Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@Anna766 píše: Více
To je v pořádku, není to jejich povinnost, dětmi se nasytily, nemají potřebu babičkovat, chtějí se věnovat sobě, proč ne. Ale hrát divadlo na neru a před lidmi, jaká je babča, to je nechutný
@adresa píše: Více
Nepíšu to proto, že bych tomu tleskala. Jen že i takové babičky jsou. Pochlubit se, to jo, ale hlidat nebo se nějak věnovat, to ne.
@Anna766 píše: Více
Hmm, tak to je podle mě, dost smutný, ale asi každýho věc…
Třeba zrovna já, se na své vnoučátko už moc těším, i když je mi jasný, že se ho asi jen tak brzy nedočkám. Vzhledem k tomu, že můj syn je teprve ve třeťáku na SŠ a chce studovat dál.
Ale jestli se toho jednou dožiju, tak bych těm mladým chtěla opravdu pomoct, pokud by o to samozřejmě stáli a já to fyzicky zvládala.
Jinak si ale myslím, že zrovna i ty nejmenší děti dokáží, velmi rychle rozpoznat upřímné city bez jakékoliv přetvářky a podle toho se pak i chovají…
Nepíšeš jaká byla tvoje máma máma. Mrzí mě, že jsi prozila takovou ztrátu před porodem, je to moc těžké. Tvoje máma také truchlí. Chce to jasné komunikovat, rikej co chceš, rikej si o konkretni pomoc. Tvoje malá teď jen lezí. Náročné roky tě teprve čekají a pokud jsi sama a pomoc už teď není taková jak sis přeješ, řítite se do průšvihu. Je dost frustrující mít po ruce babičku na okrasu když padas na pusu a kolem jsou cizi funkční babičky.
@vejilka protože jsem to už udělala jednou, malá brečela a ony krafaly a nevšimly si. Že prý ji neslyšeli. Proto to neudělám
@Anonymní píše: Více
Akr ony ji skutečně nemusely vnímat. Nemají rozbouřené hormony jako ty. A máme asi pomáhají t kamarádky a kontakt s nimi v tom, aby překonala tu velkou ztrátu. V tom tvé příspěvku je všechno jenom o tobě a dítěti. A kde myslíš na ztrátu maminky a jak to musí být pro ni těžké?
@Anonymní píše: Více
Nech mámu na pokoji změnit jí nezměníš s tim, že budeš s malou sama si věděla a třeba je opravdu unavená, necítí se na to pochovat, taky jestli jsem dobře pochopila nedávno jí umřel manžel, takže asi má taky naloženo a né každá babička je hlídací, neuděláš nic
Ja bych počkala. Pořád to je jediný prarodic, které dite ma.
@Anonymní píše: Více
Je tvoje máma hodně angažovaná na emiminu?
Chápu, že ti to je líto, ale ona vážně nemusí. Je to tvoje dítě, tvoje péče, tvoje starost, tvoje zodpovědnost. Já teda problém vidím i v tom, že jsi na dítě sama. Proc to tak je? Ono je to důležité, protože kdyby tvoje dítě mělo funkčního otce a prarodiče z druhé strany, tak bys možná vnímala tu babičku na okrasu jinak. Možná jsi prostě spoléhala na to, že ti někdo pomůže a nakonec to tak není. Osobně si myslím, že je to i tím, že je dcerka ještě malá a že je zima.
Je to tvé dítě, tvá starost, na tobě je všechno. A je úplně jedno, že jsi sama. Ona ti nemá suplovat chybějícího partnera. Tak to bohužel je. Hodně prarodičů nefunguje s novorozenci/miminem a začnou až když je dítě komunikativní a ne tak „křehké“. Moje máma do synových 5 let byla taky na zájem vlažná, poslední roky ho má na hlídání často. On s ní chce být, těší se k ní. Druhá babička měla od mala zájem, teď poslední dva roky k ní syn vůbec nechce, protože si na něj pořád stěžuje a nějak jim to spolu už nefunguje.
Nejhorší na všem je jen to naše očekávání. Že člověk jinde čte nebo vidí jak jiný se můžou poprdět z vnoučat a pak má pocit, že by to tak mělo být správně. Ale tak to není. Každý vztah se musí budovat časem a nenásilně. U někoho to naskočí hned, jinde to jde pomalu. Nucení tomu nepomůže.
Nojo dite je tvoje, ona nema povinnost neco delat za tebe. Hele ja mam na okrasu vsechny babicky, jedna je v jinem statě, ta je uplne mimo a moje mamka pracuje, ma praci kolem baráku, zdravotní potíže, takze ta se tak 3× do měsíce stavi na rychlé kafe a konec. Deti mam tri, k sobe přes noc si je bere až tak od 4 let a jeste po jednom, ze nechce hlídat vic kousku naraz, coz je mi celkem k ničemu, kdyz mi stejne dve doma zůstanou
nenadelam nic no, deti sou moje, tak si to musim obstarat sama.
@Anonymní píše: Více
Každá babička je jiná, s tím nic neuděláš. Proč jí nedovolíš, aby si vzala malou na procházku, když jde s kamarádkou?
To mi připomnělo tátu, jak poprvé a naposled chtěl nutně povozit kočár u nich na dědině v neděli dopo. jak lidi chodili z kostela
jindy ho už nikdy nevezl, prostě se chtěl jen pochlubit…
já se časem smířila s tím, že máme taky prarodiče na okrasu, pomohli nám jiní lidi nebo jsme se vystřídali mezi sebou.. neuděláš nic, zájem a láska se nedá vynutit…