No konečně II.

Termín porodu jsem měla stanovený jen jeden na 30. 9. Vzhledem k oční vadě matky a kp poloze plodu byl doporučen císař a domluven na 23. 9. Paní doktorka mě ujistila, že porod se rozhodně nechystá, tak jsem poslední týden těhotenství využila k natření sloupků budoucího oplocení, přesazování kytek, údržbě bytu.

Bylo 18. 9. (neděle) a já si slibovala, že zítra už fakt dobalím tu tašku do porodnice. Zítra už opravdu! Večer jsem dovytírala obývák, osprchovala poslední kytky a sundala závěsy v obýváku na vyprání, protože jsme konečně dodělali dlažbu u krbu. Obkladač neměl dřív čas a já to nechtěla nechat až po porodu, aby se tu miminku nehlučelo a neprášilo. Ve 22:30 jsem se spokojeně odebrala na kutě. Co čert nechtěl, nespala jsem dlouho. Ve 23:30 jsem doslova vylétla z postele s děsivou jistotou, že mi praskla voda. Manžel byl naprosto zmaten, myslel si, že mi miminko zatlačilo na močový měchýř, čemuž jsem se hystericky zasmála, protože bych musela nejprve vypít a pak vyčůrat Moravu. Dodnes vzpomíná, jak to vyšetřoval čichem a jak plodová voda voněla po miminku 

Do porodnice to máme tak 50 minut cesty, tak jsem zaváhala, jestli nemám radši zvolit některou z porodnic, která je blíž. Nakonec jsme po telefonátu s nemocnicí rozhodli, že když nejsou kontrakce, vyrazíme. V tu chvíli jsem přemýšlela, co si obleču. Těhotenské kalhoty nepřipadaly v úvahu, voda pořád tekla. Vyštrachala jsem letní sukni a podzimní svetřík Vyrazili jsme s polozabalenou taškou, bez plen pro mimi, oddacího listu a s nevyplněnými papíry (jsem myslela, že mám ještě čas). V první zatáčce jsem ucítila první kontrakci Do porodnice jsme dojeli za neskutečných 27 minut. Jedna sestra prohlásila, že ona bydlí kousek od porodnice a tak dlouho jede ráno do práce Doteď čekáme, zda nepřijde nějaké foto, naše cesta totiž připomínala film Taxi, taxi. Jednu chvíli jsme se řítili po dálnici 220, tak jsem mezi stahy po deseti minutách ještě krotila manžela.

Na vrátnici nemocnice nás odmítli pustit vjezdem, prý je jen pro sanitky, museli jsme jinam a vrátný nás počastoval radostnou zprávou, že první půlhodinu v areálu máme zdarma a každá další půlhodina stojí… dál jsme to neslyšeli, manžel už couval Na příjmu jsem byla otevřená v podstatě bez velkých bolestí na 4-5 prstů. Na operaci se ale muselo čekat, protože jsem ve 20:30 povečeřela lehkou večeři ve formě topinek s česnekem a mlékem, což pobavilo celý špitál. Tak jsem mezi čekáním na vytrávení dostala klystýr, cévku, osprchovala jsem se a čekala. Kontrakce začly zesilovat a byly po 3 minutách, když se šlo na sál. To už by prý bylo pomalu na porod, vůbec jsem se nebála a klidně bych do toho i šla! Zpětně si bolesti ani nepamatuji. Asi mě to ale bolelo dost, říkal manžel Ten prý na chodbě za těch 15 minut vychodil důlek, než mu dali naši holčičku do náruče. Mě se bohužel probrat nepovedlo, spala jsem jak miminko.

Z operace jsem měla velký strach, tak jsem nakonec byla ráda, že se to tak seběhlo a nebyl čas na obavy. Než jsem se nadála, přivezli mi Emičku ukázat na pokoj. Narodila se 19. 9. ve 3:20, měla 3040 g a 50 cm a byla to nejkrásnější a nejvlasatější miminko z celé porodnice a beztak i na celém světě Radši bych rodila normálně, rekonvalescence po operaci s miminkem je náročná. Bohužel to nepůjde ani u dalšího dítěte, ale pokaždé, když se podívám na svoji dceru, vím, že bych pro ni vytrpěla klidně mnohem víc. Musím poděkovat personálu zlínské porodnice, byla jsem moc spokojená a pomohli nám i s kojením, tak nakonec naštěstí plně kojime.

Těm, které jste dočetly až sem, děkuji, snad se tento deníček už dal číst Přeji krásný předvánoční čas, který mám moc ráda. Poprvé budu letos zřejmě bez dárků pro své blízké, mezi kojením je asi nestihnu nakoupit. Vím ale, že jim to nebude vadit, vždyť máme naši milovanou holčičku!