Matka a dcera IV
- O životě
- Borůffka
- 24.02.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Už chci začít chodit do školy, nechci být s tebou doma, můj strach se ti ale líbí a to je to, co mě dodneška děsí. Děsí mě tvoje touha uspokojovat se bolestí druhých.
Podzim 1997, čím je pro mě zvláštní? Chystám se do první třídy. Těším se, první den se mnou jde celá rodina. Otec s foťákem, mamča se sestrou a děda s babičkou z maminčiny strany. Babičku a dědu z matčiny strany mám nejradši, bydlí ve stejném městě, ulici. Babička je usměvavá obrýlená osůbka, která umí vařit samé dobroty a je na mě moc hodná. Děda je zvláštní člověk. Myslím, že nemá mého tátu rád, ale nikdy jsem nezažila, že by se spolu pohádali. Dědu si dost často vybavuji, jak leží na gauči a dívá se na televizi, hlavně na sport. Vždy chodil babičce do lednice uzobávat nějaké dobroty a nezapomněl přitom na mě. Nejradši jsme spolu baštili paštiku ve staniolu. Pokud mě jako malou něco trápilo, on to na mě poznal jako první. Když mi babička nechtěla půjčit pejska před barák, vždycky jí nějak přesvědčil. Jeho smrt o pár let později oplakávám doteď, protože i babička, které zatím zdravíčko slouží, se několikrát zmínila o tom, že kdyby dědeček zůstal živ a zdráv, mohlo být všechno jinak. Co myslela tím slovem všechno, nevím.
Nastoupila jsem do školy, rodičovská výchova mi nedovolovala jakékoliv prohřešky nebo průšvihy. Musela jsem být pilné, chytré dítě. Protože na mém úspěchu se moc lpělo. Byla to totiž vizitka maminky a především mého otce. Naši se rádi chlubili mými a svými úspěchy. Byli pyšní na to, jak svoji dceru vychovávají. Byla jsem bezproblémové dítě, protože strach z výprasku a disciplína mi nedovolili chovat se jinak než slušně a s respektem. Pro mě měl být vzorem můj otec, měla jsem k němu vzhlížet a obdivovat jeho vlastnosti a schopnosti. To, že jsem měla špatný vzor, jsem věděla. Bála jsem se ho, všichni se ho báli. A každý k tomu měl minimálně jeden důvod. Byl namyšlený, sebestředný, rád byl středem pozornosti, a když se tak nestalo, vyvolával konflikty. Stejně jako jeho otec nechodil pro ránu daleko a pokaždé, když mě uhodil, neodpustil si větu, že škoda rány, která padne vedle.
Po nástupu do školy, mi otec slíbil, že za známky bita nebudu. Myslím, že spíš počítal s tím, že můj strach mě donutí se škole věnovat naplno, ale i přesto jsem byla klidnější. Učení mi šlo na výbornou. Byla jsem pilná, svědomitá a můj notýsek se hemžil samými veselými smajlíky a hvězdičkami. Později, když už jsem měla žákovskou knížku, taky byla plná jedniček a pochval. Jako malé dítě jsem se učila, protože mě to bavilo, byla jsem ráda, když mě někdo pochválil a viděl moji snahu. Později jsem se učila pilně hlavně proto, abych mohla studovat dál a tím pádem nebyla tak často doma. A pak přišla první špatná známka…Byla to trojka, ale už si nepamatuji, z jakého předmětu. Jakmile jsem jí uviděla v notýsku, pohltil mě strach. Já vím, otec mi slíbil, že za známky bita nebudu, ale proč to mu nevěřím?
Po škole na mě čekala prababička, přiznala jsem jí svojí obavu a ona mě uklidnila. Když jsme dorazily domů, prababička rodičům řekla, že jsem dostala špatnou známku a bála jsem se jít domů. Rodiče jí uklidnili tím, že jsem nikdy za známky bita nebyla a také o tom vím. V tu chvíli už jsem cítila otcův pohled, který nevěštil nic dobrého. Prababička odešla a otec šel do ložnice. Věděla jsem, že budu bita. Zbil mě páskem, posadil mě na židli a řekl mi, že jsem nebyla zbita proto, že jsem donesla špatnou známku, ale proto, že jsem prababičce lhala a rodiče teď vypadají jako hlupáci. Co jsem to jen provedla, dostala jsem vlastní chybou, proč jsem něco té babičce říkala. Sama před sebou jsem se obviňovala. Jenže můj strach se stupňoval s mým věkem, protože čím jsem byla starší, tím i tresty byly bolavější a častější.
Později jsem zjistila, že i když donesu domů dobrou známku, stejně se najde něco, za co musím být potrestána. Na školní nástěnce se objevily naše výtvory z výtvarné výchovy. Malovali jsme vázy plné květin. Moje váza nebyla nejkrásnější, sice byla celá šišatá a neforemná, ale i přesto mi ji paní učitelka pochválila a vystavila. Otci se můj obrázek nelíbil a řekl mi, že si doma sedneme a budeme tu kresbu spolu trénovat. Byla jsem z toho zděšená, tak nerada jsem s ním dělala jakékoliv úkoly do školy, protože jsem je vždycky všechny obrečela. Každá linka a písmenko musely být dokonalé, a když se tak nestalo, dělala jsem úkol pořád dokola, znovu a znovu. Dost často se stávalo, že jsem úkol s otcem dělala pozdě do noci, protože můj výtvor nebyl podle jeho představ. Když jsme přišli domů, začala jsem u stolu v kuchyni trénovat vázu. Po dvou hodinách neustálého kreslení mi bylo opět do breku, nebavilo mě to, nešlo mi to a otec se pořád zlobil. A pak ho napadlo, jak mě pořádně probrat. Vzal mě oblečenou do koupelny, posadil do vany a začal sprchovat proudem studené vody. Strašně jsem křičela a brečela, protože jsem si vzpomněla na to, co se onehdy přihodilo mamince s mým opravdovým tátou, a bála jsem se, že mě otec chce utopit.
Po studené sprše mě vytáhl ven a šla jsem znovu kreslit. Nebylo divu, že mi jeho nová výchovná metoda ani trošku nepomohla, klepala jsem se zimou a strachy a podle toho také můj kostrbatý obrázek vypadal. A proto jsem ještě třikrát skončila pod studeným proudem, než konečně zasáhla maminka a řekla, že to pro dnešek stačí. Měla jsem pocit, jako by mě vysvobodila a byla jsem jí za to moc vděčná a ani mě nenapadlo pochybovat o tom, že se mě zastává, protože mě miluje. Bolest, kterou jsem snášela, měla nést ovace, měla mě motivovat být lepší a vděčnější. Nikdy jsem ale otci za žádnou bolest, kterou mi způsobil, nemohla být vděčná. Tak nerada jsem se s ním povinně mazlila a přistupovala na hru, ve které jsem před ostatními lidmi hrála dokonalou a skvělou dceru a společně s ostatními zapadala do modelu dokonalé rodiny.
Nechodila jsem ven a byla jsem svým způsobem pořád sama. Ven jsem nesměla, protože jsem měla plno povinností, které jsem si musela doma plnit, kamarády jsem žádné neměla, a to ve většině případu jen proto, že otci přišli rodiče mých potencionálních kamarádu divní, nebo jiným způsobem nenormální. Dnes už vím, že se bál mého kontaktu s ostatními jen proto, aby mi nedošlo to, že u nás v rodině je něco špatně a ne v rodinách okolních. Kdo neměl dobré známky, automaticky ani nemohl být mým kamarádem. První stupeň základní školy jsem si prošla v učení hladce. Jediná osudová rána, která mě zasáhla, bylo úmrtí mého dědečka z maminčiny strany. Měla jsem pocit, že dokud dědeček žije, nebude mi ubližováno víc, protože otec z toho muže měl víc strach než respekt. Nikdy mě ani maminku neuhodil na veřejnosti nebo v rodině. Dokud dědeček žil.
Přechod na druhý stupeň základní školy pro mě znamenal velkou změnu. Všímala jsem si víc toho, jak jiné děti vyprávějí, co se u nich doma děje, jak jsou odměňovány, případně trestány. Ale nikdo z nich nepřišel a nevyprávěl o tom, jak musel za trest klečet na prahu nebo na hrachu. Já takovou zkušenost měla. Byla to další z výchovných metod mého otce. A když mi chtěl ubližovat ještě víc, musela jsem dát vkleče natažené ruce před sebe a jako závaží mi na ně pokládat knihy. Děti se bavily o tom, že jim rodiče něco zakázali za trest, případně si za svoji drzost vysloužili facku, pokud se někdo zeptal mě, odpověděla jsem další ze svých naučených frází, že mě rodiče nebijí. Další změna nastala v tom, že mě otec přestal bít po zadku.
Fyzické tresty byly u nás doma pořád, ale jejich intenzita se snižovala a nahrazovaly je tresty psychické. Otec doufal, že období puberty mě mine, bohužel se tak nestalo. Bál se toho, že se začnu zajímat o kluky o líčení a jiné nepotřebné ptákoviny, které jsou k životu podle něj naprosto zbytečné. Začala jsem se cítit divně, otce jsem začala nesnášet a tak nerada jsem plnila zajeté rodinné rituály. Pusy na dobré ráno, dobrou noc, na rozloučenou. Bylo mi špatně z toho dávat mu pusu, kolikrát se jí dožadoval před spolužáky a mně bylo trapně. Byla jsem jiná. Zapříčinila to výchova? Určitě ano, nenavazovala jsem kontakty s lidmi, nechodila s nimi ven, o ničem se nebavila a oni mě měli akorát za podivína a šprta. K šikaně také neměli daleko, nechala jsem se týrat od vlastních rodičů a děti umí být také opravdu zlé. Mám pocit, že se mi vybavují jen ty zlé a bolestné životní zkušenosti, ale když přemýšlím nad tím, která moje zkušenost byla veselá, napadají mě ústřižky vtipných školních rozepří, dovolené s babičkou a poklidných dní, kdy byl otec v práci.
Dodnes nemůžu snít pořádně kus chleba, protože i zkušenost, kterou jsem si prošla, ve mně zanechala psychický blok. Maminka mi vždy dělala domácí svačiny a jednou v pátek jsem dostala namazaný chleba, který jsem ve škole zapomněla snít a bohužel jsem ho nechala i přes víkend v tašce. Samozřejmě, že se zkazil. Když otec v neděli večer zavelel, že mám donést batoh, aby mi zkontroloval přípravu na pondělí, poslušně jsem mu vyhověla. Z batohu vytáhnul značně nazelenalý chléb a mně se začaly podlamovat kolena. Věděla jsem, že bude zle, ale to, co mě čekalo, bylo snad ještě horší než všechny moje představy. Než jsem se stačila nadechnout, ucítila jsem bolest na tváři, cítila jsem, jak mi pulzuje krev do spánku a krvácí mi nos. Moje brýle ležely na zemi rozbité. Když otci došlo, že ranou, kterou mi uštědřil, rozbil i brýle, dostala jsem ještě jednu za to, že je kvůli mně rozbil. Pro někoho nepochopitelný fakt, když je rozbil sám, ale já věděla, že svůj vztek potřebuje ventilovat. Navíc chtěl, abych se za ty rozbité brýle cítila vinna já.
Snesla se ke mně snůška nadávek a výčitek, protože mě on živí, na ten chleba vydělává a já ho pak nechám zkazit. Připravil si pro mě trest, abych věděla, že jídlem se neplýtvá. Posadil mě na židli, chleba mi dal do ruky a nařídil mi, ať ho sním. A to bylo poprvé, co jsem snědla svoji zkaženou svačinu. Už nikdy víc se mi to nestalo, protože jsem si od té doby dávala pořádný pozor, aby se mi něco v tašce nezkazilo. A tohle nebyla poslední nezdravá věc, kterou jsem musela sníst. Později na to, jsem si od spolužačky půjčila bezbarvý lak na nehty. Když otec přišel na to, že mám nalakované nehty, nedovolil mi koupit si odlakovač, ale donutil mě, abych si ho zuby oškrábala z nehtů.
A takhle pomalu přecházel spíše k trestům psychickým. Pokud mě uhodil, tak už jen do obličeje, případně do boku. Pamatuji si hodiny strávené v posteli, kdy jsem si ho chladila dalšími a dalšími potravinami z našeho mrazáku. Přijde vám divné, že si nikdo nevšiml modřin na mém obličeji? Nevšiml, protože každé ráno, než jsem šla do školy, mě otec vzal do koupelny a seznámil mě s jediným kosmetickým líčidlem, které jsem mohla a musela používat. Byl to krycí korektor.
Zajímavé je, že i po častém ubližování a týraní, mi otec častokrát říkal, jak moc mě miluje a co pro něho znamenám, a že jsem jeho pravou dcerou a on se o mě vždy bude starat. Když jsem se začala měnit v mladou ženu, jeho láska sílila, ale rozhodně se nepodobala té otcovské.
Pokračování příště
Přečtěte si také
„Ostříhej se, děláš tu bordel!“ Tchyně mě seřvala kvůli dlouhým vlasům
- Anonymní
- 16.07.26
- 1007
Mít „dokonalou“ tchyni je někdy pěkně o nervy. Člověk se může snažit sebevíc, chodit kolem ní po špičkách, uklízet po sobě do sterilního lesku, ale stejně to nikdy nebude dost dobré. Tenhle víkend...
„Ty můžeš zůstat.“ Protože nemám děti, jsem v práci vždycky ta poslední
- Anonymní
- 16.07.26
- 908
Nikdy jsem netvrdila, že rodiče to mají jednoduché. Naopak. Obdivuju každého, kdo zvládá práci, školku, kroužky, domácnost i probdělé noci. Jen mě už unavuje být automaticky tou, která všechno...
„Nejste na dovolené, slečno.“ Z ordinace gynekologa jsem odcházela se slzami
- Anonymní
- 16.07.26
- 1445
Byla to obyčejná preventivní prohlídka. Aspoň jsem si to myslela, když jsem ráno odcházela z domu. Je mi třiatřicet a ke gynekologovi chodím pravidelně. Nikdy to není příjemné, ale beru to jako...
Manžel mě opustil, když jsem onemocněla. Prý už vedle mě nedokázal žít
- Anonymní
- 16.07.26
- 1176
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu přemýšlet nad tím, jestli mě opustila nemoc, nebo manžel. Možná obojí přišlo ve stejnou dobu. A také bych nevěřila, kolik toho člověk unese, když musí.
Pronesla jsem větu, kterou jako rodič na cestách nesnáším
- Anonymní
- 16.07.26
- 699
Po deseti letech jsme s manželem vyrazili na pořádnou horskou túru jen ve dvou. Těšila jsem se na ticho, klid a čas bez neustálých dětských otázek. Nakonec jsem ale byla právě já ta, kdo položil tu...
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 2064
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1266
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 2334
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 962
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 582
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
To je hnus, čím jsis prošla. Jen my vrtá hlavou, proč maminka nezasáhla a neopustila ho. Vím že se to mluví, když člověk není v té situaci, ale určitě by to nějakým způsobem šlo. Jsem zvědavá na další deníček a doufám, že po těch všech hrůzách nakonec vysvitne sluníčko 
a k němu se vyjadřovat nebudu.
nechápu tvou maminku, nedokázala bych příhlížet tomu, jak někdo trápí mé dítě, je to asi jediný případ kdy bych dokázála člověku opravdu ublížit…
To je učiněné peklo, ne život.