Moje tělo bylo na dítě připravené dávno předtím, než byl připravený můj život. Neměla jsem dokončenou školu, stabilní zázemí ani muže, se kterým bych chtěla založit rodinu. Ženám se dnes vyčítá, že mateřství příliš odkládají a spoléhají na moderní medicínu. Jenže kdy přesně mají dítě stihnout, když se biologicky ideální věk stále častěji nepotkává s dobou, kdy mají kde bydlet, z čeho žít a s kým dítě vychovávat?
České ženy rodí stále později. V roce 2025 dosáhl průměrný věk ženy při porodu 30,6 roku, u prvorodiček se přiblížil 29,2 roku. Ve stejném roce se u nás narodilo jen 77 636 dětí, nejméně v historii statistického zjišťování, a úhrnná plodnost klesla na 1,28 dítěte na jednu ženu. To jsou čísla, která přirozeně vyvolávají otázky.
Proč ženy čekají? Neuvědomují si zdravotní rizika? Spoléhají příliš na moderní medicínu, protože udělat dítě se dneska dá tzv. raz-dva v ordinaci? Máme prenatální testy, vypočítáme nemožné, umíme uměle oplodnit ženu na x způsobů, dotáhli jsme to k dokonalosti. Zamrazíme vajíčka v nejlepší kvalitě a použijeme je těsně před důchodem… Případně za odkládání mateřství může antikoncepce, emancipace, kariéra, drahé bydlení nebo příliš vysoké nároky na partnera?
Nebo prostě… Co za to vlastně může?
Z pohledu někoho, kdo už má rozmnožování za sebou a s trochou nadsázky vyhlíží spíše klidné stáří, ideálně bez nutnosti hlídat vnoučata, se mi příčiny těžko hodnotí. Osobně jsem totiž mateřství také odkládala.
Tedy… odkládala.
Dá se tomu tak vůbec říkat?
Moje tělo bylo připravené. Můj život rozhodně ne.
Z biologického hlediska má žena nejvyšší plodnost přibližně od konce dospívání do konce dvacátých let. Kolem třicítky začíná plodnost postupně klesat a po pětatřicátém roce se tento pokles zpravidla zrychluje.
Dnes už také víme, že s vyšším věkem rostou některá rizika spojená s těhotenstvím, například pravděpodobnost chromozomálních odchylek nebo některých těhotenských komplikací. Mateřství ve vyšším věku má své výhody i nevýhody. Nejde však o žádný ostrý předěl, po kterém by se tělo ženy ze dne na den proměnilo v biologickou poušť.
Jenže jaká byla moje realita? Která je možná podobná (až totožná) realitě dalších mladých žen?
V nejlepším věku na vysoké
Muže, kterého bych si dokázala představit jako plnohodnotného otce svého dítěte, jsem v tom nejlepším plodném věku neměla. A když se na své tehdejší krátké známosti podívám zpětně, vůbec si nedokážu představit, že by mě některý z těch mužů „zbouchnul“. Jinak se to snad ani říct nedá. Moje děloha by možná zajásala. Biologické hodiny by se spokojeně zastavily a odškrtly si splněný úkol. Pravděpodobně bych měla více energie na miminko, batole i předškoláka než o deset let později.
Co bych ale měla dál?
- Možná bych školu nakonec dokončila. Možná také ne. V šuplíku by mi mohl zůstat papír potvrzující dva, tři nebo čtyři absolvované semestry Jihočeské univerzity. Hezká památka. Mohla bych si ho zarámovat. Případně bych si s ním mohla vytapetovat malou část pokoje.
- Dost možná bych se stala svobodnou matkou.
- Anebo bych dítě měla s mužem, se kterým bych se o pár let později rozešla. Samozřejmě, ani dlouhodobý vztah a pečlivě naplánované těhotenství nejsou zárukou rodinného štěstí. Žádný vztah nemá záruční list. Přesto člověk většinou nechce dítě přivést do situace, o níž už předem tuší, že stojí na velmi vratkých základech.
Tak tedy po škole. Jenže ani tehdy se to příliš nehodí
Mladá žena nakonec dokončí vysokou školu. Vyleze z bezpečného studentského světa a začne se rozkoukávat mezi dospělými. Biologicky je pořád téměř na vrcholu. Má diplom, možná i první vážnější vztah a před sebou přibližně čtyřicet let pracovního života.
Takže ideální chvíle na dítě?
Teoreticky možná. Prakticky právě nastoupila do první skutečné práce. Nemá zkušenosti, nemá vybudovanou pozici, nemá úspory. Často nemá ani vlastní bydlení. Je ráda, že si po zaplacení nájmu může koupit něco lepšího než těstoviny s kečupem a jednou za rok odjet na dovolenou, kterou pak splácí další tři měsíce.
A tak si řekne, že ještě chvíli počká.
Až si něco odpracuji.
Až získám smlouvu na dobu neurčitou.
Až si něco vydělám.
Až se přestěhuji z pokoje ve spolubydlení.
Až budu mít kde postavit dětskou postýlku.
A především až potkám člověka, se kterým budu dítě skutečně chtít mít. A to je hodně velké až.
Najít otce dítěte není položka v diáři
Partnera jsem hledala před lety, kdy mi už bylo přes třicet. Měla jsem práci a dokonce i vlastní bydlení. V té době jsem měla pocit, že najít použitelného partnera pro život je úkol s přibližně stejnou pravděpodobností úspěchu, jakou měl Tom Cruise, když se v Mission: Impossible spouštěl ze stropu nad laserovými paprsky. Chyběla už jen typická hudba a člověk, který by mě v kritické chvíli vytáhl zpátky nahoru.
Partnera totiž nelze objednat s doručením do druhého dne. Nejdříve ho musíte potkat. Potom zjistit, zda vás přitahuje. Musíte zjistit, jestli spolu dokážete vydržet déle než jeden víkend. Jsou tu i jiné atributy, na které je třeba se zaměřit. Jestli máte podobné hodnoty, politické názory (chcete-li to tahat vztahu tedy…). Jestli nechce žít na druhém konci světa. Zjistit, jestli nááááhodou nenávidí děti nebo neočekává, že veškerou péči o domácnost převezme žena (zapnout pračku by mohl umět, ne?), protože jeho maminka to také dělala.
A i když se všechno zdá být v pořádku, potřebujete určitý čas, abyste poznala, zda je to člověk pro život, nebo jen muž, který umí několik měsíců velmi přesvědčivě předstírat, že si po sobě uklízí ponožky.
Biologie mezitím nečeká. Nemá pochopení pro nevhodné partnery, drahé nájmy ani pracovní smlouvy na dobu určitou. Nezajímá ji, že jste svého budoucího muže poznala až ve třiatřiceti. Prostě dál odečítá čas.
Ženy biologii většinou neignorují
Nemyslím si, že by většina žen netušila, že s věkem může být početí obtížnější. Informaci o magické hranici pětatřiceti let slýcháme poměrně často. Objevuje se v ordinacích, médiích, rozhovorech s příbuznými i v dobře míněných otázkách typu: „A vy děti nechcete?“
Časem se přidají také debaty o zmražení vajíček, vyšetření ovariální rezervy, umělém oplodnění a prenatálních testech. Z reprodukce, která měla být kdysi přirozenou součástí života, se pomalu stává projektové řízení. Žena má hlídat správný věk, správného partnera, správnou fázi kariéry, kvalitu vajíček, hladinu hormonů a termíny vyšetření. Jenže vědět, že by bylo biologicky výhodnější otěhotnět dříve, není totéž jako mít možnost otěhotnět dříve za podmínek, které považujeme za přijatelné.
A někdy dítě zkrátka zatím nechtějí. I to je legitimní důvod.
Společnost po ženách chce dvě protichůdné věci
Nejprve mladým ženám vysvětlujeme, že musejí vystudovat, osamostatnit se, cestovat, získat zkušenosti a vybudovat si pracovní pozici. Mají být zodpovědné, finančně nezávislé a nemají si pořizovat dítě s prvním mužem, kterého potkají. O kondomu slyší dnešní mladí také velmi brzy. Když to všechno splníme a přiblížíme se třicítce, biologie v nás křičí: “Těhotni!! Než bude pozdě!!”, začne se nás společnost ptát, proč jsme mateřství tak dlouho odkládaly.
A kdy jsme měly to dítě stihnout? Přemýšlím nad svým životem… A říkám si: “Jasně, já jsem v mém věku mohla mít maturantku. S přehledem… Ale, jaké by byly okolnosti mého života? tehdy, teď…?”
Těhotněte. Zodpovědně a včas hlavně! Jenže kdy? Během zkouškového období? Mezi státnicemi a prvním pracovním pohovorem? V podnájmu se třemi spolubydlícími? S partnerem, u kterého není jisté, zda zůstane? Nebo krátce po nástupu do zaměstnání, kdy nemají žádné úspory a bojí se oznámit i obyčejnou návštěvu lékaře?
Pozdější mateřství samozřejmě má svá rizika. Nemá smysl je zlehčovat ani předstírat, že reprodukční medicína dokáže čas vždy bez následků vrátit. Zmražení vajíček není pojistka s garantovaným plněním a ani asistovaná reprodukce neumí slíbit dítě každému. Také úspěšnost umělého oplodnění výrazně ovlivňuje věk ženy.
Stejně nesmyslné je ale naznačovat ženám, že si za všechno mohou samy, protože příliš dlouho váhaly.
Možná bychom se měli ptát jinak
Místo otázky, proč české ženy rodí tak pozdě, bychom se mohli ptát, co by jim umožnilo mít děti dříve. Pokud o ně samozřejmě stojí.
Dostupnější bydlení? Větší jistota, že po rodičovské nezmizí z pracovního života? Vždyť každá čtvrtá matka končí po rodičovské na úřadu práce. Dostupné školky a dětské skupiny? Partneři, kteří rodičovství nevnímají jako ženský koníček? Společnost, která mladé matky nebude považovat za nezodpovědné a starší matky za sobecké kariéristky?
Průměrný věk prvorodiček se nezvyšuje jen proto, že by ženy zapomněly na existenci biologických hodin. Zvyšuje se také proto, že biologicky nejvhodnější období se stále častěji nepotkává s obdobím, kdy má žena dokončené vzdělání, stabilní příjem, přijatelné bydlení a člověka, se kterým chce založit rodinu.
Já jsem tedy mateřství odkládala. Ale kdybych ho neodložila, musela bych si dítě pořídit v době, kdy jsem pro něj neměla vhodného otce, neměla jsem dokončenou školu ani stabilní život. Moje tělo by mi možná poděkovalo. Nejsem si však jistá, zda by mi jednou poděkovalo také moje dítě.
Biologie má svůj ideální harmonogram. Život má bohužel úplně jiný kalendář.
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
