Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Maminky 5 a více dětí
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
31.3.20 07:21
@Anonymní píše:
Kdyby mi to aspoň trochu jakási etika dovolila, šla bych být tebou na potrat. Ale bohužel nedovolí, takže si nejspíš poslední dítě necháš a „nějak“ to splichtíte. Nicméně vícečetné rodiny, které velmi dobře znám na mě působí dost nedobrým dojmem. Ano, na jednu stranu je tam vždycky živo, vždycky se jídlo sní do posledního drobečku a vždycky je s kým si zahrát karty, ALE… Budeš to ty, ta udřená matka, která je stále jen „udělej, podej, uvař, zavez, oprav, sežeň…do toho časem samozřejmě pracuj a tohle dělej bez mrknutí oka nadále.“ Co se kolem těch rodin pohybuju, na oko jsou všechny strašně šťastné a chtěly by další kopy dětí, ale z matek úplně září to vyhoření. VŽDYCKY se to v takovýchto diskuzích strhne k předhánění se, kdo byl víckrát u moře a má dražší kroužky. Ale to přece dělá pár hodin ročně! Život rodiny přece není o zaplacení hodiny tenisu.Život rodiny má být ve sdílení společného času, v těch maličkostech, kdy tam ta máma pro děti je, tráví s nimi čas a sama z toho života i něco má - a ne, že děti (i ti rodiče navzájem) celý život jen poslouchají - počkej, musím… Aničce zašít triko, Frantu zavézt na trénink, vyzvednout Péťu z družiny, oškrabat deset kilo brambor, pověsit 4 pračky prádla, zajít na úřad a druhý den nanovo… Logicky se to s počtem osob v domácnosti násobí a není to unesitelné jen tou matkou. Tedy je, ale opravdu to není o radosti z rodiny, ale rovná se to nejtěžším dělnickým profesím. Aspoň aby ta rovnocenná opora v partnerovi byla, jinak opravdu nevidím k pořizování si tolika děti důvod. Děti stejně vyrůstají po všech čertech, starším sourozencům na krku a rodiče dřou od nevidím do nevidím aspoň k zajištění základního chodu a nemají pak ani energii, ani možnosti dětem zajistit obohacující prostředí (za což rozhodně nepovažuji rozvoz po kroužcích a nejmodernější elektroniku - právě naopak, jezdit na kolech, stanovat, chodit plavat, lozit po skalách, vyrábět, cestovat - je mnohem náročnější než jim strčit do ruky tablet, ale při tak šíleném zápřahu rodičů pak není divu, že se síly mnohdy nenasbírají a děti na to doplácí, což by se dít nemělo).
Naprosto souhlasím. Mateřství pro mě není o tom, být udřená k smrti a večer co večer padnout za vlast. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.3.20 07:37
@truelly Tak početné rodiny znám asi tak 3..1 rodina tak nějak normální ty 2ostatni děs a hrůza haranti v hadrech chlapi ožralove o rodinu zájem nemají takže je vše na ženské. A to to samosebou nedává. Tenkrat byla v televizí rodina taky snad 6deti, děti naprosti chudaci na první pohled sociální rodina. Tohle nikdy nepochopím.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.3.20 07:38
@Aduš8 Teprve dočítám, tak nevím zda jsi to nepsala. Starší sourozenci na tábor jezdili? Jinak to je hrozné. My máme víc dětí, ale tábory, školy v přírodě, výlety jsou samozřejmostí. My jsme naopak ti, co děti posílají všude ( myšleno školní akce ) narozdíl od jiných méně plodných rodičů. Takže je to individuální.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.3.20 07:39
@Anonymní píše:
Kdyby mi to aspoň trochu jakási etika dovolila, šla bych být tebou na potrat. Ale bohužel nedovolí, takže si nejspíš poslední dítě necháš a „nějak“ to splichtíte. Nicméně vícečetné rodiny, které velmi dobře znám na mě působí dost nedobrým dojmem. Ano, na jednu stranu je tam vždycky živo, vždycky se jídlo sní do posledního drobečku a vždycky je s kým si zahrát karty, ALE… Budeš to ty, ta udřená matka, která je stále jen „udělej, podej, uvař, zavez, oprav, sežeň…do toho časem samozřejmě pracuj a tohle dělej bez mrknutí oka nadále.“ Co se kolem těch rodin pohybuju, na oko jsou všechny strašně šťastné a chtěly by další kopy dětí, ale z matek úplně září to vyhoření. VŽDYCKY se to v takovýchto diskuzích strhne k předhánění se, kdo byl víckrát u moře a má dražší kroužky. Ale to přece dělá pár hodin ročně! Život rodiny přece není o zaplacení hodiny tenisu.
Souhlas.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.3.20 08:07
@Pe-G ano, starší sourozenci vyrůstali ještě v době komunismu, kdy byly tábory a školy v přírodě dotovány ze zaměstnání. Jinak to ale bylo tak nějak stejně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.3.20 08:37
@Anonymní píše:
Ahoj,Píšu jako dítě ze 4 sourozenců. Rodiče vydělávali plus mínus průměrný plat. Byli jsme vychovávaní ke skromnosti a věřím, že to tak v nás všech i dnes je. Když jste malí, tak to zázemí neřešíte - stačí vám hraní se sourozenci a to, že se máte kde vyspat a čeho se najíst. Ale věřte mi, že se to začne hodně lámat v pubertě. Najednou si začnete všímat těch rozdílů mezi vámi a ostatními v kolektivu a začne vás to mrzet. Kapesné jsme neměli a tak si pamatuju, že pro mě první výplata bylo něco naprosto úžasného. Že si koupím i tu SVOU věc, kterou nemám poděděnou po x lidech, můžu si koupit i mobil, co není tlačítková nokia a prostě i ten pocit, že i mezi mými vrstevníky nebudu jako outsider. Takhle zpětně i vidím, že jsme na tom nebyli nějak extrémně hůř, ale tenkrát jsem se cítila fakt hrozně.
Jen tak pro zamyšlení pro ty vícečetné matky, co jsou strašně v klidu a jejich děti musí být tedy také. Je výborné, že jim dáváte svou lásku a jste šťastní. Ale prosím neočekávejte jako samozřejmost, že to tak vaše děti budou mít také. Mají vás rády, ale o jejich emocích nerozhodujete a nevíte, co se jim může honit hlavou. A nemůžete očekávat jen vděk za tento směr (minimálně) dětství. Ony si ho vážně dobrovolně nevybraly. A kdo ví, kdyby tu možnost v nějakém alternativním světě měly, jak by to dopadlo.
Já jsem do dnes velmi skromný člověk, ale nikdy bych se nenavážela do lidí, co chtějí svým dětem dopřát více než vy. Mám své rodiče ráda za to, že mě měli, ale já třeba takový život pro své děti nechci.
Já jsem taky ze čtyř. Nejstarší. Už jsem to kdysi psala. Sem tam do takových diskuzí ze zvědavosti nahlednu, ale většinou raději nic nepíšu. 
Ale tak ve zkratce. Dobře jsme se neměli, otec sedřenej jak pes, věčně v práci, já drtivou většinu dětství a puberty stravila hlavně jako chůva, a matku si pamatujeme věčně v tenzi, často řev a hlavně dril.
Jako sourozenci se máme rádi, držíme spolu, ale cítíme to obdobně jako ty. Stačí, že řeknu, že ani jeden z nás víc jak dvě děti rozhodně neplánuje, a ani mít nebudeme. Z vlastního přesvědčení.
A ty maminky, co mají x dětí, kterým nic nechybí, ty znám hlavně tady z EM. V reálu moc ne.
Naše matka má taky za to, že jsme měli všechno, nic nám nechybělo a tábory my neradi, že důležité je to, že se máme. Ale tohle je normální, těžko se přiznává, že to není tak super, nejen druhým, ale hlavně sobě. Je to hlavně o těch limitech, jak finančních, fyzických, tak mentálních. A drtivá většina je prostě neodhadne, a co hůř, často se o to ani nepokusí, protože ono to přece nějak dopadne, nebo jak tu občas čtu, kde se naji 5, nají se i sedm, osm, patnáct…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.3.20 08:45
@Ms.Ragdoll Názor dětí a rodičů se na toto evidentně docela často liší…A jasně, chápu, že do očí rodičům si to málokdo troufne říct i v dospělosti. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.3.20 09:04
@truelly píše:
@Ms.Ragdoll Názor dětí a rodičů se na toto evidentně docela často liší…A jasně, chápu, že do očí rodičům si to málokdo troufne říct i v dospělosti.
@truelly píše:
@Ms.Ragdoll Názor dětí a rodičů se na toto evidentně docela často liší…A jasně, chápu, že do očí rodičům si to málokdo troufne říct i v dospělosti.
Liší, a často celkem dost. Znám několik lidí z podobně četných rodin, a je zajímavé, že opravdu málokdo, chce tu rodinu stejně početnou, ale najde se.
Taky se tu člověk setká s názorem, že u vícero dětí, ten starší „chůvu“ nedělá téměř nikdy, a když, tak jen občas, protože je to výchovné, nebo že to dělají rádi. U všech co znám, tak tu funkci chůvy v té rodině vždycky někdo schytal. A ne jen občas. A s tím, jestli za to byli rádi…Když se z toho stane automatika, dlouhodobá záležitost, tak ta radost přejde každého.
A třeba, jak se píše, že v takových rodinách, mají všichni na všechny čas, tak se musim pousmát. Beru to spíš zbožné přání, než fakt.
Tohle nemá být kritika vícečetných rodin, jen pohled člověka, co se do jedné takové narodil, a stejně tak celkem dost takových za život potkal, či zná. Nic víc.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.3.20 09:12
@Ms.Ragdoll píše:
Liší, a často celkem dost. Znám několik lidí z podobně četných rodin, a je zajímavé, že opravdu málokdo, chce tu rodinu stejně početnou, ale najde se.Taky se tu člověk setká s názorem, že u vícero dětí, ten starší „chůvu“ nedělá téměř nikdy, a když, tak jen občas, protože je to výchovné, nebo že to dělají rádi. U všech co znám, tak tu funkci chůvy v té rodině vždycky někdo schytal. A ne jen občas. A s tím, jestli za to byli rádi…Když se z toho stane automatika, dlouhodobá záležitost, tak ta radost přejde každého.
A třeba, jak se píše, že v takových rodinách, mají všichni na všechny čas, tak se musim pousmát. Beru to spíš zbožné přání, než fakt.
Tohle nemá být kritika vícečetných rodin, jen pohled člověka, co se do jedné takové narodil, a stejně tak celkem dost takových za život potkal, či zná. Nic víc.
Já to vidím stejně, i když z takové rodiny nepocházím. A vyjádření sotva dospělého chlapce, který je nadšený, že může hlídat sourozence, péct cukroví a běhat po slevách, to je prostě smíření se životem, který má, ne žádný výsledek dobrovolné volby. Úplně se mi nechce věřit, že by nechtěl žít i se svou početnou rodinou pohodlněji, klidněji a mít víc možností, než vzít za mámu úklid vchodů.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
31.3.20 09:25
Tady se psalo, že je důležité, aby si děti vybraly školu podle svých přání a nedělaly chůvy mladším sourozencům. Máme 7 dětí, plus jsem vychovala 8 nevlastní. Vybraly si školy na které chtěly a rozhodně nemusely dělat mladším sourozencům chůvy.
Přesto znám rodinu, kde mají děti dvě a maminka šoupla staršímu dítěti, co bylo na ZŠ, mladšího kojence na sunaru do pokoje a muselo se postarat.
Další mají také dvě a ani jedno z nich si nemohlo vybrat školu, kterou budou studovat, protože mají firmu, v které chtějí, aby dítě pracovalo. Atd.
Prostě to podle mého není o počtu dětí, ale o přístupu rodičů.
My děti podporujeme, aby byly sami sebou. Podporujeme jejich vnitřní sebevědomí a samostatnost.
Sama mám dva bratry a vyrostli jsme ve velmi skromných podmínkách, než přišel převrat a nikdy jsem nechtěla být jedináček. Mám na své dětství krásné vzpomínky, i když jsem neměla věci z tuzexu a nikdy jsme s rodiči nebyly v zahraničí. Necítím se nijak ochuzená. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
31.3.20 11:09
@Ms.Ragdoll píše:
Já jsem taky ze čtyř. Nejstarší. Už jsem to kdysi psala. Sem tam do takových diskuzí ze zvědavosti nahlednu, ale většinou raději nic nepíšu.Ale tak ve zkratce. Dobře jsme se neměli, otec sedřenej jak pes, věčně v práci, já drtivou většinu dětství a puberty stravila hlavně jako chůva, a matku si pamatujeme věčně v tenzi, často řev a hlavně dril.
Jako sourozenci se máme rádi, držíme spolu, ale cítíme to obdobně jako ty. Stačí, že řeknu, že ani jeden z nás víc jak dvě děti rozhodně neplánuje, a ani mít nebudeme. Z vlastního přesvědčení.
A ty maminky, co mají x dětí, kterým nic nechybí, ty znám hlavně tady z EM. V reálu moc ne.
Naše matka má taky za to, že jsme měli všechno, nic nám nechybělo a tábory my neradi, že důležité je to, že se máme. Ale tohle je normální, těžko se přiznává, že to není tak super, nejen druhým, ale hlavně sobě. Je to hlavně o těch limitech, jak finančních, fyzických, tak mentálních. A drtivá většina je prostě neodhadne, a co hůř, často se o to ani nepokusí, protože ono to přece nějak dopadne, nebo jak tu občas čtu, kde se naji 5, nají se i sedm, osm, patnáct…
Je ještě něco, co vám kdysi v tom dětství chybělo, co jste neměli, co vám vadilo? Ráda se poučím, o čem mohu s dětmi mluvit, nebo čemu se vyvarovat. Snažím se dělat to nejlepší, co je v mých silách, děti jsme si pořídili, protože jsme chtěli velkou rodinu. Ale také jsme věděli, že na to jsou peníze.
anonym XY
- Citovat
- Upravit
31.3.20 11:39
@Ms.Ragdoll A ty si myslíš, že tam, kde těch dětí bylo méně se tohle neděje, že dítě má úplně jiný názor, jak to u nich v rodině fungovalo? Že si rodiče mysli, jak bylo všechno fajn a přitom si děti mysli, jak to bylo na prd?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
31.3.20 12:04
@Ms.Ragdoll píše:
Já jsem taky ze čtyř. Nejstarší. Už jsem to kdysi psala. Sem tam do takových diskuzí ze zvědavosti nahlednu, ale většinou raději nic nepíšu.Ale tak ve zkratce. Dobře jsme se neměli, otec sedřenej jak pes, věčně v práci, já drtivou většinu dětství a puberty stravila hlavně jako chůva, a matku si pamatujeme věčně v tenzi, často řev a hlavně dril.
Jako sourozenci se máme rádi, držíme spolu, ale cítíme to obdobně jako ty. Stačí, že řeknu, že ani jeden z nás víc jak dvě děti rozhodně neplánuje, a ani mít nebudeme. Z vlastního přesvědčení.
A ty maminky, co mají x dětí, kterým nic nechybí, ty znám hlavně tady z EM. V reálu moc ne.
Naše matka má taky za to, že jsme měli všechno, nic nám nechybělo a tábory my neradi, že důležité je to, že se máme. Ale tohle je normální, těžko se přiznává, že to není tak super, nejen druhým, ale hlavně sobě. Je to hlavně o těch limitech, jak finančních, fyzických, tak mentálních. A drtivá většina je prostě neodhadne, a co hůř, často se o to ani nepokusí, protože ono to přece nějak dopadne, nebo jak tu občas čtu, kde se naji 5, nají se i sedm, osm, patnáct…
Ano, je vidět, že ta zkušenost být takové dítě je nepřenositelná. Taky jsem nejstarší. 
V podstatě jsem byla už od mala pasovaná do pozice takového třetího polorodiče.
Mé rodiče si pamatuju šíleně rezignované, máma s nervy totálně na štýru a z otce je workoholik, co neustále pracoval, aby jsme se měli alespoň jakš takš (a když už měl volno tak utíkal kamkoliv mimo domov, cvičit atd). Snažili se nám věnovat, ale ve více dětech to jde hůř každému věnovat tu individuální péči, takže jsme pak fungovali spíš jak smečka.
Já nic proti vícečetným rodinám nemám, ale myslím si, že občas mají rodiče na své děti úplně nereálné představy. Úplně úžasně to vystihla @terien - A vyjádření sotva dospělého chlapce, který je nadšený, že může hlídat sourozence, péct cukroví a běhat po slevách, to je prostě smíření se životem, který má, ne žádný výsledek dobrovolné volby.
Tohle se mnou hodně rezonuje. Bavila jsem se se spoustou lidí z vícečetných rodin a tenhle názor věřím, že rezonuje s valnou většinou. Hlavně s námi, co jsme byli ti nejstarší. Někdo to tak má, ale většina z nás předstírá tohle zbožné přání rodičů, protože jim nechceme ublížit.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
31.3.20 12:11
@Anonymní píše:
Je ještě něco, co vám kdysi v tom dětství chybělo, co jste neměli, co vám vadilo? Ráda se poučím, o čem mohu s dětmi mluvit, nebo čemu se vyvarovat. Snažím se dělat to nejlepší, co je v mých silách, děti jsme si pořídili, protože jsme chtěli velkou rodinu. Ale také jsme věděli, že na to jsou peníze.anonym XY
Ahoj, tohle sice nebylo na mě, ale psala jsem předtím s hodně podobnou zkušeností.
Nikdy nemůžeš zaručit šťastné dětství, ale možná bych měla takový poznatek.
Hrozně důležitá je individuální pozornost a aby každé vaše dítě mělo pocit, že je důležité a ne aby zapadlo do role „jsi mé hodné dítě a budu ráda když budete šťastní pospolití sourozenci“. Opravdu pokud můžete, tak dopřejte každému svému dítěti okamžiky být své a jedinečné. Mě tohle hodně chybělo když jsem byla malá. Zase na druhou stranu mi tuhle možnost dali rodiče, když jsem byla v pubertě, a za to jsem jim neskonale vděčná. To jsem se mohla vyblbnout až až z hlediska mého pocitu jedinečnosti. Snad dává smysl jak jsem to napsala. Nějaká finanční zajištěnost je hned za tím, ale to píšeš, že není váš případ.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
31.3.20 13:14
@Katy 7 přesně tak to je, tohle všechno (výběr školy, kolik peněz jde do dětí, jestli děti dělají chůvu mladšímu sourozenci..) to není o tom jestli máš 2 děti nebo 4, nebo 6, toto je čistě o tom, jak to rodiče zavedou a jak to mají.
A k ostatním - připadáte mi příšerně povrchní a materiálně založené, to bych si šla nafackovat, kdyby takhle přemýšlely moje děti, že jsem asi něco fakt hodně pokazila. Učím je úplně jiným hodnotám a tahle stránka moderního světa se mi hodně příčí. Děti jsou velice vnímavé, pokud jim člověk ten čas věnuje, dokáží si ty rozdíly v tom, co je a není důležité velmi dobře uvědomit a srovnat. Takže SPOKOJENOST dětí, vnitřní spokojenost a pocit, že jsou šťastné, pramení z toho, jaké hodnoty přijmou za své a jak jsou tyto pak naplňovány, ale ten základ jim dává ta rodina, takže pokud se maminka s tatínkem cítí chudí, frustrovaní, uvnitř ví, že by si přáli mít více a dítěti podávají informaci o tom, že mu nekoupí sušenky stylem - miláčku promiň, bohužel na to teď nemám, tatínek měl malou výplatu, tak jasně, že to dítě tím trpí a vnímá to negativně. Nicméně tvrzení, že děti z početnějších rodin si nemohou vybrat na jakou chtějí školu nebo nejezdí na školní výlety a školy v přírodě, to vážně neznám ani ze svého dětství, ani z mé rodiny, ani z okolí a dávat příklad na úplně asociálních početných rodinách je stejně hodnotné jako dávat příklad na úplně asociálních nepočetných rodinách, kde taky hromada dětí nejezdí na výlety a nemůže si vybrat školu. Počet dětí s tímhle nemá naprosto co dělat. Naše děti mají možnost jet na tábor, mít iphone, sportovat, jet na dovolenou a x dalších věcí a to rozhodně nejsme boháči, ale protože necítí pocit nedostatku a chudoby, tak spoustu těch věcí prostě ani neřeší. Když některý rok nejedeme na dovolenou (nějakou delší) tak žádné naše dítě nenapadne že jsme chudí a nemůžeme jet, ale prostě vidí nějaký důvod, proč se letos nejede, který je objektivní, je jim sdělen a je prodiskutováno, co oni na to a zda je to takhle i pro ně ok. Na jejich názory se naopak ptáme řekla bych více, než je tomu ve spoustě menších rodin kolem nás a to že se děti v početné rodině učí ohleduplnosti k ostatním je vyváženo tím, že vědí, že mají nárok na ohleduplnost ostatních vůči nim, to že je učíme pomáhat ostatním znamená, že jim samotným vždy někdo pomůže. Je to jako v dobře fungující formě, větší investice ale větší zisk. Důležitá je ta rovnováha podle mě a taky nenechat děti splynout na my vůdci (rodiče) a vy stádo (děti) ale přijímat je jednotlivě a další a další specifické věci, které mají v početnějších rodinách podstatný význam ale na čem si trvám, že většina těch popsaných problémů není problémem rodin s více dětmi, ale prostě špatně fungujících rodin bez ohledu na počet dětí (možná jsou ty početnější jen víc vidět)
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
