Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Jj jasně že to neovlivníš. Ale přeci jenom, když si víc dětí uděláš, máš větší pravděpodobnost, že alespoň jedno ty vnoučata mít bude,případně že se o tebe postará.
Hádky kvůli dědictví jsme zažili taky. Je to hnus, velebnosti, co jsou schopni lidé pro peníze a majetek udělat a říct ![]()
Mám kolem sebe v rodině jedináčky. A jsou to super děti. Nemůžu říct že jsou rozmazleni a nebo že by jim chyběli sourozenci. A hlavně můžou třeba dokázat ve vzdělání víc jelikož na to rodiče mají penízky. Holčina chce jet na měsíc na kurz angličtiny do Anglie, stojí to hromadu peněz. Pokud ale někdo má 2,3 děti a dokáže jim vzdělání umožnit ať už takový kurz nebo něco jiného tak bych si je pořídila taky 😁Z okolí vím že i taková medicína je někdy skoro sebevražedna pro finance v rodině. Ale pokud na to dítě má proč ho nepodpořit. Já vím že kdybych měla 2 a více dětí, dopřát bych to nemohla a to si vyděláváme docela slušné peníze. A platit dítěti kurzy, školy, koníčky mně nepřijde jako rozmazlenost ale nutnost. Přece každý z rodičů chce pro dítě to nejlepší a vzdělání je základ. ![]()
@lucenka píše:
Promiň, ale tohle je dost mimo. Rodiče totiž tu pozornost nedávají jen dítěti, ale i sobě navzájem, příbuzným, přátelům. Takže i jedináček si musí počkat, než někdo domluví, nejsou vždy v centru dění.
Ale nemá nikoho na úrovni sebe, o to přece jde
Když jde s rodiči do kina, může pak o tom žvatlat celou cestu domů, nemusí poslouchat nikoho dalšího. Když přijde domů ze školy, opět se rodiče ptají jen jeho, jak bylo, co celý den dělal/a. Když jde jen s mamkou na hřiště, nemusí čekat, než máma pohoupe ještě sourozence. Už chápeš? Samozřejmě že nemůže skákat do řeči rodičům, ale rodiče jsou od toho, aby poslouchali
Já to nijak neodsuzuju, jen konstatuju fakta.
Osobně proti jedináčkům nic nemám, těch v mém okolí mi bylo spíš vždy líto, protože ač milí lidi, tak prostě absencí sourozence trpěli (myšleno jako děti). Samozřejmě také nepopírám, že by mohli víc trpět se sourozencem
Ale když pozoruju naše děti, jak si pomáhají, hrají si spolu, utěšují se, ráno v posteli drží za ruku… jsem strašně vděčná, že jsme se do druhého rozhoupali
Ale jiná mamka by si třeba vzdychla, že měla mít jen to jedno, že by byl větší klid. Takže ať si má každý kolik dětí chce. Pokud je to z vlastního přesvědčení, pak by mě názory okolí nerozházely ![]()
@Bubla_Bučková píše:
No ale to píšeme my, že u nás by to tak mohlo být a že jsme to zažili v dětství a to nechcemjá tipuju, že tvůj muž má skvěle zaměstnání, máte barák atd… A nebo prostě si chtěla tu velkou rodinu a tak je to dobře. Já bych musela mít třeba holku a kluka v jednom pokojíku 12 metrů a nemohli bychom jezdit každý víkend do „fun parku“, mít dva hoverboardy, dvě lyžařské výbavy, dva náročné sporty atd. A u mě teda největší roli hraje, že bych každý den brečela, že třeba malému ODSeknu, že teď nemám čas, že by třeba zmeškal jedny vánoce, když bych byla v porodnici, že by se mlátili… Takový to, že pětiletý chce hrát člověče a dvouleták mlátí do figurek, jsem prostě hrozně lítostivá a nedovedu si to představit
nebo sem třeba jela autobusem a dvě ségry asi 15 a 7 a ty malý se blbě stálo a ta starší furt trhala její rukou a kroutila očima jakej to je obtížnej hmyz
plačka no
Však já nikoho neodsuzuju. Nemusíš si to obhajovat. Fakt si myslím, každýho věc. I když na to může mít třeba někdo jiný názor.
Já si myslím, že argument s financemi je velmi rozumný, ale samozřejmě ocud pocud. Ono pokud by druhé dítě znamenalo, že nebude na švp, kroužky, dovolenou v ČR nebo kvalitní obuv, tak to chápu. Proč to tu ale spousta lidí kritizuje je fakt, že to u většiny lidí znamená právě něco víc, to, co děti ani rodiče nutně nepotřebují a je to jen otázka prestiže.
Například nebudou moct každý rok na 3 týdny k moři, ale jen na týden obrok
a zbytek prázdnin budou děti „muset“ trávit u babičky na chatě nebo na táborech. Místo tenisu za 5tis/pololetí by děti „musely“ chodit na tanečky, fotbal nebo do sokola. Nemůžeme si každý rok kupovat nové auto/telefon. Nebudu moct chodit každý měsíc na manikúru, ke kadeřnici a na kosmetiku… Takhle bych mohla pokračovat donekonečna. Každý má holt tu hranici, co je dítěti nutné dopřát, někde jinde. A ono je to asi dobře ![]()
Mam jedno a na druhe si pripadam uz stara. Uvedomuji si vsechna rizika. Driv jsem na druhe ale nemela myslenky. Prvni 2 roky byly narocne a nedala bych to. Ted bych to dala, ale uz se zas bojim, jak se blizi 35 ![]()
@Mar__tanka1983 píše:
Tak to každopádně, každej podle sveho…ale i tak bych řekla, že si víc ženských vyslechne kritiky k jedinackovi než je třem dětem…nevím, možná je to i prostředím. Já kecy o tom, že jedno je málo, poslouchám vlastně na každým rohu
Jinak tu anonymitu sem myslela spíš ohledně důvodů, PROČ mám jen jedno, než k té skutečnosti, ŽE mám jen jedno
To by ses divila. Kecy, proč si pořizuješ tři děti, když je nezvládáš, ale přece každý dítě někdy zazlobi. A že si jich člověk neváží, co by za ně daly matky, co se jim nedaří otěhotnět. Jako bys na ně snad nesměla zvýšit hlas. Systém je celkově nastavený rodina = 2 dospělý + 2 děti a to třetí je všude doslova páté kolo u vozu. Dvě děti ještě občas někdo pohlídá, tři už bývá problém. Ale tak s tím jsme se toho šli a museli jsme s tím počítat. Já bych, asi jako každý, svoje zlatíčka nevyměnila za nic na světě ![]()
Ale zase se musím zastat maminek, co mají aspoň jedno dítě. Lepší jedno než žádný. Lidi, co se rozhodli nemít děti vůbec, ale očekávají, že až budou staří, tak se o ně naše děti postarají. A kde se ty děti vezmou, to je nezajímá. A to jsou pak často ti, co třeba vedle v diskusi nadávají, že se jim v nemocnici špatně starají o dědečka. Ale že je tam málo sestřiček a ty sestry prostě nejsou, už neřeší.
@Kačka5991 píše:
Já bych se bala mít jedináčka, je to sice hnusny uvažování, ale když se s dítětem něco stane… Je lepší mít dvě děti
Hele teď radši anonymně, kvůli rodině. Ale já jsem třeba z tohoto důvodu zamítla sterilizaci, o který jsem po čtyřicítce uvažovala. Abych nemusela zobat hormony. Protože kdybych přišla o manžela, tak bych si asi našla někoho jiného a ten by třeba chtěl ještě dítě, ale už by to nešlo. Nebo kdybychom o dítě přišli, vím na stopro, že bych chtěla jiné… Někomu to může přijít jako kalkul, ale člověk nikdy neví, co mu život napíše…
@Anonymní píše:
Hele teď radši anonymně, kvůli rodině. Ale já jsem třeba z tohoto důvodu zamítla sterilizaci, o který jsem po čtyřicítce uvažovala. Abych nemusela zobat hormony. Protože kdybych přišla o manžela, tak bych si asi našla někoho jiného a ten by třeba chtěl ještě dítě, ale už by to nešlo. Nebo kdybychom o dítě přišli, vím na stopro, že bych chtěla jiné… Někomu to může přijít jako kalkul, ale člověk nikdy neví, co mu život napíše…
A jaká myslíš, že je šance, že třeba v padesáti ještě otěhotníš? Navíc - to bys vážně udělala? Radši se vypořádám se svou bolestí, než s bolestí dítěte, které jistě bude vnímat fixaci starého rodiče a to, že je vlastně náplast na smrt sourozence. Plus bys očekávala, že tě bude na prahu dospělosti živit, starat se o tebe jakožto důchodkyni? To je teda hodně sobecký postoj.
@lucenka píše:
Promiň, ale tohle je dost mimo. Rodiče totiž tu pozornost nedávají jen dítěti, ale i sobě navzájem, příbuzným, přátelům. Takže i jedináček si musí počkat, než někdo domluví, nejsou vždy v centru dění.
To asi jak kde. Mám v okolí dva případy, kde je to jinak. Jedna holčička, jediný a poslední vnouče v rodině. Rodiče oba jedináčci, prarodiče dva z nich jedináčci. Takže v reálu 6 dospělých skáče kolem jednoho děťátka. Babičky se doslova mohou přetrhnout o pozornost. A věř mi, ta holčička toho tvrdě zneužívá. Už teď v šesti letech je prý nezvladatelná, matka se z ní hroutí. Malej diktátor.
Ten druhý případ je klučina. Má sice dva dospělý bratry, ale v podstatě taky vychovávaný jako jedináček. Babičku s dědou přes ulici, takže nic nemusí, má šest sluhů. Veškerá pozornost zaměřena opět jen na něj a vůbec tím nemyslím jen tu pozornost při hovoru dospělých.
@unuděná píše:
A jaká myslíš, že je šance, že třeba v padesáti ještě otěhotníš? Navíc - to bys vážně udělala? Radši se vypořádám se svou bolestí, než s bolestí dítěte, které jistě bude vnímat fixaci starého rodiče a to, že je vlastně náplast na smrt sourozence. Plus bys očekávala, že tě bude na prahu dospělosti živit, starat se o tebe jakožto důchodkyni? To je teda hodně sobecký postoj.
Abych to teda trošku rozvedla. Naprosto s tebou souhlasím, dítě v padesáti je nerozum. Do toho bych už fakt nešla. Můj strop byl těch čtyřicet a stihla jsem to teda do 37. Bylo to myšleno, jako mít dítě ještě teď, v těch 40 letech nebo treba 41. To už samozřejmě nechci. Aby se mě ptali, jestli jsem babička nebo matka. Navíc ty šílený rizika Down atd. Ale u mě těch důvodů proti sterilizaci bylo víc, to už nechci pitvat. ![]()
@Anonymní píše:
Abych to teda trošku rozvedla. Naprosto s tebou souhlasím, dítě v padesáti je nerozum. Do toho bych už fakt nešla. Můj strop byl těch čtyřicet a stihla jsem to teda do 37. Bylo to myšleno, jako mít dítě ještě teď, v těch 40 letech nebo treba 41. To už samozřejmě nechci. Aby se mě ptali, jestli jsem babička nebo matka. Navíc ty šílený rizika Down atd. Ale u mě těch důvodů proti sterilizaci bylo víc, to už nechci pitvat.
Aha, já právě z příspěvku pochopila, že jsi po čtyřicítce chtěla jít na sterilizaci, ale rozmyslela sis to právě kvůli zadním vrátkům pro tyhle nešťastné případy.
@unuděná píše:
Já si myslím, že argument s financemi je velmi rozumný, ale samozřejmě ocud pocud. Ono pokud by druhé dítě znamenalo, že nebude na švp, kroužky, dovolenou v ČR nebo kvalitní obuv, tak to chápu. Proč to tu ale spousta lidí kritizuje je fakt, že to u většiny lidí znamená právě něco víc, to, co děti ani rodiče nutně nepotřebují a je to jen otázka prestiže.
Například nebudou moct každý rok na 3 týdny k moři, ale jen na týden obroka zbytek prázdnin budou děti „muset“ trávit u babičky na chatě nebo na táborech. Místo tenisu za 5tis/pololetí by děti „musely“ chodit na tanečky, fotbal nebo do sokola. Nemůžeme si každý rok kupovat nové auto/telefon. Nebudu moct chodit každý měsíc na manikúru, ke kadeřnici a na kosmetiku… Takhle bych mohla pokračovat donekonečna. Každý má holt tu hranici, co je dítěti nutné dopřát, někde jinde. A ono je to asi dobře
ano každý má tu hranici jinde. Jsem ráda, že můžu klukovi dopřát třeba zrovna ten tenis, protože ho narozdíl od levnějšího fotbalu baví. A cestování je třeba pro mě taky priorita, protože si myslím, že mu to hodně pomůže do budoucna.
Jsem jedináček. Jedináčka nechci, chci více dětí. Dětství jsem měla pěkné, kamarádky, nikdy mi to nevadilo, nikdy jsem se sama necítila, sourozence jsem nechtěla, nebo o tom nepřemýšlela. Když to mezi sourozenci klape, tak je to jistě plus. Já na jedináčkovství vidím negativní jen to, že je v dospělosti člověk na staré rodiče sám. A musí to být krásné, mít toho parťáka, se kterým jsi prožíval dětství. Naopak je na houby, když vztahy neklapou a ještě se třeba sourozenci rozhádají o majetek. Ale je naprostá kravina si myslet, že co jedináček, to rozmazlený (nebo nějak divný) jedinec. Takových rozmazlenců a sobečků je a to sourozence normálně mají. Vůbec to neplatí.
No jo, tak moje dítě holt bude muset pracovat jako ředitel zeměkoule
podmínky vzdělání a ostrý lokty k tomu mít bude přece…
![]()