Psychický propad aneb nevím jak dál...

Zakladatelko, dle tvých příspěvků si myslím, že jsi inteligentní holka. Ono se tu snadno radí, co bys měla a neměla jíst. Ale já si nemůžu pomoct, nepřijde mi, že tím, co jíš, by sis natolik zhuntovala tělo, abys to dotáhla na 120 kg. Ano, jako vegetariánka/veganka určitě máš nedostatek některých minerálů apod., ale že tvoje tělo tak moc trpí, že tě dohnalo na takovou váhu? To se mi nezdá.
Já bych opravdu v první řadě vyhledala doktora, ať ti udělá všemožné testy na zjištění, co ti chybí za látky, můžeš mít klidně nějakou hormonální nerovnováhu, problémy se štítnou žlázou, co já vím… Nějaký ten specialista na výživu taky není k zahození, ale myslím, že spoustu informací si najdeš sama na netu. Ale v této fázi tvé nadváhy už je to prostě na doktorech, aby ti řekli, co je v tvém těle špatně, ať se máš pak od čeho odpíchnout.
Držím palce…

@entropy píše:
Při vší úctě, tohle se mi zdá trochu moc. Každý jsme jiný, máme jinou fyzickou i mentální kapacitu, jiné tempo. Někdo zvládne za den tunu věcí a nezhroutí se, někoho jiného by to dlouhodobě položilo. Smekám před každým, kdo jede celý den (a někdy i noc) na 120%, a stihne vše, čili tímto smekám i před Tebou, ale obecně neočekávám, že tohodle jsou schopni všichni, stejně jako ne každý člověk dokáže zaběhnout maraton. Tím nechci říci, že se nedá vylepšovat a pracovat na sobě, jen mi prostě nepřipadá ok toto srovnání používat jako argument… zvlášť u depresivních jedinců je to s výkonností nelehké.

Zakladatelka psala snad už v prvním příspěvku, že je jí 22. Sama uvádí, že sebe sama zorganizovat neumí, s tím lhaním do kapsy je to přehnané. Myslím, že tu vzala hodně kritiky a připomínek s pokorou a otevřenou myslí a učinila konkrétní první kroky k nápravě během pár dní , což se tu v diskuzích tak často nestává, a za to jí . To, že se nezařídí podle všech rad nebo s něčím nebude souhlasit, je logické. Má před sebou delší cestu a svoje myšlení a zvyky asi přes noc neotočí, ale důležité je, že začala, a doufám, že bude i pokračovat, v práci na sobě. Takže se mi zdá, že některé komentáře jsou zbytečně ostré.

Jinak souhlas, připravovat jídla den předem (zvlášť když člověk pernamentně ráno nestíhá) je určitě dobrá rada. Na druhou stranu, třeba to tak normálně dělá. Jestli má jednou do měsíce k snídani bábovku, tak se z toho nesloží, ani to nemusí znamenat, že si třeba ve většině případů jídlo nepředchystává, byť si nepřipravuje zrovna dostatečnou stravu.

@entropy píše:
No jo, ale jestli jsi tam fakt 7hodin bez jídla, tak to ber prostě (v závislosti na obsahu drinku) jako náhradu hlavního chodu. Alternativou je, že je Ti blbě… pokud ta situace, že se nemůžeš najíst nastává, jak píšeš, jen málokdy, tak tím spíše to není problém. Dále by to mohlo pomoc i v normální dny - s příjmem zeleniny - pokud máš pocit, že takhle bys jí byla schopna „sníst“ víc spolu s nějakým normálním jídlem, že bys pak neměla pocit, že jsi po dvou rajčatech přeplněná.

Nehledě na to, že ty potřebuješ celkový příjem kalorií v současnosti ZVÝŠIT, aby tělo vůbec přijalo myšlenku, že by mohlo začít hubnout… protože jestli Ti vychází maximálně kolem 6000kJ, tak se při své váze nedostaneš s příjmem kalorií ani na svůj bazální metabolismus, což je i jeden z důvodů, proč se špatně hubne (mezi další příčiny patří třeba stres, nedostatek spánku, zdravotní důvody typu ta štítná žláza atd.). Nepamatuji se, jestli jsi uváděla, kolik měříš, ale řekněme, že kdyby to bylo cca 170cm, tak za den máš mít minimální příjem cca 8500kJ - vlastně o něco více (vypočítej zde:http://www.mte.cz/…metabolismus, plus si počti zde: http://www.stobklub.cz/…xleoxx/7710/), jinak se tělo přepíná na „úsporný režim“, zpomaluje se metabolismus, šetří se tuky a je problém hubnout… Jasně, ty hodnoty jsou přibližné, a vzhledem k Tvému dlouhodobě nízkému příjmu už asi bazální metabolismus zpomalený máš dost. Přesně Ti to za úplatu změří třeba někteří výživoví poradci pomocí kalorimetrie. Překvapivě se to „léčí“ nikoliv tím, že si dál ubíráš příjem, ale že ho pozvolna zvyšuješ, tělo si zvyká, postupně přešaltuje na rychlejší spalování. Plus, a to především, pomáhá budování svalové hmoty (dostatečný příjem bílkovin plus cvičení prokládané časem na regeneraci), protože svaly spalují víc, než tuková tkáň, a samo cvičení taky (ještě pár hodin po cvičení spaluješ víc, i když už třeba jen ležíš). To tedy za předpokladu, že není problém v nějaké zdravotní komplikaci.

Doporučuji si do koktejlu vmíchat chia semínka (nejlépe namletá), jako zdroj kvalitní bílkoviny a omega 3, neboj se zapojit třeba i takové avokádo plné prospěšných tuků, v kombinaci s banánem prý dobrota Můžeš si vyrobit taky nějaké mandlové, oříškové, makové či ovesné mléko, abys to měla čím ředit (není to těžké, pohledej na netu), s vodou by to bylo asi nedobrý. Pokud nemáš žádný mixér, tak se v tyhle kritické dny vybav alespoň nějakým proteinovým drinkem v prášku.

Jako fakt, jestli je Ti zle, když takhle dlouho nejíš, tak cokoliv, co jsi ochotná a schopná zkonzumovat, je dobrá volba. Já tedy na škole, když jsem neměla čas se najíst pořádně, zobala při té minipauze (během které se ještě člověk přesouval do jiného křídla budovy apod.) pár oříšků, někdy k tomu i kousek sušeného ovoce. Vše malinké, dá se tím živit pomalu i za pochodu, a přitom to zasytí, žaludek neřve a neomdléváš z nízké hladiny cukru (pokud k tomu máš sklony).

Příspěvek upraven 25.05.16 v 04:02

Ono je fakt, že v tekutým stavu bych do sebe narvala určitě o dost zeleniny více. S tekutinami problém nemám. Piju především vodu z kohoutku a většinou mám tak 3-4 litry na den. Myslíš, že by bylo dobrý třeba jen rajče se špenátem?
No na to zvýšení.. By byl fajn ten výž. poradce. Nemáš prosím nějaký tip na někoho? Kamarádka mi sice radila jednu slečnu u které v minulosti byla, ale ta nejspíše už nefunguje. No a já co jsem našla nějaké asi 2 paní.. Ty zase chtěli strašnou raketu. Tuším, že chtěli cca 2 tis. A to za to fakt nedám. Protože nemám ani z čeho to dát.
Je pravda, že pauzičky máme taky, ale tohle byl takovej pitomej den, kdy jsem psala 2 podstatný písemky hned po sobě a já když mám takhle nervy na pochodu, tak do sebe nic nedostanu.
Jinak chia semínka mám, i když teda musím říct, že mě tahle potravina opravdu chutí neoslnila. Avokádo jsem měla snad jednou v životě a taky teda nemůžu říct, že by to byla super chutná potravina. Ale třeba hrozně moc mi chutná mango, to miluju.
A mixér mám, i když tedy čekám kdy chuděrka dodělá. Něco se v něm totiž pálí tak cítím, že se blíží jeho konec.

@entropy píše:
Ad sociální vztahy - chápu Tvou frustraci, že když už se snažíš družit, tak ostatní nemají čas, to je bohužel jedna z možností. Asi v téhle fázi není od věci začít třeba na netu, existují určitě i vědecky zaměřená diskuzní fóra (pokud zvládáš slušně angličtinu či jiný jazyk, tak je pole ještě větší), kde najdeš nadšence, které mezi svými spolužáky na VŠ postrádáš. Taky tím odpadne nějaký ten ostych z postavy atd. Přiznám se, že mi kdysi v tomhle internet hodně prospěl, získala jsem na diskuzích trochu víc sebedůvěry, poznala lidi s podobnými zájmy či podobným smyslem pro humor, a postupně se tyhle vztahy přenesly do reálného světa (srazy…), a dělalo mi pak i daleko menší problém navazovat kontakty i mimo kyberprostor.

Kromě toho mě napadá, že chodíš na cvičení jógy atd., tak se zkus porozhlédnout i tam, jestli nebude nějaká sympatická duše.
Další možností jsou výměnné pobyty (Erasmus apod., nevím, co Vaše škola nabízí), vyhledávání účastí na vědeckých projektech, brigádách atd.
Hubnoucí skupinky jsou taky určitou možností.

S bráchou - v mém případě nás dělí dokonce víc, jak 4 roky. Je fakt, že jsem byla starší, než jsi Ty, když jsme se konečně „zčuchli“ do správného sourozeneckého vztahu, předtím jsme tak nějak řešili každý to svoje. Pak jsme zjistili, že „to svoje“ můžeme řešit i dohromady, a že může být i sranda, a že není problém zajít společně na nějakou akci, udělat výlet atd.

O čem se bavit? Hej, co takhle o jeho a Tvých radostech, starostech, plánech, zážitcích, vzpomínkách z dětství. Vděčné je i pomlouvání rodičů nebo řešení partnerských problémů Nemusíte řešit zrovna kosmír (i když můžete). Tady vyprávíš o tom, co Tě trápí naprosto cizím lidem (což kolikrát bývá nejjednodušší), a máš toho hodně co na srdci. On určitě taky. Možná budeš překvapená, co se dozvíš, když se začneš zajímat o jeho život víc. Já tedy rozhodně byla 

Jak jsem psala výše, ten příjem kJ je fakt kritický, jedeš prostě v režimu hladomor. Co by Tě mělo dost zajímat, jsou psychologické důsledky.
„Psychologické důsledky diet a polohladověnívelmi systematicky popsalAncel Keysi a jeho kolegové z university v Minnesotě. Experiment spočíval ve sledování mladých zdravých mužů, kterým bylv průběhu šesti měsíců omezen příjem potravy na polovinu. Sledovaní muži ztratili průměrně polovinu původní váhy. Důsledkem omezení příjmu potravy byly poměrně dramatické psychické, fysiologické a sociální změny podobné příznakům poruch příjmu potravy. Nevyhnutelným následkem hladovění bylo zvýšení zájmu o jídlo, které ovládlo jejich konverzaci, zájmy i snění. Pozoruhodných změn dostály jejich stravovací návyky. Na konci pokusu se někteří muži dokázali loudat téměř dvě hodiny s jídlem, které předtím spořádali za několik minut. Nápadně vzrostla spotřeba soli, koření, kávy a čaje. Posedlostí mnoha z nich se staly žvýkačky. Někteří sledovaní muži uváděli pocit ztráty kontroly nad jídlem a po skončení pokusu jedli téměř nepřetržitě nebo v jakýchsi bulimických záchvatech, které následovaly silné výčitky. Jejich nenasytnost vedla k častému výskytu bolestí hlavy a zažívacích obtíží. Několik z nich v té době prodělalo období nevolnosti a zvracení. Až po 5 měsících rehabilitace se stravovací návyky pokusných osob normalizovaly. ** Kognitivní, emocionální a sociální změny v důsledku šestiměsíčního polohladovění byly velmi podobné psychickým změnám, které popisují anorektické nebo bulimické pacientky.** Někteří sledovaní muži popisovali depresivní stavy a u většiny hladovějících bylo nápadné kolísání nálady a časté výlevy zlosti. Vzrostla jejich úzkostnost a u dvou mužů se v průběhu experimentu vyvinuly poruchy psychotického rázu. V dotazníkovém vyšetření se znatelně zvýšilo skóre deprese, hysterie a hypochondrie. Původně družní muži se během experimentu uzavírali do sebe a ztráceli smysl pro humor. Některé psychické změny nezmizely hned během rehabilitace a významný vliv na ně pravděpodobně mělo až zvýšení tělesné hmotnosti. Přetrvávala zejména depresivita, popudlivost a negativismus. Tato zjištění je významné zejména proto, že řada pacientů zdůrazňuje svoje emocionální a sociální obtíže a od jejich zlepšení očekává i zlepšení chutě k jídlu a změnu jídelních návyků. Nezbytné změny jídelního a často i sociálního chování jsou však naopak spojeny s vystupňováním negativních prožitků. Přesto je nelze obejít. "S psychickými následky hladovění a polohladovění je možné se setkat nejenom u poruch příjmu potravy, ale i u jiných pacientů, kteří z různých důvodů drží dietu.“ .{color:red}"
http://www.idealni.cz/…-vyhublosti/

Komunikaci po netu moc nemusím. Teď třeba mi už začíná opět lézt krkem facebook. Nedokážu pochopit, že lidi raději dřepí doma na zadku a píší si s „kamarády“ přes ten modrý nesmysl, než aby si šli pokecat a zablbnout ven. Ale podívám se po něčem co by mě zaujalo. Nikdy jsem totiž ještě nic takového neobjevila.

Na józe pochybuji, že bych někoho našla. Ono, když jsem chodila ve škole, tak všichni se snaží, aby co nejrychleji vypadli. A teď co jsem byla v pondělí na té jiné józe.. tam pro změnu jsou ženy ve věkové kategorii 40-65 let. Takže také nic moc. Ne, že bych měla něco proti starším, ale ne každý zvládá nějaké přátelské mezigenerační rozhovory. Erasmus ten škola nabízí, ale je fakt, že moje angličtina není natolik úžasná, abych si věřila, že se domluvím v cizině. I když do budoucna tuto myšlenku nezavrhuji, protože moje psaná angličtina je celkem dobrá. Jen mluvit neumím, protože si všechno překládám doslova (když na mě někdo mluví a poté nestíhám sledovat tu pravou podstatu), ale postupně bych řekla, že se začínám zlepšovat (jen to chce čas). Brigádu mám, ale v malé kanceláři, kde jsem zalezlá a s lidmi kontakt nemám, takže to je špatné. I když teď si hledám ještě nějakou brigádu, která by vyhovovala mé křehké dušince, byla by možnost flexibilní pracovní doby a jediná pozice co by to neměla být je prodavač (to prostě dělat nechci, ani za milion). S vědeckým projektem.. jo já o tom přemýšlela, protože mi tu myšlenku nadhazoval pán co mi přednáší matematiku. Jenže problém je, že bych si téma musela komplet vymyslet sama. A od toho mě odrazují ostatní i já sebe samu. Bojím se totiž, že si prostě vymyslím něco co je nereálné pro mě s mými znalostmi a na mém stupni vzdělání zpracovat. Je pravda, že na tohle konto jsem se už začala zajímat o bakalářku. Jenže mi přijde, že spousta těch profesorů nechce ani slyšet, že se prostě o tohle zajímám už 2 roky před tím než toho bakaláře budu vůbec končit.. No lehké to není, ale příští semestr už budu mít specializaci. Tak mě to snad nasměruje k nějakým fajn lidem, kteří by mi chtěli nějaké to téma vybrat či vymyslet.
A hubnoucí skupinky máš na mysli nějaké reálné nebo třeba na facebooku?

S bráchou.. nějak nevěřím, že někdy přijde doba, kdy bychom se my 2 shodli. Je fakt, že já si myslím, že kdyby mezi námi byl rozdíl max. 2 roky, bylo by to mezi námi o mnoho jiné. Takhle mi ve 4 letech přinesli domů mimino, já se cítila tak, že se vše točí jen kolem něj a později zase kdykoliv z nás cokoliv provedl - vždy jsem byla viníkem já. Prostě nemyslím si, že to mezi námi někam povede, i když do budoucna samozřejmě nevidím. A ještě teda chci říct, že když už se začneme bavit nějak více, vždy to skončí u výčitek, že já ho jako batole vyklopila z kočárku a on má jizvu na noze a on mě zas v asi 8 letech přetáhl na písku lopatkou a rozsekl mi hlavu. Takže, takže… nevím co k tomu víc říct. Mám pocit, že v něčem jsme stejní, ale zároveň v něčem úplně odlišní.

Popravdě si nemyslím, že by to bylo jednodušší mu to vyprávět. Ono ani o rodičích se nějak nemám zájem bavit, protože tím stejně nic nevyřešíme. Můj dojem na celou situaci je stejně takový, že se měli už dávno rozvést a nezůstávat „kvůli dětem“. Ale tohle přeci nemohu nikomu sdělit..

A text, co jsi mi sem zkopírovala, je určitě zajímavý. A stránku si projedu hned jak budu mít trochu víc času. Ten mi teď bohužel nějak chybí.

@Jana525 píše:
@meluzi a neprej si vedet, co vse musim za den zvladat ja. Myslim si, ze si to nedovedes vubec predstavit

Ok asi nedovedu. Nevím jestli máš děti, tak víš, že se ti nikdo o ně nepostará. Tak stejně tak já mám zase úkoly a on ně se mi taky nikdo „nepostará“.
Sorry za blbé přirovnání dětí k úkolům, ale pro mě jsou úkoly a škola trošku takový děti. Takže asi tak.

@entropy píše:
Při vší úctě, tohle se mi zdá trochu moc. Každý jsme jiný, máme jinou fyzickou i mentální kapacitu, jiné tempo. Někdo zvládne za den tunu věcí a nezhroutí se, někoho jiného by to dlouhodobě položilo. Smekám před každým, kdo jede celý den (a někdy i noc) na 120%, a stihne vše, čili tímto smekám i před Tebou, ale obecně neočekávám, že tohodle jsou schopni všichni, stejně jako ne každý člověk dokáže zaběhnout maraton. Tím nechci říci, že se nedá vylepšovat a pracovat na sobě, jen mi prostě nepřipadá ok toto srovnání používat jako argument… zvlášť u depresivních jedinců je to s výkonností nelehké.

Zakladatelka psala snad už v prvním příspěvku, že je jí 22. Sama uvádí, že sebe sama zorganizovat neumí, s tím lhaním do kapsy je to přehnané. Myslím, že tu vzala hodně kritiky a připomínek s pokorou a otevřenou myslí a učinila konkrétní první kroky k nápravě během pár dní , což se tu v diskuzích tak často nestává, a za to jí . To, že se nezařídí podle všech rad nebo s něčím nebude souhlasit, je logické. Má před sebou delší cestu a svoje myšlení a zvyky asi přes noc neotočí, ale důležité je, že začala, a doufám, že bude i pokračovat, v práci na sobě. Takže se mi zdá, že některé komentáře jsou zbytečně ostré.

Jinak souhlas, připravovat jídla den předem (zvlášť když člověk pernamentně ráno nestíhá) je určitě dobrá rada. Na druhou stranu, třeba to tak normálně dělá. Jestli má jednou do měsíce k snídani bábovku, tak se z toho nesloží, ani to nemusí znamenat, že si třeba ve většině případů jídlo nepředchystává, byť si nepřipravuje zrovna dostatečnou stravu.

Děkuji za zastání. Také si myslím, že s tím stíháním aktivit je to indivindi. Znám lidi co fyzicky jedou od rána do večera (ti u toho nemají o čem složitém uvažovat), také znám lidi co celý den sedí od rána do večera v kanclu (a musí prostě zapojovat mozek, vytvářet dokumenty, které musí mít hlavu a patu). Ono všechno má něco. Každý je schopen jiného tempa. A ještě určitě to co daná osoba stihne je závislé i na náladě a psych. stavu. Vidím to u sebe, když mám pocit, že mi nic nejde a že jsem úplně blbá, tak sedím nad úkolem třeba 12 hodin. Kdežto, když jsem celkem v pohodě, tak mám ten úkol třeba za 6 hodin. Je to pro někoho možná zvláštní, ale je to tak. Každý má ty limity někde jinde a někdo prostě nedokáže lítat 12 hodin a nezastavit se a někdo zas nedokáže vymýšlet nějaké texty do dopisů celý den.. Prostě ať každý dělá to co mu jde a co ho baví.

Jinak jídlo se snažím chystat den předem. Zvláště vařené jídlo. Ale ano pravda jsou prostě dny, kdy nestíhám ani večer a to jsem závislá na tom, co mi udělá máma ke svačině (vždy chleba s luštěninovou nebo sojovou pomazánkou). Nebudu ze sebe dělat někoho, kdo vždy stíhá vše a vždy má vše připravené, protože tak to prostě není, ale snažím se. Dneska si třeba budu vařit hrách, ještě teda nemám tušení s čím si ho dám, ale už je namočen a hned jak přijedu od Dr. tak půjde na plotnu.