Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Mám dceru 12.let, naštěstí nc takového neprožívám, nejstarší syn měl hoooodně těžkou pubertu, s ním jsme psycholožku a i psychiatra navštěvovali, nic na tom není. V dnešní uspěchané době si hodně věcí člověk nevšímá a nebo je zlehčuje. Přežila by holka tři týdny, navíc by byla v rukou odborníků a jak už tady padlo, než bych trnula hrůzou, co vymyslí nebo co bude chtít udělat, tak raději, ať její „pochody“ proklepnou odborníci. Nešla by tam za trest, to se ji musí vysvětlit, od kamarádky syn pracuje v domově pro problematické děti (nevím, jak se to přesně jmenuje, ale pasťák to není), jsou tam i děti, co byly v rodině či ve škole týrané. Říkal, že jsou tam různé osudy.
@Anonymní píše:
Naše dcera už měla jedno šílené období kolem 6 roku, trhala si vlasy, štípala se, kousala se. Nyní je jí deset a když není po jejím, křičí na nás nechci žít nebo zapíchnu se nožemNení to rozmazlenec, ale nezvládá emoce. Včera nám doktorka vypsala urgentní žádost na psychiatrii, ale já nemám to srdce jí tam dovést a nechat zavřít. Máte někdo zkušenost s takovým chováním? Dá se dělat něco jiného než jí zavřít na x týdnů do nemocnice?
nezlob se na mě, ale to myslíš vážně? evidentně tu pomoc potřebuje. Ty nezvládneš nechat jí léčit a zvládáš se na toto dívat? velmi zajímavý přístup ![]()
V takovém případě bych dala na odborníka. Podle popisu to opravdu vypadá, že to není žádná sranda, navíc to trvá už dlouho. Tři týdny nejsou zas tak moc v deseti letech, předpokládám, že to tam nevypadá jak na uzavřeném psychiatrickém oddělení pro dospělé. Já byla v první i ve druhé třídě dva měsíce v lázních, ani jednou za mnou nemohli rodiče přijet na návštěvu, a zvládla jsem to.
S ohledem na patologicky silné projevy se to jeví na dětského psychiatra a to velmi rychle. Dítě potřebuje odborný přístup a možná i medikaci, což je výhradně v kompetenci lékaře. Pokud bude nutná hospitalizace, tak je možné, že součástí bude i následná rodinná terapie. Autismus je dnes velmi populární diagnoza, nicméně mám za to, že v tomto případě podle popisovaných projevů se o něj nejedná. Znám také případ, že podobné projevy mělo dítě stejného věku, u kterého v řádu měsíců propukla epilepsie vč. záchvatů.
Nejsem odborník, ani nemam žádné zkušenosti. Chtěla jsem se zakl. jen zeptat, jestli holčička chápe nebo ví, co je to sebevražda. Jestli chápe podstatu slova.
Ahoj, nečetla jsem to celé, ale z nějakého důvodu taková oddělení existují, proč asi? No možná proto, že jsou zapotřebí. A myslím, že tvoje dcera nebude první ani poslední, která by se tam v případě nutnosti léčila.
Tohle mi jako vydírání nepřijde, vidím to jako velký problém, který by měli řešit odborníci.
Dítě nemá dosud stanovenou diagnozu, tak nemá cenu laicky uvažovat a fixovat se na autismus.Jsou desítky dalších příčin…
@vin píše:
Nejsem odborník, ani nemam žádné zkušenosti. Chtěla jsem se zakl. jen zeptat, jestli holčička chápe nebo ví, co je to sebevražda. Jestli chápe podstatu slova.
Co je sebevražda asi ne. Ona řáká že chce umřít.
@Anonymní píše:
Co je sebevražda asi ne. Ona řáká že chce umřít.
A ví, co to znamená? Není to jen z TV?
Problém také nemusí být v dítěti, ale u rodičů. Možná si jen zoufale přeje na sebe upoutat pozornost, o které si myslí( třeba i správně), že se jí nedostává. Nový " tatínek", sourozenec…prostě něco v rodině ![]()
Já bych se hospitalizaci nebránila,3 týdny nejsou tak dlouhá doba. Určitě je lepší, aby dcerka byla sledována nonstop, než chvíli v ambulanci, kde je s ní i matka.
@vin píše:
A ví, co to znamená? Není to jen z TV?
Asi si to plně neuvědomuje. Já jsem zatím v šoku, je to prostě novinka v chování, nedá se s ní poslední dny moc mluvit, pořád na nás řve nech mě, nemluv na mě a až večer přijde, že už je v pohodě, ať ji jdu přikrýt a dát pusu. Na druhou stranu, když vidí, že už jsem naštvaná, hrozně jí to stresuje. Ona je nejvíc vázaná na mě, ale taky si to nejvíc na mě vybíjí.
Jinak od těh 6 let chodí do PPP i kvůli začlenění do běžné ZŠ.
@Anonymní píše:
Asi si to plně neuvědomuje. Já jsem zatím v šoku, je to prostě novinka v chování, nedá se s ní poslední dny moc mluvit, pořád na nás řve nech mě, nemluv na mě a až večer přijde, že už je v pohodě, ať ji jdu přikrýt a dát pusu. Na druhou stranu, když vidí, že už jsem naštvaná, hrozně jí to stresuje. Ona je nejvíc vázaná na mě, ale taky si to nejvíc na mě vybíjí.Jinak od těh 6 let chodí do PPP i kvůli začlenění do běžné ZŠ.
Je stejná i na otce? Je její pokrevní? Jak se chová k jiným dospělým?