Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Věříte v Boha?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
6.9.16 12:25
Nemusí to být tak, že se obrátím k Bohu, až mě postihne nějaká tragédie, nebo se potřebuji dostat z drog, alkoholismu (ale znám i takové, kteří díky Bohu našli opravdu cestu ze svrabu, ve kterém byli). Prostě mohu se stát z vlastní vůle všímavější ke všemu, co se kolem mě děje, co prožívám, jak ubíhá můj život a připustím si, že to není jen tak samo sebou. Začnu se ptát a také hledám odpovědi. Moje cesta k Bohu byla dlooouhá a ještě není u konce. Jde jen o to, aby člověk chtěl věřit. Když nechce, nikdo v životě ho k tomu nedonutí. Musím vyjít na tu cestu sám od sebe a chtít…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.9.16 13:16
Pro odlehčení diskuse vám chci popsat úryvek z filmu „Než si pro nás přijde“. Je to moc hezky film o dvou onkologicky nemocným mužích, kteří k sobě, byť je každý úplně jiný, najdou cestu. Hrají zde dva herci, které mám osobně ráda - Jack Nicholson a Morgan Freeman. Letí spolu v soukromém letadle a tady je jejich rozhovor, který začíná pohledem z okénka na nádherné hvězdné nebe s měsícem:
„Tohle je nepopsatelně krásný. Hvězdy…, tohle se Bohu teda povedlo.“
„Ty věříš, že tohle všechno stvořila vyšší moc?“
„Ty ne? 95 procent lidí se teda mýlí?“
„95 procent lidí se pořád mýlí.“
„Tohle je víra.“
„Upřímně závidím všem lidem, kteří věří. Mně to nejde do hlavy.“
„Možná ti v tom tvoje hlava brání.“
„Všichni jsme tuhle diskusi zažili stokrát. Každá z nich vždycky narazí na stejnou zeď. Existuje kouzelná víla nebo ne? A přes tuhle zeď se ještě nikdo nedostal.“
„Tak v co vlastně věříš ty?“
„Já nechci v nic věřit. Žijeme, umíráme. Svět se bude točit dál a dál.“
„A co když se mýlíš?“
„Chtěl bych se mýlit. Když se mýlím, vyhraju.“
Smích obou…
„Jenže takhle to asi nefunguje.“
„Snad netvrdíš, že víš něco, co já ne?“
„Ne, já jenom věřím…“
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.9.16 13:57
@smurfka píše:
tady přece nejde o protiargumenty a hádání..prostě nás " bezvěrce " zajímá, co se musí v životě člověka stát, aby najednou začal věřit..( nemluvíme o těch, co jsou tak vychovávání od malička, ale o těch co nevěří a najednou začnou )..je to osamělost ( Buh je tedy mým přítelem ), je to nějaká tragedie, ( což bych si právě myslela že by člověk Boha zatracoval
Nevím, co by se ve tvém životě muselo stát, abys začala věřit. Já jsem v tom byla vychovávaná od dětství, i když nijak fanaticky, ale svou cestu jsem si samozřejmě musela v dospělosti najít sama, jestli v tom budu pokračovat a přijmu víru s vlastním rozumem a budu se řídit tím, co po mě víra, potažmo církev chce.
Ale je kolem mě spousta lidí, co se obrátili až v dospělosti. Nikdo nebyl narkoman, alkoholik ani nic podobného.
Buď je inspiroval partner, kamarád, kamarádka, známý, většinou to u všech byla cesta postupná, kdy se začali ptát, zajímat, číst, chodit mezi věřící, až se sami rozhodli přijat křest a začít žít z víry.
Ale několikrát jsem slyšela nebo četla i svědectví lidí, kteří se obrátili náhle a zázrakem. Třeba jeden kněz, žije kousek o od nás, co se jako pravý ateista po cestě z nějaké diskotéky nebo baru (nevím přesně) stavil nad ránem v kostele a tam prožil setkání s Bohem a obrátil se vlastně během minuty. Takových je taky pár, ale to jsou zázraky, kterým lidé jako ty asi nebudou věřit…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.9.16 15:33
Ještě zde nikdo neodpověděl na dotaz ohledně „křížků, kterými nás Bůh údajně navštěvuje“. S tím souvisí otázka „stvořil Bůh zlo?“ Jestliže je Bůh absolutní dobro, jak může dovolit, aby existovalo zlo? Jestliže může udělat cokoli, proč lidem dovolí dělat hrozné věci? Proč nezasáhne? Nejsme schopni najít úplnou odpověď na tyto otázky. Víme však, že zlo je překroucené a zvrácené a neodpovídá Boží vůli. Bez světla Božího zjevení je velmi těžké pochopit, že zdrojem zla je hřích. Bůh nás stvořil proto, abychom ho milovali a abychom milovali jeden druhého. Máme svobodu milovat, ale také ji můžeme zneužít ke špatným rozhodnutím. Všichni máme zkušenost, že jsme udělali něco, o čem jsme věděli, že je to špatné. Někde hluboko jsme věděli, že jednáme špatně, ale stejně jsme to udělali. Takto se my sami osobně podílíme na zlu. Boj mezi dobrem a zlem probíhá v srdci každého člověka. A každý někdy prožívá utrpení. Bůh ale nechce, abychom trpěli. Je důležité si uvědomit, že utrpení není žádným osobním trestem. A opět jsme zde u výkupné oběti našeho Boha Ježíše Krista. On se rozhodl trpět a zemřít za nás, aby nás zachránil od vítězství zla. Udělal to z lásky. Skrze přemýšlení o jeho utrpení můžeme hlouběji porozumět vlastní bolesti. Utrpení je zkouška - někdy velmi těžká - které jsme všichni občas vystaveni. Ale protože Ježíš vstal z mrtvých, nemají smrt a utrpení poslední slovo. A Kristus nás na cestě utrpení posiluje. Proto můžeme říci se sv. Pavlem: „Všechno mohu v tom, který mi dává sílu.“
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.9.16 16:42
Tím, že věřím, jsem získala pokoj, Boží požehnání, které se různě projevuje v každodenním životě. Vidím, s čím se někteří lidé kolikrát potýkají a vím, že tím, že věřím v Boha a snažím se řídit jeho radami a především díky jeho požehnání, jsem těchto věcí byla ušetřena. Syn byl uzdraven z ekzému, po modlitbách přestaly jeho několikaměsíční noční děsy. Když půjdu hooodně let zpátky, nechala jsem si od Boha mluvit 
do výběru životního partnera - denně mu za to děkuji. Lepšího si neumím pro mě představit. Mohla bych pokračovat dál…ale neznamená to, že jsou jen růžové situace samozřejmě. Když přijde něco těžkého a že teda přišlo, Bůh zaslibuje blízkost, pomoc a vedení. (Když umíral před pár lety můj strejda na rakovinu, hodně věřících se za něj modlilo a postilo. Prokazatelně měl ten průběh lehčí než by mohl být…)
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.9.16 19:01
@s.y.p.t.a píše:
Pro odlehčení diskuse vám chci popsat úryvek z filmu „Než si pro nás přijde“. Je to moc hezky film o dvou onkologicky nemocným mužích, kteří k sobě, byť je každý úplně jiný, najdou cestu. Hrají zde dva herci, které mám osobně ráda - Jack Nicholson a Morgan Freeman. Letí spolu v soukromém letadle a tady je jejich rozhovor, který začíná pohledem z okénka na nádherné hvězdné nebe s měsícem:
„Tohle je nepopsatelně krásný. Hvězdy…, tohle se Bohu teda povedlo.“
„Ty věříš, že tohle všechno stvořila vyšší moc?“
„Ty ne? 95 procent lidí se teda mýlí?“
„95 procent lidí se pořád mýlí.“
„Tohle je víra.“
„Upřímně závidím všem lidem, kteří věří. Mně to nejde do hlavy.“
„Možná ti v tom tvoje hlava brání.“
„Všichni jsme tuhle diskusi zažili stokrát. Každá z nich vždycky narazí na stejnou zeď. Existuje kouzelná víla nebo ne? A přes tuhle zeď se ještě nikdo nedostal.“
„Tak v co vlastně věříš ty?“
„Já nechci v nic věřit. Žijeme, umíráme. Svět se bude točit dál a dál.“
„A co když se mýlíš?“
„Chtěl bych se mýlit. Když se mýlím, vyhraju.“
Smích obou…
„Jenže takhle to asi nefunguje.“
„Snad netvrdíš, že víš něco, co já ne?“
„Ne, já jenom věřím…“
tenhle film je uzasnej 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.9.16 20:21
@smurfka píše:
tady přece nejde o protiargumenty a hádání..prostě nás " bezvěrce " zajímá, co se musí v životě člověka stát, aby najednou začal věřit..( nemluvíme o těch, co jsou tak vychovávání od malička, ale o těch co nevěří a najednou začnou )..
U mě to bylo tak, že jsem byla vychovávaná ve věřící rodině, ale rodiče nás nutili se modlit, chodit do kostela, na náboženství, a podobně. Tím se jim povedlo nás /tři děti/ totálně zablokovat. Vdala jsem se, sama jsem měla už děti, nic mi v podstatě nechybělo, na Boha jsem si dlouho téměř ani nevzpoměla.
Až jednoho odpoledne, jsme zjistlili, že náš syn, bylo mu asi pět let, si hrál venku s ostatními dětmi, najednou nebyl nikde k nalezení. Manžel, a děti ho hledali všude venku, já jsem čekala doma, když by se vrátil. Už se začalo pomaly stmívat, kluk nikde. Najednou ani nevím jak, jsem klečela, plakala, a modlila se. Opravdu, jsem velmi prosila Boha, ať syna najdeme, a ať je v pořádku. Za chvíli se vrátil manžel, i se synem, nalezl ho až na řece, kam ho zlákali nějací starší kluci odvedle. Řeka byla sice zamrzlá, ale jak tam děti běhaly, led se rozpraskal, a náš syn stál na ulomeném kusu ledu, který by se pod ním za chvíli zbortil. Manžel ho našel v poslední chvíli. Ani si neumíte představit tu radost, když jsem ho viděla živého a zdravého. Doteď se za to stydím, ale Bohu jsem vlastně ani nepoděkovala. Pak mi zemřelo několik blízkých lidí, a já jsem se začínala zamýšlet na smyslem života, smrti, jestli je to tady už všechno, pak nás spopelní, nebo pohřbí, a konec??…Nemohla jsem se s tím smířit. Zajímalo mě kde co, ani to tady raději nebudu popisovat, ale ve svém nitru jsem začínala pociťovat takové divné prázdno. Chyběl mi v mém životě duchovní rozměr. V té době jsem paradoxně měla
ve svém okolí několik věřících lidí, někteří byli i u Svědků Jehovových, zajímalo mě taky UFO, i východní náboženství, všichni mi tvrdili, že oni mají pravdu, no celkem slušný guláš. Dostala jsem se z toho téměř do depresí. Bylo mi jasné, že na to nemám, abych si sama vybrala, co je teda správné. Když už jsem byla v koncích, najednou mě napadlo, že teda pokud Bůh je, tak je všude, je živý, a tím pádem mě vidí a slyší. Tak jsem mu jednou řekla:Bože, já bych moc ráda v tebe věřila, ale nejsem schopna si z těch všech náboženství a směrů vybrat, jestli opravdu jsi, dej se mi ty sám poznat.Za krátký čas jsem dostala jako dárek od manžela Bibli.Za totality ji dost těžko sháněl. Nikdy bych nevěřila, že mě nějaká kniha tak zaujme, že bych se od ní nemohla odtrhnout.
Až jsem se dostala k Novému zákonu. Bůh mi odkrýval postupně všechno, co jsem potřebovala poznat. Najednou jsem byla úplně dojatá tou Boží Láskou, která se sama obětuje za člověka. Dostal mě ten osobní zájem Boha o člověka, kde se píše, že Bůh má i spočteny vlasy na naší hlavě. Taky mi došlo, kolik špatných věcí jsem udělala i já. Zjistila jsem, že potřebuji Boží odpuštění, ale zároveň jsem musela i já odpustit několika lidem, kteří mi opravdu hodně ublížili.
Do mého srdce přišel konečně pokoj.Od té doby jsem ani nezapochybovala o tom, že to je odpověď na moji modlitbu. Najednou se zaplnilo to prázdno v mém nitru. Vím, že mě Bůh nikdy neopustí, a když přijdou zkoušky, vždy mi dá sílu, abych to zvládla. A taky vím, že po smrti přijde teprve to krásné, co Bůh zaslíbil všem, kteří v něj věří, a pro co stojí za to žít a doufat už tady.Tam to už bude na věky. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.9.16 20:28
Já jsem kolem 15.roku přemýšlela, jestli Bůh je. Možná by u toho zůstalo, kdyby sestra nezašla že srandy do kostela. To mě nakoplo, že jsem si řekla, když může ona, která z toho má srandu, proč ne já? Pak jsem ještě měla období, kdy jsem se chtěla s Bohem rozloučit, ale zjistila jsem, že bez něj nemůžu žít.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.9.16 20:39
@ostlužina píše:
Já jsem kolem 15.roku přemýšlela, jestli Bůh je. Možná by u toho zůstalo, kdyby sestra nezašla že srandy do kostela. To mě nakoplo, že jsem si řekla, když může ona, která z toho má srandu, proč ne já? Pak jsem ještě měla období, kdy jsem se chtěla s Bohem rozloučit, ale zjistila jsem, že bez něj nemůžu žít.
No já zjistil, že docela dobře můžu. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.9.16 20:56
@ostlužina píše:
@Fofrník každý to má jinak.
Jasně. Mně jen víra připadne dost pokrytecká berlička. Neodsuzuji, jen nesouhlasím a mám jiný názor.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.9.16 20:58
@Fofrník píše:
Jasně.
Pokud to někomu pomáhá… …a i dyby to byl jen alternativní náhražka za AD, tak to určitě svůj smysl má
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.9.16 20:59
@Geroma píše:
Jenže to je obvykle zkušenost absolutně nepřenositelná a jedinečná
Je to tak.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.9.16 21:04
@Malaga píše:
Pokud to někomu pomáhá…
Jasně, je to lepší než se rvát práškama.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
