Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@lllucie píše: …klucici svet mi nic neříká. On nahore asi vedel.kam ty princezny poslat
já jsem též na hony vzdálená všemu mužskému, nesnáším autíčka, stavebnice, bojování. Tak proč mám dva kluky??
Před prvním porodem jsem si neuměla představit, že bych měla mít kluka. Byla jsem nastavená na holku, dlouho jsme neměli ani jméno. A tak první dítko byl kluk. U druhého jsem věřila dlouho, že je to holka, ani jméno jsme moc neřešili a i jsem si s mimčem povídala jako s holkou. No ve 23tt jasné potvrzení že je to zase kluk. Jméno jsme nakonec našli. Mladší syn byl vždycky kouzelný jako holčička, roztomilý..teď je to ďáblík, ale pořád můj mazel. Mám k němu blíž než ke staršímu synovi, kterého samozřejmě taky miluju, ale mladší je mi blíže povahou. Když už jsem se sžívala se dvěma kloučky, tak mě myšlenka na holku úplně pustila, zorientovala jsem se v klučučím světě, a teď bych snad ani nevěděla, co s holčičkou dělat (kluci mají 3 a 5 let).
No a vesmírek mi poslal už starší holčičku, dítko mého přítele, s níž ty pubertální a holčičí věci budu zažívat taky, máme spolu hezký vztah.
Dost mě štvaly poznámky lidí, co se ptali, cože je to miminko, a že když kluk, tak zda budeme mít i třetí „TU HOLČIČKU“. Ne, děti se nedají objednat a jsem ráda za dvě zdravé krásné děti a po holčičce dávno netoužím. A už vůbec tak, abych kvůli tomu zkoušela třetí dítě.
@danyk píše:
já jsem též na hony vzdálená všemu mužskému, nesnáším autíčka, stavebnice, bojování. Tak proč mám dva kluky??
Zlobila si ![]()
Tak Jasne.ze vse je nadsázka. Kluky bych samozřejmě milovala úplně stejne…ale prostě sem si prala holky a mam je..jak ja si s dcerou uzila marianne víkend nedavno…o to bych asi s klukem prisla…no musela bych sama ![]()
Jediné, čeho se můžeš bát, že si tvoji kluci přivedou nějakou čúzu, jako ty, které se tu objevují na diskuzích a ať budeš dělat, co chceš, budeš prostě jen tchýně, kterou bude snacha nesnášet. Takže nemusíš vidět ani syna ani vnoučata.
@Anonymní píše:
Jsem pyšnou mámou dvou hošíků. jeden je školkáček a druhý ještě savec. syna jsem si opravdu moc přála, a pak jsem se modlila za princeznu. No zkrátka jak reklama na rodinu a ono prdlajs byl to druhý rarášek. Kluky bych za nic nedala ale vím že další miminko už nehrozí, manžel nechce a já už tu holčičku mít nebudu. A je mně to líto troškuMámy od kluků máte podobné pocity? Nebo mámy od dvou holek? Srovnaly jste se časem s tím, nebo ne? Myslíte že dcery mají k maminkám blíž nebo to není o pohlaví?
O kritiku nestojím, jsem realista a vím že jsou přednější věci.
Tohle je vec nazoru a osobnich pocitu. Me jsou tyto - jsem mama dvou kluku a jsem stastna. Hlavne proto, ze jsem mela dve bezproblemova tehotenstvi i porody, mam dve zdrave deti. Bez alergii a mozkovych dysfunkci, coz se dnes temer rovna zazraku. A kdyby to nahodou nekdy vypadalo na treti mimco, je mi uplne putna, jestli to bude holka nebo kluk. To je to nejmene dulezite..
Mam tri kluky, u tretiho jsem asi na 5 minut zadoufala, ze holka, ale kdyz na utz jasnej kluk, tak me to nijak netrapilo. Hlavne teda proto, ze pri tom utz se jim to nejak blbe zobrazovalo, furt nevideli ledviny a v takove chvili clovek jen trne, aby tam ty ledviny byly a byly zdrave, nejakej pinda ci kavove zrno je v tu chvili zcela vedlejsi.
Ja uz spis trnu, koho mi jednou predstavi, aby to byly nejake spravne baby, se kteryma si sednu a ktere mi obcas pujci vnoucatka
Treba budu mit sest vnucek a budu toho mit az nad hlavu ![]()
Nikdy jsem si nedokázala představit, že moje první dítě bude kluk, ale nějak podvědomě jsem to věděla a když mi oznámili pohlaví, překvapená jsem nebyla, ale musela jsem se s tím srovnat, protože jsem vždycky byla nastavená na holčičku.
Teď jsem tak šťastná, že ho mám. Je to můj milovaný rarášek a klučičí svět je zase tak rozdílný..ale on učí mě..:-)
Druhé si tedy přeju holčičku, protože si opravdu nedokážu představit, že nebudu mít dceru..ale vím, že bych se s tím srovnala a z chlapečka byla časem nadšená. Přece jen už ten jejich svět znám.
Možná někdy déle bych zkusila i třetí a pokud zase kluk, asi už bych se s tím smířila, že není dáno..
Moje ségra má tři holky a její manžel chtěl tolik kluka, myslím, že to těžce nesl, ale ona už další dítě nechce..Pro chlapa je to asi těžší, když nemá syna..
Nikdy jsem si neuměla představit, že jako první dítě budu mít dceru. Vždy mi byli bližší kluci a klučičí svět, sama jsem jako holka nesnášela růžovou, móda a oblékání šlo mimo mě, malovat se neumím dodnes. Podvědomě jsem ale věděla, že to holka bude. Po velkém utz se to jen potvrdilo, s manželem jsme byli lehce zklamaní, také si přál kluka. No a teď si samozřejmě neumím představit, že bych místo dcery měla syna
Pokud bude druhé dítě, tak bych si spíš kvůli dceři přála holku, ať má ségru. Mně by to bylo úplně jedno. Za dceru jsem hrozně ráda, snad jednou budeme mít podobně blízký vztah, jako mám já se svojí mámou. Každý se nakonec spokojí s tím, co má a je za to vděčný.
@Eva 13 píše:
Ahoj, taky jsem máma dvou synů, prvního jsem si moc přála syna a v druhým těhotenství zase holčičku, nevyšlo to, ale co se dá dělat. Kluci jsou fajn, jen mají mezi sebou 7 let rozdíl tak to moc neklape…snad se to časem srovná
Nejvíc mě to mrzí kvůli vnoučatůmale třeba to bude i tak fajn
Ahoj, jak to myslis s temi vnoucaty? Ze kdyz ma zena dceru, tak vnoucata zustanou v rodine, ale kdyz ma syny, tak vnoucata budou spise patrit rodinam snach? ![]()
Ja jsem si poprve moc prala holcicku, stradne moc a mam ji
U druheho mi to bylo jedno, ja chtela spise zase holku a manzel chtel kluka a mame kluka, takze jsou vlastne spokojeni vsichni
@Althya píše:
Ahoj, jak to myslis s temi vnoucaty? Ze kdyz ma zena dceru, tak vnoucata zustanou v rodine, ale kdyz ma syny, tak vnoucata budou spise patrit rodinam snach?
Takhle jsi to napsala dost desive ![]()
Kazdopadne ja pevne doufam, ze moje vnoucata budou rovnym dilem v obou rodinach, tak jako ted mi kluci.
Vubec si nepripoustim variantu, ze mou snachou bude nejaka ludra, ktera me necha se podivat na dite v utery a na Vanoce ![]()
/po precteni par diskusi na emimi ale vim, ze jich jsou mraky…/
@Anonymní píše:
Jsem pyšnou mámou dvou hošíků. jeden je školkáček a druhý ještě savec. syna jsem si opravdu moc přála, a pak jsem se modlila za princeznu. No zkrátka jak reklama na rodinu a ono prdlajs byl to druhý rarášek. Kluky bych za nic nedala ale vím že další miminko už nehrozí, manžel nechce a já už tu holčičku mít nebudu. A je mně to líto troškuMámy od kluků máte podobné pocity? Nebo mámy od dvou holek? Srovnaly jste se časem s tím, nebo ne? Myslíte že dcery mají k maminkám blíž nebo to není o pohlaví?
O kritiku nestojím, jsem realista a vím že jsou přednější věci.
Mám taky dva kluky a jsem hrozně ráda, že je mám. Ne, že bych nechtěla holku, ale pohlaví dětí mi bylo vždycky jedno, hlavně, že budou zdravé, veselé a spokojené. Třetí dítko možná časem bude, ale šance na holčičku je malá, u přítele v rodině jsou skoro samí kluci. Ale já klidně toho třetího kluka mít budu.
Jediný důvod, proč bych chtěla holčičku je, že hrozně ráda dělám někomu účesy, ale na to mi stačí neteř, stejně bych na to neměla čas denně.
Já mám prvního kluka a druhé jsem si přála taky kluka. Vždy se mi ten model líbil, navíc je praktické mít stejné pohlaví (oblečení, hračky, později zábava, výlety..). No, ten nahoře chtěl asi vyrovnat síly, takže máme druhou slečnu a pár měsíců mi trvalo, než jsem si na ten fakt zvykla. Takže chápu tvé rozčarování, ale hledej na tom pozitiva ![]()
Zakladatelko, naprosto tě chápu. Stokrát si můžeš opakovat, jak je nejdůležitější zdraví (což samozřejmě je), ale touha po tom mít dceru/syna je prostě něco jiného. Jestli tě to uklidní, já dceru mám, straaaašně jsem si ji přála a jsem nesmírně vděčná, že mi ji osud dopřál, ale zase je to taková tvrdohlavka umíněná a upištěná.
Čekáme druhé a tentokrát mi je to jedno (nevíme ještě, co to bude) - za sebe klidně druhou holku, manžel by chtěl ještě kluka.
Rozumím Ti, nejde o to, že by člověk chtěl jiné dítě, než to, co se mu narodilo, to by za nic na světě nevyměnil, ale o ten pocit, že to druhé už NIKDY mít nebude. Ten pocit, že mu nikdy nebude dáno něco zažít. Když jsem čekala druhé dítě (dcera, první byl syn), tak jsem si na jednu stranu nedovedla představit, že se mi narodí něco jiného, než chlapeček, protože jsem byla zvyklá milovat syna, na druhou stranu jsem se bála přesně toho pocitu, že nikdy nezažiju mít dceru. Vůbec mi to nezjednodušoval ten hrozný tlak okolí (jak kdybych to mohla ovlivnit), aby to byla dcera (první v rodině). Říkala jsem si, že snad pohlaví okolí ani neřeknu, abych neslyšela v jejich hlase to zklamání, kdyby to byl zase kluk. Nejhorší byly řeči typu: „Tak hlavně, aby to byla holčička!“ Řekněte mi, co za k*eténa tohle může vypustit z úst?
A to prosím řekla má vlastní matka!
A další šok přišel po porodu, koholiv jsem s kočárkem potkala, tak se ptal, co máme a když jsem řekla, že holčičku, tak obvyklá reakce byla: " Tak se vám to povedlo!" Jako co se nám povedlo? Narodilo se nám zdravé dítě, to se nám povedlo! Bych fakt vraždila! ![]()
Koukám, že jsem se tu pěkně rozčílila. ![]()