V České republice trpí cukrovkou každý třináctý člověk a výskyt diabetu zejména druhého typu se každoročně celosvětově zvyšuje. Světový den diabetu si připomínáme právě dnes, 14. listopadu. Při této příležitosti jsem oslovila naši bývalou kolegyni Karolínu Vobrubovou (25 let), které lékaři onemocnění diagnostikovali na prahu puberty.
Kájo, v kolika letech ti byla diagnostikovaná cukrovka a jaké příznaky tomu předcházely?
Cukrovku mi zjistili ve dvanácti letech. Měla jsem jet na letní tábor a pár dní před odjezdem jsem se necítila dobře. Byla jsem neustále hladová, hodně jsem pila a také jsem se v noci několikrát počůrala. Bála jsem se, že se mi děti na táboře budou smát. Moje mamka je zdravotní sestřička, tak mi pro jistotu vzala moč na vyšetření. A pak už to bylo rychlé. Ještě ten samý den jsem jela do nemocnice, kde jsem zůstala dva týdny. Tehdy jsme se dozvěděli, že se jedná o cukrovku prvního typu a můj život se obrátil vzhůru nohama.
Věřím, že taková diagnóza s tebou musela otřást. Navíc v tak citlivém věku. Jak jste se ty a tvá rodina s nemocí vyrovnali?
Upřímně nevím, jak se s tím moji blízcí vyrovnávali, protože jsem byla dlouhou dobu hospitalizovaná. S rodinou jsme o tom mluvili, ale ne moc detailně. Byla jsem z toho hodně vyděšená a nevěděla jsem, co se děje. Naši se mě spíš snažili uklidnit. Až později jsme se o tom s mamkou bavily a říkala, jak to bylo pro všechny těžké. Měla jsem obrovský strach z jehel a představa, že si budu muset šestkrát denně píchat inzulín, mě děsila. Ty závažnější věci spojené s cukrovkou jsem si ale začala uvědomovat až o několik let později.
Přesto si musela svůj strach překonat. Jak bys popsala ty první chvíle, kdy ses vyrovnávala s nemocí i myšlenkou, že budeš mít určitá celoživotní omezení?
Nejtěžší byly dva týdny strávené v nemocnici. Do té doby jsem prakticky nemarodila, takže to byla moje premiéra. Byl to obrovský šok, často jsem brečela, jehly mi naháněly hrůzu, ale nakonec jsem to překonala a naučila se píchat si inzulín sama. S nemocí jsem se postupně naučila žít, nic jiného mi ani nezbývalo.
Máte cukrovku v rodině? Napadá mě, jestli je to dědičné?
Cukrovku prvního typu u nás v rodině nemá nikdo. Druhý typ cukrovky má můj děda, ale to s mým onemocněním nesouvisí. Lidé si občas cukrovku prvního typu propojují s druhým typem, který je rozšířenější. Obě nemoci mají diametrálně rozdílný spouštěč a nedají se srovnávat. Jak vzniká cukrovka druhého typu je stále velkou neznámou, mně ji vyvolalo nejspíš očkování na chřipku. Určité predispozice jsem však mít mohla.
Začínala jsi s klasickými inzulínovými pery. To bylo v roce 2007. Nakonec jsi ale přešla na inzulínovou pumpu, která je mnohem pohodlnější. Můžeš popsat, o co se jedná?
Asi po dvou letech od diagnózy mi lékaři nabídli tuto možnost. O pumpě jsem nejprve nechtěla ani slyšet. Pak jsem ale shodou okolností na táboře pro diabetiky poznala nové kamarády, a ti si inzulínovou pumpu chválili. Tak jsem ji zkusila také a jsem ráda. Už si nemusím nic píchat. Pumpu nosím pořád u sebe kromě koupání ji prakticky nesundávám. Stala se součástí mého života.
Jak vnímáš všechny tyhle „vychytávky“, které diabetikům usnadňují život?
Pokroky tady zcela jistě jsou, ale když vidím všechny ty chytré technologie, hodinky a mobily, přijde mi, že by těch inovací mohlo být i víc. Co mně osobně hodně chybí je propojení pumpy a mobilu. Kdybych viděla glykémii na telefonu nebo chytrých hodinkách, bylo by to jednodušší. Hledat pípající pumpu pod péřovou bundou v přeplněném metru a s plnýma rukama není nic jednoduchého.
Na druhou stranu, už přechod z injekcí na pumpu byl obrovský krok dopředu. V posledních dvou letech jsem často také na sensorech, které s pumpou komunikují. Sensor je takový šikovný přístroj, který dokáže měřit hladinu cukru v krvi nonstop, jen s krátkým zpožděním, takže už se nemusím tak často píchat do prstů, abych zjistila, jakou mám glykémii. Sensor sice s pumpou komunikuje a upozorňuje mě, když se hladina mění, ale neznamená to, že by inzulínová pumpa dávkovala inzulín sama. Pořád musím počítat sacharidy a přidávat si podle toho inzulín. Ale věřím, že časem přijdou i další novinky, které nám cukrovkářům vše ještě ulehčí.
Jak moc cukrovka ovlivnila tvůj život? Je jasné, že hodně, přesto působíš velmi optimisticky, vyrovnaně, a kromě pumpy by člověk nepoznal, že patříš mezi diabetiky. Ani v jídle se nemusíš příliš omezovat, že?
Na cukrovku i na režim jsem si už tolik zvykla, že mi přijde, že mi to život nezměnilo vůbec, protože takhle žiju už hrozně dlouho. Ale když se nad tím zamyslím, tak samozřejmě vím, že nemoc ovlivňuje v mém životě úplně všechno. Ať už je to doba, kdy jdu sportovat, neustálé hlídaní glykémie nebo počítání sacharidů. Sice mi to během dne zabere spoustu času, ale tím, že to považuji za samozřejmost a součást mě, nějak neprotestuji a dělám to automaticky. Cukrovku neberu jako nemoc, ale jako kamarádku, se kterou musím a chci vycházet. Pokud bych s ní nevycházela, měla bych to o hodně těžší a složitější.
Tomu naprosto rozumím. Ještě mi řekni, jak je to tedy s jídlem a sportem? Jaká omezení musíš v tomto směru dodržovat?
U mě je klíčové, abych jedla pravidelně a po menších porcích. Musela jsem se naučit počítat sacharidy, které řeším dodnes. Zpočátku to bylo náročné, ale postupně jsem se naučila, jak na to. Dnes už také vím, jak na určitá jídla reaguji. Glykémii ale kromě jídla ovlivňuje celá řada dalších věcí, jako je stres, hormony nebo sportování. Proto si musím hlídat i sportovní aktivity a být při nich velmi opatrná.
Mnoho lidí, a přiznám se že i mě, napadlo, že cukrovka znamená omezení sladkostí. Jak to tedy je?
Ano, to si myslí dost lidí a pak jsou překvapeni, že si dám latte a dortík. Mít cukrovku opravdu neznamená zákaz sladkostí. Ale je potřeba se hlídat. Sem tam si něco sladkého dopřeji, záleží, o jaké jídle jde a jakou mám aktuální glykémii. Úplně jsem omezila například sladké nápoje, které mi nedělají dobře. Nejčastěji piju vodu nebo neslazené čaje.
Před rokem se z tebe stala vdaná paní a jen záříš…
Moc děkuju! Našla jsem skvělého parťáka. Dává na mě pozor, a to je pro mě hodně důležité. Dříve mě hodně hlídala mamka. Sice jsem na ní byla občas naštvaná, ale zpětně vím, že je to tak správně a jsem jí moc vděčná. Naučila mě se o sebe a o cukrovku starat. Pomyslnou štafetu převzal manžel a jsem moc ráda, že jsme oba zodpovědní. Snažím se být svědomitá, ale ne vždy se to daří. Občas se stane, že večer usnu u televize, takže mě manžel budí, ať si zkontroluji, jaké mám hodnoty. A je to spousta podobných důležitých maličkostí.
A nakonec to nejhezčí. Čekáš miminko. Pověz, jak je to u diabetiček a otěhotnění, na co se musí připravit?
Diabetici by obecně měli mít dítě co nejdříve. V hlavě mám zabudováno, že je dobré mít první dítě do 28 let, ale nevím, jestli se to za ten čas nezměnilo. Já to slyšela snad ještě někdy v pubertě od mé paní doktorky. Hodně jsem se otěhotnění bála, abych kvůli cukrovce neublížila miminku. Proto jsem se dost hlídala ještě před tím, než jsme miminko plánovali. O miminko jsme se začali snažit před rokem a půl. První těhotenství bylo bohužel mimoděložní, ale cukrovka s tím prý neměla nic společného. Naštěstí jsem znovu otěhotněla o rok později i přes chybějící vejcovod.
Momentálně jsem na konci druhého trimestru, vše je zatím v pořádku (ťuk ťuk) a miminko roste, jak má. Mám z toho velký respekt a uvědomuji si, jaký je to zázrak. Z celého srdce doufám a věřím, že bude vše v pořádku.
Jak zvládáš těhotenství? Jaký musíš mít jako cukrovkář režim a jak je to s kontrolami u lékařů?
Režim se tolik nezměnil. Jen si více dávám pozor na glykémie a jídla vážím přesněji, abych věděla, kolik přidat inzulínu, aby byla hodnota po jídle pořád v rámci mezí. Určitě se teď hlídám víc než dřív. Když jsem nebyla těhotná, spokojila jsem se s hodnotami do 10 mmol/l, teď se snažím držet tuto hodnotu do 7,8 mmol/l. K lékařům chodím častěji než maminky, které cukrovku nemají. Do diaporadny a do těhotenské poradny chodím jednou za 14 dní a také jsem přešla k paní doktorce, která se věnuje jen těhotným diabetičkám. Inzulín se během těhotenství hodně navyšuje, ale to je přirozená věc, nic nezvyklého.
Co bys vzkázala všem lidem, kteří zjistili, že mají cukrovku a musí se s danou situací vyrovnat?
Začátek je hrozný, ale věřte, že bude líp. Cukrovka není konec světa, i když to tak nejprve vypadá. Mně hodně pomohlo seznámit se s dětmi, které měli cukrovku také. Jezdila jsem na diabetické tábory a bylo super vidět, že děti s cukrovkou jsou vlastně úplně stejné, jako ostatní děti, jen mají navíc inzulínovou pumpu nebo pera.
O živote s cukrovkou, těhotenství a životním stylu píše Karolína také na svém blogu OK-makeup »
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
