Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
No páni, tak se dívám na diskusi a vidím, že už zazněl od partnera zakladatelky požadavek na to, aby měli děti v domě prarodičů, ne ve svým, protože… (hromada výmluv). Tak toto by pro mě bylo safra varování, protože jakmile se tam zařídí s dětmi, tak už je jasný, že neodejdou nikdy. A ty důvody budou naskakovat - zařídili jsme tu dětem pokojíček (pokojíčky), děti tady mají kamarády, školku, školu, babičku s dědečkem ve vedlejší vesnici, to by přece byl nerozum teď odcházet někam jinam, počkejme, až vyrostou ![]()
Zakladatelko, opravdu buď opatrná. Pokud to chceš zkusit (společné bydlení u prarodičů), tak to fakt ber jenom jako zkoušku. Jasně se domluv, že tam budeš jen tak a tak dlouho a pak se stěhuješ bez ohledu na to, co udělá partner. A rozhodně si dávej pozor, abys během té doby neotěhotněla, jinak přijdeš o tu možnost odtam zmizet, kdyby to neklapalo. Zjisti, jak bys to měla, kdybys byla na hypotéku sama a drž si otevřený vrátka i k této možnosti.
Sžívat se na neutrální půdě. Tj. pronájem bytečku/malého domečku. A na neutrálním území, pochopila jsem, že autorce je to i jedno kde, ale v Brně je spokojená. Nejsem pro se stěhovat do území muže, pokud k tomu nejsou vážné důvody- job, bydliště hl.resp. větší město.
Vícegenerační bydlení s rodiči/prarodiči vůbec nebrat. A stěhovat se za mamánkem už vůbec ne. Vždyť ten kluk v životě nebydlel sám! Není zvyklý ani naplánovat nákupy, doplnit čistící prostředky, domácí práce, atd. Dopadá to tak, že servis přejde z matky na ženu…A finanční toky se bude učit za pochodu. Osobně preferuji chlapa, nikoliv chlapce. Tohle je maman, tesknící po svém rodišti. Žena musí být ve značné nevýhodě, aby tohle vzala za vděk. Autorko, nemáš to zapotřebí. Teď jsi dostudovala, jsi v Brně…soustřeď se na svůj nástup do práce, žij, poznej i jiné lidi. A najdi si Muže!
Dočetla jsme diskuzi a holka kam jsi dala rozum? Vždyť ten chlap je úplně nepoužitelný pro život. Vezmi rozum do hrsti a pošli ho někam.
@JenniferLawrence píše: Více
Kde jsi vlastně vzala takové informace, kdo Ti to řekl? Chlapec nebo oba strýcové?
Napíšu ti svou zkušenost. Bytovka, zcela oddělené byty, byť tedy naproti sobě. Společná byla doslova jen ta společná chodba. První rok v pohodě, postupně se situace zhoršovala. Začali hlídat, jestli s dětmi trávím dost času venku, jestli s nimi naopak nejsem venku příliš často a dlouho. Hlídali, zda vycházíme včas do školy a sousedi jim hlásili, kudy jsme přesně šli. Hlídali, jestli dost často peru, kdy vařím, atd. S dětmi se nedalo vyjít ven bez toho, aby některý z nich nevylezl z bytu a nezačal mudrovat. Hlídali, jak často zvýším na děti hlas a jak často mi pláče mimino.
@Velryba černá píše: Více
to mi hodilo vzpomínku na to, co říkala má matka, už jsem tu psala, že začala žít v 61 letech, když tchánovci umřeli,
ona zase nesměla prát, tchýně jí říkala, že sousedka Nováková jí říkala, že mladá nějak často pere, takže tcháni a manžel pracovali na zahradě, matka pustila pračku a hlídala za oknem, když se šel tchán vyčurat nebo napít domů, tak okamžitě pračku vypnula a zase zapnula, až zase odešel ven
![]()
no s dnešními pračkami, které začnou celý cyklus nanovo, by prala týden, ale Tatramatka pokračovala tam, kde se skončilo
@Velryba černá píše: Více
A jak to dopadlo, odstehovali jste se, nebo zemreli nasilnou smrti? ![]()
@stinga to jsem třeba vytřela sanytolem a tchán začal, co to jde od nás za hrozný smrad, že jsme prasata, apod. Prostě vyloženě monitoring všeho, verbální agrese, všechno blbě. Tchyně nebyla líná ráno vyrazit na kole, čekat někde na trase do školy a stopovat, zda jdeme včas.
@stinga píše: Více
A na suseni pradla mela schovku? Fakt horor…
@Gerbera001 píše: Více
@Velryba černá píše: Více
A jak dlouho trvalo manzelovi, nez uznal, ze jeho rodice vas obtezuji, a zacal uvazovat o stehovani?
@Gerbera001 asi šest let. Fakt žádná p®del.
Přitom třeba to uřvané mimino mělo prostě separačku jako svině a řvalo kdykoli jsem ho položila. Dala jsem ho v autosedačce doprostřed obýváku a rychle okolo vytírala, ta holka řvala celou dobu. A pak kecy, co jí dělám, proč furt brečí, atd. Vtipné bylo, jak velmi brzy nacucla všudypřítomnou atmosféru a pak odmítala být doma. Doslova se doplácala ke dveřím a tak dlouho do nich třískala a ječela, dokud jsem ji nesbalila a na většinu dne s ní nevypadla. Jen co odpoledne zavětřila, že se vracíme domů, začala fňukat.