Někdy pochybuji...

Bolestná událost, která mě před několika týdny zasáhla, stále ovlivňuje moje myšlení.

Před několika dny jsme ve školce navštívili závěrečnou besídku našeho nejstaršího syna. S pusou dokořán jsem pozorovala jeho nadšení pro zpěv, tanec, recitaci… to, s jakou lehkostí a samozřejmostí zvládl celé vystoupení.

Byla to jen další příležitost uvědomit si, jak mi děti doslova rostou před očima. Kde jsou ti sotva zrození růžoví červíci, lačně pátrající po pocitu bezpečí u mého prsu. Kde jsou ty chvíle plné napjatého očekávání prvního úsměvu, prvního zoubku, prvního slůvka, prvního krůčku…? To všechno je už pryč, tyto okamžiky roztály stejně jako loňský sníh.

Jedna část mého já jásá nad tím, kolik vědomostí a dovedností si během tak krátkého časového úseku zvládli osvojit. Ta druhá se však upřímně děsí.

Čas letí jako sprinter vyběhnuvší ze startovacích bloků. Nedokážu ho ani zpomalit, ani zastavit, a občas mám strach, že děti vyrostou příliš rychle a já si ty vzácné okamžiky ani nevychutnám.

Nejsem pokaždé tak dokonalá máma, jakou bych si pro ně přála být. Občas se dopustím drobné chybky, někdy to může být i trochu větší přešlap.

Sem tam ve mně bouchnou emoce a já jen hloupě křičím, namísto toho, abych jim poskytla klidné vysvětlení. Jindy naopak vehementně vysvětluji a mentoruji a ony by spíše ocenily pevné objetí. Přiznávám, někdy je má reakce úplně chybná a později dorazí výčitky svědomí.

Věřte však, že si všechny tyhle chyby uvědomuji, dokonce vím, kdy jsem k nim nejnáchylnější. Přicházejí ve dnech, které jsou neskutečně dlouhé a únavné. Na jejich konci člověku pomalu, ale jistě docházejí síly. Často chybuji ve chvílích, kdy musím řešit problémy ze světa dospělých, kterým nevinné dětské dušičky ještě nemohou rozumět, a moje chování tak pro ně může být zcela nepochopitelné.

Ale pokaždé, když pohlédnu do tváří našich dětí, pociťuji neskutečnou hrdost a zároveň odhodlání a touhu bojovat se všemi svými pochybnostmi a nedostatky.

Je mi jasné, že prostě nikdy nebudu tak dokonalá máma, jakou bych si přála být. Ale kdo z nás vlastně je?

Mohu vám však, děti moje, slíbit, že budu už napořád jen a jen vaše a vašeho táty, a to i se všemi svými nedokonalostmi, tak se s tím smiřte.

Budu vaše nejvěrnější průvodkyně životem, vaše nejurputnější fanynka, budu vám nablízku pokaždé, když to bude možné a vy si to budete přát.

Chci vás poprosit, abyste se mi neváhali svěřit, když vaši mysl obsadí chmury, sdílejte se mnou vaše radosti, ale i tu sebemenší obavu a nejistotu.

Vždycky společně najdeme řešení, protože i přes všechny chyby, kterých se na naší společné cestě zcela jistě dopustíme, neboť nikdo na světě nemá pečeť na bezchybnost, jsme jedna rodina, tak ať se nám v ní hezky žije!

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Štofik
11.6.19 09:36

Nahodou já z deníčku cítím pozitivno :hug: :hug: Dobře se četl, byla jsem,,u toho" s tebou.

  • Upravit
Jadala
1139
11.6.19 10:02

@Lana25 děkuji, fakt je, že mě ztráta blízké osoby přinutila znovu se zamyslet nad tím, co je pro mě v životě důležité a co opravdu chci, asi proto tenhle deníček :think: hezký den :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
Premek_Orac
10256
11.6.19 13:57

Pochybuji, tedy jsem :-)
Myslím, že všichni pochybujeme, protože pořád kráčíme po životních cestách, jejichž cíl je pro nás otázkou. a nikdy nevíme, kam by nás zavedly cesty jiné.
Vždycky si říkám, jestli existuje nějaký typ člověka, který takhle nepřemýšlí. Jestli je fakt nějaký,,dělník z ČKD", který prostě vstane, dá si chleba s paštikou, zapije kýblem kafe, jde na 8 hodin bušit do fabriky, tam má radost z levnýho oběda a potají vypitého piva, pak obejde krámy s akcí a večer se narve salámem a vyžahne petku piva a je tak spokojenej, nad ničím nepřemýšlí…
Spíš si myslím, že ne. Že pochybujeme pořád a všichni.
Hezké téma. Hezký den!

  • načítám...
  • Zmínit
Veveří
5633
11.6.19 17:52

@Premek_Orac nemyslela bych zrovna na dělníka z ČKD, šla bych do mnohem vyšších pater. Tam je spousta lidí, kteří o sobě absolutně nepochybují. A všem jim vévodí ten jeden, kvůli kterému se teď cinká klíči na Václaváku.

Příspěvek upraven 11.06.19 v 17:53

  • načítám...
  • Zmínit
dagmarkaa
11.6.19 17:54

U vás pokaždé vím, že váš deníček přečtu jedním dechem, moc hezký deníček, jako vždy :hug:

  • Upravit
Premek_Orac
10256
11.6.19 19:40

@Veveří Muj nazor - lide, kteri nepochybuji a mysli si, ze jim patri svet, nakonec zjisti, ze nemeli a nemaji nic.

  • načítám...
  • Zmínit
Jadala
1139
11.6.19 23:24

@Premek_Orac děkuji, myslím si, že lidí, kteří o sobě nikdy v životě nezapochybovali, zas tak moc nebude, ale kdo ví, třeba se jen pohybuji ve „špatných“ kruzích, když nikoho takového neznám. :think: Zdravím :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
Jadala
1139
11.6.19 23:26

@dagmarkaa mockrát vám děkuji, každá takováto reakce mi udělá velkou radost a posílí mé „spisovatelské“ sebevědomí. Mějte se krásně :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Vzhůru do náruče Máminky

Zpátky v pracovním procesu

Ztráty a nálezy

Cesta tam a zase zpátky

Čtyři těhotenství – čtyři příběhy

Nuda? V žádném případě!

Promiň mi to, holčičko!

Jako moucha v pavučině

Matka v zajetí paradoxů

Tohle mě dostalo