Mishicka a Barborka - 37. týden (střídačka MIKISKY a Filípka)

Ve středu jsme byli s Barčou na opožděné 8mi měsíční prohlídce, čerstvé info: váha 8,74kg a délka 69,5cm. Takže opravdu máme mrňavýho cvaldu Samozřejmě se to neobešlo bez pláče, Barborka začala projistotu už v čekárně, když jsem jí svlékla. A pak už to jelo, jen se na ní paní doktorka koukla, tak začala natahovat a pak spustila to svý nešťastný béééééééé. Nereagovala na žádný dotazy, nebouchala do stolu, když jsem bouchala já, žádný žvatlání, aspoň, že ukázkově seděla Bylo mi to líto, že je tak vyděšená a že neukáže, co všechno umí, když se o to paní doktorka tak zajímala. Ale uklidnili mě, prý je to normálka, že se děti u doktorů zašprajcnou a nekomunikují, stejně, jako když se snažíme něco zajímavýho, co dítě dělá, natočit na kameru. Překvapilo mě, že paní doktorka říkala, že v Barčině věku by (krom jiného) měly děti „říkat“ jedno smysluplné slovo. Není to moc brzy? Pak jsme ještě jeli na poštu a tam Barča spustila takový ródeo, že mě celá fronta lidí pustila před sebe, aby to nemuseli dlouho poslouchat. Dámy různého věku se u nás zastavovaly a snažily se jí zabavit a litovaly jí a já nevěděla, co s ní. Dokonce ani když jsme vyjely ven, tak nepřestala, bylo to naopak horší. Tak jsem jí nakonec z kočáru vytáhla a nesla na ruce, kočár tlačíc před sebou. Hned byl klid. Tak doufám, že to bylo vyjímečný a že tímto nekončí naše výlety kočárem, protože se pěkně pronesla, potvůrka.

Teď novinka z dnešního dne, Barča už to svoje jedno slovo má a představte si, jakou mi udělala radost - říká máma! A opravdu tím myslí mě! To je tak kouzelný Hrne se ke mě přes celou kuchyň a vykřikuje mamamamamama a sápe se mi po nohou, abych jí zvedla. Tatínek jí to asi naučil, protože včera mi předvedli svoje nové číslo. Táta se Barči zeptá: Barunko, kde je máma? a ona mě hned najde očima a ukáže na mě a směje se, jak skříteček. Jsem z toho nadšená, hlavně z toho, že už chápe, že může mluvit a že věci se jmenují. Tak teď budeme pořád ukazovat a říkat, co je co. Už se těším na pořádný víceslabičný slova a luštění toho, co nám to dítě vlastně říká 

Taky mají s taťkou další oblíbenou hru, když Barča něco má (a je jedno, jestli je to hračka nebo jídlo), tak jí taťka říká, dej mi ham a otevře pusu. A Barča mu to, co zrovna drží v ruce, šoupne přímo před pusu, aby si mohl kousnout. Tak on si jako kousne a dělá mňam mňam a Barče se to moc líbí a rve mu to pořád dokola do pusy.

Jinak je Barborka neskutečně zlatý hodný dítko, až jsem z toho celá vedle. Většinu dne se směje a brebentí, drandí v chodítku, nebo si vyhrabává všechny hračky z krabice a vydrží u toho hodinu, aniž nás k tomu potřebuje. No jsem z toho vedle. A o to víc mě včera překvapilo, že najednou začala brečet a řvát, až mi z toho brněly uši. Tak jsme absolvovaly kolečko, plína, jídlo, pochovat, uchlácholit, házet do vzduchu a houpat, ještě jednou plína … jíst nechtěla, plína byla suchá, chovat se nechtěla, blbnout taky ne, jen brečela a brečela a vykřikovala bá bá bá. Už jsem propadala panice, když v tom přišel tatínek domů. Zklidnila se, ale za chvíli znova to samý. Už jsem fakt nevěděla kudy kam a Jirka, že se nají a vezme si jí, já už jí i mazala calgelem dásně, ale furt to nezabíralo. A pak jsme šly za taťkou kouknout se, co dělá a nějak Barču rozptýlit a ona se hned začala přes ty obrovský slzy smát a celá se natřásala a natahovala k tátovi ruce a zase to svý bá bá bá. Vzal si jí, párkrát jí vyhodil a zlochtal a byli jsme doma. Ona chtěla k tatínkovi dělat blbiny! Ty moje pokusy jí neuspokojily, potvůrku. Tak jsme si to vyložili tak, že bá bá znamená něco jako „táto pojď se mnou řádit a pořádně“. To je teda sranda, ona je zvyklá, že tu taťka je celý den s námi, tak to potěš, když je teď většinou někde venku, co já s ní budu v situaci vytrvalýho bá bá bá dělat? Má nás už pěkně rozškatulkovaný - máma = jídlo, chovat a uspinkávat, táta = řádit, blbnout, dovádět.

A vůbec s taťkou si nějak víc rozumí v hraní, já jsem asi moc konzervativní, nebo co. Další oblíbená scénka je, že Barča v chodítku zajede pod kuchyňský stůl a je tam schovaná za ubrusem a čeká. A když jí táta říká „Barčo, kde jsi?“, tak asi tak po pátým opakování se nahlas zasměje a vyjede rychle ven a kulí oči, a je to hrozná sranda pro všechny. A pak tam zase zajede a klidně to opakuje pořád dál. Když se ptám já, kde je, tak to nic, to tam dřepí a nehne se, jen když zvednu ten ubrus, tak se začne smát a taky teda vyjede, ale sama jenom na tatínka.

Mě zase předvádí, jak umí být zuřivá, vzteklá, bojovná, surová … Hlavně to surovčení jí teď nějak chytá. Jak držím něco v ruce (nebo postačí i klika, vodovodní baterie … prostě něco, co pevně drží a nedá se vzít), tak to chytne a rve to vší silou. A u toho udělá takový ten obličej, jako uděláte, když něco vší silou taháte a máte strach, že vás to bací do obličeje (zkuste si to, uděláte takový ten obličej - přimhouřené oči, zaťaté zuby, koutky úst dolů a krční svaly napnuté). Je celá rudá a zuřivě vrčí. A vůbec jí neuspokojí, když tu věc pustím, ona se chce takhle „prát“. No bojovnice surovka naše malá 

Co se naučila bravurně sedat z jakékoli polohy, tak převážnou část dne sedí, po zadečku se i posouvá, klidně přes celou kuchyň. Kroutí různě nožky pod sebe, občas jde na kolínka, ale zase si sedá. To lezení jí prostě neláká. Plazí se, kutálí, ale čím dál míň, protože veškerou aktivitu vztahuje k možnosti stoupnout, chodit a když už to teda nejde, tak aspoň sednout. Kdoví, kdy se to lezení vůbec naučí.

Taky Vám musím vyprávět historku, jak jsem včera nechala své dítě se málem zmrzačit. Barborka si hrála vedle v pokoji na naší plovoucí podlaze a vesele brebentila něco do našeho stojícího zrcadla. A já si ještě zálibně to svý dítě prohlížím a říkám si, jak je fajn, že si tam tak pěkně hraje, že zatím aspoň v kuchyni stihnu posbírat hračky a vyměnit hrací deku. Ještě jsme poklábosily o tom, že je tam krásný mimi a šla jsem. A najednou slyším ránu a řev, ani nevím, jak jsem se tam octnula - stála jsem nad Barčou připláclou tím zrcadlem k zemi, jen nožičky a ručičky koukaly. Všude střepy a já ani nevnímala, že v tom šlapu a holýma rukama se hrabu, jak jsem Barču chtěla dostat ven. Měla jsem šílenej strach a málem infarkt, vytáhla jsem jí a byla úplně vyděšená. Naštěstí se to zrcalo roztříštilo až nad její hlavou, ta část, co ležela na Barčiným obličeji zůstala jako zázrakem celá. Ani žádnej střep jí nezranil, takže byla spíš jen vylekaná a asi se pěkně majzla do hlavy. Ona jak si tam seděla u toho zrcadla, tak ho musela tak zuřivě ohmatávat, až ztratila rovnováhu a chytla se toho stojanu. No a mě by fakt nenapadlo, že se může takhle zřítit, takže jak se toho chytla, tak padla na záda a to zrcadlo celý na ní. Fuj lidi, ve mě by se krve nedořezal. Musela jsem si pak sednout, jak se mi klepaly nohy a střepy likvidoval až večer Jirka, já na to neměla sílu. Takže teď projíždím byt a co není napevno přidělaný a je potencionálně rozbitný, nebo moc těžký, tak přivazuju, přilepuju, případně dočasně odstraňuju. Že se ale vždycky musí něco takovýho přihodit, aby byl člověk opatrnější. No, ale funguje to, po 3 Barčiných pádech z postele už se další pád nekonal, přijali jsme opatření. Tak snad se mi podaří vychytat co nejvíc „zabijáků“ a nebudu mít brzy šedivé všechny vlasy 

Režim máme teď dvojí … buď jedno denní spaní, večerní usínání cca 19,30 a pak vstávačka v 4,30 na lahvičku, ovšem následuje zase spánek až tak do 8h. Ale protože musíme občas přes poledne někam ven, tak Barča nespí tak dlouho a má tedy i druhou variantu - 2 kratší denní spaní, a pak se trošku šoupne a jde spát třeba až v 21,30, ovšem vyspávat by se jí chtělo až tak do 10h. Taky se nám to nedávno povedlo a teď to tady horko těžko vracíme do snesitelnějších časů. Co naplat, Barča je od přírody „naše“, jsme spíš noční ptáci a co bychom tedy chtěli od ní. Mě by ani nevadilo chodit spát později a ráno si to naspat, naopak, tak jsem nejčilejší a sedí mi to, jenže nějak tak nejde stíhat třeba dětský doktory, různý pochůzky, nebo třeba návštěvy. Takže se to nějak snažíme udržet ve stylu 8/8 - kolem osmý vstávat a usínat.

K jídlu se nám osvědčila sušená zeleninová kaše od Sunaru, normální kaši Barča nechce, ani s žádnou ovocnou příchutí, ani na lžičce, ani v lahvi, takže jsem pátrala, čím to nahradit. A tahle jí chutná. Jsou toho 3 druhy a ředí se to jen vodou, takže ideální i třeba na cesty. Dělám jí to hustý na lžičku a jen si mlaská. Akorát to její jídlo si zapisuju, protože mám dojem, že někdy jí až moc, jindy zase málo a hlavně mám obavu, jestli dost pije. Jestli jí nechybí tekutiny, protože čaje nechce. Nějak to vyhodnotím a pak udělám průměr a ráda bych Vás požádala, jestli byste si to tady nechtěly porovnat. Mě by to pomohlo, aspoň bych měla lepší představu, co třeba Barče ještě můžu nabídnout, doktorky jsem se v tom Barčiným záchvatu nějak zapomněla vyptat. Koukala jsem, že Jarča už něco o jídelníčku napsala, tak podle toho je Barča asi větší piják mlíka, zato baští menší porce tuhé stravy. Tak holky budu moc ráda, když to tady budete chtít probrat.

Ještě by mě zajímalo, jak se s dětma teď bavíte? Prohlížíte třeba obrázkové knížky a pojmenováváte obrázky? Čtete pohádky? A vnímají to vaše děti, nebo je jejich jediným zájmem tu knížku uloupit a okousat jako to dělá Barborka? Stavíte a bouráte kostky? Opakujete stále dokolečka nějakou oblíbenou činnost - pápá, vařila mišička, paci paci … a co ještě? Jsem prostě zvědavá, jak se snažíte své děti „vzdělávat“ někdy mám strach, jestli třeba Barču o něco nešidím, nebo nějak nezanedbávám. Paci paci nebere, pápá jí moc nezajímá, ještě tak vařila myšička, ale jen do tý doby, než začnu probírat prstíky, to už mi ruku sebere. Chce prostě jen šimrat v dlani Tak třeba děláte něco jiného, co by se Barborce mohlo taky líbit a já bych měla dobrý pocit, že jí předávám něco důležitého do života Momentálně jí neustále dokola ukazujeme na obrázcích děti a říkám, že to je mimi, a ona už asi pomalu chápe, protože když si pak hraje sama (má na hraní takový ty různý propagační letáky na dětskou stravu atd, takže mimin je tam vyfocených habaděj), tak si vezme ten papír a než ho šoupne do pusy nebo začne muchlat, tak si ukazováčkem ukazuje na fotku miminka a něco k tomu potichoučku povídá. Asi abychom jí náhodou neslyšeli a nechtěli to opakovat 

Tak jsem se dneska zase rozepsala, jsem moc zvědavá, co se dalšího kde děje a taky jak budete vyprávět o prvních Vánocích s dětmi, to je neuvěřitelný, když jsem byla malá, tak jsem si představovala, jaký to bude, až budu u stromečku já maminka a hup je to tady Všechna svoje zlatíčka i zlobidýlka za nás opusinkujte.

Vám všem přejeme za celou naší rodinku hlavně šťastné svátky a hodně rodinné pohody, žádné bacily a žádné tatínky zlobily,
veselí velké a dárečků 10 na každé větvi,
a ať jsou nejkrásnější,
ty první Vánoce s našimi dětmi.

Mishicka + Barborka + J.