Tohle je život!
- O životě
- lemaz
- 12.02.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Nevím, kde mi hlava stojí a pro jistotu si ji zkontroluji, že je opravdu pevně na krku.
Z pokoje slyším psí zakňuknutí. V rychlosti položím kafe, bože, zase jsem ho vylila, a letím tam.
Oba kluci si zase osedlali Eiminku a jezdí na „koníčkovi“. Sama u toho tahají za ocas a křičí „yjé, yjé“
„Tomáši, Honzo, koukejte slést dolů a padejte dojíst ten chleba.“
Jako kdybych mluvila do dubu. Čapnu je za ruce, vysvobodím psi, kteří mi s výčitkou v oku děkují, a táhnu je ke stolu. Oba naráz mají sílu jako bejk. Posadím je do židliček, strčím před ně chleba a čaj a úplně zbytečně dodám: “A koukejte jíst.“ „Mamíííí, půůůů, ceme půůů!“ „Dokud to nesníte, tak žádná pohádka.“
Flák ho a Tomášův chleba letí přes celý pokoj. Nechává mě to chladnou. Ty stopy na zdech stejně vypadají, jako že se tady vyřádil nějaký šílený designér, takže jeden flek sem, druhý tam. Když Tomáš vidí, že to se mnou nehlo, tak sebere Honzovi jeho chleba a mocně si ho rve do pusy. Honzík spustí strašný řev, protože to byl jeho chleba a on teď zákonitě musí umřít hlady.
Chci zachránit poslední zbytky Honzíkovi snídaně, ale Tomáš je rychlejší. Kdyby se měl zadusit, tak to nepustí. No, alespoň jeden se najedl. Jdu do kuchyně a mažu další. Když už stojím, tak chci sebrat ten, co letěl vzduchem. Kde jenom může být? V tom vidím Sama, jak mocně žvejká a tváří se při tom, jako že tady není. No, tak to bychom měli postaráno o úklid.
Dopíjím to, co mi zbylo z kávy, a ženu kluky do pokoje se oblékat. Pro oba mám dneska slušivý kompletek od babičky. Stejný, jak jinak.
Za hodinku musíme být v práci. Doufám, že vše proběhne, jak má, a budeme moct zítra otevřít. Ohlasy jsou na to dobré. Tak snad to půjde. Ještě musím zkontrolovat nápoje, suroviny, domluvit řezníka, najmout uklíze… „Mamíííí, boty nee!“ „Tomášku, musíš si vzít boty. Kdyby si je neměl, tak tě budou bolet nožičky.“ „Mamíííí, boticky neee.“ „Tome, ty boty si vezmeš, Honzíku, nesundávej si tu bundičku, bude ti zima.“
Jednou rukou se snažím obléct bundu a druhou rukou nasazuji botu. Tak takhle to nepůjde. V rychlosti obleču Honzu, Tomáše si posadím na kolena a rvu mu nohu do boty.
„Botůůů nééééé…!“ a řve jak tur. Nějak to nejde, tak se podívám v čem je problém a ejhle. V botě je narvaná kostka. Podívám se na Honzíka, ale ten dělá, že ho nejvíc zajímá obrázek medvídka. „Bože, já se zcvoknu.“ „Coku!“ „Ano, kluci, zcvoknu.“ „Coku, coku, coku!“
Výborně, umíme další slovo. Do batůžku nafasuju jogurty, lžičky, hračky, pití, pro jistotu pár plen, zkontroluju klíče, doklady.
„Mamííí, čurat.“
Tak tohle zaručeně nestihneme. Rychle na hrnec. A všechno znovu.
Konečně padáme z bytu. V přízemí rozkládám kočár a už vidím, že se to neobejde bez breku. Než tam narvu jednoho, tak mi druhej zdrhne k domovním dveřím. Letím za ním. Odchytnu, usadím, zakšíruju, obalím dekou a hurá – konečně frčíme.
Jsem zlá matka a své děti týrám. Tak tohle si musí zákonitě myslet všechny důchodkyně, které potkávám. Jdu celkem rychle se dvěma dětma, které se zmítají a řvou jak na lesy. A nebo jsem je ukradla! Nenápadně se dívám, jestli nějaká z babek nevytahuje mobil, že zavolá na policajty.
Konečně dorazím do práce. S hodinovým zpožděním. Kluky vysazuju v dětském koutku a jdu se podívat do kuchyně, jak to tam vypadá. Všechno celkem v pohodě, bar nachystaný, všude čisto – jo, vlastně ještě tu uklízečku. Kde mám batůžek? V kočárku. Takže zpátky.
Kluci si hrajou v koutku, jsou neskutečně hodní. Kde je ten batoh? „Kluci, nevíte, kde má maminka batůžek?“ „Táta volat, auto brrm, brrm.“
No, vida, tak telefon a klíče od auta bychom měli. Kde je ten zbytek? Všude.
Zařizuju vše, co je potřeba, strčím pacholkům jogurt a lžičku, a dávám si kávu. Kde jsou ty doby, kdy jsem je krmila? Přijde mi, že asi v minulém století. Jakmile pochopili, jak to funguje, tak nemám šanci. Vždy to dopadne stejně. Na bryndáku je minimum, více na oblečení. Z obličeje se stane jedna velká jogurtová skvrna. Už to neřeším. Děcka jsou spokojený. Utřu vše, co vypadlo bokem, posbírám lžičky, a jdeme se chystat na hřiště.
Kupodivu ani moc neprotestují, když je kšíruju do kočáru. Na hřiště dojedeme celkem rychle. Kluci vyskočí a ženou se k pískovičti. Zapomněla jsem bábovičky, pane bože, to zase bude řevu. Ale je klid!!! Jsou tady holčičky. Hmmm, budou to gentlemani nebo proutníci. Jakmile jsou v blízkosti osůbky druhého pohlaví, tak jsou tak zlatí.
Povídám si s maminkou, která má také dvojčátka. Stěžujeme si, jak je to těžký, jak jsme vyfluslý, ale strašně zamilovaný.
Odchod ze hřiště se neobešel bez problémů a jelikož máme ještě čas, tak je nechávám tlačit kočár. Jezdíme s mašinkou a houkáme „Huhů, huhů.“
Doma svlékáme slušivé oblečky od babičky a jdou rovnou do pračky. Navlékneme tepláčky a jdeme si hrát. Jakmile se kluci zabaví, tak jdu vařit. Udělám čočkovou polévku, ta je rychlá. Nemám čočku. No, tak vývar. Bože, kdy se tady naposledy nakupovalo? Zítra otevírám svou jídelnu a doma je to jak u snědeného krámu. Nacházím kuřecí prsa, nějakou mraženou zeleninu. Výborně. Oběd jako fík. Všechno pokrájím a naházím do parního hrnce. Ten člověk, co ho vymyslel, měl dostat Nobelovu cenu. Za půl hodiny je vařeno.
Oběd se neobešel bez problémů, ale zase jsem zjistila, že naše psiska nejí brokolici. No, třeba tuhle informaci někdy využiju. Jdu do pokoje a mávám pyžámkama. Jdou celkem bez protestů. „Mamííí, půů.“ „Dobře, přečtu vám jednu pohádku a pak budeme spinkat.“
Konečně usnuli. Mám dvě hodinky k dobru. Rychle naházím nádobí do myčky (mimochodem – další Nobelova cena), zapnu pračku, natáhnu se na gauč a poprvé za den si užívám chvíli klidu.
Mirek přijde za dvě hoďky z práce, uvaříme si kafe a bude se věnovat klukům. Pak musím žehlit. Jo, a ještě mu musím říct tu novinu. To jsem zvědavá, jak bude reagovat. Vím to už několik dní. A mám i fotku. Jsem znovu těhotná. V 6 tt. A šlo to i bez IVF.
A jak se tu všichni poskládáme? No, budeme muset. Však to půjde a třeba to bude holčička.
Tak takhle si představuji svůj život za 5 let. Možná se mi to splní. Obvzlášť, když na to budu myslet.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1593
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 938
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1629
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 684
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20595
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2602
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2592
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1751
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Lemaz totálně jsi mne dostala. Jsem zůstala celá paf, jestli jsem nezaspala na několik let 
. Jako správná masochistka jsem nejprve dočetla, než jsem našla poslední odstaveček. Skvěle napsaný deníček- ostatně jako vždy!!! 
A drzim moc palecky 
Brecim smichy 
