Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Je to normální i u jiných povolání?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
18.6.25 17:57
Jít dělat tu stejnou práci, ale do jiného prostředí. Ne, opravdu neexistuje, aby na tebe někdo řval. Aby se v práci brecelo, kricelo… za mě absurdní, nemyslitelné a radši bych byla bez práce než v takové práci. My taky nemáme ukázkový kolektiv, ted eskaluji hádky mezi některými, ale je to spíš dusna atmosféra rozhodně nikdo na nikoho nekrici, už vubec ne vedení, to vše řeší v klidu, napřed domluvou, a kdyz to nepomohlo, tak ukončením smlouvy te, která tu atmosféru má „na svedomi“. Takže vyhlídky na zlepšení. Nemusíš snášet to, co popisuješ. Byla bych už dávno pryč. Doktorina není med, ale kvůli jiným věcem než kolektiv…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.6.25 18:01
Takto se chovat k podrizenym normalni fakt neni. Osobne bych tam nedokoncila ani druhy den zkusebky, kdyz bych zjistila, ze je to mistni folklor. 2 roky? Ani omylem, moje psychicke a fyzicke zdravi je mi prednejsi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
18.6.25 18:01
@bmimino píše: Více
Ne, beru to jako nutné zlo. Teda, mě to celkem bavilo a baví, ale toxické prostředí mě ničí.
- Citovat
- Upravit
18.6.25 18:02
Já jsem teda nelékařský zdravotnický pracovník, ale během asi 15 let praxe jsem vystřídala několik zdravotnických zařízení a takové drama neznám 
Lékaři byly všude bráni jako nedotknutelné „božstvo“. Třeba v nemocnici ve velkém krajském městě si nepamatuji nějaké velké spory na oddělení. Nebyla jsem samozřejmě přímo mezi lékaři v jejich „zákulisí“, ale žádné drby se nešířily. Teď jsem v rehabilitačním centru a lékaři jsou doslova na špici žebříku, ale na obědy třeba chodí normálně pospolu, baví se. Spíš se občas chytnou sestry mezi sebou (ženský kolektiv ).
Já bych teda v takhle dusném prostředí nevydržela a nedivím se, že jsi z toho nešťastná. Opravdu není možnost sehnat místo jinde? I za cenu dojíždění. Já jsem dva roky jezdila 50km tam a 50km zpět, taky jsem měla v tu dobu malé děti, s funkčním manželem se to dalo přežít. Momentálně to mám do práce 30km a to už beru jako pohodičku, 30-40minut autem. Co třeba nějaká ambulance nebo soukromé zdravotnické zařízení? Jít prodávat s titulem do Kauflandu je blbost, ale zdravotnictví je nesmrtelný obor se spoustou možností.
Jo a i jako lékařka bys měla vědět, že bolest duše (=deprese) je pořád nemoc, na bolení hlavy si taky vezmeš tabletku, takže proč si neulevit antidepresivy, když je ta možnost, i kdyby na přechodnou dobu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.6.25 18:05
Ne, v tom bych nezvládla být. Já zastávám názor, a vždycky jsem to tak měla, že budu dělat jakoukoliv práci, ale musím tam chodit ráda a cítit se tam dobře. Zažila jsem mnoho kolektivů, i v nemocnicích na různých odd. během praxí, někde bylo dusno a věci, které popisuješ, jinde paráda a chtěla bych tam bývala dělat. Poohlídla bych se být tebou jinde. Jiné oddělení?? Jiná nemocnice, i kdyby byla dál od bydliště? Soukromý sektor - kooperace se zajetou ambulancí praktika, co by si tě vzal pod křídla?? Nevím, jak to chodí a co je možné a co ne, ale plně tě chápu a na tvém místě bych se taky hroutila, obzvlášť s prcky doma, kteří máminu energii potřebují též.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.6.25 18:06
Rozhodně nejsi budižkničemu, jsi potřebná, jen je hodně práce, málo lidí, hodně papírování, občas někomu ujedou nervy, křičí, ale ne na ostatní, prostě potřebuje upustit páru. Sama víš, jak to na interně vypadá. Drž se.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
18.6.25 18:08
@Midaku když já to zažila prakticky všude, kde jsem pracovala nebo byla na praxi. Všude se řvalo, všude se chodilo s pláčem z vizit. Navíc jsem v pasti, mám v nemocniční školce dítě. Jinak bych nemohla pracovat vůbec. Od září bych mohla jinam. Ale bude to v jiné nemocnici lepší? Spíš ne. Potřebuju 9 měsíců ještě. Jiné povolání neumím. Já se na nic nehodím. Podnikatelská nejsem, manuálně zručná, že bych šila, pekla, nejsem, obchodovat neumím, na vědu se nehodím, na učení nemám povahu.
- Citovat
- Upravit
18.6.25 18:09
Nezůstávej v prostředí, kde ti není dobře, je u vás víc interních oddělení? Můžeš přestoupit?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.6.25 18:15
Tak jak to popisuješ, tak to vůbec neznám.
V jiné nemocnici to bude lepší, když změníš svůj přístup, jsi negativní, chápu tě, ale nastav si to jinak. Jak je možné, že po tobě pořád někdo křičí už od školy? Kde je problém?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
18.6.25 18:17
@Terapeutka no právě, to zákulisí. A taky evidentně nejsi na interně. Já se takyy těším do té laborky, ale doklepat to… Tady je obrat. Málokdo vydrží zkušebku. Během jednoho měsíce teď odejde pět lékařů. Bez náhrady. Máme spoustu Ukrajinců, s kterými se jedná jak s hadrem na podlahu. Mě primářka neplatí, neztratí na mě ani korunu, pracuju za dva a ještě má kecy, že neexistuje je jít po pracovní době domů, že se vždy zůstávalo do večera a psalo. 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
18.6.25 18:21
A atestaci z jiného oboru si nemůžeš udělat? Co jít za někoho na obvod? Obvodaci nejsou nebo jedou přes důchod. Pediatribteprv ne.
Nenech na sebe řvát! Ona ví že může. Protože ji necháš. Kamarádka taky odešla z podobného prostředí. Taky z nemocnice. Měla nejvyšší vzdělání a byla nejmladší. Ty bez vs se bály o místo a dělaly zlé.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj ve spolek. Po dětech jsem se vrátila do práce. Vrátila do povolání, změnila obor, změnila místo, protože jsme se stěhovali, tak bohužel jsem už nemohla nastoupit na původní. Povoláním jsem lékařka, až doklepu dva roky na personálně zcela zdevastované interně (panebože, kdybych tak měla ponětí, do čeho lezu), měla bych zmizet do komplementu. Po dnešku jsem zralá na Chocholouška, i když nejen po dnešku a tak mě napadlo, jestli je i v jiných povoláních normální zdravotnický folkloreček, jako ponižování, řvaní, množství práce, které objektivně nejde stihnout(kvůli tomu jsem se dnes s primářkou chytla), každodenní konflikty, pláč, protivné chování ze všech stran, nejhůře však obvykle od přímého nadřízeného. Můj švagr tvrdí, že v jiných povoláních neexistuje, že by na vás někdo řval jak na malého haranta, že už je to dnes nepřípustné chování, já jsem na to zvyklá od vysoké školy. Z práce jsem opravdu psychicky vyšťavená, drží mě pouze vidina jasného konce a odchodu do lepšího prostředí, ale občas i tak mi t někdy přijde nekonečný, hledám jiná místa, ale přijdu si pak jako budižkničemu, co nic kromě medicíny neumí, šla bych asi do Kauflandu a moje deprese se prohlubuje. Každý den mě přepadá zoufalství a přemýšlím, jak si ulevit. Opravdu každý den pláču, někdy hodiny. Už mě napadalo se z toho vypisovat, ale nesnáším psaní na mobilu a k počítači doma moc nemám přístup (nemůžu se před dětmi zavřít na půl hodiny do pracovny, je jim 3 a 4, ani na to nemám čas) Založit si blog asi nepřipadá v úvahu
. V noci se budím hrůzou, nedokážu přepnout na mode Jsem doma. Měním se. Po půl roce je ze mě jiný člověk. Nechci, ale je to adaptace, abych vůbec přežila. Napsat si antidepresiva beru až jako poslední možnost. Čili abych to shrnula, jak přežít náročnou práci ve vysoce toxickém prostředí bez toho, aniž bych skončila v blázinci nebo v lochu.