Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Společná domácnost
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
3.12.11 17:01
Téda já ti neporadím,jen chápu,že to musí být šílený.a klobouk dolů,že to tak zvládáš.Dje to těžký,já osobně vím,že bych tohle nedala.a dřív nebo později by to můj vztah rozbilo a já odešla.Přeju ti at to nějak vyřešíte k tvé spokojenosti 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.12.11 17:14
To je strašné, nemáš tam svůj domov a vlastně si ani nemůžeš ani na nic konkrétního stežovat, když jsou celkem hodní.
Když nemáte celkem pochopitelně peníze(pro příště radím zatvrdit se, já jsem hodně nekonfliktní, radši ustoupím, ale vlastní peníze bych nedala, nepředpokládám, že ti je partner ukradl), tak musíš prostě nasadit hroší kůži a být ještě horší citový vyděrač než oni.
Například by ses mohla před nimi rozbrečet, kdykoli uvidíš někde kočku a podobné chuťovky.
Obávám se, že nějaký normální a poctivý přístup tady nebude fungovat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.12.11 17:16
Ahoj.. tak to tě lituji.. Asi tato věta ti nic nepomůže, ale asi byla chyba v tom, že jsi přistoupila na to tam bydlet - myslím když si už otěhotněla a měli jste kupovat ten byt..
Měla si se s manželem domluvit, že odejdete aspoň vy.. Proč to vlastně nekoupily jenom babička a rodiče dohromady???A vy zbytek pěnež nebo co jste vrazili do tohoto společného jste mohli mít na své i malé…
Bohužel si myslím, že manžel je mamanek.. nechci se ho dotknout,a le myslím, že málokterý muž by souhlasil bydlet s rodiči a ještě s babičkou… Možná mu to tak vyhovuje- vyhovovalo, nevím…
Neporadím, ale myslím si, že dvě ženské v domácnosti nedělají dobrotu natož tři a to sis měla nějak promyslet dopředu, teď asi už nic nezmůžeš 
..
Takže rada žádná no 
jen mít pevné nervy
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.12.11 17:16
To je fakt příšerná situace a asi není rada,jak z ní ven. Já bych si asi postavila hlavu, že půjdu třeba do podnájmu, ale hlavně mimo dosah rodiny, s tím, že v budoucnu (hnusně řečeno- po smrti všech, nebo skoro všech příbuzných) se do bytu vrátíme. Samozřejmě záleží na tom, zda by to bylo únosné finančně, přičemž bych předpokládala, že režii společného bytu pokryjí babička a tchánovic. Je všeobecně známo a logické, že soužití více generací není správné, to by potvrdil každý psycholog, zvlášť v takovéto situaci, kdy jednotlivé domácnosti nejde ani trochu oddělit. A ty jsi v tom největší chudák, protože jsi „cizí“- myšleno ne pokrevní. Ale já osobně bych nechtěla bydlet ani s vlastní mámou, a to s ní mám normální vztah.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.12.11 17:18
Dovolují dispozice bytu přifařit nějak k vašim pokojům sociálku, jen záchod a sprcháč a do jednoho z pokojů malý kuchyňský kout? Pokud jo, tak bych domácnosti oddělila takto. Pokud ne, počkala bych, až budu chodit do práce a vydělávat, pak bych v dostupné vzdálenosti pronajakla byt a v klidu odešla, muž by se musel rozhodnout sám.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.12.11 17:27
Je to stav žáby, kterou uvaří. Která zezačátku neví, že se vaří voda, a když už, tak nemá únikovou cestu. Ale chápu tě. Není to legrace. Je to na palici. A není kam.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.12.11 17:41
Já myslím, že si sama odpovídáš. Vzepřít se nedokážeš, oni si zvykli, že to neděláš, a oni nejsou nakloněni jakkoli vycházet vstříc tvým názorům a tužbám. Takže je to bezvýchodná situace, nejlepší návrh podle mého dala Gladys, ale když jim vadily úchytky na skříňky, tak oddělovat dvě bytové jednotky a upravovat byt nejspíš určitě nepřijmou.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
3.12.11 17:43
Jojo, vím, že jsem měla stát za svým hned, ale jak tu některé říkáte… nechtěla jsem se vzepřít hned na začátku, měla jsem radost, že má skvělé rodiče, kteří mě berou a pomáhají nám a vůbec jsem netušila do čeho jdu. Až před časem jsem pochopila, že to dělají i dost ze sobeckých důvodů, ale stejně jsem jim i tak vděčná.
Byt je naneštěstí naprosto debilně navržen (stará zástavba v centru Prahy), takže dlouhá chodba a z ní jednotlivé místnosti, takže se nic nijak moc v rámci jednoho bytu už řešit nedá. Nemluvě o tom, že i to vydupání jedné místnosti navíc mě stálo tolik sil a výčitek od ostatních, že už bych do toho ani nešla. Všichni jsou teď toho názoru, že pro nás dělají první poslední a máme být mnohem více vděční než jsme teď.
Kdybych se jakkoliv vzepřela, tak se určitě nesetkám s pochopením. Jediný u koho mám oporu je sestra muže (není to manžel, jen muž 
), která občas zajde na návštěvu a po hodince či dvou při odchodu mi šeptá, že toho má zrova tak dost zase na měsíc či dva a že nechápe jak tam můžu vydržet.
Děkuju moc za pochopení a za rady… dost to teď řeším i s mužem doma a dle jeho názoru jsem přemrštěně reagující hysterka, tak mě uklidňuje, že má někdo podobný názor jako já.
- Citovat
- Upravit
3.12.11 17:53
Chlap chce mít svůj klídek, to je jasný. On nemá žádnou „svoji“ či „jejich“ domácnost, je mu fuk, na jakým sporáku se oběd vaří.
Já jsem hodně cimprlich na svoje soukromí, takže pro mě by byla volba jasná. Neudělala bych žádný podraz, že bych na tajňačku vše připravila, a pak se zdejchla, ale otevřeně bych si odkládala peníze „na potom“, pozjišťovala si, v jakých cenových relacích se pohybují nájmy bytů v okolí, udělala si rezervu, abych byla schopná složit zálohu za pronájem (bývají to až 3 nájmy). A pak bych velice opatrně určila datum , kdy se odstěhuju, našla ten byt. Oni budou všichni řvát samozřejmě. No ať se zase kroutí někdo jiný než ty. Muži bych vysvětlila, že ho miluji, ale takto nejsem schopná žít, že byt pronajímám v blízkosti proto, aby mohl být v denním kontaktu s rodinou, aby je viděli děti, které jsou určitě zvyklé.
Něco takového je obrovské rozhodnutí, ale aspoň budeš mít nějaké světlo na konci tunelu, budeš mít v nějakém dohledném horizontu na co se těšit. Takto žiješ bez vyhlídek na zlepšení a postupně si anjdeš viníka ve svém muži, budeš mu celou situaci vyčítat. A zkazí se tím život vám oběma.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.12.11 17:56
souhlas 
Gladys píše:
Chlap chce mít svůj klídek, to je jasný. On nemá žádnou „svoji“ či „jejich“ domácnost, je mu fuk, na jakým sporáku se oběd vaří.
Já jsem hodně cimprlich na svoje soukromí, takže pro mě by byla volba jasná. Neudělala bych žádný podraz, že bych na tajňačku vše připravila, a pak se zdejchla, ale otevřeně bych si odkládala peníze „na potom“, pozjišťovala si, v jakých cenových relacích se pohybují nájmy bytů v okolí, udělala si rezervu, abych byla schopná složit zálohu za pronájem (bývají to až 3 nájmy). A pak bych velice opatrně určila datum , kdy se odstěhuju, našla ten byt. Oni budou všichni řvát samozřejmě. No ať se zase kroutí někdo jiný než ty. Muži bych vysvětlila, že ho miluji, ale takto nejsem schopná žít, že byt pronajímám v blízkosti proto, aby mohl být v denním kontaktu s rodinou, aby je viděli děti, které jsou určitě zvyklé.
Něco takového je obrovské rozhodnutí, ale aspoň budeš mít nějaké světlo na konci tunelu, budeš mít v nějakém dohledném horizontu na co se těšit. Takto žiješ bez vyhlídek na zlepšení a postupně si anjdeš viníka ve svém muži, budeš mu celou situaci vyčítat. A zkazí se tím život vám oběma.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
3.12.11 18:06
Asi pravda, díky moc Gladys. Vím, že bych to měla udělat a chci to udělat, ale mám hrozný strach, jsem na tohle bačkora 
Ty peníze jsou pro mě obrovský problém, sama nemám téměř nic, vše jsem dala do tohohle bytu :/
- Citovat
- Upravit
3.12.11 18:15
Budeš muset počkat, až budeš mít obě děti ve školce a svůj vlastní příjem. Moje maminka žila v obdobném uspořádání, tedy ne celoročně, ale ji zase můj táta se mnou jako mrňavou odvezl k svojí mámě na chalupu na pidi vesničku a tam ji nechal a sám dělal v Praze a jezdil na víkendy. Hrozně moc to narušilo jejich vztah, jeden čas se pak v mámě něco zlomilo a dělala tátovi, ale i sobě, mě, ze života peklo. Kdyby se byla vzepřela, nemuselo to zajít tak daleko.
Nestojí za to se snažit to nějak přežít a morbidně čekat na smrt babičky, tchánovců… Až se to srovná, tak budete mít zase fajn vztah, ale budete mít kam utýct.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.12.11 18:46
dokud nebudeš mít zase svůj příjem nic neuděláš. Pak bych si přesně jak píše Gladys schovávala peníze na podnájem.
Já bych to nevydržela ani s našima, natož tak s babičkou a tchýní…
Mít tak velký byt v centru Prahy musí být super, ale je to zlatá klec. 
Snad své děti vychovám samostatnosti a nebudu na nich tak závislá… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.12.11 18:56
Gladys píše:
Chlap chce mít svůj klídek, to je jasný. On nemá žádnou „svoji“ či „jejich“ domácnost, je mu fuk, na jakým sporáku se oběd vaří.
Já jsem hodně cimprlich na svoje soukromí, takže pro mě by byla volba jasná. Neudělala bych žádný podraz, že bych na tajňačku vše připravila, a pak se zdejchla, ale otevřeně bych si odkládala peníze „na potom“, pozjišťovala si, v jakých cenových relacích se pohybují nájmy bytů v okolí, udělala si rezervu, abych byla schopná složit zálohu za pronájem (bývají to až 3 nájmy). A pak bych velice opatrně určila datum , kdy se odstěhuju, našla ten byt. Oni budou všichni řvát samozřejmě. No ať se zase kroutí někdo jiný než ty. Muži bych vysvětlila, že ho miluji, ale takto nejsem schopná žít, že byt pronajímám v blízkosti proto, aby mohl být v denním kontaktu s rodinou, aby je viděli děti, které jsou určitě zvyklé.
Něco takového je obrovské rozhodnutí, ale aspoň budeš mít nějaké světlo na konci tunelu, budeš mít v nějakém dohledném horizontu na co se těšit. Takto žiješ bez vyhlídek na zlepšení a postupně si anjdeš viníka ve svém muži, budeš mu celou situaci vyčítat. A zkazí se tím život vám oběma.
Gladys to napsala fakt pekne. Tohle reseni bude chtit hodne trpelivosti, ale nedovedu si predstavit lepsi. Vcetne toho svetla na konci tunelu, ktere ti doda silu to zatim vydrzet. Jen nesmis na konci couvnout. Budu ti drzet palce, ja sama bych se zblaznila pravdepodobne s kymkoliv trvale v nasi domacnosti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Spousta z vás mě asi pozná, ale přece jen zadávám raději jako anonym, nemluví se mi o tom všem lehce a ráda bych napsala opravdu vše jak to cítím.
Když jsem poznala muže a otce mých dětí, byla jsem s někým jiným, ale hned jsem věděla, že on je ten pravý. Po celkem krátké známosti jsem se ho zeptala, zda nechce bydlet u mě, ale druhý den řekl, že se ptal doma, ale babička mu to zatrhla (bylo mu 29). Bydleli tenkrát ve velikém bytě on, rodiče a babička, jeho sestra, která si nikdy nenechala moc s..t na hlavu tak jako on se odstěhovala hned jak to šlo. Pomyslela jsem si, že je to sice divné, ale co už, však já ho změním, že. Takže jsme spolu chvilku bydleli v jeho miniaturním pokojíčku u rodičů (veliký byt 6+1). Jsem hodně nekonfliktní, takže žádné problémy nebyly a my se časem přesunuli do většího pokoje a já otěhotněla. Muž souhlasil (sice neochotně, ale souhlasil), že si najdeme své bydlení. Navštívili jsme nespočet bytů i domečků, ale nic mu nevyhovovalo, neměli totiž nikde přesnou kopii jejich bytu. Takže první dítko se narodilo a my bydleli stále ještě v té jedné místnosti. A pak přišla zpráva o tom, že se bude byt prodávat a my ho buď koupíme nebo opustíme. Já nadšená z vidiny konečného odchodu, ovšem ani tentokrát to nevyšlo. Babička řekla, že jinam nejde, že se tady narodila a tady i zemře. Rodiče také odmítli opustit byt a aniž by se mnou někdo jednal nebo se jen zeptal na názor, tak se domluvili, že byt koupí muž, oni mu na to přidají a budeme tu spokojeně bydlet všichni. Na oplátku za to, nám přidali místnost, protože jsem podruhé otěhotněla. Rodiče šli mezitím do důchodu a léto tráví na chalupě (díkybohu za to). A tak tu jsme takhle pořád a naděje na změnu je mizivá. Jenže já jsem z toho čím dál tím víc na nervy a mám pocit, že už to dlouho nevydržím.
Soužití jako takové je značně bezproblémové, alespoň navenek. Já se opravdu nehádám a ani neprosazuji své názory, vedení domácnosti nechávám na nich, protože tak to bylo a oni nejeví žádné známky toho, že by stáli o změnu. Zkusila jsem se jednou jedinkrát vzepřít a to byla taková blbost jako jsou úchytky ke skříňkám v kuchyni. Nelíbily se mi, tak jsem koupila jiné a dala je tam. Scéna jak blázen, babička omdlívala, matka plakala, otec je odšroubovával jak kdyby byly výbušné nebo nevím. Máme to tak, že se střídáme ve vaření (mužův tatínek moc rád vaří, takže ob den se střídáme), peníze na domácnost máme společné, ale já z nich beru opravdu jen miminálně, vždy když něco vezmu, tak je s tím nějaký problém, takže to raději platím ze svého, aby byl klid. Děti nehlídají, maximálně tak jednou za měsíc dvě hoďky, když jdu k lékaři nebo jednou za čas (cca jednou za půl roku) večer, když jdeme do kina. Občas mi babička počká u dcery když jdu vyzvednout syna ze školky. Jinak jsou hrozně moc hodní, na tatínka je potřeba si trochu zvykat, je to cholerik, ale obecně mi vycházejí ve všem vstříc, i když se někdy ksichtí. Něž jsme měli auto, tak mě vozili kam bylo potřeba atd.
Jenže jim vadí, když děti brečí nebo se vztekají, takže než abych to poslouchala, tak prostě dělám maximum pro to, abych udržela děti v tichosti, což je velmi náročné. Také musím brát ve všem ohledy, nemohu si jít nic uvařit co bych chtěla a kdy bych chtěla, vše vyžaduje konzultaci a plánování.
Nedávno jsem měla možnost velmi levně získat výstavní kočičku po které toužím snad od svých patnácti let, už jsem měla vše připravené a domluvené, ale babička najednou přišla s tím, že si to rozmyslela, že by se jí kočka pletla pod nohy a že jí nechce. A přes to nejel vlak. Tenkrát jsem si i dupla, že kočka bude, jenže babička začala brečet a že už tady dlouho nebude, že jí přivodím smrt, že neberu vůbec ohledy a co chudák muž a děti, že je chci zabít atd. klasické citové vydírání. Takže jsem to obrečela a ustoupila. Jako ve všem. Nakonec jsem jí ještě koupila bonboniéru a omlouvala se, že mě taková blbost jako mít kočku vůbec napadla a stejně se se mnou ještě týden nebavila.
Vím, že mi řeknete, že nemám ustupovat, jenže nevidím jinou možnost. Není možné, že bychom se odstěhovali, veškeré peníze (nakonec i moje) jsme dali do toho bytu (když jsme ho kupovali, tak jsem si ještě myslela, že se prodá a koupíme dva nebo tři menší, proto jsem do toho šla) a evidentně tu s nimi budu ještě dlouhé roky, takže nechci být v hádkách. Jenže vidina toho, že celé ty roky, kdy bych si mohla uspořádávát svou domácnost a věnovat se dětem trávím tak, že sedím v koutě a přemýšlím jestli mám riskovat cestu na záchod, jestli někoho potkám nebo ne, to mě fakt užírá. Jsem nervózní a nešŤastná a vybíjím si to na muži a na dětech.
Muže miluju, pomáhá mi s dětma, i když se občas ofrňuje, ale děti i mě miluje taky, nechci ho opouštět, ale musím říct, že nad tím občas i uvažuju. Když mu řeknu, jestli si uvědomuje, že nám tohle soužití rozbíjí vztah, tak řekne, že uvědomuje, ale že neví co s tím dělat, což je pravda. A že babičku prostě nemůžeme nutit aby šla jinam.
Nejhorší pro mě je vědomí, že i když jednou babička pak už nebude, že tu budou rodiče, kteří jsou to samé v bledě modrém a bude to naprosto stejné a prostě tu uvíznu do konce života, už teď je mi to jasné.
Nenapadá vás co s tím?
Šup do toho, řešte mé problémy 