Ztráta – potrat v 2. trimestru

Anonymní
30.11.19 19:12

Ztráta, potrat

Holky, které jste přišly o miminko v 2. Trimestru, jak jste to zvládly psychicky? Stalo se mi to před pár dny. Nejsem schopná s nikým mluvit ikdyž vím, že bych měla se z toho vypovídat. Zkusím to tady.
Mám v sobě velkou prázdnotu. Doma postýlku a v hlavě spoustu otázek. Budu ráda za (bohužel) každou radu, vím že musím ale neumím fungovat. Díky.

  • Citovat
  • Nahlásit
Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:
Anonymní
30.11.19 19:24
@Anonymní píše:
Holky, které jste přišly o miminko v 2. Trimestru, jak jste to zvládly psychicky? Stalo se mi to před pár dny. Nejsem schopná s nikým mluvit ikdyž vím, že bych měla se z toho vypovídat. Zkusím to tady.
Mám v sobě velkou prázdnotu. Doma postýlku a v hlavě spoustu otázek. Budu ráda za (bohužel) každou radu, vím že musím ale neumím fungovat. Díky.

Ahoj, je mi líto co tě potkalo. Taková ztráta je bolestivá, jako každá ztráta dítěte. Psychicky jsem na tom byla špatně několik měsíců. Dost jsem se tím trápila a užírala. Pomohlo až další těhotenství. Já právě mluvila. S manželem a s každým kdo mě poslouchal. Pomáhalo mi to a nebyla jsem na tu bolest sama. Ono to nikdy úplně nezmizí, ale otupí. Jak se říká, že čas je lék, tak tady to opravdu platí.

  • Citovat
  • Nahlásit
Ibi
3151
30.11.19 19:36

Mrzi mě, co Tě potkalo :hug: nejvíce pomohl čas a pak holky tady v Prázdné náručí, pokud chces, přijď mezi nás, pro většinu z nás je skupinka nejlepší terapií. Já třeba v okolí moc s lidmi o tom nemluvila, vadili mi jejich řeči typu brzy si uděláte nový mimco, rozhodli jste se dobre atd. (Ukoncovali jsme tehu kvuli VVV srdce neslučitelné se zivotem). Hodně sil do dalších dnů. Za mě se ta bolest „zmenšila“ po roce, kdy jsme ta sebou měli všechna ta první výročí

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
66
30.11.19 19:43

Já jsem o tom s nikým mluvit nedokázala. Pořád jsem se ptala, proč se to stalo zrovna nám. Šlo o naše první miminko. Skoro půl roku jsem z toho byla opravdu na prášky. Kamarádce se v tu dobu narodil syn a já ho viděla skoro až v roce, protože se mi to všechno vracelo a hlavne náš syn by byl o par měsíců mladší a o to víc to bolelo. Nikdy mě takhle nic nezlomilo.
Je to sice otřepaná fráze, ale mě pomohl čas a další těhotenství. Rok poté jsem otěhotněla a narodila se nám dcera. Když jí bylo osm měsíců, otěhotněla jsem po druhé, takže teď mám doma dvě princezny.
Včera se mě malá ptala, proč nemá bráchu, proč má jen ségru, tak jsem jí musela říct, že jsme si s tatínkem přáli dvě princezny. Ona bratříčka má a na obě dohlíží, i když tu není s námi.
Přeji hodně síly a jestli chcete, mluvte o tom. Jestli nechcete, nemluvte. Každý se se ztrátou musí vypořádat jinak.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
7517
30.11.19 20:06

My o miminko prisli zacatkem 2. trimestru (17tt). Bylo to strasny, jen jsem brecela, psychicky na dne. Prvni mesic byl pro me utrpenim. Dokazala jsem o tom mluvit a nejak mi to pomahalo. Nejvetsi oporou mi byl manzel :srdce: Po 3 mesicich jsem znovu otehotnela a ted mame doma rok a pul letou holcicku :srdce: to mi asi pomohlo nejvic - dalsi tehotenstvi. A ackoli jsem mela cele tehotenstvi bezproblemove, cele jsem ho prozila ve strachu z kazde kontroly, z kazde chvile, kdy mala spala a nekopala…ac na tehotenstvi strasne rada vzpominam, byly to nervy.
Ale nikdy nezapomenu na naseho prvniho andilka :andel: vim, ze jsou i mnohem horsi osudy, kdy rodice o miminko prijdou pozdeji, pri porodu nebo po nem, neumim si to predstavit :,( kez by se to nedelo…
Posilam :hug: :hug: :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
102
30.11.19 20:12

Ahoj, moc mě mrzí co se ti stalo. Já potratila v 19tt. A jak píšou holky předemnou. První měsíc děs. Brečela jsem každý den, samozřejmě jenom když mě nikdo neviděl. Nejvíc mi kupodivu pomohlo o tom mluvit (hlavně s mamkou). Teď je to půl roku a už jsem se docela oklepala, ale stále na to myslím každičký den, ne že ne. Začínáme se s přítelem teď snažit o další, neboj, bude líp :kytka:
Přeji hodně síly do dalších dnů :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
30.11.19 21:46
@Anonymní píše:
Holky, které jste přišly o miminko v 2. Trimestru, jak jste to zvládly psychicky? Stalo se mi to před pár dny. Nejsem schopná s nikým mluvit ikdyž vím, že bych měla se z toho vypovídat. Zkusím to tady.
Mám v sobě velkou prázdnotu. Doma postýlku a v hlavě spoustu otázek. Budu ráda za (bohužel) každou radu, vím že musím ale neumím fungovat. Díky.

Ahoj! Moc mě mrzí tvá ztráta, posílám :hug:. Také teď bojuji, zřejmě přecházím do fáze smíření se, je to dlouhá cesta. Nicméně, z toho úplně nejhoršího mi pomohlo o všem povídat s nejbližšími, brzké zapojení do pracovního procesu, ale asi úplně nejvíce mi paradoxně pomohl psycholog, zprvu jsem ho striktně odmítala. Teď se budeme pokoušet o další miminko, a tak se snažím myslet na budoucnost. Každá z nás to má asi jinak a musí přijít sama na to, co jí nejvíce pomůže. Držím všechny :palec: :palec:, aby bylo už lépe.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
1.12.19 12:23

Děkuji všem… opravdu moc!! já byla tedy v 16tt. Těhotenství bylo celou dobu na hraně, měli jsme jít s ‘partnerem’ příští týden na genetiku. S parnerem tedy nežiju, když nám malá přišla do cesty, vydupalá jsem si ji, ´vydupala ´ si otce pro ní. Z počátku o tom nechtěl ani slyšet, vím, že kdybych mu vše řekla, nenechal by mě v tom, ale já ještě nechci. Nikdo o tom neví, stydím se za sebe. Nedokázala jsem si ji
ochránit dostatečně na to, aby byla živá a zdravá. Já vím co mi řeknete, tohle bych neovlivnila nijak. I přes to, teď mám jen tyto pocity. Stalo se to při další naší hádce, bolelo mě večer břicho ale po vaně se mi ulevilo ale za nějakou dobu jsem nejdřív myslela že jsem se počůrala. Nechtěla jsem věřit, že by to bylo cokoliv jiného, prostě zmatek v sobě. Jela do nemocnice a tam mi to řekli. Hrozné bolesti. Po porodu jsem ji viděla a na to nikdy nezapomenu. Pořád ji před sebou vidím, vlastně jeho podobiznu. Já nedokážu ani brečet a to mě ještě víc děsí… jsem jako v kolotoči ze kterého neumím vystoupit.

  • Citovat
  • Nahlásit
Anonymní
1.12.19 12:25

Řekli vám důvod ztráty? Za jak dlouho? Co mě vlastně teď zdravotně čeká? Mám jít v pondělí k doktorce, ať vím co čekat, nechci to prodlužovat.

  • Citovat
  • Nahlásit
18795
1.12.19 12:53
@Anonymní píše:
Holky, které jste přišly o miminko v 2. Trimestru, jak jste to zvládly psychicky? Stalo se mi to před pár dny. Nejsem schopná s nikým mluvit ikdyž vím, že bych měla se z toho vypovídat. Zkusím to tady.
Mám v sobě velkou prázdnotu. Doma postýlku a v hlavě spoustu otázek. Budu ráda za (bohužel) každou radu, vím že musím ale neumím fungovat. Díky.

To bude časem dobrý :hug: ještě teď před vánoci, vid.. :,( Poplakej si, svěř se někomu, až budeš chtít. Nech si čas a pak začněte s dalším snažením, až další těhotenství bude ten pravý lék. Na datum porodu nezapomenu nikdy… Přeju hodně sil, neboj bude lépe :srdce:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
1.12.19 21:33

Bez do práce, s kamarádkou na kafe, cokoliv co Ti pomůže myslet na něco jiného. Časem to snad bude lepsi. Postýlku a mimi věci někam schovej. Je dost možné, že to malé nebylo prostě zdrave - to je normální a stává se to. A možná to bude znít hodně blbe, ale je lepší samovolně potratit než řešit, zda jít na potrat pokud má být mimco postižené (já to bohužel řešila a bylo to hodně spatny, co bych bývalá dala za samovolný potrat)

  • Citovat
  • Nahlásit
1297
1.12.19 23:34

Ahoj, moc mě mrzí, že to musíš zažívat. Je úplně jedno, kdy o miminko přijdeš. Bolí to pořád stejně. Já jsem o tom třeba zase s nikým neuměla mluvit, jen s partnerem a s dětmi. Určitě se z ničeho neobviňuj, já vím, že člověk pořád uvažuje co mohl udělat jinak a jestli by to něco mohlo ovlivnit. Bohužel i takové věci se stávají a je nás hrozně moc. Jen ostatní neví, jak se k tobě v tu chvíli mají chovat, kdo nepřišel o dítě, neumí si tu bolest představit. V tu chvíli ti můžou lidi říkat cokoliv, je to stejně úplně jedno. Člověk si to prostě musí odtruchlit. A vzpomínat stejně pořád budeš, není den, kdy bych na naše kuřátko nemyslela.

Příspěvek upraven 04.12.19 v 12:54

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
102
2.12.19 00:10
@Anonymní píše: Řekli vám důvod ztráty? Za jak dlouho? Co mě vlastně teď zdravotně čeká? Mám jít v pondělí k doktorce, ať vím co čekat, nechci to prodlužovat.

Moc mě to mrzí, ale vím jak se cítíš. Teď tě prostě čeká pár smutných měsíců, bohužel je to tak. Blbá otřepaná fráze, ale pravdivá.. Čas pomůže, věř mi. Nejspíš si to v sobě poneseš už napořád, jako já a spousta dalších, ale čas to otupí. Také jsem obviňovala sama sebe, ale nemůžeš za to!! Ani nikdo jiný, stává se to. Nemělo by, ale stává :(.

Důvod ztráty mi úplně neřekli :nevim:, ale to je případ od případu. Výsledky pitvy mi řekli 6 týdnu po potratu. Teď tě čeká šestinedělí, nevím jestli ti dělali i revizi? Každopádně můžeš špinit i krvácet celých 6 týdnů. Nám doktor doporučil půl roku se nesnažit, ale každý říká něco jiného. Někdo půl roku, 3 měsíce, po šestinedělí. Uvidíš.
Držím palce a drž se, bude líp. :srdce:
Chystej se na vánoce, nakupuj dárky, začni péct, zaměstnej hlavu.. Vím, že se mi to teď mluví, ale byla jsem ve stejné situaci.. Dvojčátka 19tt. Z ničeho nic. Opravdu mi pomohlo mluvit o tom s nejbližšími a zaměstnat tu hlavu i něčím jiným ( zrovna jsme se s přítelem stěhovali). A kdyby nic nepomohlo nestyď se vyhledat třeba psychologa.. :hug:

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
2.12.19 10:06

Revizi nedělali. Prý nebyl důvod. Dnes jsem byla na kontrole a vše vypadá po zdravotní stránce v pořádku. Strašili nás s genetičností, ale vzhledově byla malinká dokonalá. Do práce chodím, připadám si jako… v práci funguju na 100% ale už jsem ve fázi kdy si zajdu jen na záchod a brečím jak želva. Moc děkuji že vás tady mám a můžu to řešit s vámi. Kamarádi mi pořád volají, nechci jim nic vysvětlovat. Nechci to řešit s lidmi co znám deset let.

  • Citovat
  • Nahlásit
1297
2.12.19 10:18
@Anonymní píše:
Revizi nedělali. Prý nebyl důvod. Dnes jsem byla na kontrole a vše vypadá po zdravotní stránce v pořádku. Strašili nás s genetičností, ale vzhledově byla malinká dokonalá. Do práce chodím, připadám si jako… v práci funguju na 100% ale už jsem ve fázi kdy si zajdu jen na záchod a brečím jak želva. Moc děkuji že vás tady mám a můžu to řešit s vámi. Kamarádi mi pořád volají, nechci jim nic vysvětlovat. Nechci to řešit s lidmi co znám deset let.

Kamarádům, prostě napiš, že se necítíš na to mluvit s nimi. Oni tě chtějí jen podpořit, ale právě tenhle přehnaný zájem všech mi hrozně vadil. Ty máš myšlenky úplně jinde. Já jsem do práce nemohla ani chodit mezi lidi. Dokonce mi vadilo řídit i auto. Ještě pořád jsem doma. A až teprve teď cítím, že bych to v práci už zvládla.

  • Citovat
  • Zmínit
  • Nahlásit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Mohlo by vás zajímat

Mohlo by vás zajímat