Maminky 5 a více dětí

@Anonymní píše:
@Katy 7 přesně tak to je, tohle všechno (výběr školy, kolik peněz jde do dětí, jestli děti dělají chůvu mladšímu sourozenci..) to není o tom jestli máš 2 děti nebo 4, nebo 6, toto je čistě o tom, jak to rodiče zavedou a jak to mají.A k ostatním - připadáte mi příšerně povrchní a materiálně založené, to bych si šla nafackovat, kdyby takhle přemýšlely moje děti, že jsem asi něco fakt hodně pokazila. Učím je úplně jiným hodnotám a tahle stránka moderního světa se mi hodně příčí. Děti jsou velice vnímavé, pokud jim člověk ten čas věnuje, dokáží si ty rozdíly v tom, co je a není důležité velmi dobře uvědomit a srovnat. Takže SPOKOJENOST dětí, vnitřní spokojenost a pocit, že jsou šťastné, pramení z toho, jaké hodnoty přijmou za své a jak jsou tyto pak naplňovány, ale ten základ jim dává ta rodina, takže pokud se maminka s tatínkem cítí chudí, frustrovaní, uvnitř ví, že by si přáli mít více a dítěti podávají informaci o tom, že mu nekoupí sušenky stylem - miláčku promiň, bohužel na to teď nemám, tatínek měl malou výplatu, tak jasně, že to dítě tím trpí a vnímá to negativně. Nicméně tvrzení, že děti z početnějších rodin si nemohou vybrat na jakou chtějí školu nebo nejezdí na školní výlety a školy v přírodě, to vážně neznám ani ze svého dětství, ani z mé rodiny, ani z okolí a dávat příklad na úplně asociálních početných rodinách je stejně hodnotné jako dávat příklad na úplně asociálních nepočetných rodinách, kde taky hromada dětí nejezdí na výlety a nemůže si vybrat školu. Počet dětí s tímhle nemá naprosto co dělat. Naše děti mají možnost jet na tábor, mít iphone, sportovat, jet na dovolenou a x dalších věcí a to rozhodně nejsme boháči, ale protože necítí pocit nedostatku a chudoby, tak spoustu těch věcí prostě ani neřeší. Když některý rok nejedeme na dovolenou (nějakou delší) tak žádné naše dítě nenapadne že jsme chudí a nemůžeme jet, ale prostě vidí nějaký důvod, proč se letos nejede, který je objektivní, je jim sdělen a je prodiskutováno, co oni na to a zda je to takhle i pro ně ok. Na jejich názory se naopak ptáme řekla bych více, než je tomu ve spoustě menších rodin kolem nás a to že se děti v početné rodině učí ohleduplnosti k ostatním je vyváženo tím, že vědí, že mají nárok na ohleduplnost ostatních vůči nim, to že je učíme pomáhat ostatním znamená, že jim samotným vždy někdo pomůže. Je to jako v dobře fungující formě, větší investice ale větší zisk. Důležitá je ta rovnováha podle mě a taky nenechat děti splynout na my vůdci (rodiče) a vy stádo (děti) ale přijímat je jednotlivě a další a další specifické věci, které mají v početnějších rodinách podstatný význam ale na čem si trvám, že většina těch popsaných problémů není problémem rodin s více dětmi, ale prostě špatně fungujících rodin bez ohledu na počet dětí (možná jsou ty početnější jen víc vidět)

Víš anonymní, já bych ti hrozně přála aby to v tvé rodině opravdu tak bylo. Je možné, že jste prostě ta výjimka z pravidla, kde to funguje. Jen nerozumím kde se v tobě bere tahle zloba. Nazýváš ostatní povrchními a lidmi co neumí vychovat děti. Myslíš si, že ty sama jsi kvůli tvému stylu života lepší než jiní? Já docela chápu ostatní, že ti to prostě věřit nechtějí, jak jsi spokojená na obláčku, když máš potřebu tak do všech kolem tebe kopat. Já si myslím, že ten kdo je opravdu spokojený se svým životem nemá potřebu se naštvávat a vypisovat jiným anonymním lidem na internetu svou pravdu a ponižovat je, jak jsou oproti tobě plebs. Já s tebou třeba nesouhlasím, čistě s mých „povrchních“ zkušeností a osobních pohnutek, ale nenapsala bych ti nic takhle zlého jako ty tu síříš. Jen tak na zamyšlení.

@Anonymní píše:
Víš anonymní, já bych ti hrozně přála aby to v tvé rodině opravdu tak bylo. Je možné, že jste prostě ta výjimka z pravidla, kde to funguje. Jen nerozumím kde se v tobě bere tahle zloba. Nazýváš ostatní povrchními a lidmi co neumí vychovat děti. Myslíš si, že ty sama jsi kvůli tvému stylu života lepší než jiní? Já docela chápu ostatní, že ti to prostě věřit nechtějí, jak jsi spokojená na obláčku, když máš potřebu tak do všech kolem tebe kopat. Já si myslím, že ten kdo je opravdu spokojený se svým životem nemá potřebu se naštvávat a vypisovat jiným anonymním lidem na internetu svou pravdu a ponižovat je, jak jsou oproti tobě plebs. Já s tebou třeba nesouhlasím, čistě s mých „povrchních“ zkušeností a osobních pohnutek, ale nenapsala bych ti nic takhle zlého jako ty tu síříš. Jen tak na zamyšlení.

Ostatními bylo myšleno lidé, pro které jsou důležitější materiální statky než to co jim rodiče dali - jejich péče, láska, sourozenci. Prostě tohle je pro mě nepochopitelné, že nějaké dítě rodičům po 20ti letech de facto vyčítá, že nejelo na tábor, nebo mělo horší mobil než vrstevníci, podle mě to prostě strašně povrchní je, neumím si představit mít takové pocity vůči rodičům, takže to ani není o mém pohledu jako matky, ale jako dcery. |Trochu pokory prostě Ve výsledku ty materiální věci jsou fakt nedůležité Ty nemáš pocit že se společnost strašně žene za meteriálními věcmi a že je to špatně? A pokud to dokáže narušovat i vztahy v rodině,.. já jsem prostě vychovaná v jiných hodnotách no.

@Anonymní píše:
Ostatními bylo myšleno lidé, pro které jsou důležitější materiální statky než to co jim rodiče dali - jejich péče, láska, sourozenci. Prostě tohle je pro mě nepochopitelné, že nějaké dítě rodičům po 20ti letech de facto vyčítá, že nejelo na tábor, nebo mělo horší mobil než vrstevníci, podle mě to prostě strašně povrchní je, neumím si představit mít takové pocity vůči rodičům, takže to ani není o mém pohledu jako matky, ale jako dcery. |Trochu pokory prostě Ve výsledku ty materiální věci jsou fakt nedůležité Ty nemáš pocit že se společnost strašně žene za meteriálními věcmi a že je to špatně? A pokud to dokáže narušovat i vztahy v rodině,.. já jsem prostě vychovaná v jiných hodnotách no.

To se asi nechápeme. Já a ani nikdo ostatní nenapsal, že by jsme to rodičům vyčítali. Jen to, že jsme tyto pocity cítili. A to prostě nemůžeš nikomu upřít. Já se ti třeba snažím naznačit, že možná i tvé děti tyto pocity mají a stejně jako my vám to nemůžou a ani nechtějí vyčítat, protože vás milují. Ale to si ani na moment nepřipouštíš a o tom to je. Ty dětem do hlavy nevidíš a výchova může ovlivnit jen část osobnosti.

A ty řeči o materiálnu mě nebaví. Co to vlastně je? Mít iPhone? Mít každou zimu novou bundu? Jet na dovolenou k moři? Jet na Mácháč? Nebo třeba jen nemít poděděné oblečení?
Co z toho je dle tvého názoru už ten zlý materiální člověk a co ne?
Já jsem velmi skromný člověk, nepotřebuju moc, ale nepohoršuje mě ani jedna strana. Je mi to úplně jedno. Co už mi leze na nervy je to, když se na mě na jednu stranu povyšuje někdo, že nemám nejnovější mobil a na druhou stranu mě úplně stejným dílem vadí ten, co mi bude říkat jak jsem materiální prohnilý zlý člověk jen proto, že třeba ráda poznávám svět a cestuju když zatím můžu (příklad tohoto materialismu). Žij si jak žij a nestarej se o ostatní.

@Anonymní píše:
Ostatními bylo myšleno lidé, pro které jsou důležitější materiální statky než to co jim rodiče dali - jejich péče, láska, sourozenci. Prostě tohle je pro mě nepochopitelné, že nějaké dítě rodičům po 20ti letech de facto vyčítá, že nejelo na tábor, nebo mělo horší mobil než vrstevníci, podle mě to prostě strašně povrchní je, neumím si představit mít takové pocity vůči rodičům, takže to ani není o mém pohledu jako matky, ale jako dcery. |Trochu pokory prostě Ve výsledku ty materiální věci jsou fakt nedůležité Ty nemáš pocit že se společnost strašně žene za meteriálními věcmi a že je to špatně? A pokud to dokáže narušovat i vztahy v rodině,.. já jsem prostě vychovaná v jiných hodnotách no.

Ono nevadí nemít nový mobil nebo nejet na tábor, ale už vadí, když nemáš ani nový mobil ani nic jiného nového a ani nejedeš na tábor a ani nikam jinam. Klidně si namlouvej, jak peníze ani materiálni věci nejsou důležité, ale ony jsou. Přirozená potřeba všech lidí a deti obzvlášť, je zapadnout a k tomu určitý obnos peněz potřebuješ, ať to chceš slyšet nebo ne. Je mi úplně jasné, že z toho uděláš, že tve děti žijí šťastně bez ifounů a značkových hadrů a tak to, pro vysvětlení, myšleno nebylo. Ovšem pokud některé dítě bude neustále jediné, které ve třídě nemá tohle a ono a tamto, tak šťastné nebude, alespoň do určitého věku ne. A i když někteří berou dětství jako přípravu na boj, já chci, aby ho mé dítě mělo šťastné a rádo na něj vzpomínalo. Jak se asi bude cítit, když ve třídě po prázdninách si budou vyprávět jak se měly a ono několik let po sobě nebude mít žádný zažitek? Nic moc, to mi věř. Jsem pro někoho povrchní? Tak ať, ale zrovna na ty výlety a dovolené mám s dcerou nejkrásnější vzpomínky.

@Anonymní píše:
Víš co já jsem si jistá že naše děti (ty starší minimálně) by teda svoje pocity ventilovaly, kdyby měly dojem, že mají v něčem málo, ale jak už jsem tu psala, my nemáme děti pro sebe jako uspokojení svých snů, ale tak nějak to v komunitě ve které se pohybujeme, je prostě zaprvé standard, zadruhé jsme oba z početnější rodin (já a muž), zatřetí máme ty početné rodiny mezi přáteli a v rodině, takže je to i o té sociální bublině, kde to těm našim dětem přijde běžné a vše zmiňované mají - iphony, švp, výlety, sport, kroužky, svůj prostor, zatím jedinou kritickou oblastí naší rodiny je koupelna Mají své okruhy přátel, možnost voleb skoro ve všem a primárně to nejsou žádné puťky, co by si ze slušnosti nestěžovaly, jen některé věci chápou nebo vnímají asi trochu jinak, čímž odpadá nějaký hon za značkami oblečení a podobnými věcmi. Jsou v tomto dost sebevědomí a sví takže nepodléhají úplně těm tlakům „mají všichni, musím to mít taky“, což je to co považuju za materialistické a špatné, učím děti, aby si volily to co chtějí podle toho, zda to potřebují a zda to opravdu touží mít oni pro sebe z nějakého důvodu a nekupovaly si věci a ani nedělaly věci proto, protože všichni to mají/dělají. Mají i drahé věci, oblečení třeba nedědí zásadně po sobě, protože to podle mě není dobré, jelikož jim to upírá tu individualitu, kterou je možné vyjadřovat nějak i zevnějškem, takže oblečení po starších, které je v pěkném stavu, nabízím k přebráním mladším, vyberou si pár kousků (nebo taky nic) co se jim líbí a raději je vezmu třeba i do secondhandu, na trh, kde je oblečení levné ale vybírají si sami, nicméně my máme možnost koupit to oblečení i nové, takže nejčastěji objednáváme přes internet prostě nové v kombinaci s těmi dvěma výše uvedenými možnostmi. Pokud jde o ty školy když se to tu řeší, tak to je u nás velké téma, na vzdělání hodně apelujeme, o možnostech studia do budoucna mluvíme s dětmi prakticky od nástupu do základní školy, necháváme je projevit se (talent, zájmy) a debatujeme o tom, jakým směrem by se mohly ubírat, podporujeme to, na co jsou šikovní. Neumím si představit jim diktovat, co půjdou studovat, ale ani jestli půjdou studovat. Půjdou ti, co budou chtít. Ono je těžké nějak popsat svoje postoje a fungování celé rodiny na 200 řádků v diskuzi tak, aby to zrcadlilo skutečnou realitu, co ale opakuji pořád dokola je, že absolutní většina potíží v rodinách nevisí na počtu dětí, to je obrovský předsudek.

Tak v tom případě jste asi ta výjimka z pravidla jak jsem psala, přeju vám ať vám to vydrží. Jen je prostě taková realita, že valná většina vícečetných rodin (a tím myslím 4+) to tak nemá. Nebo alespoň z mé zkušenosti (a také zkušenosti ji jiných z této diskuze). A předstírat, že to tak obvyklejší není je prostě poněkud zvláštní. Řekněme, že každý stereotyp má reálný základ.

Já mám mou rodinu ráda. Věřím, že mi to hodně dalo do života a ve finále nelituju (protože co bych z toho taky měla žejo, to je cesta do pekla). Ale taky se mi na základě této zkušenosti utvořily tyto životní postoje, které fakt měnit neplánuju.

@Anonymní píše:
@Katy 7 přesně tak to je, tohle všechno (výběr školy, kolik peněz jde do dětí, jestli děti dělají chůvu mladšímu sourozenci..) to není o tom jestli máš 2 děti nebo 4, nebo 6, toto je čistě o tom, jak to rodiče zavedou a jak to mají.A k ostatním - připadáte mi příšerně povrchní a materiálně založené, to bych si šla nafackovat, kdyby takhle přemýšlely moje děti, že jsem asi něco fakt hodně pokazila. Učím je úplně jiným hodnotám a tahle stránka moderního světa se mi hodně příčí. Děti jsou velice vnímavé, pokud jim člověk ten čas věnuje, dokáží si ty rozdíly v tom, co je a není důležité velmi dobře uvědomit a srovnat. Takže SPOKOJENOST dětí, vnitřní spokojenost a pocit, že jsou šťastné, pramení z toho, jaké hodnoty přijmou za své a jak jsou tyto pak naplňovány, ale ten základ jim dává ta rodina, takže pokud se maminka s tatínkem cítí chudí, frustrovaní, uvnitř ví, že by si přáli mít více a dítěti podávají informaci o tom, že mu nekoupí sušenky stylem - miláčku promiň, bohužel na to teď nemám, tatínek měl malou výplatu, tak jasně, že to dítě tím trpí a vnímá to negativně. Nicméně tvrzení, že děti z početnějších rodin si nemohou vybrat na jakou chtějí školu nebo nejezdí na školní výlety a školy v přírodě, to vážně neznám ani ze svého dětství, ani z mé rodiny, ani z okolí a dávat příklad na úplně asociálních početných rodinách je stejně hodnotné jako dávat příklad na úplně asociálních nepočetných rodinách, kde taky hromada dětí nejezdí na výlety a nemůže si vybrat školu. Počet dětí s tímhle nemá naprosto co dělat. Naše děti mají možnost jet na tábor, mít iphone, sportovat, jet na dovolenou a x dalších věcí a to rozhodně nejsme boháči, ale protože necítí pocit nedostatku a chudoby, tak spoustu těch věcí prostě ani neřeší. Když některý rok nejedeme na dovolenou (nějakou delší) tak žádné naše dítě nenapadne že jsme chudí a nemůžeme jet, ale prostě vidí nějaký důvod, proč se letos nejede, který je objektivní, je jim sdělen a je prodiskutováno, co oni na to a zda je to takhle i pro ně ok. Na jejich názory se naopak ptáme řekla bych více, než je tomu ve spoustě menších rodin kolem nás a to že se děti v početné rodině učí ohleduplnosti k ostatním je vyváženo tím, že vědí, že mají nárok na ohleduplnost ostatních vůči nim, to že je učíme pomáhat ostatním znamená, že jim samotným vždy někdo pomůže. Je to jako v dobře fungující formě, větší investice ale větší zisk. Důležitá je ta rovnováha podle mě a taky nenechat děti splynout na my vůdci (rodiče) a vy stádo (děti) ale přijímat je jednotlivě a další a další specifické věci, které mají v početnějších rodinách podstatný význam ale na čem si trvám, že většina těch popsaných problémů není problémem rodin s více dětmi, ale prostě špatně fungujících rodin bez ohledu na počet dětí (možná jsou ty početnější jen víc vidět)

Já nějak nechápu, co je špatného na tom dítěti přiznat, že na něco nemáme (ať už je to cokoliv). To mu mám jako lhát, že mu něco nekoupím z jiného důvodu? Nebo předstírat, že mě to nemrzí, pokud by mne to mrzelo? Podle mne je to teda spíš o tom, jak se člověk dokáže vyrovnat s tim, když něco není přesně podle jeho představ. Jsou lidé, kteří mají pořád málo bez ohledu na to, kolik toho mají. Jakmile vidí, že někdo má něco, co oni nemají, tak to chtěj také, a pokud si to nemůžou dovolit, tak se cítí příšerně. Jsou věčně upřeni k tomu, co nemají a přehlížejí to, co mají. Jsou věčně nespokojeni a v zásadě většinu té nespokojenosti připisují tomu, že na něco nemají. A děti to většinou přebírají. Nemyslím si, že je problém v přiznání, že na něco není. Spíš v různých zavistivych narazkach na ty, kteří se mají finančně lépe a v představě, že se díky tomu mají určitě lépe. Pak jsou zase naopak lidé, kteří se spíš soustředí na to, co mají a nepociťují takový ten pocit, že musí mít cokoliv zajímavého, co někde uvidí. A pokud na něco nemají, tak se s tím dokáží vcelku snadno vyrovnat. A děti to pravděpodobně také převezmou. Já myslím, že dítě by mělo zvládnou bez větší újmy, že na něco nejsou peníze. Nepřijde mi na tom nic strašného. Teda samozřejmě za předpokladu, že to není tak, že nejsou peníze skoro na nic.

Mna napriklad irituje aj hlaska, ked niekto napise, ze nase deti su skromne, stacia im aj vylety pod stan… alebo my zastavame ine hodnoty v zivote…atd. Aj rodicia jedneho, ci dvoch deti vo vacsine pripadov vstepuju detom zasady slusneho chovania, moralky a skutocnych hodnot. Tiez ucia svoje deti vzajomnej laske a porozumeniu. Akurat si myslim, ze napr. v nasej rodine, ked zoberiem deti pod stan, opekame, chodime na bicykel, ale aj lyzovat, ci k moru, davam im viacej moznosti si v zivote vyberat, co ich bavi. Ideme si opekat do prirody s batohom, ale aj na muzikal, ci do kina. Varim denne doma cerstve jedlo, ale chodievame obcas aj do restauracie. Doprajeme im aj drahsiu elektroniku, ale neberu to ako samozrejmost a vedia si veci vazit. Takze v konecnom dosledku si myslim, ze to, aky clovek je vychadza hlavne z vychovy v rodine a nie z toho, ci je dieta jedno alebo sest.