Rozvod kvůli bývalému

@Bábi Zlopočasná píše:
@eva333 ja nevravim ostat s manzelom za kazdu cenu. Ja (zrejme dost nesikovne) hovorim ze zakladatelka neriesi seba, ale syna. Nech sa jej (vam) to paci ci nie, zakladatelka sa uz nemoze rozhodovat na zaklade citov k dotycnemu chlapovi. Uz musi brat zretel na chlapca a porovnavat prinos pre seba so stratou/prinosom pre dieta. Alebo sa moze na dieta vyprdnut a pockat co zivot prinesie, vsak decko je male, zvykne si, prisposobi sa

Právě proto, že mi jde v konečném důsledku o spokojenost a štěstí mého syna, tak se nesnažím nic uspěchat a dávám tomu všemu čas a nehodlám se nijak unáhlit, ať tak nebo tak.

@Cthulhu píše:
Přesně si vyjádřila ty pocity, které mám já. Jakmile si řeknu, že bych se v budoucnu definitivně rozhodla, přesně přijde ta PANIKA, že to bude to špatné rozhodnutí, ať už bych se pak rozhodla pro manžela nebo pro „milence“.. Samozřejmě, že jsou pro mě důležité i ty příspěvky, které víceméně moralizují a holky mají určitě v mnohém pravdu, ale mnohem přínosnější jsou podobné příběhy, kde má člověk podporu v tom pochopení a sdílení „hele, koukej, já se v tom taky pěkně plácám, je to peklo“… A teď v tuhle chvíli prostě nejsem schopná ani ochotná učinit nějaké konečné rozhodnutí, prostě se s ním musím nějakou dobu stýkat, pak s ním třeba i spát (upalte mě) a pak uvidím… není to nejmorálnější řešení, ale já prostě nemůžu utnout manželství teď, dokud se ještě „nic nestalo“, nebo naopak tomu druhému říct, že už je pozdě, jsem vdaná, mám syna a tím pádem to mezi námi končí.

Zakladatelko, ty jsi skutečně nehorázná alibistka. Ono to prostě jinak nejde a musíš se s tím druhým stýkat… Tak to se holt nedá nic dělat, no. Nezlob se, ale to vážně nemáš svědomí? Není Ti manžela líto? Že má navařeno a uklizeno, to je sice báječné, ale myslím, že by spíš uvítal, kdyby z něj člověk, kterého miluje, nedělal hlupáka. Nevěra obecně není nic pěkného, ale ty Tvé plány, jak to budeš zkoušet s milencem, tam postrádám jakoukoli úctu k manželovi.

Dokud se budeš s milencem stýkat, není vůbec reálné, že se Tvoje manželství zlepší. Jak už jsem tady psala, v případě, že myslíš na jiného, nemá manžel sebemenší šanci udělat něco, co by Vašemu vztahu pomohlo. A i pokud nakonec uskutečníš tu nesmírně nefér variantu, že se budeš ještě třeba půl roku stýkat s milencem a pak se rozhodneš (možná), stejně si milence idealizovat nepřestaneš, dokud spolu nebudete řešit ty každodenní starosti. Nelze na základě takového setkávání usuzovat, jak poté budete fungovat ve vztahu, navíc s Tvým synem.

To, co bych Ti tedy poradila já, ale Tobě se to určitě líbit nebude, je nést následky svých činů a rozhodnutí. Chceš být s milencem? Fajn, buď, ale bez zbytečného dalšího obelhávání manžela. Nejsi si jistá, že je milenec ten pravý pro partnerství? Přestaň se s ním stýkat a snaž se zlepšit vztah s manželem. Ano, opravdu je to takhle jednoduché, stačí se přestat chovat tak neskonale sobecky.

Vím, že moje příspěvky jsou „moralistické“, a tudíž dle Tebe mnohem méně přínosné než ty, co vyjadřují podporu. Přesto si to nemohu odpustit, protože to, jak chladně plánuješ, že z manžela budeš ještě nějakou dobu dělat hlupáka, s tím druhým se budeš scházet a pak spát, ať si to všechno pěkně vyzkoušíš, to je pro mě skutečně nepochopitelné.

@Dujana píše:
Zakladatelko, ty jsi skutečně nehorázná alibistka. Ono to prostě jinak nejde a musíš se s tím druhým stýkat… Tak to se holt nedá nic dělat, no. Nezlob se, ale to vážně nemáš svědomí? Není Ti manžela líto? Že má navařeno a uklizeno, to je sice báječné, ale myslím, že by spíš uvítal, kdyby z něj člověk, kterého miluje, nedělal hlupáka. Nevěra obecně není nic pěkného, ale ty Tvé plány, jak to budeš zkoušet s milencem, tam postrádám jakoukoli úctu k manželovi.

Dokud se budeš s milencem stýkat, není vůbec reálné, že se Tvoje manželství zlepší. Jak už jsem tady psala, v případě, že myslíš na jiného, nemá manžel sebemenší šanci udělat něco, co by Vašemu vztahu pomohlo. A i pokud nakonec uskutečníš tu nesmírně nefér variantu, že se budeš ještě třeba půl roku stýkat s milencem a pak se rozhodneš (možná), stejně si milence idealizovat nepřestaneš, dokud spolu nebudete řešit ty každodenní starosti. Nelze na základě takového setkávání usuzovat, jak poté budete fungovat ve vztahu, navíc s Tvým synem.

To, co bych Ti tedy poradila já, ale Tobě se to určitě líbit nebude, je nést následky svých činů a rozhodnutí. Chceš být s milencem? Fajn, buď, ale bez zbytečného dalšího obelhávání manžela. Nejsi si jistá, že je milenec ten pravý pro partnerství? Přestaň se s ním stýkat a snaž se zlepšit vztah s manželem. Ano, opravdu je to takhle jednoduché, stačí se přestat chovat tak neskonale sobecky.

Vím, že moje příspěvky jsou „moralistické“, a tudíž dle Tebe mnohem méně přínosné než ty, co vyjadřují podporu. Přesto si to nemohu odpustit, protože to, jak chladně plánuješ, že z manžela budeš ještě nějakou dobu dělat hlupáka, s tím druhým se budeš scházet a pak spát, ať si to všechno pěkně vyzkoušíš, to je pro mě skutečně nepochopitelné.

Já s tebou samozřejmě v mnohém souhlasím, máš pravdu v tom, že mé chování je sobecké a alibistické. Ale přeci jen se snažím prostě vysvětlit ve svým příspěvcích, proč trochu toho času potřebuji, ale čím více reakcí zde čtu, jakýchkoli, tím víc mi to opravdu pomáhá si uvědomit jak je celá ta situace vlastně zbytečně vyhrocená. V tuhle chvíli opravdu nejsem schopná udělat konečné rozhodnutí, ale myslím si, že začíná ten rozum trochu převládat, když si srovnávám pro a proti, jak mi tu někdo radil, ten druhý (opravdu bych se zatím vyhýbala označení milenec) se mému manželovi nerovná v ničem, co se týče všech běžných vlastností potřebných k životu. Jediné, v čem je on „lepší“ jsou faktory, které se zdají být pomíjívé, jako je ta chemie, láska, vášeň, taková ta spřízněnost duší. Ale začínám asi chápat, že na tom se vztah postavit nedá, tedy ne za cenu zničení vlastně fungující rodiny.

Je asi pochopitelné, že se mi víc zamlouvají příspěvky, které vyjadřují podporu a nikoli ty, které mě moralizují, ale jsou samozřejmě potřebné všechny.

Píšeš, že můj přístup nechápeš.. Nedivím se, já si totiž myslím, že tohle může opravdu pochopit jen ten, kdo si tím, nebo něčím podobným prošel a ví, jak je to těžké.

Ještě mě napadlo vysvětlit svůj postoj na jednom příměru. Já jsem byla celý život sama, nikdy jsem nemusela na nikoho brát ohledy (rodiče, sourozenci), ale taky mi nikdo nic nedal zadarmo, v sedmnácti mě matka vyhodila těhotnou z baráku a místo dokončení školy jsem musela jít makat, abych měla co jíst. Za 15 let jsem se dokázala vypracovat, vydělávat slušné peníze a porazit psychiatrickou diagnózu. Vdaná nejsem ještě ani rok a mému synovi je půl roku. Myslím si, že moje sobecké chování, jak píšeš, nejspíš pramení z toho, že nejsem zvyklá na to, aby mé chování bylo i pro někoho jiného tak zásadní. Chápeš co tím myslím? Možná mi teprve teď začíná docházet, že prostě musím přestat myslet jen na sebe, na svoje potřeby a možná jen zidealizovanou nenaplněnou lásku a místo toho pokorně sklonit hlavu a věnovat se své rodině.

@Anonymní píše:
@Cthulhu mozna bych zkusila i navstevu psychologa, to by ti urcite take pomohlo srovnat si vse v hlave. Jak jsem psala, vas pribeh se bude jeste psat, ale urcite ne ted. Neposlouchej srdce ale rozum a zamer se na manzela a syna. Napriklad bych ti navrhla udelat neco sileneho v posteli- prekvapit sebe i jeho. S orgasmem se na vse diva uplne jinak
anonymni M.

Mno, s tím sexem je to taky těžký, patříme do komunity lidí BDSM. Jsem fetišista na latex, PVC, korzety, vysoké jehlové podpatky apod. Navíc jsem Dominantní sadista. Manžel je sub s lehkými masochistickými sklony. Ale o tom jsem tu vůbec psát nechtěla, protože pochybuji, že bych tu narazila na někoho, kdo to bude chápat. Jinak úplně klasický normální sex prostě nemáme, jak jsem psala, ten byl od porodu tak dvakrát a prostě to nebylo vůbec ono. Na klasický styk prostě nejsme, ne vždy, musíme do toho zapojit D/s a na to prostě absolutně nemám náladu a nedokážu to překousnout. A manžel, ze své pozice prostě nezačne. Mluvíme o tom, proč to nejde a tak (to nemá s tím druhým nic společného) a co s tím, ale zatím jsme se moc nikam neposunuli. Jinak ale běžný kontakt máme, takové ty každodenní pusy, doteky, objímání, spát chodíme zásadně jen společně, to je takový náš rituál… Bohužel paradoxně, do klubu, kde se tahle komunita schází chodím i dál a to mě naplňuje a baví a vzrušuje, mám tam přátele a tak. Manžel je hodně introvertní v téhle oblasti, ale když jsem ho požádala aby tam šel se mnou, že by mě to rozhodně navnadilo, tak řekl „někdy snad joo“, ale zatím nic.. (Hlídání by nebyl problém) Takže já se taky víc nepřetrhnu. ale jak jsem psala, tohle opravdu může pochopit jen někdo, kdo to má stejně, od běžného sexuálního života manželů jak to tu má asi valná většina je to na hony vzdáleno, jak po fyzické stránce, tak po té psychické.

Nemyslím si, že bych potřebovala jít k psychologovi, když už, můžu se obrátit na svojí psychiatričku, ale v tomhle případě si myslím, že bude stačit trochu času, abych si uvědomila, to 80/20, jak se tu psalo na začátku 

@Cthulhu píše:
Mno, s tím sexem je to taky těžký, patříme do komunity lidí BDSM. Jsem fetišista na latex, PVC, korzety, vysoké jehlové podpatky apod. Navíc jsem Dominantní sadista. Manžel je sub s lehkými masochistickými sklony. Ale o tom jsem tu vůbec psát nechtěla, protože pochybuji, že bych tu narazila na někoho, kdo to bude chápat. Jinak úplně klasický normální sex prostě nemáme, jak jsem psala, ten byl od porodu tak dvakrát a prostě to nebylo vůbec ono. Na klasický styk prostě nejsme, ne vždy, musíme do toho zapojit D/s a na to prostě absolutně nemám náladu a nedokážu to překousnout. A manžel, ze své pozice prostě nezačne. Mluvíme o tom, proč to nejde a tak (to nemá s tím druhým nic společného) a co s tím, ale zatím jsme se moc nikam neposunuli. Jinak ale běžný kontakt máme, takové ty každodenní pusy, doteky, objímání, spát chodíme zásadně jen společně, to je takový náš rituál… Bohužel paradoxně, do klubu, kde se tahle komunita schází chodím i dál a to mě naplňuje a baví a vzrušuje, mám tam přátele a tak. Manžel je hodně introvertní v téhle oblasti, ale když jsem ho požádala aby tam šel se mnou, že by mě to rozhodně navnadilo, tak řekl „někdy snad joo“, ale zatím nic.. (Hlídání by nebyl problém) Takže já se taky víc nepřetrhnu. ale jak jsem psala, tohle opravdu může pochopit jen někdo, kdo to má stejně, od běžného sexuálního života manželů jak to tu má asi valná většina je to na hony vzdáleno, jak po fyzické stránce, tak po té psychické.Nemyslím si, že bych potřebovala jít k psychologovi, když už, můžu se obrátit na svojí psychiatričku, ale v tomhle případě si myslím, že bude stačit trochu času, abych si uvědomila, to 80/20, jak se tu psalo na začátku

Procetl jsem diskusi a uprimne bych rad byl u Vaseho rozvodoveho soudu. Je to jako z filmu.

Urceni opatrovnictvi:

Na jedne strane zakladatelka co ma psychicke onemocneni a prodelala pokus/y o sebevrazdu „jak sama pise v jednom prispevku“ se zalibou v BDSM a dominantni sadista. S milencem a budoucim partnerem, ktery mel opletacky se soudy dve dou zemich eu"nevim jestli jako zalovany ci zalujici".

Na strane druhe podvadeny submisivni manzel.

Tezke rozhodovani.

Nezlobte se na me slecny, pani a damy, ale tohle je mazec. Zivot je nepreberna smesice mozneho, nemozneho a jeste nemoznejsiho.

A ted vazne, vizi kterou mas pred sebou je hodne utopisticka, ale neni nerealizovatelna. Treba ti opravdu vyjde, ze s ex to bude super, manzel se rad necha rozvest. Syna necha v tvoji peci. Sve rozhodnuti rozhodne ucin driv a nenechej to na pul roku ci rok, jen manzela trapis, ale zase jako sadista to mozna delas rada. Ale aby jsi se nedivila u soudu, ze manzel bude chtit syna do pece a ze submisivni byl jen kvuli tobe, aby ti udelal radost a dokazal svou lasku k tobe! Pak se muze stat scenar popsany nahore.

Jinak BDSM mi nevadi a nejsem vuci nemu zaujaty, opravdu lehci forma me bere. Jen abych nebyl obvinen ze zaujatosti.

@Cthulhu píše:
Ještě mě napadlo vysvětlit svůj postoj na jednom příměru. Já jsem byla celý život sama, nikdy jsem nemusela na nikoho brát ohledy (rodiče, sourozenci), ale taky mi nikdo nic nedal zadarmo, v sedmnácti mě matka vyhodila těhotnou z baráku a místo dokončení školy jsem musela jít makat, abych měla co jíst. Za 15 let jsem se dokázala vypracovat, vydělávat slušné peníze a porazit psychiatrickou diagnózu. Vdaná nejsem ještě ani rok a mému synovi je půl roku. Myslím si, že moje sobecké chování, jak píšeš, nejspíš pramení z toho, že nejsem zvyklá na to, aby mé chování bylo i pro někoho jiného tak zásadní. Chápeš co tím myslím? Možná mi teprve teď začíná docházet, že prostě musím přestat myslet jen na sebe, na svoje potřeby a možná jen zidealizovanou nenaplněnou lásku a místo toho pokorně sklonit hlavu a věnovat se své rodině.

Ano, myslím, že chápu, co tím myslíš, a musím říct, že oceňuji, že jsi schopna takové sebereflexe.

Nicméně, řekla bych, že v okamžiku, kdy máš manžela a syna, je skutečně nejvyšší čas přestat řešit pouze a jen své potřeby. Tím nemyslím, že nemáš žít a „pokorně sklopit hlavu“, jak píšeš, ale zkus se na to podívat z pohledu svého muže. Ty jsi od začátku veděla, že ho nemiluješ a že to není „to ono“. Přesto s ním máš dítě a vzala sis ho. To bylo Tvé rozhodnutí, za které prostě neseš následky - upřímně myslím, že nejsou až tak špatné. Žiješ se spolehlivým a milujícím mužem, který se o Tebe i syna dobře stará. Evidentně tedy občas pochybuješ, jestli toto Tvé rozhodnutí bylo správné a jestli by to s tím druhým nebylo lepší. Člověk je omylný, může dělat chybná rozhodnutí, ale přece není možné, aby se neustále vyhýbal odpovědnosti. Ty to teď chceš testovat s „milencem“, ale manžela si nechat jako ta zadní vrátka, co kdyby to neklaplo. To je opravdu hrozné, nezlob se. Buď manžela dál neobelhávej a s milencem to riskni s vědomím, že manžel už Tě pak nejspíš nebude chtít zpět, pokud by to nevyšlo, anebo to ukonči s milencem. Takhle totiž s manželem a jeho životem hraješ vcelku nepěknou hru, a to od začátku Vašeho vztahu. To je přesně to, jak sama píšeš, že nejsi zvyklá na to, aby Tvé chování bylo i pro někoho jiného tak zásadní. Ale ono už opravde je.

A ještě tedy musím podotknout, že podle toho, jak píšeš, na mě působíš jako velmi racionální osoba, proto mě vážně udivuje, že vůbec přemýšlíš o tom, že by ses snažila postavit vztah a potažmo rodinu na „rozklepaných kolenou“.

@Cthulhu píše:
Manžel byl samozřejmě sub už předtím, nejde jen o nějaké postelové hrátky, kterými si jiní zpestřují svůj život. a navíc to není typ chlapa, který by něco takového dělal jen kvůli mně.

Toto som tvrdila o byvalom. A ejhla, ked som sa vydavala za manzela, zrazu moj nerozhodny byvaly bez odvahy prekonal sam seba a skoncilo to tak, ze sme sa uz 7 rokov nevideli. Neverim mu totiz. Urobil par veci ktorych nikdy predtym nebol schopny…