Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Aspergerův syndrom
- Fotoalbum (1)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
23.2.16 12:56
- Citovat
- Upravit
23.2.16 13:05
Já bych ještě počkala, pokud by začaly problémy ve školce až pak bych zašla do nějaké ppp. Podle toho co píšete je moc šikovný, takže je možné, že prostě tím jak je jedna oblast napřed, jiná zaostává.
Ve školce se může chovat úplně jinak. Takže za mne počkat. Vzhledem k tomu že bude mít sourozence může být ve školce jen několik hodin a třeba i mu to pomůže v té sociální sféře. Držím palce
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.2.16 14:00
Anonymní, na jednu stranu bych řekla „počkej, vrcholilo období vzdoru“, na druhou stranu, taky jsem na rady (i lékařky) čekala a pak jsem litovala, že jsem nezačala řešit dřív. Syn začal chodit do školky také až po čtvrtém roce (taktéž mladší sourozenec, takže nebylo třeba chvátat, ale on by se ani nedomluvil, protože do 4 let nemluvil téměř vůbec). Ve školce pak bylo úplně jasné, že problém je a že si ho jen nenamlouvám. První rok školky ještě celkem dobrý, na druhý rok (předškolák) jsme se stěhovali, nastoupil do jiné školky a to byl velký problém. Velmi by mu pomohlo mít už ve školce asistenta. Bohužel tím, že jsme začali pozdě s diagnostikou, jsme neměli šanci to stihnout. Takže asistenta má až do první třídy. Díky bohu. Mé doma jakžtakž normální dítě je prostě v kolektivu úplně jiné. Přehlcené podněty, nespolupracující, pokud s ním je jednáno direktivním tónem.
Takže po mých zkušenostech bych kluka klidně už teď objednala k nějakému psychologovi, který se diagnostikou aspergerů zabývá. Čekací lhůty u kvalitních lékařů jsou nezřítka i rok. Diagnostika beztak běžně neprobíhá po první návštěvě.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.2.16 15:32
@Anonymní píše:
Teď jak jsem to po sobě přečetla, tak mi to spíš zní, že je rozmazlený. Ale tím to opravdu není, opravdu jsme důslední, trváme na pravidlech, ne u nás znamená ne a rozhodně nemá vše, co chce. Myslím, že v tomto jsme i přísnější než hodně jiných rodičů. A ještě dodatek, ten oční kontakt mu vadí u cizích, u známých ho má a měl úplně normální, sám ho vyžaduje, když někomu něco říká, tak už párkrát řekl „koukej se na mě, já ti něco povídám“.
Neřekla bych rozmazlený 
Podle popisu bych řekla dítě v pohodě, v mezích, normálka. Že se nerad chlubí, nemá rád někoho na klouzačce, nepovídá si hned tak s každým, to má spousta dospělých lidí a není to diagnóza, prostě povaha (tedy doufám, taky s neumím chlubit, v sauně a vířivce bych nejraději byla sama a nebavím se s každým )… asi bych se nad tím nepozastavila. Že chce abys vzala nakreslený balónek do ruky - tím se chlubí. Tebe by taky naštvalo, kdybys upekla něco dobrého a on to nechtěl ani ochutnat
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
23.2.16 20:21
Holky díky za názory. Ono, kdybychom fungovali jen domácím prostředí, tak si myslím, že mám naprosto běžné dítě, moc šikovné, chytré a zvídavé, možná kapku víc ukřičené. Ale když vidím tu interakci venku, tak je mi kolikrát fakt úzko.
@evick2 též držím palce. A ty jsi u svého syna trochu tušila, že budou problémy ve školce, nebo tě to úplně překvapilo, protože předtím si nic nepozorovala?
@Kakika Obávám se přesně toho, co píšeš, kdy tu čtu ten přístup učitelek ve školce. Já se jim na jednu stranu nedivím, uznávám, že to s nimi není jednoduché, ale oni nejsou zlobivější než ostatní, jen se na ně musí trochu jinak a pak fungují. A ve škole je to s asistentem už ok? Ty jsi na podzim zakládala diskuzi, že syn to ve škole moc nezvládá po emoční stránce, jestli existují třídy jen pro AS, že? Už se to trošku utřepalo?
@Matlena I tobě děkuju za názor. Možná opravdu je úplně ok, jen „slyším trávu růst“. Samozřejmě v mnohém vidím sebe/manžela jako dítě (introverti, manžel zřejmě taky dost nespolečenský), ale znám to jen z vyprávění a prostě nevím. Naši rodiče podobné problémy neřešili, ale v té době byl ten přístup celkově jiný. Přeju, abyste se taky brzy se synem dobrali výsledku.
- Citovat
- Upravit
23.2.16 21:07
@Anonymní píše:@Kakika Obávám se přesně toho, co píšeš, kdy tu čtu ten přístup učitelek ve školce. Já se jim na jednu stranu nedivím, uznávám, že to s nimi není jednoduché, ale oni nejsou zlobivější než ostatní, jen se na ně musí trochu jinak a pak fungují. A ve škole je to s asistentem už ok? Ty jsi na podzim zakládala diskuzi, že syn to ve škole moc nezvládá po emoční stránce, jestli existují třídy jen pro AS, že? Už se to trošku utřepalo?
S asistentem a neuvěřitelně úžasnou učitelkou už to zvládá. Má tedy léky od psychiatričky, bez nich by to nebyl schopný dát. Podzim byl neuvěřitelně náročný, v podstatě byl schopný reagovat a zapojit se do vzdělávacího procesu až před vánoci. A to musím říct, že doma, u kamarádek a na hřišti se neprojevuje nijak výrazně rozdílně. Člověk by si řekl, že se sice chová sem tam trošku výstředně, ale nic, co by výrazně vybočovalo. Myslím teď. Ve třech letech byl velmi kamarádský, ke každému se hrnul, ale absolutně neuměl navázat kontakt, takže si s ním nikdo nechtěl hrát. Jinak kamarádka dodnes nechápe, na co potřebuje asistenta, protože když ho výjimečně hlídala, tak z něj byla nadšená, jak poslechne, je slušný, vychovaný, na vše se zeptá než něco udělá… a pak ve škole kope učitelky, běhá po chodbách a křičí, že všechny zabije a až vyroste, tak školu podpálí. Svévolně opouští vyučování atd. atd. - to byl náš podzim. Doufám, že k ničemu podobnému už nesklouzneme.
Proto jsem psala, že po svých zkušenostech už bych šla teď. Mé dítě se taky doma neprojevovalo tak, že bych jiné východisko neviděla. Ale pro řešení případných budoucích problémů by bylo rozhodně lepší, kdyby ta diagnostika byla alespoň započatá 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
25.2.16 21:00
@Kakika Moc ti děkuji za tvé zkušenosti. Ty podobnosti s tvým synem tam celkem vidím no. On se ve společnosti dětí buď straní (větší kolektiv) a nebo je naopak dost rozjetej (menší kolektiv) a to si s ním pak děti nechtěj moc hrát, protože je jak neřízená střela a je takovej výbušnej. Prvoplánově agresivní ne, ale když do něj třeba někdo žďuchne, nebo mu něco vezme, tak reaguje přehnaně zuřivě. Ale možná je to taky k věku, teď je celkově dost vzteklej, asi nám fakt vyvrcholilo období vzdoru (teda doufám, že toto je vrchol 
). Přeju tobě a synovi, ať je hlavně spokojený a ať už nemusíte znovu prožívat ten těžký podzim, protože to teda bylo fakt peklo.
- Citovat
- Upravit
25.2.16 21:10
Anonymní, syn nikdy nebyl agresivní, ani vyprovokovat se nenechal (nepočítám tedy období kolem roku, to na hřišti opravdu chtěl do někoho pořád strkat nebo ho bouchat, musela jsem mu stát věčně za zadkem a hlídat před ním ostatní děti ). Většinou si byl schopný chviličku hrát s ostatními, ale po chvilce se rozdovádět tak, že po nich začal skákat, válet se po nich, objímat je…ale ne s úmyslem jim ublížit, jen si chtěl víc zablbnout. Takto mi to potvrdili i ve školce.
Věřím, že i u vás bude nakonec vše v pohodě. Ať už diagnostikovaný bude nebo nebude. Aspergeři jsou úžasní, jen ta komunikace s nimi bývá občas obtížná. Budu mluvit za sebe, nevím, jak to mají ostatní, ale mě syn neuvěřitelně obohacuje život. Každé dítě je úžasné, z dcery jsem taky paf. Ale nikdy s ní nebudu řešit věci tak, jako s klukem. Nedá se to popsat, je to jiné, občas děsivé, jak neřeší věci dětským způsobem. Holka vyrůstá tak nějak samospádem, reaguje adekvátně ke svému věku a protože je neurotypická, tak jejím reakcím rozumím. Těm synovým často ne, nutí mě to pořád přemýšlet jiným způsobem. Učí mě velké trpělivosti, toleranci a pokoře. Nejspíš to potřebuju
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.2.16 21:35
@Kakika Souhlasím, mně také syn od jeho narození učí, nejen vlajky a azbuku Díky němu jsem i sama udělala velký pokrok pro sebe, neměnila bych, ALE dost často to zdaleka tak idylické není. Příspěvky lidí tady, rodiče v Rané péči…všichni mi připadají tak děsně tolerantní, trpěliví, děti milující, nikdy nervózní, unavení… Vážně jste všichni tak moc v pohodě jak se zdáte? Vážně dokážete všechno řešit trpělivě a s pochopením?Přiznám se, že já ne. Někdy je to se synem velmi, velmi vyčerpávající, trpělivost mi dojde a pak přijde na řadu síla. Prostě musíme odejít včas do školy, školky, nechci a nemůžu pokaždé měnit plány a odvolávat návštěvy, když on nemá náladu, taky mám druhého syna, který se nemůže pořád podřizovat náladám staršího bráchy…
někdy ho zkrátka čapnu a musí jít, obout se…a dokáže mě to pěkně vytočit 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
25.2.16 21:55
@Kakika Jo, to on přesně dělá. On nechce ublížit, ale rozjede se tak, že do dětí různě žďuchne, skočí na ně, pevně stiskne ruku a tak.. A u toho výská radostí. Když mu teda někdo něco třeba vyrve z ruky, tak to je dost zuřivej, to i bouchne, ale zas jako to je i oprávněný.
Jo, to máš pravdu, on je neuvěřitelně kreativní, má tak bohatou fantazii, je hrozně emotivní, vzteká se více než ostatní, ale když se raduje, tak taky mnohem více než ostatní. Jako je jednoznačně výjimečný, ale do praktického života… spíš v rámci mých pocitů převládá strach o něj.
@Matlena Ne, já nejsem v pohodě. Občas ty jeho záchvaty nezvládám, mám taky strašnej vztek a někdy mě přepadne beznaděj, když vidím, jak moc my se snažíme a rodiče jiných dětí třeba jsou nedůslední, vyloženě je rozmazlují, neřeší a ty děti se stejně vychovávají tak nějak samospádem, jak píše Kakika. Vím, že mi může být do ostatních kulový, no, ale není. No a pak mám o něj hlavně strach, no. To se nedá předem odhadnout, někteří dospělí AS jsou opravdu v pohodě, ale někteří ne, mají deprese, nejsou šťastní. A obávám se, že to nemůžu zcela ovlivnit, jak to bude u nás…
- Citovat
- Upravit
25.2.16 22:25
@Matlena ne, to rozhodně nejsem a určitě jsem nechtěla vzbuzovat takový dojem. To, že mě učí sebekontrole znamená, že už spoustu věcí dokážu přejít. Ale pořád mě hrozně často dokáže neskutečně vytočit. Nemůže za to, já to vím, ale občas mi taky ujedou nervy mnohem víc, než bych chtěla. Loni jsem už byla tak hotová, že jsem ho čapla a hodila ho na postel a ještě jsem na něj řvala tak, že mě museli slyšet ve vedlejší vesnici. Proto, že řekl, že nesnáší svoji sestru a nejradši by byl, kdyby umřela. Řekl to ve vzteku, ale pro mě to bylo tak strašně za čáru, že jsem se musela fakt držet, abych mu neublížila.
Ale když mám blbý den, vytočí mě i mnohem banálnější věci. Že si hraje u dělání úkolů s ořezávátkem…klepe s ním do stolu. On potřebuje zaměstnat ruce (má i ADHD), jinak má problém se soustředit, ale mě to neuvěřitelně vadí a když dělání úkolů trvá dlouho, ten vztek ve mě roste. Nebo že mu musím vše do zblbnutí opakovat a on po třech krocích stejně neví, co měl udělat. Rozčílí mě i to, že se rozbrečí při nepochopení místo toho, aby mi to zkusil vysvětlit (a za to fakt nemůže, tohle prostě neovládne a já mám velký problém ovládnout sebe, abych na něj nekřičela, že mi to má říct tak, abych to pochopila).
Prostě mě učí, to znamená, že to neumím. Nejsem super člověk, některé dny jsou opravdu těžké. Ale pořád jsou i dny, kdy je to fajn. A já píšu o těch fajn dnech proto, abych prostě uměla o klukovi přemýšlet hlavně v pozitivním duchu. On to potřebuje hrozně moc, aby vše bylo pozitivní, protože má veliké sklony měnit každou situaci v negativní. Když to napíšu tak, jak to je, tak hodně často působí jako silný vysávač energie. Hlavně po psychické stránce. Když má slabší den, je to hodně vyčerpávající se mu věnovat. Nevěš hlavu, nejsi v tom sama. Ale musíme být pozitivní 
Mám skvělého manžela a stejně skvělý bude i syn 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.2.16 07:07
@evick2 též držím palce. A ty jsi u svého syna trochu tušila, že budou problémy ve školce, nebo tě to úplně překvapilo, protože předtím si nic nepozorovala?
že budou problémy ve školce jsem opravdu netušila, u nás je bohužel ve školce potíž, že nechtějí akceptovat, že je něco víc než retardované děti, Rain Man a pak fyzické postižení. Když to není jasně viditelné, nebo vyhraněné je to problém mě jako matky.. málo jsem mu dávala na zadek, jsem málo důsledná, on si dělá co chce je paličák…
Včera jsem se nervově složila. Požádala jsem paní ředitelku ať mi napíše posudek na syna pro SPC, jelikož na začátku roku byla situace vyhrocená až to skončilo tím, že syn přestal mluvit, teď se situace zklidnila. Syn chodí do školky bez pláče, bez pláče se i vrací. Nikdo si nestěžoval, že je něco v nepořádku, když se zeptám, odpověď: Vše v pořádku, jedl, uklízel, spolupracoval. Nikdo nic slůvkem nenaznačil. Když jsem ovšem nahlédla do toho posudku tak jsem si fakt sedla na zadek. Paní ředitelka popsala nějaké neandrtálské dítě co nic neumí, umět nechce a nebude, je paličatý, neumí se orientovat v čase, sám se nenají, rodiče jsou nedůslední- to nevím kde to vzala, možná tu s námi bydlí a já to tom ani nevím 
Vím, že na mě má paní ředitelka pifku, ale že bude to bude až takhle to jsem nečekala. 
Souhlasím, že je to paličák, ale přinutit k věcem se dá, jen se musí vědět jak na to, nebo jak to okecat. Z celého toho cancu mi vyšlo, že ho sice přeřadili do jiné třídy, ale tím to hasne, celý den tam chodí od ničeho k ničemu, nechávají ho být jen aby se nevztekal…
Kdybychom byli někde ve větším městě, tohle by si nedovolila, protože tu jsem ne vsi, prostě jí to prochází. Vím o dalších dvou rodinách které ze školky vyštípala jen aby se nemusela potýkat s „jinými“ dětmi. Ti mají stejnou zkušenost jako já- jsou označeni za špatné rodiče s rozmazlenými dětmi. Hned jak to půjde dám děti jinam, tohle nemám za potřebí. 
A to je odpověď i na ty klidné lidi. Ne, zdaleka nejsem tak klidná, ale postupem času se učím toleranci, ovládání svých reakcí a je to hrozně moc těžké, když vám ke všemu hází klacky pod nohy taková individua jako je naše paní ředitelka
edit.: jedni mají ADHD, druzí vývojovou dysfázii
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.2.16 07:35
@Matlena k tomu, jak byt a nebyt ta tolerantni usmevava mama 
mam devitileteho Aspika s ADHD, je ve treti tride… nemam problem s nim diskutovat, ale kdyz uz nektere veci z meho pohledu prehani, nastupuje ma oblibena veta „protoze jsem to rekla“ je mi jasne, ze to k nicemu nevede, neb mi obratem sdeli „ale tohle neni opravdovy duvod“
na druhou stranu, od zjisteni, ze neni jen nevychovanec ( jak se mi snazila sdelit prvni psycholozka, u ktere jsem s nim byla v asi trech letech- nekontrolovatelne zachvaty vzteku, totalne nestastne dite, ja tusila, ze je neco „jinak“, jen jsem tehdy nevedela, co úpresne, bylo mi receno, ze jsem nedusledna a ze kdyby on s ni jednal tak, jak jedna se mnou, tak by mu dala par na zadek 
uz jsem tam s nim nikdy nesla…) ale ze mi odbornici rekli " ano, je to AS" uplynulo uz par let ( def. potvrzeni dostal v 5 letech ) a naucila jsem se ( ale vlastne jsem to delala i predtim, prtz to proste potreboval ), ze jsou veci, o kterych se da diskutovat a pak jsou veci, o kterych se nediskutuje, a situace, kdy se musi poslechnout a prostor k debatam je az pak…
nejsem slunickova, obcas jsem tezce v nepohode, na druhou stranu pani z SPC vzdycky ocenuje, ze jsem dusledna ( coz jsem se musela naucit, neb jsem od prirody lempl)…a ze je videt, ze nasemu drahouskovi moje vychova prospiva…
ja mam totiz z tech neskutecne tolerantnich a chapajicich matek pocit, ze to jsou zeny, ktere proste vzali tu dg. jako fakt…a tim to konci…ja kdybych ji vzala jako fakt, tak mam dite ve specialce ( neb on se umi hajzlik velmi dobre prizpusobit jakekoliv situaci ), s vyhlidkami na umisteni ve vetsinove spolecnosti naprosto minimalnimi…jenze ja proste potrebuju naucit dite fungovat mezi „normalnima“ lidma ( u nas je ta socilani stranka veci celkem problem, dost veci mu nedochazi, nedomysli dusledky toho, kdyz nekomu neco rekne atd.), takze holt chlapecek nema ulevy a mozna ma jeste nalozeno vic…ale rozhodne uz diky tomu memu pristupu neni ten uzlicek nervu, jako byl v tech trech letech, kdy jsem nevedela, co chce a jak mu pomoci…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.2.16 09:11
Uff, ulevilo se mi, že nejsem jediná komu občas ujedou nervy. Bohužel, taky víc než bych chtěla.
Taky je pravda, že se nedokážu vzdát pocitu, že o musím připavit na život jaký je, nějak si nepřipouštím, že by měl mít nějaké úlevy, i si myslím, že to by ho zbytečně uvrhlo ještě víc do „jinakosti“, z toho plynoucí další snížení sebevědomí…Navíc tím jak nikdy nebyl typicky dětský, od malička se mnou diskutuje do hloubky problému, čte, píše, i vzrůstem je větší…kolikrát jsem si uvědomila, nebo mi bylo naznačeno, že po něm chci na jeho věk moc.
Ale jak píšete, aniž by nám to kdokoliv poradil, „samo“ se ukázalo, že bez důslednosti to nejde. Často se mě ptají, jestli máme nějaké rituály? Nějaké? V podstatě nemáme nic než rituály a zase - samo sebou, školka, škola, práce, pořád to samé dokola, s tejným způsobem, doma stejné průběhy činností, věci na stejném místě, něco i označeno cedulkami…ani to všechno často nepomáhá jak bych s představovala a připadá mi, že už nemůžu dál.
@Kakika Podobně i u nás - má mladšího bráchu, nehnou se od sebe, 99% věcí dělají spolu, když byl jednou bez něho 2 odpoledne, byl bez nálady, nic ho nebavilo a přesto klidně řekne, že brášku nemá rád. Vyděsilo mě, když jednou řekl, že ho nemá rád a bylo by lepší, kdyby vůbec nebyl. A jednou, když jsem se zlobila, že sám zapojil svítící globus do zásuvky, přesto že jsem řekla, že to budeme dělat spolu, že je to nebezpečné, že kdyby se něco stalo, mohl by i umřít, tak mi řekl, že by byl rád, kdyby umřel. Často říká, že by chtěl být zase miminko, rád si nechá vyprávět co jsem cítila, když byl v břiše a co dělal jako miminko…aniž bych tohle zmínila, tak mi psycholožka a paní na kineziologii řekly, že má velkou potřebu jistoty, pocitu bezpečí, má obavy ze ztráty blízkých. Mimochodem, neexistuje abych ho odvezla např. na dětskou oslavu a odjela, nezůstane sám ani u kamaráda, kterého zná roky. Sám vydrží je u otce, u mých rodičů, kdysi na školičce (ve škole, třída plná písmen, čísel, příklady, to ho zaujalo a byl v pohodě), a po dlouhém přesvědčování na soc. nácvikách. Ve školce a škole naštěstí taky zůstane v pohodě.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.2.16 10:08
@Zuziky Já se snažím být neskutečně tolerantní a chápavá a zároveň dítě integrovat mezi ostatní Jsem chápavá, když mu nejde něco, co mu jít z nějakého důvodu ani nemůže - nebude sedět v klidu, má ADHD, nejde mu čtení - má kombinovanou vývojovou dysfázii. To ale neznamená, že si může běhat, jak se mu zachce a že nebude číst. Bohužel věci, které jdou jiným automaticky, my máme vydřené. Stojí ho to spoustu úsilí, musí makat víc, než ostatní. Ve speciálce by mu bylo dobře, ale to pro mě není řešení. Jednou by z té bubliny (aneb jak říká jedna kolegyně: z inkubátoru) musel vylézt a bylo by to v době, kdy by měl ještě větší problém se přizpůsobit.
Já ho samozřejmě nebudu dřít „na krev“. Pokud uvidím, že to nedává z podstaty diagnóz, co má, tak ho stáhnu. Ale dokud vidím, že má rezervy, že má snahu s námi manipulovat, že se neustále posouvá a zlepšuje, tak je pořád lepší, aby zůstal tam, kde je. Rozhodně tedy beru v úvahu i třídu jako takovou. Kdyby je měl táhnout dolů, narušovat výrazně výuku nebo dokonce bezpečnost třídy, tak nad tím taky budu uvažovat.
@Matlena i naše psycholožka říkala, že Luky potřebuje neustále ujišťovat, že je milován. Aspergeři, zejména ti vysoce inteligentní, to mají paradoxně ještě horší. Aneb jak mi řekla psycholožka na začátku prosince…kdyby měl intelekt průměrný, tak by se nic z toho, co se dělo, vůbec neodehrávalo. Bylo by mu jedno, že udělá chybu. Nebyl by v takové úzkosti, byl by mnohem uvolněnější. Čím vyšší intelekt, tím nižší seběvědomí. Tím větší strach z neúspěchu a tím větší potřeba mít doma zázemí, které ho ujistí, že ho neopustí a že bude stále milován.
Do nácviků s námi chodil chlapec, který pokaždé, když něco pokazil, běžel za maminkou a ptal se, jestli ho má ještě ráda. Ptal se takto i 30× denně. To musí děsně lézt na nervy. Syn se neptá, ale vyžaduje, abych mu to říkala sama od sebe. Několikrát denně mě objímá a opakuje mi, že mě miluje. Pokud mu neodpovím, že já jeho taky, je vidět, jak znervozní a přemýšlí, co se stalo. Tři roky (od doby, co začal mluvit) několikrát denně řešíme míru toho, jak se máme rádi. Na podzim také často mluvil o tom, že by tu nechtěl být. Že žít je vyčerpávající a on už nemůže. Že by raději umřel a zbavil se tak všech starostí. Prohlížel si nože. Můžu ti říct, že není nic horšího, než když ti šestileté dítě neustále opakuje, že by se rádo zabilo. Dokola jsem mu vyprávěla, jak by mi to zlomilo srdíčko, jak ho potřebuju, že by všichni plakali… Propadám panice pokaždé, když si uvědomím, že takové myšlenky mívají děti až v pubertě. Když už je má teď, co když v pubertě přejde od myšlenek k činům? Paní z SPC mě varovala, že nemám věřit tomu, že by se šestileté dítě nepokusilo o sebevraždu. Pokud je opravdu v depresích, může to udělat. Ten samý den jsem si byla pro „pohotovostní“ antidepresiva i já. Nenačala jsem je, ale mám je doma, kdybych už dál nemohla.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Pláč ze spaní
- 05.02.25
- Natalusaa
Plavání po nemoci (tříleté dítě)
- 03.02.25
- Scamp
Léky na kašel
- 02.02.25
- Simčes
Teď jak jsem to po sobě přečetla, tak mi to spíš zní, že je rozmazlený. Ale tím to opravdu není, opravdu jsme důslední, trváme na pravidlech, ne u nás znamená ne a rozhodně nemá vše, co chce. Myslím, že v tomto jsme i přísnější než hodně jiných rodičů. A ještě dodatek, ten oční kontakt mu vadí u cizích, u známých ho má a měl úplně normální, sám ho vyžaduje, když někomu něco říká, tak už párkrát řekl „koukej se na mě, já ti něco povídám“.