Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Křesťanské jesličky - diskuse
- Fotoalbum (129)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Napsat příspěvek
Velikost písma:
30.9.10 21:23
Ahoj holčinky,
zdravím vás. Nemohla jsem se teď v poslední době vůbec zastavit, a když už se povedlo, řešila jsem žehlení, vaření, úklid, Honzíkovu virozu, Petříkovy zoubky.
Dotahujeme do konce dům, příští týden bude na pořadu hypotéka, ovšem od soboty rána už budu s Danečkem v nemocnici já. A Petříček. Babička potřebuje trochu klidu. Nevím, jak dlouho tam budeme, ani jak si to doma uspořádám - ale alespoň tam budu moci být s Peťkou. Bohužel to budeme muset nějak zvládat tak, že Petřík zůstane v postýlce na našem pokoji na hematologii a já poběžím za Danečkem na JIP. Tak budu muset pobýt pár hodin, pořešit péči okolo něj a nové bříškové dia, a pak zase za Peťkou. Modlím se, aby to maličký nějak ustál beze mě, ale myslím si, že bude plakat. Na JIP ho brát nemůžu. A nikdo jiný v nemocnici být nemůže. Už to je zázrak, že nás tam s Petříkem ubytují - naštěstí je to jen o jedno patro. Okolo 18 hodiny už tam bude se mnou manžel a pomůže alespoň kluky vykoupat. Daneček usíná okolo 20 hod, takže pak budu moci zase běžet za Petříkem. Přála bych si vzít ho s sebou na JIP, ale předpisy jsou předpisy - nejede přes ně vlak. Daneček se ještě na běžné odd nedostane - peritoneál propouští dialyzační tekutinu okolo švu ven z těla, takže to musejí na JIP hlídat. Nemůže si dovolit příliš pobíhat, protože to ty průtoky bohužel podporuje. MOc doufáme, že tento stav se Danečkovi upraví - protože jinak mu peritoneál vyjmou a najede se na klasickou dia. A to znamená další operaci (propojení žil na ručičce, do kterých by se vpichy ob den prováděly…) a pravidelné, hodně bolestivé vpichy diajehel. A co druhý den strávit půlden v nemocnici.
Holky, já už nééééchcííí… Blbě se mi o tom i píše - chvíli to zvládám s chladnou hlavou, ale - už toho mám plné zuby. Co ještě máme očekávat, unést… Já vím, že vždycky může být hůř… ale po tom, čím si Daneček (a my s ním) prošel, jsme si troufali věřit, že jsme to nějak zvládli. Zvládli jsme vlastně všechno, čeho jsme se tak hrozně báli a nepřipouštěli si. Ale už dost. DOST!
Já vím, chce to více trpělivosti, a asi i víc pokory. Otázka je, kolik ještě máme sil. Ale když je něco hrozně těžké k unesení, zkouším do toho kopnout… 
Omlouvám se, že víc nestíhám. Četla jsem si vaše příspěvky, myslím na vás všechny. Děkuji za podporu.
D.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.10.10 17:22
Ahoj holky,
tak jsem zase po týdnu nakoukla…právě jsem dovařila polívku, pátek mám kratší den jen do 14 hodin, tak to jsem doma dřív.
Demi - moc na vás budu myslet, abyste společně zvládli ten pobyt, ale nejdůležitější je, že budeš s Petříkem aspoň na jednom patře, jak píšeš, abys nepřebíhala za Danečkem přes několik pater…a co Petřík? Už má 9 měsíců, že a na Vánoce 1 roček, že? Taky to teda utíká…a o Honzíka se přes den bude starat babička? A jak dlouho bude ještě Daneček na JIP? To se myslím ještě neví přesně, že…
Bédík si ve školce už zvyká, sice ráno je to stále s pláčem, ale musím odejít co nejdřív, potom už je úplně bezvadný, dneska jak jsem pro něho přišla, tak si v pohodě hrál s nějakou skládačkou, učitelku mají dobrou, a má tam taky svého tříletého chlapečka, tak snad. Trochu teď bojujeme s kašlem, tak dávám sirup a od začátku září bereme svorně Preventan - on Junior a já ten classic, lupneme si to vždycky ráno a jdeme, tak doufáme, že to bude dobrý.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
makyneprihlasena
4.10.10 13:39
Jen jsem prolétla diskusi, pořád se mi nějak nedostává čas :-/
Lamvi, drž se, a jestli to jen trochu půjde, užij si těhu. Mě se to ale mluví, vžycky jsem byla v podstatě bez problémů.
Gerberko, bereš to všechno tak s klidem, já určitě budu mít výčitky, že zanedbávám děti. Už teďka mě Běta slušně „vydírá“, kdykoli ji potkáme na procházce se školkou, tak se rozbečí…
Demi, kašli chvíli na pokoru. Být tebou řvu na Něj od rána do večera 
. Je hezké snažit se pořád za vším hledat to lepší, ale někdy už to prostě nejde, třeba na to čeká 
. Drásají mě tvoje popisy všech jehel a hadiček v tom malém tělíčku, při představě, že to sleduju u svého dítěte, prostě bych řvala do nebe jak Job. A kdy se budete stěhovat nebo budete teprve stavět? nějak mi to uteklo.
- Citovat
- Upravit
8.10.10 22:31
Ahoj, moc všechny zdravím.
Jsem na víkend s Petříkem doma, Daneček je stále na JIP. Není ještě jasné, jak dlouho, ale učíme se zacházet s APD (automatickou peritoneální dialýzou), abychom mohli domů, jak brzy to půjde.
Jak budu moci, napíšu opět povídání Jak to zvládáme II. Opět o našich zážitcích, zkušenostech, boji, i bolesti a naději. Budete chtít?
Honzík vše zvládá v pohodě, byl celý týden beze mě, jen s babičkou a dědou, během dne ve školce. Žádný problém babička nehlásila, krom toho, že H. nepovažuje za nutné hlásit doma domácí úkoly do školky vždy na aktuální týden, takže ve čtvrtek se babička náhodou dověděla, že děti měly přinést vzorky barevného listí, které pak narychlo s Honzíkem sbírali cestou ze školky. To, aby ještě v pátek stihl vše odevzdat a dostal razítko. Co jen mi to připomíná… 
Tak jsem mu vždycky alespoň po telefonu kladla na srdce, aby na úkoly nezapomínal, ať není mezi dětmi jako spadlý z Marsu.
Maky: řvát na Něj…? To už mám za sebou. Pochopila jsem, že Bůh si vždycky všechno zařídí po svém, tak jak uzná, že je dobré. Ať už prosím, křičím, brečím, nebo ne. Pamatuješ? Psala jsi v jednom svém deníčku, že to, co Bůh vykonal, je dobré. Já vím, že s námi byl. Velmi dobře to vím, stačí se ohlédnout za tím, čím jsme si prošli. A co zkusil Daneček. V nemocnici jsem viděla lidské dno. V utrpení můžeme vidět svoji sílu a blízkost Ukřižovanému. Mně se o tom těžko píše, protože nedokážu dobře popsat a předat svou zkušenost - jde to vůbec?
Gerbi: tak já myslím, že přes počáteční obtíže se věci poddaly, ne? A jak zvládá Jidříšek školu, do které chodí třídy?
Zatím vás všechny zdraví Demi!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.10.10 19:37
Ahoj Jesličky,
tak jsem zase po týdnu nakoukla, neděle večer a od zítřka nám zase začíná další „kolo“ 
- čili další týden před náma…kdybyste věděly, jak já vždycky v pátek odpoledne děkuju, že jsme zase další týden všechno zvládli, přežili a přečkali…díkybohu je Béďa pořád zdravý i přes celodenní pobyt ve školce každý den, je to zázrak…
Demi, Jindříšek chodí už do 5. třídy, od letoška jsou už spojení s béčkem do jedné velké třídy (je jich asi 30), ale spoustu předmětů mají dělených (češtinu - mluvnici, angličtinu, výtvarku…), tak to snad není tak hrozný. Stížnosti - zatím - žádné nejsou. Psycholog č. 4, se kterým jsem mluvila poslední srpnový týden, se byl ve škole a na tu situaci podívat první týden v září (čili touto dobou už je to víc než měsíc) a od té doby se vůbec neozval, nezavolal, nic. Takže buď domlouvá termín s nějakou věhlasnou psycholožkou, která by s ním měla „udělat“ takové to klasické psychologické vyšetření (které máme za sebou už 3×… - a to mi v tom srpnu říkal, že čekací doba na ni je tak 2 měsíce) a zavolá mi teprve, až to bude domluvené ANEBO zjistil ve škole na místě, že to třeba - možná - snad - asi není tak hrozné, jak mu bylo vysvětlováno a že Jindříšek je v podstatě „normální“ a už se neozve. Nevím. Zatím to neřeším a volat sama mu nehodlám - sám mi několikrát opakoval, že jakýkoliv krok bude konzultovat se mnou. Takže takhle to je. Iniciativní rozhodně nebudu, počkám, jak se to vyvine.
Lamvi - jak je? Budeš zvědavá na pohlaví mimča? Že by počtvrté klouček, co?
Maky - jo, beru to s klidem - lépe řečeno se o to snažím, snad budeš vědět, jak to myslím… Ale dobrý, všechno se zaběhlo dobře. Ale řeknu úplně narovinu, že se už vůbec nedivím jiným maminkám, že nástup do práce odkládají, že chtějí další mimčo…pak ještě další…pak si třeba najdou jenom brigádu apodobně - protože - ta změna je opravdu s velkým Z a nejhorší ze všeho jsou ty přípravy. Když už skočíš do té vody, tak už musíš plavat, jak se to říká. Ale jak jsem psala několikrát - u mě bylo naprosto směrodatné, že mi drží celé 3 roky místo na plný úvazek a je to zaměstnavatel, u kterého pracuju už 14 let, takže co jiného…člověk musí být vděčný a nemůže si - zvlášť v dnešní době - moc vybírat.
Tak holky ahoj, mějte požehnaný další týden.
Dneska tady bylo super počasí, byla jsem opět fotit naší krásnou přírodu do mé sbírky, ze všeho nejradší mám procházky v tomto období, když stromy jsou zbarvené a svítí sluníčko - to je můj největší lék a odpočinek.
Gerbi
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.10.10 21:54
Gerberko - ahoj, a jak pokračují práce na domě? řekla bych, že opavdu málokdo je tak vytížený jako pracující maminky malých dětí - )nejde jen o práci samotnou, ale o vytížení na všech frontách - přiznám se, že práce na plný úvazek mne trochu děsí- no uvidíme, co nám život přinese.
Demi - pokračování určitě napiš- však všechny nás zajímá, není to ani třeba psát.
U nás zatím dobrý, pořád čekám na nějakou krizi dvoudětné matky, ale zatím nic. No děcka už začínaj hůř spát, tak to třeba přijde ani se nenaděju 
Vztah s Bohem v krizi
Už tuhle když jsi tu maky psala o řvaní na Boha jsem se chtěla přidat - vzpomínala jsme na životní rány, při kterých jsem na Hospodina křičela, nemluvila s ním, byla uražená - no spousty takových vyloženě „chytrých“ postojů.
Pamatuju, když jsem prvně potratila, tak jsem s Bohem nemluvila případně na Něj křičela několik měsíců v kuse.Trvalo mi, než jsem si dokázala přiznat, že 'Bůh není ten na druhé straně, ale ten s kterým jsem v bolesti na jedné lodi a zažila jsem období totálního souznění,byla jsem s Ním v intenzivním kontaktu vpodstatě nonstop.
Pak přišlo jaro 2007 - kamarád na středním východě zemřel při autonehodě způsobené bombou sebevražedného atentátníka, pár dní na to jednoho velmi milého kolegu v Africe upálili společně s dalšími lidmi v kostele kam se uchýlili při jakýchsi stupidních politických nepokojích. Následovali další dva mně blízcí lidé, kteří odešli na věčnost náhle a nečekaně- vím, že všichni čtyři mohli zemřít kdykoli jindy a ne takto najednou, ale tehdy mi znovu došlo, že Hospodin tuhle koncentrovanou bolest nese s lidstvem dnes a denně a ne jenom na jaře 2007 jako já- tehdy jsem měla chu Ho obejmout a říct mu, že jsem s Ním (joo, je to blasfemie ale chápete možná co chci říct?)
když jsem pak znovu potratila, a pak ještě jednou, jako bych už na zlost neměla páru - bolest ze ztráty miminek byla stejná, ale zlost vyprchala. Při počáteční anabázi s Klárkou už jsem se jen modlila at přežiju ten šlený stres a nechala jsem ji v Jeho rukou. Přesto nemám nejmenší tušení jak to budu s Bohem mít při další životní ráně
teda já jsem ukecaná - ale jestli máte chut a čas, napište i vy, jak to máte - zajímalo by mne to.
Co vy ostatní, jak se máte?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.10.10 23:17
Holky, já jsem chtěla jen nakouknout, ale Harpy - mluvíš mi z duše. Už jsem tady o tom taky psala. Jak jsem loni Boha vyškrtla ze života. Protože mi nic z toho, co jsme si prožívali, nedávalo žádný smysl. Chtěla jsem vědět, proč si s námi Bůh tak zahrává, když nám dává poznat bolest při utrpení našeho dítěte, a neslyší naše volání. Taky jsem Mu vzkázala, že neexistuje. A čekala jsem od Něj podobnou reakci, která přišla: totální prázdnota, osamění, ztráta. Ale na konci toho všeho přišla Láska - já jsem pro Boha zřejmě existovat nepřestala.
Dnes jsem byla na mši v našem kostele. Náš otec Karel měl neskutečně krásnou promluvu - a jako z udělání na téma bolest, nemoc, utrpení. A já jako z udělání jsem seděla hned v první lavici, spolu s mamkou, tetou a Honzíkem (manžel byl tento víkend s Danečkem). Myslela jsem, že to „dám“ bez breku - ó, jak jsem se pletla. Otec Karel mi mluvil z duše. Jak jsou krásná slova o síle, která je skryta v utrpení. Jak jsme v něm Bohu blíž. Jak je dobré každou bolest Bohu obětovat. A jak to všechno jde stranou, když jste „v tom“. Protože bolest, spojená s nemocí a strachem je silný soupeř víry, a ptáte se „…proč?“. Nic jako by nedává smysl.
A taky jsem pochopila, že ve všem tom trápení není Bůh proti mě (nám, mému dítěti), ale s námi. Svědčím o Jeho lásce.
Mé dítě už několikrát nemuselo svou nemoc přežít. Několikrát jsme zažili krizi. Ale také jsme několikrát zažili zázraky a Boží dotek v té tmě hrůzy a bolesti (nejhorším okamžikem celé anabáze byl den, kdy Danečkovy otoky překročily mez a voda se mu nahrnula do plic), kdy nám nezbylo, než se modlit, aby Pán Bůh neopouštěl našeho chlapečka a nám dal sílu.
Holky, já se nechci moc rozepisovat. Stejně mám pocit, že se neumím vyjádřit jinak, než jako spisovatel brakové slátaniny. Vždycky to tak nějak vyzní.
Snad už mě znáte a víte, co chci tím vším říct. Prošly jste si to všechno se mnou, nesly jste to se mnou.
Tak já to „číslo 2“ napíšu 
. Pro sebe, pro Danečka, pro vás.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.10.10 14:50
Demi děkuju za fotku a já už jsem ti psala, že nejhorší den mého dosavadního života byl ten, co se narodil Vojta. O tom, co se ve mě dělo, se těžko píše, protože je velký rozdíl mezi tím, jak jsem to vnitřně cítila a jak se to dá popsat slovy
Oproti vám jsem ale žabař.
Taky tak trochu dost nestihám, teď čekám, až přijde prostřední dítko z výtvarky a jdeme všichni ven. Taky mám ráda tohle počasí, Gerberko
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.10.10 18:37
Holky, já asi k tomu nemám co napsat…prostě vy už jste někde jinde. Já se vždycky snažím psát ze sebe a moje já zatím dál než k řvaní nedospělo. Rozumově to chápu, snad vím, co chcete říct, vím, že Bůh je s námi i v tom utrpení, ale srdcem tu jednotu plně jako vy nezažívám. Myslím, že jsem se toho tajemství párkrát dotkla, zároveň se ale v sobě musím probojovávat skrze odpor, který ve mně na téma „utrpení v křesťanství“ vybudovala některá barvotisková kázání a brožurky 
Když nad tím teď tak přemýšlím je to asi můj úhelný kámen, to čeho se bojím, když se modlím, aby mě On obnovil. Že neodvratně přijde kříž, který mi boží krásu ukáže v celé té velkolepé jednoduchosti lásky, ale který s sebou přirozeně nese oběti…
Gerberko, jojo, taky to tak cítím, že práce v dnešní době není samozřejmostí a že varianta, která za x-měsíců čeká mě, zdaleka nepatří k nejhorším. Přesto mám obavy a budu ráda, když občas napíšeš, že to jde
Knofli, doufám, že jste si venku užili. My jsme si užívali víkend, ale momentálně má Matouš zánět průdušek (zatím bez ATB) a starší dva taky chrchlí 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.10.10 20:17
Ahoj holky,
tak co dodat já jsem taky ve stavu kdy křičím, někdy se dokážu vzdát a odevzdat, když už jsem na dně a je krásné, když cítím že jsem vše odevzdala a ze mně to spadne, jen než k tomu dojdu tak se natrápím.
Třeba ted když jsem víkend strávila s marodama, Zuzi mi ležela celý víkend a dneska mi volali ze školy že Anetka má teploty, no ted leží ve 4O a já už nevím čím bych to srazila.Leží mi jako placík a já nevím co jak ji pomoci.
Všechny moc zdravím víc nedávám, ale unavou už to nedávám a nevím jaká bude noc s Anetkou.
Barča
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.10.10 16:46
Maky dík, včera bylo super, dneska jsme měli drakiádu a dají se draci pouštět i v bezvětří
lamvinku pozor ať se taky nenakazíš, říkají, že v začátku těhotenství je to nebezpečné. Na horečku radím octové ponožky a tvaroh a bez milosti střídat léky proti horečce (paracetamol a ibuprofen se můžou i po 4h).
Demi, jak se vám daří? Dneska jsme byli na kontrole v Porubě a hned u vchodu na polikliniku je vchod na dialyzační středisko, mi vás to hned připomnělo. Dneska jsme si teda dlouho počkali, řešili něco akutně a paní doktorka přišla pozdě, ani jsme nemluvili s „naším“ panem doktorem - a v čekárně byli z 90% kluci. A je to tam tak vždycky. A já si vždycky do manžela drbnu, že jsou fakt slabší pohlaví. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.10.10 21:40
Holky,
já opět jen v krátkosti, válčíme jak se dá… nechce se mi moc tady rozepisovat, snad jen nejíme, zvracíme, horší kreatinin. Zvyšujeme dial.dávky do bříška, stahujeme tekutiny. A učíme se obsluhovat přístroj, který budeme mít doma + obsluhovat vše, co s tím souvisí. Podrobněji napíšu do povídání. Příští týden budeme s Peťkou opět v nemocnici, a tentokrát s Danečkem na pokoji /i s přístrojem, který už bude v naší obslužné režii/.
Snad mi zítra vyjde chvilka na reakce na vaše příspěvky, teď musím zase letět .
D.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.10.10 20:59
Ahoj holky, teď jsem nenakukovala, protože jsem se - trubka - řídila tím, jestli mi u diskuse bliká takové to oko a když neblikalo, tak jsem myslela, že nejsou žádné nové příspěvky
No už jsem poučená a budu pozornější.
Jinak jsem si vás ale přečetla a sklaplo mi a mám pocit, jestli bych radši neměla jít někam jinam, protože proti vám jsem jedna velká povrchnost a do debaty opravdu ničím nepřispěju.
Největší a zatím díky Bohu jediná životní rána, která mne postihla, byla náhlá smrt maminky - a to už bude 12 let. V rychlém sledu ji následovali dva prarodiče, naše rodina se během čtyř měsíců velmi zmenšila, zbyli jsme já a sestra, tatínek a babička z tátovy strany. Tehdy jsem nebyla věřící, byl to asi jeden z impulsů, který mne k víře posunul. Ale od té doby vím, že šťastný život se může během vteřiny úplně zvrátit v noční můru a může to přijít kdykoliv, tak jen doufám, že budu mít stejnou odvahu tomu čelit, až to přijde, jako tenkrát ve dvaceti letech.
Protože když se na to zpětně podívám, jsem alespoň ráda, že jsem dokázala tu realitu přijmout a vyrovnat se s ní a nekladla si zbytečné a nesmyslné otázky typu „proč zrovna my“. Že jsem v tom neviděla nespravedlnost a křivdu. Což není zrovna žádná zásluha, vím.
Podrželi jsme se tenkrát doma navzájem a moc mi pomohli přátelé a jedna moje věřící kamarádka zvlášt a zkrátka i na té hrozné době dokážu najít pozitiva, minimálně to, že jednou zase přijde radost, i když se člověku třeba v některé chvíli zdá, že už se nikdy nikdy v životě nezasměje.
Jak vidím, do diskuse o vztahu k Bohu se mi smysluplně přispět nepodařilo, tak se omlouvám za výlev a přeju dobrou noc.
PS. Demi, určitě napiš, jsem ráda za každou zprávu o tom, jak se vám daří.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.10.10 21:02
Ahoj holky!
V sobotu jsme si užili nádherné setkání pěstounských a osvojitelských rodin, které pořádal Domeček, odkud jsme si přivezli Aňulku. Potkali jsme jedny známé, se kterými jsme se viděli skoro na každé přípravě. Tety z Domečku byly z Aňulky nadšené.
Tento týden začala Aňulka chodit sama. včerejší rekord je 7 kroků. Dnes byl velmi atakován, ale zatím nepřekonán.
Harpy, já jsem krizi s Bohem měla několikrát a nejhoší je, že si nemůžu přesně vzpomenout, proč to bylo. Mám matný pocit, že naše „neschopnost“ mít dítě to nebyla. Musím ale říct, že to nikdy netrvalo dlouho. Za to teď mám období, kdy děkuju za kde co. A mám pocit, že si to ani nezasloužím.
Lamvinku, jak je? Doufám, že už lépe, pokud ne dobře. Holt tu máme podzim, ale ty nemoci bych vážně zrušila.
Demi, jste jak na houpačce. Moc přeju vyhoupnutí a udržení se nahoře. Pokud to jen trošku půjde, prosím o fotky všech chlapečků.
Opatrujte se. Přeju požehnaný týden.
R.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
