Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@sirikit píše: Více
A Ty jsi po synovi nechtěla zvýšit příspěvek na energie atd. po jejím přistěhování? Proč jsi na tom netrvala? Zrovna tak jako na jiných věcech. Proboha, vždyť to byl už „starej“ chlap, žádný teen…
Upřímně, na stavu, jaký je, máš taky svůj kus.. ale to víš ![]()
Nechci rýpat, jen to nechápu.
Moje máma je taky podobně nekritická a nesoudná vůči bratrovi. V mnohém se chovala úplně stejně jako Ty. Zato u nás holek byla rychle hotová..
Moc pak nechápu údiv a otázky, proč to na jedné straně funguje a na druhé ne. Tady je toho mnoho a mnoho, co bylo zasazeno křivě, aby se daly očekávat fajn vztahy.
@Lojzísek píše: Více
Njn.
Já jsem teda poměrně nekritická i vůči dceři, ale ta toho nezneužívá.
Zas je fakt, že - bydlíme na vsi - kluk obíhal se sekačkou veškeré trávníky a nařezal, naštípal a navozil komplet dříví na zimu, takže ten úklid bych fakt čekala spíš od ženské, ale to je jedno.
On na domácnost přispíval, mladou jsem brala jako provizorium na chvíli a právě jsem doufala, že když já tedy bývám půlku týdne u přítele, o tu domácnost by se mohla postarat ona tak nějak na revanš.
No, nic, to už zpětně vyřeším těžko, ona to zřejmě brala jako hotel s pocitem, že když zdobí svou přítomností interiér, dělá pro blaho celku dost. ![]()
No a hele, Vy byste z baráku vyrazili dospělé dítě kdy, pokud ono se k tomu samo nemá? ![]()
Třeba kdybych ho vykázala do nàjmu ve 20, 25, 27, 30…, by to rodinné vztahy určo nenarušilo a já se tedy provinila tím, že jsem prováhala termín? ![]()
@sirikit píše: Více
Prováhala? Ve 35?
Kdyby si udělal v baráku patro se samostatnou bytovou jednotkou, ale Ty píšeš o dětském pokojíku
Tady nejde o to „vyrazit“, to už je vzhledem k věku hodně silné slovo. Ale bývá běžné, že se děti osamostatní. Nebo jsi doufala (jako řada matek synáčků), že Ti zůstane doma? (Pár z mých sourozenců taky bylo po nastoupení do práce ještě chvíli doma (2 roky cca). Ale s tím, že makali, šetřili, aby se postavili na vlastní nohy.)
A když si přistěhoval mladou, proběhla debata? Ráčil se zeptat? Ona byla snad bezdomovkyně? Doufala jsi v revanž, ale zase jen doufala, neřekla, netrvala..
Já jsem se taky ve 30 rozváděla, v životě by mne nenapadlo se kvartýrovat někomu do děcáku. Ani domů k mámě jsem už nechtěla. Je to kruté, ale budou to zřejmě vyčůraní… raději píp. Ale Ty jsi tomu dost pomohla. Věř, že kdybyste hodili řeč, on mnohé vůbec nepochopí, to malé ukřivděné rozcapené děcko v něm zůstane napořád.
@Lojzísek píše: Více
Heleď, já tu zas nechci rozepisovat celou rodinnou situaci, což zavdává prostor pro spekulace.
Rozhovorů samozřejmě proběhlo mnoho.
Problém je zřejmě v tom, že se opravdu čekalo, že mladej „zůstane doma“, ten dům je dvougenerační, na druhé půlce bydlí rodiče.
Jenže těm je přes 80 a já je do žádného DD stěhovat nebudu, a to ani kvůli krásným synovým očím. Jo, přistavět si na obrovské půdě s výhledem časem rozšířit do spodního bytu po našich bylo možno, ale nechtělo se.
Spíš se nevyřčeně čekalo, až se situace nějak vyřeší sama a buď umřou prarodiče, nebo uvolním svůj byt já a odstěhuju se k partnerovi.
Na což holt nedošlo, já na jistotě vlastního bydlení trvám a vzdát se ho nehodlám, takže mladí holt museli investovat do bydlení jinde.
Jinak teda dcera (mladší než syn) si našla nájem okamžitě po VŠ a úplně se osamostatnila.
Teď bydlí ve vlastním, byť zahypotékovaném, a vycházíme spolu nesrovnatelně líp, než s klukem.
Ale zas třeba já takhle doma zůstala, aniž by mi rodiče museli lajnovat svá očekávání, samozřejmě jsme se dělili o náklady na provoz domu, teď už je spíš dotuju já, starám se o ně a problém žádnej.
Asi jsem čekala, že když v tomhle modelu vyrostl, bude ho brát jako samozřejmost.
S holkou jsme taky nikdy žádná pravidla a vzájemná očekávání nenastavovaly, a fungujeme bez jakýchkoli zádrhelů a nedorozumění.
@Stevia píše: Více
Ne, ale mám vícero bratrů. A taky jsem za svůj život pochytila, že chlapi, co žijí v pětatřiceti v dětském pokojíku u mámy, jsou prostě a jednoduše nepoužitelní.
@sirikit píše: Více
Rozumím…
Přijde mi, že ty holky obecně koukají, aby měly své, osamostatnily se, jsou praktičtější.. Zatímco chlapečkové vyčkávají v pokojíku. Statistiky nemám, ale všude kolem mne to tak je, vč. vlastní rodiny.
Hlavně, že sis uhájila svoje, to je základ. A uvidí se.. Zázraky bych asi z jejich strany nečekala. Podobné bytosti bývají velice nesoudné a samy k sobě nekritické.
U nás se čekalo, že já zůstanu doma. Máma to tak udělala a babi pořád říkávala, že holky se drží doma. No a nakonec tam žije brácha s ženou, které nikdo nemůže přijít na jméno. Já hrozně moc nechtěla. Ale mamka by nás nikdy nevyhodila a klidně by si nás tam nechala oba.
Zatím je brzo přemýšlet jak to budu plánovat já.
@sirikit píše: Více
Kdo u vás umýval vanu, když jste ještě všichni žili pod jednou střechou?
@Lojzísek píše: Více
Bratři nejsou tvé děti. Nelze srovnávat nesrovnatelné…
@Stevia píše: Více
Jistě, ale je mi 40 a trochu jsem toho už pochytila. Co si myslet o chlapovi, který žije v 35 v dětském pokojíku, dotáhne si tam ženskou, neplatí za energie a ani tu domácnost neudrží v čistotě, takže máti čeká po příjezdu od přítele další směna.. Nemám nic proti tomu, aby rodiče a dospělé děti žili společně, pokud jim to oboustranně vyhovuje. Funguje to ale málokde a bez dohodnutých pravidel a respektu na obou stranách z toho může být jen „katastrofa“, třeba ve formě trvale narušených vztahů.
@Lojzísek píše: Více
já také ne, ale moc bych chtěla takové dítko uvidět, i bych ho 2 hodiny pohlídala
@Lojzísek píše: Více
Ony vztahy nejsou matematická rovnice no.
Jakože 10+2-3=9 a nazdar.
V každým okamžiku podle mě každej dělá, jak to nejlíp umí, bohužel s nepředvídatelným výsledkem. Babička měla 10 dětí a fakt každej úplně jinej, bývá to tak i v mnoha jiných rodinách. Jenže u sousedů na to samozřejmě každej kouká jinak, než u sebe.
Zpravidla každej z vnějšku dobře ví, jak by se to správně mělo, aby byl výsledek optimální, jenomže těch proměnných je v procesu fakt moc.
Výchova, prostředí, genetika… a ani naprosto ideálně vedenými výchovnými postupy úplně všecko ovlivnit nejde, a ruku na srdce - kdo z nás může říct, že je odborníkem na výchovu?
![]()
Většína z nás má jedno, dvě, tři děti, z čehož plynou pusté amatérské pokusy na lidech.
Řečeno s nadsázkou, jasně. ![]()
No nic, jsme všichni dospělí a umím si představit i horší věci v životě, které by nás mohly postihnout. Ale upřímně - čím dýl komunikační pauza trvá, tím hůř se později navazuje nit. Zázrak vzájemného pádu do náruče a všeobecného pochopení nečekám oni trochu, spíš tu setrvalou chlapečkovskou ublíženost - a za dvacet let na mém pohřbu posmrkávání, jak moc je smutný, že jsme si to všecko s maminkou nestihli říct.
![]()
Pche.