Verunčin deníček 1. díl
- Porod
- Miruše
- 10.11.10
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Od mého narození až do teď... něco z mého nového malého života.
- 2
- 1
- 3
- 2
3 dny před narozením
Dnes se maminčino tělo rozhodlo, že se narodím. Maminka měla slabé, pravidelné bolesti, a tak si jí nechali v porodnici. Ale mě se v jejím bříšku tááák líbí, že jsem ho nakonec přemluvila, abych uvnitř mohla ještě pár dní zůstat.
1. den – narození, 26. 10. 10
Mamka má zase pravidelné, ovšem silnější bolesti. Proto jí dali v porodnici tabletku na otevírání, abych se ještě dnes mohla podívat na ten váš velký svět. A tak se i stalo. V 17:33 mě z maminčina bříška vyndali akutním císařem. Prý mám velkou hlavičku a maminčino tělo mě nechtělo pustit ven. Už jsem se chtěla nadechovat, ale byla jsem stále uvnitř, proto mamku nakonec po 10 hodinách bolestí k její úlevě uspali. **A jsem tu na tom velkém světě mezi vámi! **
Koukám, jak mě měří a váží, taťka je tu s foťákem se mnou. Mamča ještě po narkóze spinká, tak jsem ráda, že je tu někdo známý, protože se to tu hemží samými doktory a porodními asistentkami, a ti se mi teda vůbec nelíbí, pač je neznám.
Okolo osmé večer, když už maminka byla docela probuzená, mě jí přinesli ukázat.
Nějak nemohla pochopit, že jsem holčička, když mě skoro celé těhotenství oslovovala „Adámku“ 
Koukala jsem na ní, byla tak unavená ale tak šťastá a já taky, dívaly jsme se jedna druhé do očí, a bylo nám tak krásně! Pak mě odnesli zpět do postýlky a viděly jsme se zase až ráno.
2. den života
Jééé, dneska prej dostanu papat. Mamča v noci skoro nespala, povídala, jak byla šťastná, že mě má a jak se těšila, až mě jí zase přinesou. No já už se těším taky! Ahoj, mamčo! Chtěli po mě, abych se přisála k jejímu prsu… no teda vážení, to byl boj, než jsem pochopila co po mě chtějí.
Pěkně jsem si u toho pobrečela, ukázala jim mandličky a bylo mi vidět až bůhví kam, když jsem tu svou hubinku křičíc otevřela, a slyšet mě prý bylo taky přes dvě zdi… ale po chvíli mi to došlo a už jsem dudala. Skoro nic neteklo… a já měla tááákovej hlad! Prý to pár dní potrvá, než se mamce utvoří mlíčko. To mě jako nechaj několik dní hladovět? Já chci papat! Bééééééé.
Odpoledne si pro mě přišla nějaká pani… jééé to je babička! Plakala mi nad postýlkou jak jsem prej hezká… a přivezla mě zase za maminkou. Byl tam i taťka a teda Hanka. Celá rodinka… to je super! Koukám tak na ně, jsou docela ucházející… pořád nad mou postýlkou ňuchaj, říkaj jééé, a pláčou… A koukám, že už je mamka na jiném pokoji. Asi jí stihli když jsem spinkala, převézt z JIP na normální pokoj.
Zase mi zkusili dát napít. Nic moc teda neteklo, ale něco tam bylo, tak jsem se konečně trošku napapala. Babička mě pořád hladí, je moc hodná. Pak mě i přebalila. Prý jsem to měla až za ušima. Mamka pořád jen leží, bolí jí bříško, nemůže zatím chodit.
3. den života
Dneska mě k mamince dali už napořád. Už se může trochu pohybovat, sice jí chvíli trvá, než vstane z postele a přiběhne ke mně, když pláču hlady, ale hlavně že mě pak vezme a jsme spolu.
4. den života
Večer přišla na pokoj jiná těhotná maminka. Prý se jí za chvíli narodí náš nový malý spolubydlící. Docela nahlas si spolu povídají, ale to mě vůbec neva, jsem v suchu a s plným bříškem, a jsem i ráda, že slyším maminčin hlas. Spokojeně jsem si chrupkala a nic mi nechybělo.
5. den života
A máme tady našeho malého spolubydlícího… dali mu jméno Toníček… je malinkej a hodnej. Vůbec nepláče… narozdíl ode mně. Maminku jsem asi docela potrápila, protože skoro celé odpoledne proplakala, že neví jak mi má pomoct, že neví co se mnou je. Volala sestřičkám, ať jí se mnou pomůžou. Papat jsem nechtěla, přebalená jsem byla, no co mi asi bylo… bolelo mě bříško.
Dneska už to mamča pozná, když mě bolí bříško, to pláču úplně jinak, než když mám hlad, nebo jsem pokakaná. Ale tehdy jsme se ještě moc neznaly, a maminka to hold nepoznala. Nevadí, ono mě to po pár hodinách přešlo a hlavně pak přijela babička s taťkou, takže jsem hodinu strávila v babiččině náručí… tam je tááák hezky… je fakt strašně hodná, taková jemná a ten její klidnej hlas, no bylo mi fakt skvěle! A mamka si na chvilku odpočinula, vím dala jsem jí dnes zabrat.
6. den života
Hurá domů! Mamča se už strašně těšila. A já jsem zvědavá, jak to tam u nás doma vlastně vypadá. Znám to jen z bříška. Znám štěkajícího pudlopsa Pepu, a souseda Jiřinu, a mamky kamarádku Lenku s dvouletým Davídkem, ale jak všichni vypadaj… to už se dneska dozvím!
Odpoledne: A jsme doma. Jééé, tady je to dooobrý! Hezkej voňavej pokojíček se super postýlkou. Všichni výše zmiňovaní na nás čekali a plačíc se jevili nad autosedačkou plnou mojí maličkostí. Jsou fajn, tady se mi bude líbit!
Večer mi začalo téct cosi bílého z levého očíčka, skoro na něj nevidím… mamka s taťkou usoudili, že ráno jedem k mojí nové dětské doktorce… no to jsem zvědavá, jestli bude tak hodná jako ty sestřičky a doktorky v porodnici. Snad jo!
7. den života
Ráno jsem měla očíčko zalepené a v něm evidentní zánět. Vůbec jsem na něj neviděla. Prý jsem to měla okolo i červené… takže maminka zavolala k doktorce a po poledni jsme vyrazili ukázat oko i vlastně mě celou. Seznamování bylo v pohodě. Obě i se sestřičkou byly moc hodné, a hlavně měly teplé ruce, ne jako mamka, ta si je zřejmě vždy strčí na hoďku do mrazáku, než mě jde přebalovat a převlíkat… nebo já nevim, ale má děsný ledárny
Poslali nás na oční, očařka konstatovala obr zánět a nasadila kapat antibiotika 5 dní 5× denně. 5×?! To nepřežiju! A taky jsem to celému okolí dávala značně najevo, jak je to hnusný, když vám někdo silou otevře oko, pač se samozřejmě vzpíráte, a kápnou vám tam ten hnus. Blééé. No, přežila jsem a druhý den už jsem na svět koukala oběma očíčkama. Ono to asi fakt k něčemu bylo. No, hlavně že už vidim
11. den života
Tak a jsem zase u doktorky. Tentokrát mě jen zvážili a změřili a nechali bejt. Uf. Vyrostla jsem o jeden cenťák a přibrala jsem prej taky něco, takže ok. Příští pátek jdeme zase, ale jen převážit. Musim hodně papat, aby neměla mamka průšvih.
14. den života
Dneska mě přebaloval taťka. Byl nekompromisně mamkou postaven k přebalovacímu pultu a čiň se, prej Ale jooo, docela mu to šlo. Mamka nade mnou stála a dělala na mě budlíky budlíky, abych tolik neřvala, jak já to u přebalování umím, a taťkovi se to bez větších problémů povedlo. A vůbec je to šikovnej taťka.
Když si nás přivezl s mamkou domů, choval se ke mě jak k porcelánové míse za milion, ale teď už chápe, že to na mě neplatí, že poplácávání po plínce a kolikrát i drsné houpání a hopsání se mi líbí, že v rukavičkách se mnou v porodnici fakt nejednali, takže na to nejsem zvyklá. Je mi u něj docela dobře… jen ty jeho divný prsa… se kolikrát chci zakousnout do jeho bradavky přes tričko a ono nic… Maminka má ty prsa teda lepší!
15. den života, 9. 11. 10
Byly jsme s mamčou na vyšetření mých kyčlí. Spinkala jsem celou cestu autem, i u řvaní rádia, protože to autohoupání je fakt super, ale jakmile mě v ordinaci svlíkli a napatlali mi na nožičku studenej gel, málem jsem decibely prožízla místnost. A pak ještě na druhou nohu. Jééé, to se mi nelíbilo! Pak mě mamka zase zabalila do kombinézy, naložila do auta a tradááá domů. A chrrr.
A jak to bude dál? Nevim, ale když budete chtít, ráda vám o tom třeba za měsíc zase napíšu. Co vy na to?
Vaše Verunka
Přečtěte si také
Děti z nás tahaly peníze. S manželem teď raději předstíráme, že jsme na mizině
- Anonymní
- 26.05.26
- 3420
Můj manžel měl vždycky velmi dobrou práci. Vedl firmu a vydělával slušné peníze. Nikdy jsme si ale nehráli na boháče. Žili jsme normálně, neměli jsme potřebu se předvádět a většinu peněz jsme si...
Dcera se vdala za boháče a vnoučata hlídá chůva. Já bych to prý nezvládla
- Anonymní
- 26.05.26
- 1610
Jsem v důchodu, měla bych dost času na hlídání vnuček, ale moje dcera a její manžel to odmítají. Raději si platí chůvu, která s nimi dokonce jezdí i na dovolené. Cizí žena se stará o moje vnoučata...
Chůva poštvala syna proti mně. Nahrávka z kamery mi otevřela oči
- Anonymní
- 26.05.26
- 2122
Jsem matka samoživitelka. Naštěstí mám dobrou práci a vydělávám slušné peníze. Abych si ji ale mohla udržet, musela jsem se poměrně brzy vrátit do práce. Nějakou dobu mi pomáhala moje mamka, jenže...
Dcera mě požádala o hlídání dětí na víkend. Nakonec z toho byl celý týden
- Anonymní
- 26.05.26
- 1408
Jsem opravdu naštvaná. Mám pocit, že mě dcera v poslední době dost využívá. Našla si nového přítele a na děti začíná kašlat. Nedávno mě prosila, jestli bych si je nevzala na víkend. Samozřejmě jsem...
Naši pořád nadávají na počasí. Buď je zima, nebo hrozné vedro. Je to normální?
- Anonymní
- 26.05.26
- 570
Vím, že starší lidé bývají s lecčím nespokojení. Jenže moji rodiče už to podle mě začínají dost přehánět. V poslední době se úplně upnuli na počasí. Neustále sledují předpovědi, radar, zprávy o...
Dcera se pokusila o sebevraždu. Žiju v neustálém strachu a vyčerpání
- Anonymní
- 25.05.26
- 2243
Moje šestnáctiletá dcera Anežka je hodně labilní děvče. Problémy jsme s ní měli už od dětství. Když už se ale zdálo, že je z nejhoršího venku, přišla puberta a s ní šílené stavy, které ji dohnaly...
„Za všechno můžou Ukrajinci,“ argumentuje manžel. Jeho názory mi začínají vadit
- Anonymní
- 25.05.26
- 2125
Když začala válka na Ukrajině, manžel patřil k těm solidárním lidem, kteří chtěli pomáhat. Pamatuji si, jak o Ukrajincích mluvil hezky, sledoval zprávy a zajímal se o to, jak může pomoct. Dokonce...
Kamarádka odmítá povinné očkování u dětí. Podle mě je to nezodpovědnost
- Anonymní
- 25.05.26
- 1303
Moje kamarádka je taková ta biomatka, která odmítá všechno, co podle jejího názoru není pro dítě dobré. Patří tam samozřejmě očkování, ale i různé další věci včetně jídla nebo pití. To je kapitola...
„Tohle radši nikomu neříkej,“ řekli mi na praxi ve školce. Ztuhla jsem
- Anonymní
- 25.05.26
- 10200
Měla jsem poprvé praxi ve školce a čekala jsem klasiku, kterou jsem znala z dětské skupinky – pomoc učitelkám, hraní si s dětmi, individuální pomoc, trocha chaosu, ale v mezích.
Soused mi roky ničil život. Teprve teď jsem se odhodlala něco udělat
- Anonymní
- 25.05.26
- 5300
Říkala jsem si, že si na to zvyknu. Že hluk, noci bez spánku a neustálé napětí k bydlení ve městě prostě patří. A je to sedm let. Došla mi definitivně trpělivost.
Prodigy jsi statečná a přeji ti s malinkou moc štěstíčka. 
ja mu totiž celé tehotenství říkala Nelinko 
Ráda si pak přečtu pokračování 
Krásně napsaný deníček,krásně se čte 
