Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Dcera trpí na panické ataky
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
2.2.26 23:27
- Citovat
- Upravit
Anonymní
Anonymní
2.2.26 23:39
@stinga píše: Více
Myslím, že mně na to tenkrát antidepresiva nepomohla. Ale někdo tu psal souvislost s tlakem a cukrem - to je možné. Mně pomohlo, když jsem něco jedla. Nebo mačkala v ruce něco. Pořídila jsem si tenkrát hladkého malinkého keramického králíčka. Mohla jsem ho ohmatávat v kapse.
Jinak doktor mi doporučil hlídat životosprávu. Dostatečně spát. Nebýt hladová a pít. Pohyb venku. A taky jógu a autogenní trénink. Pomáhalo.
- Citovat
- Upravit
2.2.26 23:40
Kozlík, Persen nebo PC sedative můžou pomoc, ale jsou to bylinky. Můžou pomoc, až poté, co se to dcera to naučí zvládat lépe. Což teď nevypadá, že by zvládala. Pokud bude chodit k psychiatrovi a potom třeba psychoterapeutovi, naučí se to lépe zvládat a pak už budou bylinky stačit. Pokud má ale takovéhle hrozné stavy, nemůže se to naučit lépe zvládat. Musí se nejdřív dostat z nejhoršího. Točíte se opravdu v kruhu a pokud to nezačnete řešit, nikdy se z toho nedostanete. 
Z nejhoršího pomůžou jedině antidepresiva. Bohužel tak to je. Ale není to navěky. Tak nechápu, proč se tomu tak bráníte. Ja jsem je brala asi maximálně rok a to ještě s tim, až jsem si našla ty, ktere mi vyhovovaly, coz take nějakou dobu trvá. Pak už jen bylinky a v nejhorším případě v kabelce neurol, pokud by se mi nějaký stav vrátil. Občas vrátí, ale už to zvládám jen s bylinkami.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
2.2.26 23:41
@Trojlístek píše: Více
Panické ataky snad nevedou k sebevraždě. Naopak je to strach, že umřeš, a braniš se tomu. Aspoň u mě to tak bylo.
- Citovat
- Upravit
2.2.26 23:44
@Anonymní píše: VíceŽe ty jsi to tak nemela, neznamená, ze to tak mají všichni. Ty by sis vzala tohle na triko? Ja tedy ne. Jeste kdyby se jednalo o moje dítě. Je mi z toho fakt smutno.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
2.2.26 23:49
@Keyllah píše: Více
Ale já taky musela chodit k psychologovi. Jako podpůrná terapie. Měla jsem toho v životě naloženo, neuměla odpočívat, byla příliš odpovědná a problémy mi přerůstaly přes hlavu. Měla jsem toho zkrátka moc. Ale pro uklidnění - doktor se tenkrát smál, že to není nebezpečné a že je to učebnicový příklad inteligentních a pečlivých lidí, kteří jsou i úzkostní.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
2.2.26 23:53
@livia331 píše: Více
Dědí se snad jenom úzkostná povaha. Podle mě je tam ještě potřeba spouštěč.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
3.2.26 00:02
@livia331 píše: Více
Ale ten by se měl brát jen krátkodobě, pokud se nepletu?
- Citovat
- Upravit
Anonymní
3.2.26 00:06
@livia331 píše: Více
Musíte se ale paralelně s tím učit pracovat s tou úzkosti. Abyste ten Neurol nepotřebovali. Takže psycholog i pro vás.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
3.2.26 01:51
@livia331 píše: Více
U mě si doktor nejdřív myslel, že se jedná o hyperventilaci a řekl mi, že mám dýchat do igelitového pytlíku. Jenže po odběru krve se ukázalo, že mám vysokou hladinu kortizolu - stresového hormonu v krvi. Teď jsem na internetu našla, že hyperventilace ( když hodně a hluboce dýcháš a nějak ti tam hapruje kysličník uhličitý, který máš vydechovat, ale s mirou). To by tomu sportování odpovídalo. A dítěti můžou třeba chybět nějaké stopové prvky.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
3.2.26 02:02
@Anonymní píše: Více
Tvé přítelkyni závidím. Já na to byla sama, jako na spoustu věcí v životě. Možná i to byl nepřímo jeden z důvodu, proč se mi staly určitě těžké události následované postraumatem a pokračující panickými atakami. Máš pravdu v tom, že sdílení ulevuje. A časem se už na určité situace jde dívat i s humorem. Mně třeba tyhle ataky chytaly v divadle mezi lidmi, když jsem věděla, že uprostřed představení „nemůžu“ odejít. Jednou jsme byly s kámoškou a já jí říkám, že až budu potřebovat, řeknu si o obejmutí. A pak se nám chlapi budou vyhýbat obloukem. 
Zasmály jsme se tomu a ataka se nekonala. 
Zakladatelko, abyste mohli své dceři pomoct, měli byste s manželem ten Neurol odbourat. Hází vás totiž do jiného módu, než jako rodina potřebujete.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
3.2.26 06:04
@Anonymní píše: Více
Tak to sedí. Naposledy se to přihodilo, když jsme byly v centru Prahy. Byl to moc hezký den, vše naprosto v pořádku. Jen cesta domu přeplňeným metrem. Ona je pak celkem citlivá i na hluky, pachy, lidi. Nakednou jsem viděla, že ztichla, zbledla. Jen jsem se ji zeptala je to tady viď? A ona jen kývla. Navrhla jsem že můžěe vydtoupit a zavolat bolt, ale to nechtěla. Tak jsem celkem na hlas odpoitavala stanice, objimala ji. Bylo mi úplně jedno, že poutám pozornost. Ona se skoro celou dobu jen tiskla ke mě. No než jsme přestoupily na naší linku C, tak byla podstatně klidnější a poslední úsek z metra, busem skoro prospala. A ten humor taky pomáhá, ale spíš si dělat srandu ze sebe. Jakmile se zasměje je tak an 90% vyhráno.
A mimochodem, přítelkyně se za to styděla a docela dlouho trvalo, než mi řekla o co jde. Přitom fakt nemusela. Tak až budeš s někým ve vztahu, fakt se neboj říct. Ideálně i o tom, co potřebuješ, co funguje. 
- Citovat
- Upravit
livia331
3.2.26 13:10
@Anonymní Dceři pomáhá odejít z davu lidí když se jí to dělo ve škole museli všechny děti ze třídy vyhodit jelikož učitelky byli nepoužitelný pomáhali jí kamarádky, taky nám radí chodit na čerství vzduch jenže dcera musí ležet protože když sedí a nebo stojí okamžitě stratí vědomí, uklidnovali jí v nemocnici že když bude sedět tak omdlít nemůže jenže jednou když měla záchvat ve škole o hodině a seděla tak se prej sesunula z židle a upadla. Zkouší různé metody ale zatím moc nepomáhají
- Citovat
- Upravit
livia331
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Mívala jsem, ale až v dospělosti. Pomohlo mi s někým se obejmout. Pomohlo mi vědomí, že je to hlavně v mé hlavě. A nakonec mi pomohlo vědomí, že mám při ruce prášek na okamžitou úlevu. Ale nikdy jsem si ho nevzala. Při poslední velké atace jsem. musela chodit, chodit, chodit venku a poprvé jsem si řekla, že bych tu tabletu použila, ale že si prostě pro ni do kabelky nestihnu sáhnout. Řekla jsem si, že si aspoň představím, že si ji beru. A v tu ráno ataka opadla, úplně náhle, bylo mi dobře a od té doby - ťuk ťuk ťuk, mám od panických atak pokoj. Už je to skoro dvacet let. Tak ať je dceři dobře a něco podobného jí pomůže!