, otec se rozhodl vytáhnout svůj největší triumf. Postavil mě před babičku a já věděla, co musím říci. Stála jsem tam, chtěla se k ní vrhnout a obejmout jí, ale věděla jsem, že tento boj je marný a proto jsem řekla tu frázi, kterou jsem měla pilně naučenou. Babička se slzami v očích odešla a to bylo naposledy, co jsem ji viděla. Netrvalo dlouho a babička odešla do nebe.
Pokračování příště
Přečtěte si také
Přišli jsme o byt kvůli změně času. Teď nás změna čeká znovu. Kdy už to skončí?
- Anonymní
- 23.10.26
- 3209
Je to přibližně půl roku, co nás posouvání času stálo smlouvu na byt. Přijeli jsme pozdě a nabídka nám tak utekla mezi prsty. Frustraci ze změny času už pociťuji znovu, čím blíž to je, tím víc jsem...
Nemůžete žít ve 2+kk, kritizuje mě moje matka. Sama nás vychovávala v garsonce
- Anonymní
- 23.10.26
- 644
Situace s bydlením není v posledních letech vícečlenným rodinám zrovna nakloněná. Protože platy nám s manželem za posledních deset let příliš nepovyrostly, zůstali jsme se dvěma dětmi v našem...
Přítel toužil po sexu na hřbitově. Jednou jsem mu vyhověla a takhle to dopadlo
- Anonymní
- 23.10.26
- 952
Mirek je kluk, se kterým se fakt nenudím. Má rád extrémní věci a pořád vymýšlí něco nového. Občas je to až trochu za hranou. Je nám oběma 22 let, jsme mladí, tak proč si neužívat. Někdy řeknu ne,...
Jsem naprogramovaná vstávat za světla. Ta ranní tma mě ničí
- Anonymní
- 23.10.26
- 393
Vůbec se nedivím, že na podzim lidé trpí víc depresemi. Jakmile totiž člověku zazvoní budík a venku je stále tma, je to jako rána palicí. Já jsem aktuálně na vrcholu těchto stavů a každé ráno...
Cizí lidé v naší posteli? Manžel zuřil, když jsem mu navrhla dovolenou zadarmo
- Anonymní
- 23.10.26
- 492
Chtěla jsem dětem dopřát pořádnou dovolenou, aniž bychom za ni utratili všechny úspory. Když jsem ale navrhla výměnu domu s někým z druhého konce světa, manžel se na mě podíval, jako bych se...
Už aby byla pořádná zima. Sousedi konečně přestanou hulit na balkonech
- Anonymní
- 22.10.26
- 1143
Bydlíme v přízemí a celoročně se potýkáme s jednou nepříjemnou věcí. Oba byty nad námi obývají kuřáci. Nejen, že nám věčně smrdí do oken, když si chce člověk trochu vyvětrat, ale když trochu...
Manžel se mnou už vůbec nespí. Mám se smířit s tím, že už mě nechce?
- Anonymní
- 22.10.26
- 1363
Jsme spolu dvanáct let. Na začátku jsme se od sebe skoro nemohli odtrhnout. Stačil letmý dotek a oba jsme věděli, kam večer povede. Dnes si vedle sebe leháme, manžel mi dá pusu na dobrou noc, otočí...
„Mami, zamkla jsi domeček?“ Měla bych být pyšná, ale spíš mu kazím dětství
- Anonymní
- 22.10.26
- 880
Všude kolem sebe vídám mámy, které ráno napomínají své děti, kontrolují jim batůžky, třikrát připomínají rukavice a vedou je pomyslně za ruku po celý den. U nás je to přesně naopak. Já jsem totiž...
Rozplývám se nad Hemsworthem, kolegou i poslíčkem. Manžel mě nechává chladnou
- Anonymní
- 22.10.26
- 722
Je mi skoro čtyřicet a jsem nadržená. Cítím se tak už alespoň rok. Nevím, jestli je to nějaká známka přechodu, nebo mi jen po letech manželství definitivně přeskočilo, ale vzrušuje mě téměř každý...
Manžel mi tvrdil, že nemáme peníze. Pak jsem zjistila, kam mizí jeho výplata
- Anonymní
- 22.10.26
- 2232
Můj muž se vždycky tvářil jako velký šetřílek. A poté, co všechno neuvěřitelně zdražilo, neřeší prakticky nic jiného než peníze. Musela jsem nakupovat ve slevách, otáčet každou korunu, abychom...
. Děkuji všem
hrozně smutný, že se dějou takový věci!
A pevně doufám, že terapie psaní ti bude víc než očistnou kůrou. Přeji ti hodně sily a už jen štěstí, lásku a porozumění do života 
.Deníček je skvěle napsaný, ale je v něm tolik smutku a bolesti, že má člověk chut tu 6letou holčičku obejmout a nepustit-přestože dnes je z ní dospělá žena. Přeju ti jen to nejlepší a piš určitě dál, pokud ti to pomáhá, krom toho si opravdu skvělá pisatelka 
…