Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Deprese – jako nemoc
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
27.12.07 15:59
Kacatko píše:
Holky jsem moc ráda, že v tomhle nejsem sama, nebýt mé kamarádky, asi by to u nás skončilo špatně, od stavů kdy jsem ráno brečela v posteli, poslouchala řvoucí děti a myslela na to, že si zajdu do kuchyně pro nůž, abys skončila svůj za… život, jsem se dostávala do stavů šílené agresivity, kterou jsem si ventilovala přes starší dceru (božátko se nejspíš díky mě začla v noci pomočovat), což bylo asi horší než myšlenky na sebevraždu. Samozřejmě se to podepsalo i na vztahu s přítelem, hádky byly na denním pořádku a cítila jsem nenávist snad ke všem.
Naštěstí mě kamarádka dokopala k psychiatrovi a psychologovi, strašně moc mi pomohli, zabraly mi hned první antidepresiva, léky na uklidnění neberu, jsem po nich strašně otupělá.
Chodit ven a komunikovat… To je něco co taky neumím, ale už je to lepší, dokážu si pokecat s důchodcem, který má stejnou cestu a vypráví mi o tom, že má stejné vnučky jako jsou mé holky
To je to, čeho se děsím - že si to ta moje holka bude pamatovat, že se to na ní podepíše. Už takhle se to podepsalo na našem vztahu, resp. na tom, kolik já vydržím a na mých reakcích. Chjo…vím přesně, jaký to je:(
Musím taky říct, že sice jsem hned zkraje spolu s AD měla užívat léky na akutní stavy, ale neudělala jsem to, zatím jsem po nich nesáhla…Dodneška je mi z toho do breku a já to eknu takhle - než to ještě někdy zažít znovu, radši budu brát něco celej život. Samo, že to zkusím pořešit a jít bez toho, ale tohle už doufám nikdy…
A i mě pomohly dvě kamarádky, které měly zkušenost, dodaly mi odvahu. A jedna holčina, která mě sama navedla na to, že to asi není jen moje povaha a nálada, ale skutečný problém…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.12.07 16:00
martinaSK píše:tak som si vybrala liecbu lebo si myslim ze spokojna mamina sa lepsie postara o miminko ako nervozna.......i ked ma mrzi ze nekojim ale svet sa preto nezruti.....prezili ostatny,prezijeme i my.......hlavu hore!!........
teraz beriem lieky a dufam,ze ked ich vy:,–(im tak budem zit tak ako predtym…cize STASTNE!
preto ak citite ze to sami nezvladnete…chodte.......a vyhladajte pomoc!!!
SOUHLAS! Pod to se můžu jen podepsat…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.12.07 16:06
Já jsem teprve na začátku léčby, neberu je ani měsíc (dokonce jsem se vyhla předvánočnímu stresu, padl na mě až poslední týden, ale to taky asi díky tomu, že Kristýna nechodila do školky) takže jsem zvědavá, prý je po roce vy:,–(íme a mělo by to fungovat i bez nich. Ale to už snad budu chodit do práce a přijdu na jiné myšlenky, je fakt, že jsem strašně izolovaná, tatínek je celý den v práci, holky přes zimu pořád nemocné, takže sedíme doma, navíc jsme se přestěhovali a nikoho tady neznám 
Dobrý zpráva je, že Kiki už se nepočůrává, ale pořád strašně zlobí 
takže křiku jsme se doma ještě nezbavili, není ze mě úplný flegmoš jak jsem čekala 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.12.07 16:14
aha, no tak to je ještě dlouhá cesta.
Mě dr upozorňoval na to, že první měsíc cca se to může rapidně zhoršit, než si tělo zvykne. No a ono za dva dny to začalo působit a to naopak tak, že jsem měla energie na rozdávání (já začala v říjnu a jela jsem non-stop do vánoc - cosi jako období mánie?), síly, furt jsem něco dělala. Byla jsem příjemná, na holku trpělivá až jsem si připadala divně, nepřirozeně:D
No a pak byly Vánoce a po nich to ze mě spadlo a byla jsem taková, normální. Hlavně doporučuju, ale to dr bude vědět,k vysazovat postupně. Já blbka to vy:,–(ila ze dne na den (nebýt těhu, tak to nedělám, ale trošku se obávám omezeních při porodu).
Nejhorší bylo, že jsem o tom neměla s kým mluvit. Doma jsem nemohla, manžel by tyhle věci nepochopil. Nakonec jsem mluvila s mamkou, ale ta mi nepomohla, ta byla těžce v šoku…a všichni měli takové ty řeči, jako podívej se do ústavu, coto je problém, co ty řešíš, máš rodinu, neblázni…a bla bla bla…
Manžel to už ví, ale musela jsem to dávkovat. Nechápe to, ale už to bere jinak. Navíc vidělat tu snahu to řešit, že to fakt už nenechávám jen tak.
No sama se bojím, co bude po druhém porodu…
Opravdu se o tom mluví zatraceně málo:(
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.12.07 16:26
Já se taky stydím o tom mluvit, hlavně s rodinou. Z kamarádek to ví jedna jediná, a to jen proto, že mi volala zrovna když jsem se sesypala, naštěstí s tím měla taky zkušenosti, takže začla jednat. Matka to nějak přechází, asi to nechápe, ale proč by taky měla, když ona mě a bráchu každý víkend šoupla k babičce a měla od nás klid…
Přítel to taky nechápal, měl takové kecy, jako podívej se jak žiješ ty a jak se žilo před sto lety, na co si můžeš stěžovat? Deprese jsou prý výmysl rozežraných paniček… Nicméně když mě po půl roce našel jak v kuchyni nasávám víno z flašky a ráno apaticky ležím v posteli a brečím pochopil, že si asi nic nevymýšlím. Začal se víc starat, dokonce holkám dělá ráno snídaně, o víkendech je bere na chvíli ven a pořád se stará jestli něco nechci. Ovšem naopak když ráno řu po holkám, protože dělají co nemají, ptá se mě, jeslti už jsem si vzala prášek No a když řve on tak mu nabízím taky plátíčko
Ale pozor, aby nebyl za úžasného mužíčka, pochopil, že mi něco je, ale deprese jsou podle něj pořád věc, která se týká jen labilních nevyrovnaných lidí, které ON nikdy nepochopí. On má hodně stresující práci (dokonce pracuje i ze spaní ) a taky přece žádné deprese nemá…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.12.07 16:33
Tak tak, je stejnej:) Naopak jsem se naučila si z toho dělat i legraci a tak mu občas nabízím, že mu půjčím prášek:D
Co pro něj bylo horší než ty moje stavy bylo akorát to, že vedlejším účinkem těch AD byla nechuť k sexu - hotová frigidka, přis lovu sex jsem seotrásla hnusem:D Nicméně od začátku jsem tušila, která bije, tak jsem při první další návštěvě dr pořešila i tento problém;)
Jak řikam, dovedu si z toho dneska dělat srandu (ovšem pozor, ne tu blbou, ,ale zkrátka to beru, že to tak je a jako má někdo nevim, astma - asi jako já:D - tak já mám deprese a nemůžu za to). Už o tom i mluvim a naučila jsem se to velmi otevřeně a je mi už jedno před kým.
Snažím se toho využít, že to znám…
Ale snad se to změní a stejně jako o všem ostatním se i o tomhle začne mluvit a pochopí se, že to není jen zhýčkanost, rozmazlenost dobou či že to neznamená být blázen (teď mě nenapadá jiný výraz, jak to popsat), je to zkrátka nemoc jako každá jiná, za kterou může, že něco v těle nefunguje tak, jak by mělo…
No a kdo to pochopit a vzít v úvahu fakt nechce, tak ať si škubne..:)
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.12.07 16:34
Ahoj.
Ráda bych se připojila do vašich řad. Můžu???
Léčím se rok a půl a zatím celkem bezvýsledně.
Zrovna před deseti dny mě od skoku z okna odradilo jen to, že malý ležel na zemi a koukal na mě a já jsem si říkala, že ho tu nemůžu nechat do odpoledne, než přijde manžel se starší dcerou.
MANDIČKU, já vím, co prožíváš. Nejhorší je, že k do to nezažilo, tak nevěří. Řeči typu: vzchop se, máš dvě krásný děti, hodnýho muže… To mě deptá ještě víc. Měla bych být šťastná, nic mi nechybí a přitom jsem úplně na dně.
DAGMAR, tvoje sestra může mít miminko. Já brala antideprsiva celé těhotenství. Jen při kojení ne, ale kvůli tomu jsem kojila jen chvíli, dokud jsem to bez léků trochu zvládala.
TERIKU, máš pravdu. Mnohem líp mi je, když je dcera ve školce. Loni jsem trochu pracovala a bylo mi lépe.
Já jsem se strašně těšila, jak budu mít děti. Místo toho je to nejhorší období mého života. Jsem z toho a hlavně ze sebe strašně zklamaná. A úplně nejhorší bylo kojení. Já mám depresi hormonálně podmíněnou, těhoptenství se mnou cloumalo, ale kojení bylo ještě horší. Kojila jsem jen chvíli a s odporem. Nyní mám zase šíleně rozházený cyklus, takže se to na mě zase podepisuje. Jenže léky na srovnání cyklu mi deprsi strašně zhoršují, takže je to začarovaný kruh.
Na smrt myslím taky. Pořád brečím, že jsem stará. Taky se šíleně bojím, o děti, o manžela, o to, že mě někdo přepadne, po setmění vůbec nevycházím. Bojím se psů a bojím se chodit ven, že mě napadne pes..... no hrůza.
Všechno, co tu o sobě popisujete je, jako bych to psala já.
Manžel mě chápe,a le jinak rodina nic moc.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.12.07 16:44
xyz, jo jo, to je ono…ani nevím, co mě tehdy zastavilo, když jsem měla na prsou takový tíživý pocit, nutkání skočit pod vlak - i s holkou. V tu chvíli jsem dokázala pochopit pohnutky sebevrahů (i to, že to kolikrát nechtějí udělat, ale je to jen jejich výkřik o pomoc), tu matku, která kdysi skočila pod vlak s kočárem. Hrozně mi hejbaly žlučí komentáře a reakce na smrt Svobody, protože většina reagujících věděla s prominutím hovno…
Každý ráno jsem vstávala s tím, že dneska to zvládnu a bude dobře - a stačilo jen, aby dcera řekla, že chce pít a já měla sto chutí jí omlátit hlavu o zeď…
Nikdy jsem jí neublížila (tedy, psychicky asi ano vlivem deprese, což je možná horší) fyzicky, ale ty pocity, potřeby, nutkání…chjo:(
Jako částečné plus bychbrala, že víš, že to je něčím konkrétním podmíněné, že je velká šance, že se z toho vyhrábneš.
Já si vždycky myslela, že být matkou je moje poslání. Ale odstavením se všechno změnilo. V šestinedělí jsem měla klasické depky poporodní, nic vážného (i když kol kojení si myslím, že možná vzdát tehdy ten boj, mohlo to bejt jiné?), ale po tom odstavení.....
Moje gyndařka původně řekla, že by bylo nejlepší nenechat mi laktaci ani rozjet, ale to je něco, s čím jsem se nebyla ochotná smířit. Ale asi proto, že samotné kojení mě nedělalo potíž. Ale když přijde na akorát, když to bude problém, není co řešit. Jak řikam, bojim se toho, co bude…jestli to bude jiné i po porodu (zrovinka včera mi jaksi začalo téct mléko a zrovna včera jsem měla dost svůj den), jaké to bude po odstavení, jak to zvládnu…ale snažim se na to nemyslet a říkat si, že to zvládnu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.12.07 16:48
GÁBINKO, to já jsem při depresi byla úplně frigidní. Ale po lécích, co beru se to zlepšílo.
Jedny byly úplně super, jenže jsem po nich přibírala 5 kg týdně, tak je neberu.
Teď je sex ok, akorát mi „ona" moc nefunguje, bez gelu ani ránu
Holky, já nám různá období, občas záchvat smutku, skepse a občas agresivní stavy. Máte to taky? Že to takhle kolíšá? Že to není furt stejné?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.12.07 16:54
GÁBINKO, to je hrozné, že by člověk nejradší těm dětem občas zakroutil krkem. Nikdy jsem jí taky nic neudělala, ale hrozně si to vyčítám. Já jsem se leta těšila na děti, nešlo to. O tři děti jsem přišla, byla jsem pětkrát těhotná.
Nakonec je mám a vůbec nejsem šťastná. Obviňuju se, že jsem špatná máma.
Ty kojíš? To jsi dobrá. Mně psychiatrička řekla, že kojení spouští depresi, že mi ho dlouho nedoporučuje. Ať to zkusím a uvidíme. Občas jsem si brala Oxazepa, ten prý miminku neuškodí, když ho není moc. No, kojila jsem 2,5 měsíce, ten konec už byl ale hrůza. Bylo mi to moc líto, ale musela jsem myslet i na sebe. K čemu by byla malému zhroucená matka? To raději umělé mléko.
Momentálně jsem zase v krizi, proto jsem se rozhodla si s vámi psát
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.12.07 16:57
xyz píše:
GÁBINKO, to já jsem při depresi byla úplně frigidní. Ale po lécích, co beru se to zlepšílo.
Jedny byly úplně super, jenže jsem po nich přibírala 5 kg týdně, tak je neberu.
Teď je sex ok, akorát mi „ona" moc nefunguje, bez gelu ani ránu Holky, já nám různá období, občas záchvat smutku, skepse a občas agresivní stavy. Máte to taky? Že to takhle kolíšá? Že to není furt stejné?
No při depresi neměl náladu ani manžel, to jsem byla bez nálady, vadilo mi i to, že dýchá, chtěla jsem od něj odejít - viděla jsem chyby i tam, kden ebyly…
Brala jsem cipralex a po něm jsem měla doslova nechuť. Tak mi dr snížil dávku a přidal ješět jiná AD, která se dávají i na spaní a po nich jsem přesně naopak:D (že si to ženský chválej aj sou prej jak nymfy:D ).
Gel - jak kdy. Do těhu to bylo v pohodě, leč jsme zvyklí:D Teď je nutnej:D Ale pařed těhotenstvím se starší jsem měla velký problémy a bez gelu ani ránu (dneska už vím, ž za všechno mohlaalergie na HA a z toho plynoucí psychický blok, páč za tých 5let na to nikdo nepřišel), takže jsme používali gel, kterej není cítit, znát, nic…
A ty výkyvy? To víš, že jsou…jak řikam, po dvou třech měsících jsem se uklidnila (po začátku léčby) a třeba kolem února to bylo zlé…někdy s výkyvy počasí, někdy s výkyvem hormonu. Rovnou už doma hlásím - dneska mě nechte bejt, nemám svůj den…
Ty prášky taky nezachráněj všechno, ale co je pro mě velký plus je to, že těch stavů není tolik a zdalekan ejsou tak odporně intenzivní, spíš už je to nervozita, trošku agresivita slovní (přehnané reakce a tak), nebo naopak pochmurná nálada, ale už to není to, co v době před AD…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.12.07 17:05
GÁBI, Přesně! Já jsem nesnesla, že ležel vedle mě. Byl mi šíleně odporný. Když na mě sáhl, tak bych zvracela. Přitom ho moc miluji, je to nejlepší člověk na světě. Po všech trampotách s chlapama, co jsem měla je on úplný poklad. Tak jsem byla sama ze sebe vyřízená, věděla jsem, že je chyba ve mně, ale nevěděla jsem, co s ním.
Ty píšeš všechno, jako bys psala o mně! To je neskutečné, že někdo prožívá přesně, co já.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.12.07 17:09
je mi z toho smutno, ale to už je život…
Jen mě hrozně „štvalo“, že v době, kdy jsem to řešila, tak nikdo neřekl, to může bejt tohleto a udělej tamto, znám to - všichni to jakoby zlehčovali a tím pádem já. A když jsem o tom pak napsala, tak se ozvalo tolik lidí! Bylo mi do pláče, asi to spíš byla ta fáze mít koho obvinit:D
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.12.07 20:18
Mě se zatím žádné vedlejší účinky neprojevily, dr mě upozorňovala, ž můžu začít přibírat a nebudu mít chuť na sex, na to jsem jí řekla, že tu nemám už hodně dlouho. Zatím nepřibírám, chuť k sexu se mi nijak nezměnila, pořád je to jen tak jednou týdně, ale aspoń něco, prý se to časem upraví. i tak pochybuju, že ze mě ještě kdy bude sexuální dračice Nejvíc mě děsí pomyšlení na to, že by z toho mohlo být náhodou další dítě…
Taky jsem chtěla děti, vždycky jsem plánovala jak budu mít velkou rodinu, minimálně 3 děti a teď prchám jakmile přítel začne o synovi. To bych ho nejraději vykleštila 
S kojením by mě to nikdy nenapadlo, možná to i u mě byl spouštěč, kojila jsem opravdu jen z donucení, Rozárka měla alergii na kravské mlíko, ze začátku mě v noci budila i co půl hodiny, vydržela jsem to 15 měsíců s tím, že při každém kojení mi bylo na zvracení, když tak nad tím uvažuju, myslím že má deprese, začla až po odstavení.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.12.07 20:42
Kacatko neboj, ty myšlenky na další dítko, to se musíš nejdřív srovnat a pak to možná přijde samo, ale teď jen a to ještě hodně brzy…ale pak se to i dá..
Jinak mám pocit, že to kojení to dělá dost často. Furt se jen mluví, jak je to skvělé, levné, báječné, zdravé a bla bla bla…vem si jen ten stres a tlak na to, že se kojit musí, jinak jsi out. Vůbec nikdy jsem nečetla, že to může být až takové s následky…je to fakt bláznivé všechno…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Zánět spojivek kapky nepomáhají
- 25.08.23
- Lucy01O
Tlak v oku a záškuby
- 23.08.23
- Anonymní
Flek před okem
- 13.07.23
- MartinaKindl333
Vysoká krátkozrakost a porod
- 06.07.23
- Anonymní
