Rozvod kvůli bývalému

ROZHOVOR S MANŽELEM

Jak jsem psala výše, znovu jsem tedy mluvila s manželem o tom, jak se cítím a že nejsem úplně šťastná. „Statečně“ jsem k tomu dodala i obavu, že ho nemiluji tolik, kolik bych měla, asi… O tom druhém jsem se zatím nezmínila, teď řeším jen vztah mezi námi.

Jeho reakce byla poměrně překvapivá a přijde mi i logická, tvrdí, že než se narodil syn, bylo všechno ok a že teď prostě tím, jak mu dávám všechnu svou lásku, už na něj tolik nezbývá. To mě třeba vůbec nenapadlo a myslím si, že na tom určitě něco je. dále řekl, že cítí, že se sami sobě poslední dobu moc nevěnujeme, že spolu nemluvíme, tolik se netulíme a vůbec, že ten společně strávený čas je, že oba sedíme u svých počítačů a k tomu hraje televize. Myslí si, že se nám prostě neděje nic neobvyklého a že tímhle prochází určitě více párů, po narození dítěte. a že to vše je spojené i s tím chybějícím sexem, on je unavený, já taky, navíc když spolu trávíme tak málo času, ačkoli sedíme kousek od sebe, pak pochopitelně není ani chuť na sex.

zatím jsme se shodli na následujícím postupu - že si prostě budeme v týdnu vyhrazovat večery jen pro nás, vypneme televizi, počítače a budeme se věnovat jeden druhému, hrát hry, povídat si a tak.. Že konečně dotáhneme hledání chůvy do konce a občas si někam vyrazíme jen sami, bez syna. (My chodíme ven celkem často, na zahrádku, o víkendech na výlety, věnujeme se geocachingu, ale vždycky jsme tři) Takže zajdeme do kina, divadla, na večeři a tak. V půlce září jedeme na tu dovolenou, tak ta že by nám taky pomohla pomoci a pak se uvidí, jestli se vrátí láska a chuť na sex. On nemá pochyby, že mě miluje, ale už také cítí, že to není úplně ono, že si nejsme tak blízko jako dřív.

Po tomhle rozhovoru mě napadlo, že prostě možná si ty city k tomu druhému jen vyvolávám sama v sobě, protože mi to prostě chybí, vždyť se bráním i tomu sblížení se, bráním se tomu, aby byl mým milencem, tak to možná dělám podvědomě proto, že to možná ani nechci, jen mi chybí ta „megaláska“… to by bylo asi to nejlepší zjištění, protože se dá lehce vyřešit tím, že se jen budeme s manželem víc věnovat sami sobě..

Co se týče toho druhého, ještě jsem s ním nemluvila, ale protože komunikujeme převážně přes Skype, napsala jsem mu dnes odpoledne, ještě před rozhovorem s mužem, takovou delší zprávu, jak se cítím, že tahle situace mezi námi mě trápí, že jsem zmatená a že i když vím, co cítí, nevím co chce a co od naší komunikace čeká a co by vůbec tak nějak chtěl. Teď, ne za pár měsíců nebo let. Podle toho co odpoví budu řešit co s tím dál, zda v sobě pak třeba najdu sílu s ním definitivně ukončit styky, což je ale těžké, protože jak už jsem psala, jsme kolegové, sice jsem na rodičovské dovolené, ale chodím do práce za kolegy „na kafe“, na firemní akce a jednou se do té práce vrátím.. Ale to už to snad bude všechno dávno vyřešené. Pokud nepřijde s opravdu něčím, „z čeho si sednu na zadek“ a napíše mi jen něco ve stylu „Miluji tě, ale v tuhle chvíli ti nemám co nabídnout“ nebo „pořád se bojím, že by nám to neklapalo a potřebuji získat nějakou jistotu až časem“, pak sice chápu co by tím myslel a já to vnímám stejně, dělám teď přeci to samé, ale už budu vědět, že to prostě nemá cenu hnát někam dál.. a z čeho bych si sedla na zadek? Sama nevím, možná podvědomě tuším, že nic takového nenapíše a jen bude chodit kolem horké kaše a bude chtít prostě vyčkávat, stejně jako jsem chtěla já. Určitě se s ním ještě sejdu a budu s ním chtít mluvit o tom, co mezi námi je, co mezi námi skutečně je a co si třeba jen idealizujeme tím, že je ta láska taková nenaplněná…

Dává to smysl?