Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Narcistická matka
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
27.9.23 21:21
Pokračování
@Anonymní píše:
Ahoj holky, obnovuji diskuzi. Celý život jsem cítila, že je něco špatně, jenomže jsem nevěděla co. Pak jsem si přečetla o narcistické matce a úplně jsem se rozbrečela. Sedí to do puntíku. Nikdy jsem nebyla dost dobrá, nikdy mi nevěnovala poznornost, lásku. Vyžadovala po mě, abych řešila její problémy. Moje neexistovaly. Přecpávala mě čokoládami, abych byla hnusná a tlustá a stříhala na kluka. Pak naopak vůbec nevařila obědy, a když už, tak strašně nevýživné. Pořád jenom nudle s vajíčkem a instatní polívky. Z toho se dítě nenají. Když jsem byla na operaci s nohou, tak po mě začala řvát, že snad jsem si nemyslela, že by čekala u sálu, jako v Americkém filmu? Že přijde na návštěvní hodiny. Když jsem porodila, tak přijela a udělala scénu, že ji bolí břicho, ale hlavně že ona, to měla stokrát horší, protože si nemohla 2 měsíce sednout. Asi bylo fakt hrozné mě porodit. U porodu se na nás vykašlala a raději šla do práce než aby nám pomohla s dětmi (nakonec přijela tchyně a zachránila to). Když je ale náznak, že bych jí neukázala děti, jsem zlá já. Když nám u jiného porodu hlídala děti, můj synek, který už měl tak 5 let, mi vyprávěl, že musel v noci sedět a že na něj spadla nějaká police - samožrejmě podle ní je to bájná lhavost. On měl tehdy skutečně trauma. Ale bylo to hlídání, nehlídání, manžel den po porodu mě musel odjet ode mě a miminka, protože ona potřebovala vyhodit něco do kontejneru. Na konci hlídání udělala před dětmi šílenou scénu a začala řvát po mém manželovi, který ji vezl kytku za hlídání, že přijel pozdě - i když nepřijel. Musel po ni zařvat ať se zklidní - že jsou v autě děti. Pak se jí musel omluvit a ona odmítla kytku. Asi je to jen střípek toho, co jsem si zažila… Jak mě nutila jíst shnilé jídlo, jak jsem vždy za všechno mohla já - třeba když jsem onemocněla (to ona by šla i s horečkou na trénink), o mojí tetě a sestřenici mluví zle, narodilo se jim miminko - že ani neví co to má - i když jim posílali, že se Péťa narodil. Naštěstí mě manžel “vysvobodil” a odstěhovali jsme se 400km daleko. Všechno bych vydržela. Ale doufala jsem, že aspoň moje děti bude mít ráda. Prakticky jsme se od března neviděli. Já ji zvala milionkrát, vždy je důvod - práce, skříň a milion blbostí. A nakonec se dozvím, že jsme nemohli my. Vlastně bych měla být nakonec ráda, upřímně, po dnešním zjištění, ji ani vidět nechci. Když ono to od matky tolik bolí, že? Pak bude tlačit na Vánoce, a bude vydírat a pomlouvat nás a nadávat, jací jsme hrozní. Vlastně vždycky všechno bude špatně. Taky byste přerušili kontakt? Omlouvám se za anonym, je to moc bolavé.
Holky, jen Vám všem chci říct, že jsem jí tenkrát ještě dala šanci. A dopadlo to tak, že jsem v 7. měsíci těhotenství potratila kvůli ní. Kdybych přerušila kontakty dřív, nestalo by se to. Takhle za to zaplatila moje holčička - a moje matka, která se chovala jako blázen ke mně, manželovi, pak i mým dětem (řvala po nich, urážela je, vysmívala se jim, nedala jim najíst, když jsme byli u ní…) je v klidu dál a ještě mě očerňuje před mou rodinou, že se s ní nechci bavit a dělá ze sebe chudáčka.
Všem, kteří se rozhodují dát šanci: nechte si klidné srdce, klidně odpouštějte, ale už si nikdy nenechte ubližovat a nedovolte, aby to někdo udělal Vašim dětem.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.9.23 22:15
@Martina713 píše:
Holky, jen Vám všem chci říct, že jsem jí tenkrát ještě dala šanci. A dopadlo to tak, že jsem v 7. měsíci těhotenství potratila kvůli ní. Kdybych přerušila kontakty dřív, nestalo by se to. Takhle za to zaplatila moje holčička - a moje matka, která se chovala jako blázen ke mně, manželovi, pak i mým dětem (řvala po nich, urážela je, vysmívala se jim, nedala jim najíst, když jsme byli u ní…) je v klidu dál a ještě mě očerňuje před mou rodinou, že se s ní nechci bavit a dělá ze sebe chudáčka.
Všem, kteří se rozhodují dát šanci: nechte si klidné srdce, klidně odpouštějte, ale už si nikdy nenechte ubližovat a nedovolte, aby to někdo udělal Vašim dětem.
Kdosi moudrý řekl, že „všechny lidské chyby odpouštím, jen nelidskost ne“ a já s ním plně souhlasím. Takže teď už, zakladatelko, víš, že šance se dávají jen tvorům, kteří/které CÍTÍ. Také jsi pochopila, že jako dítě sis sama nemohla pomoct, že jsi neměla šanci si pomoct
(a takhle dávají šanci - tyranům!!!, ne obětem - české
soudy
https://domazlicky.denik.cz/…u-20230.html?… )
ale teď, jako dospělá, nedáš šanci tyrance týrat Tvoje děti.
Za tohle poznání si zaplatila vysokou cenu. Mysli ale takhle: píšeš, že máš děti, doufám, že zdravé, manžela, doufám, že dobrého - tak si važ, že máš zdravé děti a hodného manžela - to je hodně, nemyslíš? Kolik lidí má takové štěstí? Tohle všechno si važ a těš se z toho a obklopuj se jen dobrými lidmi (že to nebude „tvoje krev“, nevadí).
A když chceš pochopit, jak špatní jsou to lidé - Tvoje matka, moje matka a tisícky jim podobných - tak studuj:
https://www. youtube. com/@jandvorak2236
Zjistíš, že v hlavě těchto duševních ubožáků bys nechtěla být ani minutu…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.12.23 11:29
Jak udržet s narcisem laskavé hranice?
Díky za diskuzi, přidávám se a chci se zeptat - jak se vám podařilo takhle patologický vztah vyřešit, uzavřít, nebo smířit se s ním? Už jsem chodila léta na psychoterapii, podařilo se mi vybudovat navzdory pochroumanému dětství a rodinnému zázemí hezký život, dobré vztahy a blízká přátelství, láskyplné manželství, ale teď jsem těhotná s prvním dítkem, bude to holčička, a ve mně se to všechno znovu ozvalo a probudilo s nesmírnou silou.
Moje matka má silné narcistické rysy. Je manipulativní, neustále překračuje moje hranice a nerespektuje mě, všechno dokáže překroutit tak, jak se jí hodí, staví se do role oběti, rozeštvala všechny rodinné vztahy, vyvolává pocity viny. Neustále všechny kolem sebe hodnotí, jen ona je ta bezchybná, je strašně vztahovačná a sebemenší náznak nejen kritiky, ale i rozdílného názoru na věc vůbec neunese a spustí smršť ponižování, obviňování a sebelítosti, jaká je chudinka, že se pro mě obětovala a že si to nezaslouží. Emočně vydírá a používá argumentační fauly, aby si udržela své ego a zdůvodnila nepřijatelné chování, typu „Jsem přece tvoje matka. Až budeš mít vlastní děti, tak to pochopíš. To ti nemůžu dát ani dárek? Je přece normální… (dělat to a to). Já jsem se pro tebe obětovala, to si nezasloužím.“ Prostě klasika, znáte to.
Mám silnou potřebu svojí holčičku ale i sebe ochránit, už dopředu mám obavy, co mi moje matka bude po porodu a v šestinedělí provádět, jak si vezme osobně, že nechceme návštěvy v porodnici, že jsme jí neřekli o vrozené vadě, kterou malá má (proč asi…), že nestojím o její rady a vměšování, a navíc se máma teď o to víc snaží navázat kontakt a naznačuje mi, že by chtěla, aby nás moje těhotenství sblížilo. Dokonce se snažila mě přesvědčit, že si vezme v šestinedělí dovolenou a přijede k nám, ale to já bych asi nepřežila. Já o to víc, jak svou dceru miluju už teď, nechápu a jsem plná vzteku, jak se ke mně chovala a chová a nedokážu jí to odpustit, ani teď nechci věnovat tomu vztahu energii, chci si ji šetřit pro malou v bříšku. Jenže samozřejmě se to všechno akorát vyhrotilo, hádáme se a mně rupají nervy. Odstěhovala jsem se hned po střední a žiju schválně v jiném městě než ona, kontakt jsem udržovala na cca. 1 telefonát týdně a 5 návštěv ročně. Už dvě psychoterapeutky (měnila jsem bydliště přes půl republiky) mi doporučovaly ten vztah přerušit úplně a já to teď opravdu zvažuji. Spíš mě teď zajímají zkušenosti vás, co jste si prošly něčím podobným, terapii jsem už vytěžila.
Na druhou stranu cítím a vnímám odjakživa tu obrovskou bolest, se kterou máma bojuje a vím, že za to tak úplně nemůže. Babička je totiž dost podobná a sama si tu bolest z absence láskyplných vztahů nese taky, netuším, kde až to pramení. Teta, mámy sestra, je na tom dost podobně, moje sestra taky. Všechny čtyři jsou hluboce nešťastné, mají silné psychosomatické a psychiatrické potíže, nespavost, různé bolesti, které medicína nedovedla diagnostikovat a vyléčit, úzkosti, berou antidepresiva, sebepožkozují se, nemají blízké vztahy a nedokážou se vyrovnat se životem. Já si tu bolest samozřejmě nesu taky, ale jsem jediná, kdo to dokázal nějak zlomit a žiju šťastný život. Mám strašný strach, že teď tu bolest předávám už teď v těhotenství dcerce a že si ji ponese taky.
Tak se ve mně mele mix emocí. Obrovský vztek a tisíceré NE, které jí chci tak často říct, ale které neunese a vnímá jako odmítnutí a skutečně pak pláče a trpí. Odpor k ní, k jejímu chování, nemorálnosti a názorům. Zároveň hluboká lítost, protože jsem i zažila, že plakala, skutečně na ní byla vidět ta obrovská bolest a ptala se: „Co dělám špatně? Já chci jenom lásku.“ a vím, že to tak opravdu je. Chce jen lásku cítit k druhým a dostávat, ale ani jedno asi neumí. Chodí na terapii a bere antidepresiva a snaží se na sobě pracovat, i náš vztah se snaží změnit, ale jako kdyby měla slepou skvrnu a nedokáže pochopit, že jediné, co potřebuju, je respekt a aby unesla a moje NE jako mou osobní hranici a nebrala si ho osobně jako odmítnutí. Už jsme to otevřeně řešily několikrát. Dává najevo, že je jí líto, že nemáme blízký nebo bližší vztah, ale ve skutečnosti nedokáže změnit to, čím ho kazí a co je na jejím chování nepřijatelné.
Jak jste to řešili vy, co máte podobný vztah s matkou? Ráda bych nastavila „laskavé hranice“ a neubližovala jí, ale vždycky ve mně ty emoce přetečou a bouchnu a nedokážu k ní být laskavá a zároveň ty hranice udržet. Je to buď jedno nebo druhé. Mám dojem, že i když kontakt úplně přeruším, je tohle záležitost a zátěž na celý život. Ta bolest vždycky zůstane, stejně tak pocity viny, že jsem jí nedokázala pomoct.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.12.23 13:37
@pozitivnispirala Ahoj, už jsem tady psala… u nás to dopadlo špatně. Říkala jsem si, že tentokrát budu silná já a že jí nedovolím, aby mi nebo mým dětem ublížila. Tak strašné scény kvůli blbostem, že nakonec nervami to odneslo miminko. Miminko jsme pohřbili, nikdo nám ho nevrátí. S matkou už jsme rok nemluvili, nevidí chybu, ani náznak, že by jí třeba mrzelo, co se stalo… Ona je chudinka, ublížená, a ještě mě pomlouvá před celou rodinou, protože já jsem přece ta špatná.
Bolí to. Pořád to bolí.
Ale míň.
Já osobně bych už nikdy nedovolila, aby někdo ublížil mým dětem nebo mě. Nechala jsem si ubližovat dost dlouho.
Vem nohy na ramena a užij si těhotenství v klidu, ať jednou nelituješ…
Pokud tě má tak strašně ráda, že kvůli tobě chodí na terapii, určitě i pochopí to, že teď potřebuješ klid a myslet jednou na sebe a na malou.
Je to boj, ale dá se vyhrát. Čas pomůže, a když se třeba moje matka ani po tak dlouhé době neozvala a nechce vidět děti atd. tak si říkám, proč jsem jí pořád lezla do rány. Nestálo to za to.
Držím palečky 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.12.23 14:24
Narcis se NIKDY nezmneni. VZDY ti bude ublizovat.
Pomuze ti odpustit ji, a k tomu odpusteni ti pomuze uvedomit si, ze ona je hluboce nestastny clovek. Umis si predstavit, co se odehrava v hlave a v dusi narcise, nemenila bys s nim jediny den. Odpustit je dulezity, aby te to dal nebrzdilo v zivote, odpusteni je jako kdyz ti spadne ze zad tezky naklad, ktery neses zivotem sebou a ktery te brzdi.
Odpusit a zazoven pretrhnout kontakt. Jedina efektivni strategie s narcisem, je ZADNY kontakt. Proste se nebudete navstevovat, nebudes ji telefonovat, nezvednes telefon, protoze kazdy telefonni hovor bude stejne jen dalsi manipulace, citove vydirani, vycitky, narcisticka inverze viny, atd. Takze odpustit a utnout kontakt, pokud ho uplne utnout neumis, tak omezit na nevyhnutne minimum.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.12.23 14:25
Narcis se NIKDY nezmeni. VZDY ti bude ublizovat.
Pomuze ti odpustit ji, a k tomu odpusteni ti pomuze uvedomit si, ze ona je hluboce nestastny clovek. Umis si predstavit, co se odehrava v hlave a v dusi narcise? Nemenila bys s nim jediny den. Odpustit je dulezity, aby te to dal nebrzdilo v zivote, odpusteni je jako kdyz ti spadne ze zad tezky naklad, ktery neses zivotem sebou.
Odpustit a zazoven pretrhnout kontakt. Jedina efektivni strategie s narcisem, je ZADNY kontakt. Proste se nebudete navstevovat, nebudes ji telefonovat, nezvednes telefon, protoze kazdy telefonni hovor bude stejne jen dalsi manipulace, lzi, citove vydirani, vycitky, narcisticka inverze viny, atd. Konfrontovat narcise popisem toho, co ti dela, s nadeji, ze si uvedomi sve chovani, nema smysl, vzdy to otoci proti tobe.Takze odpustit a utnout kontakt, pokud ho uplne utnout neumis, tak omezit na nevyhnutne minimum.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.12.23 15:30
@My Melody Jak jsi dospěla k odpuštění? Moc se snažím, ale mám pocit, že mi to nejde a že právě mi to zbytečně bere energii atp a zbytečně se dál trápím, i když vím, že se nezmění…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.12.23 15:37
@Martina713 píše:
@My Melody Jak jsi dospěla k odpuštění? Moc se snažím, ale mám pocit, že mi to nejde a že právě mi to zbytečně bere energii atp a zbytečně se dál trápím, i když vím, že se nezmění…
Tim, ze si uvedomis, ze ten, kto ti ublizuje, je hluboce nestastny clovek, ma poruchu osobnosti, z ktere se nejde vylecit, on nadeji nema, bude stejne hnusnej, zlej a nestastnej do konce zivota, na rozdil od tebe, ktera se muze od neho odrezat, pretrhnout veskery kontakt a zit svuj zivot bez patologie.
Bez odpusteni te to bude brzdit, proste potrebujes uprimne odpustit v hloube dusi, pak prestanes citit tu bolest v dusi, ale zaroven plne, jasne prijat fakt, ze se ten clovek nikdy nezmeni a pokud nepretrhnes kontakty, bude ti ublizovat dal.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.12.23 16:06
@Martina713 Moc mě mrzí, čím sis prošla, děkuju za Tvou podporu a za reakci a taky přeju hodně síly
@My Melody Díky za reakci, je to těžký, je to naprd, nedokážu si to připustit, hlavně když v ní vidím tu samou bolest a občas i dobré úmysly, ona možná nemá 100% téhle poruchy osobnosti ale je na té škále někde mezi. Možná se nic nemění a možná to nikdy nepochopí, ale vnitřně jsem se té naděje ještě nevzdala 
Shodou okolností mi dneska volal táta a sám od sebe mi řekl, že je to s mámou hrozný, ale že za to nemůže a asi se nikdy nezmění. A vlastně mu jí je taky líto, no.
Chci se zeptat - jak vaše matky to přerušení kontaktu nesly, nebyla tam nějaká fáze teroru, manipulace lidmi ve vašem okolí, manžely, dětmi, pomlouvání před ostatními, apod.?
Nakonec ještě přemýšlím o dvou věcech. První je koupit mámě kurz meditace mindfulness, ona je takovýmhle věcem celkem otevřená, a jestli se dá nějak vybudovat empatie, tak je to myslím tahle cesta. Mám ale trochu obavu, že ona sama svoje emoce vnímá, ale vůbec nechápe, že ostatní taky svoje emoce prožívají a jen nepředstírají, jen aby ji naštvali/ponížili/odmítli. To je taková poslední praktická pomoc, kterou jí můžu zkusit nabídnout.
A druhá věc, co mě napadla k přístupu „laskavé hranice“ je říct jí upřímně (na cokoliv): „Ne, nechci, ale můžu tě obejmout, jestli se cítíš odmítnutá.“ Protože moje máma je dokonce schopná to reflektovat a sama to říct, že se cítí odmítnutě, v určitých situacích (když hájím své hranice a stojím si za nimi, mám jiný názor apod.). Tam zas uvažuju nad rizikem, že nejdřív bude překvapená a vzteklá, pak by to ale taky mohla přijmout a nakonec to po mně ještě vyžadovat nebo se na mě stát závislou. Prostě já bych jí vlastně ráda tu lásku, o kterou tolik stojí, dala, ale mám strach, že když nabídnu prst, sežere mi celou ruku 
No a pak jsem se chtěla zeptat, jestli nemáte samy obavu, že to přenesete na svoje děti… jak se vám v tomhle daří? Protože já jsem dřív byla taky pasivně agresivní, než jsem se naučila v terapii normálně komunikovat a občas si uvědomím, že někým manipuluju, ale snažím se ze všech sil to reflektovat a nedělat to, případně se za to zpětně omluvím, když mi to dojde, že jsem se zachovala blbě, hlavně jde teda o manžela. A pak mám teda trochu strach i ze síly genů, aby moje dcerka něco takového nezdědila, i když já sama se snažím ze všech sil ten hrůznej řetězec přerušit…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.12.23 16:41
@pozitivnispirala
Mrzí mě, že mas takové trable, jelikož vím, o čem mluvíš.
Mám podobnou matku, jako další tady a pětiletou dcerku. Je to masakr a je to strašný.
A je to strašně dlouhý příběh. V těhotenství jsem s matkou utnula kontakt, vyvadela děsně scény, ponižovala mě. Já tou dobou už deset let z domu a ona najednou, jak když viděla příležitost, jak mne znovu dostat a ovládat. Kdo nezažil nepochopí. Asi dva měsíce jsem s ní nemluvila, potom jsem ji dala šanci a ona hned zaútočila, takže znovu jsem ji odstřihla. Malá ještě nebyla na světě a ona se mi snažila ublížit, ze všech sil. Po porodu, jsem ji zavolala že je babička…chyba chyba chyba. Brala to jako své vítězství a začala znovu pomaličku vytahovat drápky. Vydrželo to asi půl roku, pak jsme se cca 3 měsíce neviděly nebavily. Začaly jsme se vídat tak jednou za měsíc, dva měsíce. Včera u nás byla na návštěvě, chovala se tak „pekne“ že se z toho mála v noci počůrala a pak o tom v noci pořád mluvila. Ráno jsem napsala matce, co se v noci dělo,.a že bych ocenila, aby se před malou ovládala…a čeho myslíš, že jsem se dočkala? Tuna jedu a výčitek, vlastně se obhajovala, že se tak bude chovat i dál, protože je chudak a vůbec ji nezajímalo, jak té malé zbytečně ublížila. Jen já, já, já. Takže jsem to dnes už utla úplně. Už ji nedovolím ubližovat mé rodině. A může mě okolí přesvědčovat, jak chce. Myslela jsem, že nemá ráda mě, ale bude mít ráda tu malou…hahahaha.
Jasně, že na malou to přenáším, jsem na ni někdy vážně zla, děsně se s tím peru. Nejhorší je to uvědomění, když zjistíš, ze vážně chceš být zla. Manžel mě krotí a já se za to pak nesnáším a říkám si, že jsem nikdy mít dítě neměla, jelikož jsem prostě rozbitá. Malé se pak omlouvám a snažím se na sobě pracovat a víc mluvit. Jestli se mi to daří uvidíme za dvacet let 
Tuny další zloby a zlosti čekám, ale je mi to jedno. Špatná dcera jsem byla, už když jsem se narodila, takže jsem měla dost času si na to zvyknout.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.12.23 16:43
@Martina713 píše:
@My Melody Jak jsi dospěla k odpuštění? Moc se snažím, ale mám pocit, že mi to nejde a že právě mi to zbytečně bere energii atp a zbytečně se dál trápím, i když vím, že se nezmění…
„Odpustit“ není vhodný výraz. Někdy - a právě zrovna zde - se tím myslí „pustit“ ve významu pustit z mysle. Ty ale nejdřív musíš překonat bolest ze ztraceného miminka. To chce čas.
Já např. na svého tyrana, matku, vůbec nemyslím. Jako kdyby neexistovala… Přitom jsem s ním přežila víc než 50 let. (ona ještě žije a mně je nad 50) U mně to ale přišlo samo, moje mysl ji pustila sama poté, co mne vyhnaly se sestrou z domu. Ale stejně jako Ty mám jednu bolest, která nikdy nepřebolí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.12.23 16:48
@Tonka83
Správné informace o N zjistíš studiem (já to tu už psala mnohokrát, kde hledat). Díky nim zjistíš, co se jim honí hlavou a už nebudeš muset přemýšlet, jak se k nim chovat. Nebudeš mít ani výčitky, ani pochybnosti, co dělat a nedělat. Pak už ti nebudou nikdy ubližovat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.12.23 17:00
@Tonka83 Jejda, tak to je celkem čerstvý. Díky za upřímnost, to chce celkem odvahu si to přiznat, co popisuješ, o tom vnitřním zlu… ale vím, o čem mluvíš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
