Když se daří, tak se daří
- O životě
- lemaz
- 14.02.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Také vás někdy napadlo, že kdybyste si udělali nějakou věc doma a nekupovali ji v obchodě, že to bude 100% lepší? No, mě bohužel ano.
Máme chuť na zvěřinu
Můj tatík má hodně kamarádů. Nejvíce mezi drobnými zemědělci a vesničany. Měsíc před začátkem honů se nenápadně ozve, pozve na panáčka a slovo dá slovo – jde jako naháněč. No, naháněč. Statečně si tak říká, ale jelikož je to chlap jako hora, s velkou vyvřelou horninou v centru těla, tak jeho pohyb má do nahánění daleko. Hned na kraji lesa si najde sukovici, mašíruje si to po cestě a sem tam zahuláká. U vítězných fanfár se tváří důležitě a zrakem přeměřuje úlovek. Vždy vyfasuje bažanta. Když je ho hodně slyšet, tak i dva.
Tradice říká, že zvěřina má 14 dní viset. Jelikož jsme bydleli v paneláku, tak jsme chudáky ptáky zavěšovali z okna. Skvělá podívaná. Načančané záclonky, krmítko pro ptáčky, zase záclonky a naši bažanti. Jeden podzim byla šílená zima. Dá se říct, že mrzlo. Na neděli padlo – uděláme si bažanta. Viděli jste film Na samotě u lesa? Nejlepší zedník v kraji pan Lorenc? Tak to je můj tatík. Zasedl ke stolu a uděloval rady. Bažanta spařit. To se lehce řekne a hůř udělá. Kyblík standartní velikosti, ale zmrzlý bažant ne a ne se tam vejít.
Nejsem trpělivý člověk. Hodina, kdy by se měl pták strčit do trouby se kvapně blížila a hladový tatík uděloval rady. Spařovali jste někdy zmrzlýho ptáka? Bože, to byl hnus. Neustále lezl z toho kýble, špinavá voda všude a všechna pírka na svém místě. Už jsem byla tak vzteklá, že jsem mu zlomila nohy, abych ho tam narvala. A do toho všeho rady: „Musí se pořádně spařit, aby šlo peří pěkně dolů. Krk neškubej, ten nemám rád…“
Měla jsem sto chutí mu toho ptáka strčit do pusy i s hlavou. A v tom jsem si všimla jedné věci. Jak jsem mu zlomila ty nohy, tak okolo vykouklé kosti se kůže odlepovala i s peřím. Zkusila jsem zatahat – a světe div se, šlo to. Takže jsem nařízla kůži pod krkem a milého bažanta prachsprostě stáhla z peří. A bylo to. Tatík byl tak vykulený, že nestihl ani protestovat. Ještě jsem prodedila, že pokud se mu něco nelíbí, tak za oknem má další exemplář a může se ukázat. Nakonec bažant chutnal fantasticky – i bez kůže.
Jak si léčím hemeriody
Ve svém magorském hubnoucím období jsem propadla kouzlu rotopedu. Kabáty na plný pecky a pěkně šlapat do rytmu. Asi po měsíci jsem si uvědomila, že mě bolí kostrč. Začala jsem si pod zadek dávat ručník. Všichni ručník za krk, já na prdel. Netáhnu s davem.Jednou ráno jsem si uvědomila, že mi tam něco vadí. Neznalá věcí, jsem si myslela, že se mi tam asi něco šprajclo a nechce to ven. Ani po hodině na wc nic. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se umývala a nahmatala bouli jako tenisák!
Úplně nenápadně jsem sondovala v práci, co by to jako mohlo být. „No, kámoška mi říkala, že se jí udělalo to a to. Nevíte, co by to mohlo být?“ Tázala jsem se s nohama od sebe, jako kdybych jela Velkou Pardubickou. Dostalo se mi odpovědi: „A visí ti tam něco?“ Já debil: „Ne, nic mi tam nevisí.“ Story o kámošce je v háji. „To budou hemeroidy, kup si dubovou kůru a udělej si sedací lázeň.“ Tři dny před výplatou plácat pár posledních peněz na kůru? Si jí naškubu sama. Do té doby jsem si myslela, že poznám dub mezi tisíci stromy. Dub poznám podle žaludů. Nedošlo mi, že je květen a žaludy jaksi ještě nejsou. Tři dny jsem se toulala po okolí jako spráskanej pes a hledala ten zpropadenej strom.
Čtvrtý den jsem si zašla koupit dubovou kůru do lékárny. Ještě šikovný vandlík a jde se na to. V obchodě se na mě dívali dost divně, když jsem si ho nenápadně zkoušela nasadit na zadek a poměřit, jestli se tam vejdu. No, což už s tím. Dubovou kůru spařte. Vzala jsem ten největší hrnec, nasypala kůru, zalila vodou a přivedla k varu. Odstavila a chystala si ostatní propriety. Já jsem někdy fakt tak blbá, že nad sebou žasnu. V kuchyni máme dlažbu, v obýváku jsme měli parkety. Doprostřed (!) pokoje jsem si hodila ručník, na to postavila lavor, nalila odvar, na židličku bokem jsem si postavila kafe, popelník a cigarety – přece tam nebudu jen tak nečinně sedět, ne?
Archimédes by mě snad samou lítostí adoptoval. Jakmile jsem dožuchla do lavorku, tak se odvar z dubové kůry vyvalil ven. Byla jsem z toho tak překvapená, že jsem jen tak seděla a koukala se na tu zkázu. Pak jsem se začala hrabat ven. Zkoušeli jste někdy dostat něco velkého z něčeho malého, které tam vniklo silou? Říká vám něco podtlak? No, nebudu se tady kasat poučkama. Vcuclo mě to jako sifon. S mlasknutím jsem se odlepila až po tom, co jsem vylila zbytek dubového odvaru na zem. Pohroma dokonalá.
A jestli si myslíte, že jsem hned pochopila, kde jsem udělala chybu, tak jste na omylu. Až pár minut poté mi hlavou běželo: Těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno… Zkrátka - plný lavorek a můj zadek – něco muselo ven. Na parketách flek jako od ohníčku (kůrou jsem opravdu nešetřila), prasklý nový lavorek a já černej zadek.
U doktorky jsem se styděla. „Dělala jste si sedací lázeň, že?“ „Ano, pani doktorko. Nepomohlo to.“
Jak jsme dělali džus
Před dvaceti lety, pár let po revoluci, byly domácnosti hladové po výrobcích zpoza hranic. Ne každá rodina si to mohla dovolit a jelikož český národ = šikovný národ, poradili jsme si. V té době bylo velice oblíbené vařit si domácí džus. O vitamínech se tenkrát ještě moc nemluvilo, oči jen viděli žlutou tekutinu vonící po pomerančích a sladkou jako cecek. A tak lidi vařili. I u nás v rodině se vařilo. Švagr mě vždycky nalil decánko a chtěl slyšet slova chvály. A já chválila a chválila, protože to bylo fakt moc dobrý.
Nějak jsme nedávno vzpomínali a přišel na řadu i džus. Nemám od nápadu daleko k realizaci, takže jsem začala hledat recepty. A už jsem nakupovala pomeranče, citrony a mrkev. Na deset litrů vody dva pomeranče a kilo mrkve, Není to nějaký nepoměr? Dám kilo a kilo. „Dělej to podle receptu. Paní tam píše, že je to moc dobré.“ - dostalo se mi rady. A nebudu. Půlku pomerančů oloupat, druhou nechat, mrkev, kilo cukru a šup s tím do litru vody, přidat citron a jdeme vařit. Další krok – převaříme si 8 litrů vody.
Vyndala jsem největší hrnec a jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že je jen na 6 litrů. Takže další hrnec a budeme holt přelévat. Připadala jsem si jak v polní kuchyni – jen ten kotel chyběl. Ovoce rozmixovat. Ještě štěstí, že mám ten nový robot, tam to půjde jako fík. Šlo. Všechno jsem to přeléváním smíchala a jala se ochutnat. Pili jste někdy teplý džus? Nedělejte to. Humus. Docela mě zarazilo, že to mělo hodně hořký ocas. No, jakmile to bude studené, tak to bude lepší. Nebylo. „Vidíš, já jsem ti říkal, že to máš dělat podle toho, jak to psala ta paní.“
První pokus letěl ještě ten den do wc. A druhý taky a třetí za nima. Pak jsem se na to vyflákla. Přítel ovšem nee. Našel si recept a s přesností jemu vlastní udělal perfektní várku. Bylo to hodně sladké, ale bylo to ono! Příští den dotáhl odněkud přepravku s flaškama od vína a vaří si várku co týden. A jelikož bedna není kam dát, tak do ní neustále kopeme v kuchyni. Smutná připomínka mé nešikovnosti.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1600
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 941
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1641
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20631
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2608
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2878
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2594
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1755
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
takhle jsem se snad ještě nepobavila 
